Říkadla a básničky

Had leze z díry

Had leze z díry vystrkuje kníry,

bába se ho lekla na kolena klekla,

nic se bábo nelekej na kolena neklekej

já jsem přece hodný had, já mám všechny děti rád.

Bouřka

Vzal si Mrak černý frak 
pozval paní Bouřku 
na taneček na kopeček 
točili se v kroužku. 
Tančili, rejdili 
až to v nebi hřmělo 
setmělo se, blýskalo se 
potom zapršelo.

Večerní modlitba

Andělíčku boží,
          skloň se k mému loži,
celou noc mě ve snu chraň a obletuj!
          Až do chvíle ranní
          hlavičku dám spaní
a dušinku Tobě, andělíčku můj!

          Má dušinka v těle
          je mé jmění celé,
Pán Bůh mi ji svěřil pro ten život můj;
          Andělíčku Páně,
          k Tobě spínám dlaně,
myšlénky mi hlídej, duši opatruj!

          Andělíčku boží,
          skloň se k mému loži,
ve spánku i bdění věrně při mně stůj,
          ať po smrti mohu
          duši vrátit Bohu
čistou jako hvězdu, andělíčku můj!

Večerní modlitba

Andělíčku boží,
          skloň se k mému loži,
celou noc mě ve snu chraň a obletuj!
          Až do chvíle ranní
          hlavičku dám spaní
a dušinku Tobě, andělíčku můj!

          Má dušinka v těle
          je mé jmění celé,
Pán Bůh mi ji svěřil pro ten život můj;
          Andělíčku Páně,
          k Tobě spínám dlaně,
myšlénky mi hlídej, duši opatruj!

          Andělíčku boží,
          skloň se k mému loži,
ve spánku i bdění věrně při mně stůj,
          ať po smrti mohu
          duši vrátit Bohu
čistou jako hvězdu, andělíčku můj!

Měsíc

Hvězdičky se rojí
na nebeském lánu,
měsíc chodí mezi nimi
od večera k ránu.

Pase on je, pase
od tmy do červánků,
na úsvitě zavírá je
za nebeskou branku.

Všecky si je zavři,
pasáčku ty bílý,
jenom jednu ke mně pošli,
než se na den schýlí.

Uvítám ji pěkně,
jak se sluší dítku,
zavěsím ji nad postýlku
na stříbrnou nitku.

Do duše mi v noci
zlatou záři svede,
na tisíce snů o nebi
v srdéčku mi spřede.

„Zlaté dítě moje,
nesmím hvězdu dáti,
musím všechny Pánu Bohu
věrně ostříhati.

Opatruj si duši
na té zemské pouti,
aby jednou čista mohla
k Bohu zalétnouti.

Přiletí-li čista
jako holubice,
dá jí Pán Bůh celé nebe
a hvězd na tisíce.“

Hvězda

Vyběhly z nebe hvězdičky,
jako ty drobné včeličky,
každinká dřív, než bude den,
pošle nám dolů zlatý sen.

Nejhezčí ze všech, co se jich
usmívá s krajů nebeských,
neví prý, neví, kam má jít
srdéčko svým snem potěšit.

Hvězdičko milá, pojď jen k nám,
okénka tobě zotvírám,
matičku potěš ve spánku,
dřív než den svitne z červánku.

A než se ráno vzbudí den,
vyjeví se jí pěkný sen:
k Bohu já spínám ručinky
za štěstí svojí matinky.

A když se vrátíš do nebes,
ku Pánu Bohu prosbu nes,
aby byl se mnou, s matičkou,
dokud ty budeš hvězdičkou.

Matčina duše

Bloudí duše, bloudí v ráji,
Matka Boží potkala ji.

Potkala ji, zastavila:
Proč jsi smutná, duše milá?

Osiřelo kvítko v poli
a mně srdce pro ně bolí.

Osiřelo bludné ptáče
a mé srdce pro ně pláče.

Osiřelo chudé robě,
když mě Pán Bůh volal k sobě.

Světem bloudí bez domova,
smutná cesta sirotkova.

Kdo ho zlíbá za matičku,
kdo dlaň sepne k andělíčku?

Chtěla bych já, Boží Máti,
na nebi se hvězdou státi.

Mému dítku čílko, tváře
zlíbala by moje záře.

A na dráhu stálé ctnosti
svítila bych s vysokosti,

aby pozemskými kraji
našlo dítě cestu k ráji.

Usmála se Panna svatá,
před trůn boží s duší chvátá.

A Pán Kristus prosbu slyší,
duši kyne k modré výši.

Hoří hvězda na blankytě,
usmívá se siré dítě:

Sviť, hvězdičko, má matičko,
září svou mi zlíbej líčko.

A s té nebes vysokosti
ukazuj mi dráhu ctnosti,

abych pozemskými kraji
k tobě našlo cestu k ráji.

Večerní píseň

Dívá se hvězdička, dívá se z červánků,
kdo mě to na večer konejší ke spánku.

Přiletěl andílek na zlatém křidýlku,
ke mně si usedl na moji postýlku.

Vlásky mi pohladil, ústa mi celuje,
že prý s mou dušinkou do ráje popluje.

Celou noc poletí, v nebi sny pozlatí,
do naší chaloupky k ránu se navrátí.

Dívá se hvězdička, dívá se z červánků,
kdo mě to na večer konejší ke spánku.

Není to andílek — je to má matička,
ona mě každý den v zlaté sny uhýčká.

Koledníci

U Betléma hvězda září.
vstávej, vstávej, hospodáři,
dej nám saně malované,
stříbrem, zlatem okované,
vrané koně zapřáhneme,
na salaše pojedeme.

Svítí hvězda na blankytě
a v jesličkách Boží dítě
usmívá se na vraníky,
usmívá se na poutníky:
Odkud jste, vy děti zlaté,
a kam v noci pospícháte?

Na Vltavě chaty naše,
jdeme hledat Mesiaše!
Na peruti archanděla
novina k nám přiletěla,
že jsi snesl, Spasiteli,
s nebe lásky pro svět celý!

Dej nám lásky, Boží Synu,
pro tu naši domovinu!
Pojedeme do dálavy
od Krkonoš do Šumavy
a kde česká duše dříme,
my ji láskou probudíme.

Zaklepáme na srdéčka
u dítěte, u stařečka:
Milujme se v českém koutku
jako ptáci na svém proutku,
duše k duši, dlaň ke dlani,
z lásky roste požehnání.

A ty, zlatý Boží synku,
prosíme tě za vzpomínku:
Až ty budeš králem ráje,
usměj se ty v české kraje,
v paláci i chatě prosté
ať nám z lásky štěstí roste.

Koleda 2

Potkala jsem holubičku,
ptala se mě na cestičku,
že prý letí k Jezulátku
s peřinkami na památku.

Holubinko běloperá,
počkej na mě do večera,
počkej na mě u zahrádky,
z koledy se vrátím zpátky.

Hospodyňko u sousedů,
přišla jsem si pro koledu;
nedáte-li dva dukáty,
dejte aspoň ořech zlatý.

Nedáte-li ořech zlatý,
vypůjčte se od pantáty,
donesu ho Jezulátku,
chudobnému pacholátku.

Nenechte mě v síni státi,
musím dále pospíchati,
holubička mezi vrátky
čeká na mé u zahrádky.

Koleda 1

Do Betléma zajíc chvátá,
nemá stříbra ani zlata,
chvátá on tam k Ježíškovi,
kožíšek mu nese nový.

A já nejsem zajíc — pánek,
já jsem jenom otrhánek,
já jsem malý koledníček,
přišel jsem si pro troníček.

Koupím za něj zlaté saně,
o půlnoci sednu na ně,
rozjedu se jako s jezu,
koho potkám, toho svezu.

Jde zajíček, na mě kývá,
nožička ho pobolívá;
Přisedni si na sedátku,
pojedeme k Jezulátku.

Pěkně se mu pokloníme,
chudých dárků nadělíme:
ty kožíšek a já sáňky,
budeme mít radovánky.

Koledníček

Já jsem malý koledníček,
schoval bych se za puntíček,
dáte-li mi krejcárek,
koupím zlatý kočárek.

Dám si koně na oprátku,
rozjedu se k Jezulátku.
Jezulátko na seně
usmívá se blaženě.

Usmívá se na kočárek,
vezu-li mu od vás dárek,
dejte vy mně oříšek,
dostane ho Ježíšek.

Já jsem malý koledníček,
schoval bych se za puntíček,
až mi dáte koledu,
do Betléma pojedu.

Svatý Mikuláš

Vítej, svatý Mikuláši,
v našem okýnku!
Stůj mi stále ku pomoci,
opatruj mně ve dne v noci
moji dušinku.

Vítej, svatý Mikuláši,
k tobě spínám dlaň:
Pomodlím se modlitbičku
za tatíčka, za matičku,
ty mi vždycky chraň.

Vítej, svatý Mikuláši,
na tu českou zem:
Máš-li štěstí ve svém klínu,
projdi celou domovinu,
rozdej nám je všem.

Hostina

Sletěli se páni vrabci
v roztrhané košině,
lámali si vzácné hlavy,
kdo je pozve k hostině.

Šla okolo Bětulinka:
„Páni vrabci, pojďte k nám,
vezmete-li málem za vděk,
hostinu vám uchystám.“

Podle mravu za pozvání
sklonili se k pokloně,
na návštěvu pospíchali,
jak by sedli na koně.

„Zasedněte, páni milí,
ze světničky hned tu jsem,
dvorek bude naším stolem,
sníh ho pokryl ubrusem.“

Vrátila se Bětulinka
mezi hosty vrabečky,
jednomu dá ječný klásek,
druhý rád má drobečky.

Třetí sedí na ramínku,
k Bětušce se přiklání,
a ten čtvrtý — nezdvořáček —
zrnka zobe ze dlaní.

Děkovali po hostině,
pochválili kuchyni,
také hody ani králi
že prý nečest nečiní.

Sletěli se páni vrabci
po hostině na hrušku,
kdo šel kolem, chválit slyšel
hospodyni Bětušku.

Ledňáček

Botku rudě natřenou,
vestu hnědě červenou,
kam jdeš, ptáčku, v modrém fráčku
s čapkou bíle skropenou?

„Ve svátečním oděvu
konám rybkám návštěvu;
byla by jim dlouhá chvíle,
než dá jaro oblevu.“

Rybičky jsou v komoře
na ledové závoře;
na komůrku: ťuky, ťuky,
kdo to klepá nahoře?

„Ja to klepám na ledu,
hledám vaši besedu,
pěkné věci ku poslechu
vyprávěti dovedu.

Umím já vám pohádku,
proč rak chodí po zpátku,
a jak štika chytila se
rybářovi na drátku.

Vyjdi, rybko bělrouchá,
kde si vlnka zašplouchá,
na hladině při křovině
tam se nejlíp poslouchá.“

„„Vari, pane ledňáčku,
vychytralý panáčku,
lépe nám tu bez pohádky
nežli ve tvém zobáčku.““

Přátelé

Za zahradou v jeteli
přátelé dva seděli.
Zajíc strojil posvícení,
pozval strýce ze stavení:
„Přijďte, strýčku, na chvilku
na lupínky jetýlku.“

Přišel strýček králíček,
uvítal ho zajíček:
„Pěkně vítám, to jsou hosti,
je mi věru do radosti;
přeskočil bych trojí mez,
že jste ke mně přišel dnes!“

Hodovali přátelé,
hodovali vesele.
Křehkým listem jeteliny
konejšili laskominy,
naposledy do lusků
šli si hledat zákusků.

A když bylo po hodu,
králík se má k odchodu.
U zahrady pod jalovcem
rozloučil se se synovcem:
„Až jen přijde zima, mráz,
oplatím ti všechno zas.“

 * * * 

Přišla zima, přišel mráz,
na zajíčka smutný čas:
hory, doly, luka, lány,
pod sněhem jsou pochovány.
Zajíček si vlez pod mez
bez potravy, bez peněz.

Za sněhové vánice
přišlo psaní od strýce:
Zajíce zval na besedu,
aby si šel pro koledu
za zahradu do křoví,
že to Lapu nepoví.

Běží zajíc jako laň,
králíček už čeká naň:
„Pěkně vítám, milý hochu,
nesu já ti sena trochu,
slyším, že prý nouzi máš,
snad si na něm pochutnáš!“

Seno bylo jako med,
zajíček byl vesel hned.
„Pěkně se to, strýčku, papá,
nebýti jen toho Lapa,
zůstal bych tu do jara;
pak se slunko postará.“