Měsíc

Hvězdičky se rojí
na nebeském lánu,
měsíc chodí mezi nimi
od večera k ránu.

Pase on je, pase
od tmy do červánků,
na úsvitě zavírá je
za nebeskou branku.

Všecky si je zavři,
pasáčku ty bílý,
jenom jednu ke mně pošli,
než se na den schýlí.

Uvítám ji pěkně,
jak se sluší dítku,
zavěsím ji nad postýlku
na stříbrnou nitku.

Do duše mi v noci
zlatou záři svede,
na tisíce snů o nebi
v srdéčku mi spřede.

„Zlaté dítě moje,
nesmím hvězdu dáti,
musím všechny Pánu Bohu
věrně ostříhati.

Opatruj si duši
na té zemské pouti,
aby jednou čista mohla
k Bohu zalétnouti.

Přiletí-li čista
jako holubice,
dá jí Pán Bůh celé nebe
a hvězd na tisíce.“

Autor: Jozef Kožíšek

Zdroj: Jiskry a plamínky