Říkadla a básničky

Mlynářka

Zraje pšenka na podhájí,
až to lupe v klase,
prosí na ní tři zrnéčka
děvče zlatovlasé.

Tři zrnéčka, pšenko milá,
dej mi pro kuchyňku,
ponesu je do údolí
čarovnému mlýnku.

Stojí mlýnek na potoce,
z daleka mé vitá,
co mi neseš do násypu,
ječmene či žita?

Nesu já ti jen tři zrna
naší pšenkv zlaté,
namel ty mně bílé mouky
truhly vrchovaté.

Na pletence, na mazance
bělky dosti bude,
nasytíme v celém světě
všechny lidi chudé.

Jako k tanci na potoce
kolečka si skočí
a na světě zraduje se
na tisíce očí.

Fialka v nebi

Na nebeskou bránu ťuká
fialinky něžná ruka.

„Svatý Petře, prosím hezky,
otevři mně dům nebeský.“

Svatý Petr otevírá,
na poutnici vlídně zírá:

„Co chceš, dítě zemských luhů,
v andělíčků svatém kruhu?“

Fialinka šumí listem:
„Mluviti chci s Pánem Kristem.“

A Pán Kristus v nebes slávě
kvítku praví usměvavě:

„S jakou prosbou, duško milá,
do nebe jsi pospíšila?“

Fialka se Bohu koří
a pak prosbu zahovoří:

„Mně Tvá láska neskonalá
v poli růsti rozkázala.

Když květ vůní dýchá jemně,
tisíc lidí spěchá ke mně.

A co ruka květy sbírá,
obilí pod nohou zmírá.

S klasy hyne mnoho chleba,
jehož v světě chudým třeba.

Je mi líto Tvého daru,
že mou vinou hyne v zmaru.

Prosím tedy, Synu Boží,
abych směla růsti v hloží.“

A Pán Kristus hlavou kyne,
se rtů svatých řeč mu plyne:

„Z vážnosti své k darům božím
rostiž tedy mezi hložím,

za péči o lidské štěstí
první z jara budeš kvésti.“

 * * * 

Od té doby kvítko prosté
ve stínu a hloží roste,
aby lidé nechodili
květů hledat do obilí.

Jak zrnko roste...

Dřímalo zrnko v souvrati,
deštík je přišel volati:
Zrnéčko, vstávej, jaro tu,
celý svět má se k životu!

Otvírá zrnko komoru,
posílá lístek nahoru,
zdali na světě uhlídá,
o čem ten deštík povídá.

Lístek se krade z úkrytu,
slunce ho vítá s blankytu:
Poskoč si, lístku, už je čas,
nesu ti s nebe zlatý klas!

Dívá se klásek do světa,
kterak tam radost polétá:
květinám sedá v kalíšky,
skřivánka nese do výšky.

Jenom ten žebrák pěšinou
smuten jde širou krajinou,
kolkolem všude krásně tak,
jemu jen slza kalí zrak.

Dědečku v chudé haleně,
usměj se taky blaženě:
v každinkém klasu chleba dost,
na světě i tys boží host!

Jarní pohádka

Skřivánek letí z daleka,
na mezi chudobka dřímá.
Chudobko, vstávej, rozkvítej,
přes hory doly utekla Zima.

Běžela v bílém kožíšku,
zamkla se v ledovém hradu
a pan Mráz stojí u brány,
z jíní má vlas i šedivou bradu.

„Hoj, pane Mraze, otevři,
z daleka noviny nesu:
Jaro již táhne do kraje,
snáší se k luhu, snáší se k lesu.“

A pan Mráz hlavou zavrtěl:
„Doposud my jsme tu pány!
Ledy já klenu nad vodou,
Zima sníh sype v luhy a lány.“

Skřivánek letěl do oblak,
zaklepal na nebes bránu.
„Co děláš v nebi, skřivánku?“
„A já jdu s prosbou ke Kristu Pánu:

Zima nám dýchá do kraje,
studeným větrem si výská,
a nám se dole na zemi
po jarním slunku ze srdce stýská.

Lístek se dívá z poupěte,
děvčátko z doškové chaty,
smí-li již přes práh vyskočit
jako ten jarní motýlek zlatý.

Každinký kvítek na mezi
uvítat jaro se strojí,
jenom ta bílá královna
v ledovém hradu v cestě mu stojí.“

Kristus Pán slunci pokynul,
slunéčko do kraje dýchlo,
celý svět má se k úsměvu,
jenom v té Zimě srdéčko stichlo.

Hrad se jí v slunci rozplynul,
a Mráz ji opustil zrádně,
běžela Zima, běžela,
v ledovém moři skryla se na dně.

Skřivánek letí do výše,
vesele v oblaku zpívá,
na mezi kvítek za kvítkem,
pěkně si hlavou po notě kývá.

Píseň rozsévačova

Siju pšenku na souvrati,
siju naději;
svaté bozí požehnání
stále budiž s mojí dlaní,
s mými kročeji.

Poletuje pšenka z dlaně
jako zlatá zář;
zasévám tě v širé lány
Pánu Bohu do ochrany,
dař se, pšenko, dař!

Brázdy tě zvou do náruče,
odpočiň si v nich;
skřivánek tě ukonejší
svojí písní nejkrásnější
do snů líbezných.

Dřímej, pšenko, v loktech pole
zimu celinkou;
před mrazy ve chladném loži
ukryje tě anděl boží
bílou peřinkou.

Až pak slunko v naše lány
dýchne tepleji:
dej nám Pán Bůh pěkné časy,
tvému stéblu zlaté klasy
i mé naději.

Odměna

Šla veverka na procházku,
měla klíče na provázku,
hopy, skoky, přes javory,
ztratila klíč od komory.

Naříkala, bědovala:
Ze jsem pozor nedávala!
Jaké budou míti hoře
moje děti na komoře!

Potká ji tu mládeneček,
cestující mraveneček,
podává klíč veveřici,
že prý visel na metlici.

Mravenečku, podej ruku,
povedu tě na vrch buku,
na nejvyšší mezi všemi,
ukážu ti Českou zemi.

Česká země jako sádek,
jako sádek do pohádek:
Kolem hora s horou spjata,
uprostřed je růže zlatá.

Mraveneček domů kluše,
raduje se jeho duše:
Veverka mě na buk vzala,
Prahu zlatou ukázala.

Jahody

Šlo děvčátko, šlo do háje
pod zelené duby,
trávník se tam květem směje,
jahodami chlubí.

Dej, trávníčku, do košíčku
sladké tři jahůdky,
jednu otci, druhou matce
dam já za lahůdky.

A tu třetí nejkrásnější
andělíčku Páně,
by mou duši na všech cestách
přijal ku ochraně.

Paci - paci!

Paci, paci, vrána letí,
svolává si malé děti:
Pojďte, děti, na podhájí,
jahody tam uzrávají.

Kolik je jich? — Plná nůška.
Kdo je prodá? — Veveruška.
Po čem kopu? — Po oříšku.
Co nám přidá? — Zlatou myšku.

Aj, ty malá veveřice,
máš prý jahod na tisíce,
neseme ti po oříšku,
dej nám jahod do kalíšku.

Vrátíme se domů polem,
mraveneček půjde kolem,
pokloní se, sepne ruce:
Dejte, děti, po jahůdce.

Pro žebrácká jednu máme,
na ostatní pozor dáme:
Jedna bude pro hubinku
a ty druhé pro maminku.

Krtek

V sametovém kabátu,
v každé ruce lopatu,
vyšel krtek na zahradu
do fial a salátu.

Ryje, ryje černý pán,
už je celý zasypán,
pod záhony v kypré zemi
má prý zlatý tulipán.

Smály se mu žížaly,
že mu poklad schovaly,
že si koupí zlatou pilu
na kořínky fialy.

Kam ty, krtku, kam ty jdeš,
vždyť už poklad nenajdeš!
Zajdu já si na žížaly,
potrestám je za krádež.

Neopatrná žába

Přiletěl čáp do rákosu,
nabrousil si novou kosu,
žáby se ho vyptávaly,
komu seká na píšťaly.

Málo vy se, málo ptejte,
raději se k tanci mějte,
polezte ven, kde jste jaká,
zahraju vám rejdováka.

Zahrál on jim na píšťaly.
všechny hned se uschovaly,
jenom jedna tanci věří
a tu čáp měl ku večeři.

Rybička

Žába leze do kaluže,
na rybičku repetá:
Pojď, rybičko, na sluníčko,
odívej se do světa.

„Já jsem rybka jako šipka,
nechci býti jako ty,
je-li tobě kaluž milá,
já si hledím čistoty.

Sukýnku mám vybílenou,
blýská se mi jako sníh,
koupila ji má matička
za million stříbrných.“

Zajíc a pes

Jede zajíc na kočáře
přes pole a meze,
králíka prý za troníček
až do Prahy veze.

Pejsek čeká na silnici,
dukáty má v sáčku:
„Svezte vy mě, kamarádi,
dám vám po zlaťáčku.

Koupím já si v Praze šaty,
sto zlatých dám za ně,
a vám přidám na vánoce
malované saně.“

Králíček se krčí strachy,
zajíček se směje:
„Vím já, pejsku, mlsný hejsku,
odkud vítr věje:

Můj kožíšek se ti líbí,
po tom se ti stýská:
nesvezu tě za dukátek,
ať se jak chce blýská.“

Cvrček

Stojí u své chaty,
stojí mezi vraty
cvrček zamyšlen;
pověz ty nám, pane strýčku,
co na mezi na sluníčku
děláš celý den?

Starostí mi hlava
skoro postonává,
moje dětičky:
po celý den v parnu pasu
nepokojnou, bujnou chasu,
zlaté husičky.

U své chaty stojí
cvrček v hnědém kroji,
stojí podle vrat;
co tu děláš, pane milý,
když se večer k horám chýlí,
sluníčko jde spat?

Chodím na besedu,
s druhy hovor předu,
ladím píšťalky;
a když druzi se mnou počnou,
slyšeti je naši skočnou
sto mil do dálky.

Dárky

Nesu, nesu růže rudé,
pro koho z nich kytka bude?
Bude, bude pro tatíčka,
mám ho ráda ze srdíčka.

Nesu, nesu sedmikrásky,
komu já je podám z lásky?
Matička mým celým světem,
potěším ji jejich květem.

Na podhájí u dědinky
rozkvetly mi konvalinky,
komu já dám pěkný vínek
z bělokvětých konvalinek?

Pánu Kristu na rozcestí,
aby chránil moje štěstí,
aby chránil dušku mladou
před vinou a každou vadou.

Kriste Pane, chraň své dítě
jako hvězdu na blankytě,
ať je vždycky má dušinka
jako bílá konvalinka.

Květinky

Vyběhly na luh květiny
jako roj dětí z dědiny,
jako roj dětí drobounkých,
v srdéčku štěstí, v líčku smích.

Květinky, drobné berušky,
čí jste vy asi dcerušky?
Lesknete se mi z daleka,
kdo vás tak pěkně obléká?

Louka je naše matička,
ptala se včera sluníčka:
Sluníčko zlaté, hola hej,
nemáš-li šatů na prodej?

Sluníčko hlavou kývnulo
zářivou duhu sklenulo:
Vyber si barev na nebi,
jakých tvým dětem potřebí.

Vybrala louka kabátky,
pěkné tak jako z pohádky;
květinky jako na strunce,
že mají šaty od slunce.

Májové slunce

Chodí slunko po nebi,
dívá se na boží svět
a kam jen se pousměje,
z poupěte si skočí květ.

Udělám se skřivánkem
na lehounké peruti,
zaletím si ke sluníčku
k nebeskému klenutí.

Hoj, ty slunko májové,
neustaň se usmívat,
do květu a do radosti
oblékáš nám luh i sad.

Zadýchej mi, zadýchej
do mladého srdíčka,
aby mi v něm láska kvetla
pro matku i tatíčka.

Usměj se mi do duše,
aby byla jeden květ,
aby rozkvetlo v ní lásky
pro ten celý boží svět.