Jarní pohádka

Skřivánek letí z daleka,
na mezi chudobka dřímá.
Chudobko, vstávej, rozkvítej,
přes hory doly utekla Zima.

Běžela v bílém kožíšku,
zamkla se v ledovém hradu
a pan Mráz stojí u brány,
z jíní má vlas i šedivou bradu.

„Hoj, pane Mraze, otevři,
z daleka noviny nesu:
Jaro již táhne do kraje,
snáší se k luhu, snáší se k lesu.“

A pan Mráz hlavou zavrtěl:
„Doposud my jsme tu pány!
Ledy já klenu nad vodou,
Zima sníh sype v luhy a lány.“

Skřivánek letěl do oblak,
zaklepal na nebes bránu.
„Co děláš v nebi, skřivánku?“
„A já jdu s prosbou ke Kristu Pánu:

Zima nám dýchá do kraje,
studeným větrem si výská,
a nám se dole na zemi
po jarním slunku ze srdce stýská.

Lístek se dívá z poupěte,
děvčátko z doškové chaty,
smí-li již přes práh vyskočit
jako ten jarní motýlek zlatý.

Každinký kvítek na mezi
uvítat jaro se strojí,
jenom ta bílá královna
v ledovém hradu v cestě mu stojí.“

Kristus Pán slunci pokynul,
slunéčko do kraje dýchlo,
celý svět má se k úsměvu,
jenom v té Zimě srdéčko stichlo.

Hrad se jí v slunci rozplynul,
a Mráz ji opustil zrádně,
běžela Zima, běžela,
v ledovém moři skryla se na dně.

Skřivánek letí do výše,
vesele v oblaku zpívá,
na mezi kvítek za kvítkem,
pěkně si hlavou po notě kývá.

Autor: Jozef Kožíšek

Zdroj: Jiskry a plamínky