Říkadla a básničky

Zebra

Mami, tati, mě to prostě nedá,
řekněte, co na cestě leží?
Bílé pruhy, je to zebra
a kampak to vlastně běží?

Jdi ty malý popleto.
Nikam přece neběží,
vždyť už víš, že přechod je to,
pro chodce, no pro pěší.

Rozhlédni se v levo, v pravo,
a když auta nejedou,
přejdi rychle, volám bravo,
zebru necháš za sebou.

O koníčkovi na koloběžce

K chlapci jménem Jeníček, zatoulal se koníček.
Před jeho chaloupkou řehtal, Jeníček se šťastně chechtal.

Sotva koňský řehot slyšel, hnedka z chaloupky ven vyšel.
Koník k němu hlavu skláněl, něco na zub mlsně sháněl.

Hned si řekl Jeníček: „To je krásný koníček!“
Šel mu nabrat trochu ovsa, vyskočil si na něj , hopsa!

Venku bylo velké vedro, koník vypil vody vědro.
Vozil Jendu ve svém sedle, hned byl tam a tu zas hnedle!

Jeníček se vesel smál, chtěl s ním běžet dál a dál.
Koník se s ním prohání, po poli dál uhání.

Brzy mu však úsměv zvadnul, neb z koníka Jeník spadnul.
Narazil si záda, hlavu, v bezvládném tam ležel stavu!

Koník ho hned začal budit, brzy se však počal nudit.
Svojí hřívou pyšně trhnul, pryč od Jendy raděj zdrhnul!

Pádil přes zelený háj, cválal odtud co nejdál!
Mezitím se Jeník probral, nikdo na něj ohled nebral.

Jeník nemohl hned vstát, začal se sám v poli bát.
Neudělal ani krok, z pádu dostal nejspíš šok!

Pak se vzchopil přece jen: „Co se stalo? Byl to sen?
Přišel ke mně koníček?“ matně tápal Jeníček.

Vstal a kráčí kolem plota, hlava se mu ještě motá,
pamatoval si jen málo, myslel, že se mu vše zdálo.

Sotva domů dorazil, tátovi dech vyrazil:

„Co se stalo, Jeníčku? Máš odřenou hlavičku?“
zeptal se ho doma táta, ošetřit mu ránu chvátá.

„Přišel za mnou koníček!“ vzpomínal si Jeníček.
„Ve svém sedle vpřed mě nes, pak jsem ale k zemi kles!“

„Nejspíš se ti vše jen zdálo? Hlavu zraněnou máš málo!
Upadl jsi, nevíš o tom, zapomněl jsi všechno potom!

Kde by se tu koník vzal? Viděl jsi ho, když jsi spal!“
namlouval mu tatíček, uvěřil mu Jeníček.

„Kůň tu není jediný! Já měl asi vidiny!

Proč mně ale hlava bolí, proč jsem ležel v řepném poli?“
marně tápal Jeníček, šel si psát svůj deníček.

„Copak ale dělá Jeník?“ pomyslil si začas koník.
Jeho pád ho začal trápit, náhle rozhodl se vrátit!

Nechtěl se však vracet pěšky, tak se zmocnil koloběžky!
Půjčil mu ji jeden klouček tam, kde si hrál dětí hlouček.

Koníček se odrážel, za Jeníčkem vyrážel!
Zpočátku mu to šlo těžce při jízdě na koloběžce!

Smály se mu všechny děti, koníček jak vítr letí,
jak ten rychlík v trati jede, zabrzdit však nedovede!

Nohou šlape, dupy, dupy a už bude u chalupy
tam, kde bydlí Jeníček, zase řehtá koníček!

Ten svým očím nevěří, vše si řádně prověří!
Svoje oči celé protře, na koníčka jasně pozře!

„Je to možné, nebo není? To je ale nadělení!
Koníček se ke mně vrátil, koloběžkou cestu zkrátil!“

Jeníček se šťastně směje, nevěří, že se to děje!“
Koník brzdí kolečka, míří si to z kopečka!

A když koník zastavil, na zadní se postavil,
pyšně svojí hřívou hýbá, pochválit ho za to zbývá!

Koníček byl tomu rád, stal se s Jendou kamarád.

Od té doby koníček je tam, kde je Jeníček
a ten je teď den co den, až nadmíru spokojen!

Prohání se se svým koněm, všichni mluví jenom o něm!
Pro Jeníčka je to ráj, s tátou postavil mu stáj!

A když nechce běhat pěšky, zas se chopí koloběžky!
Hravý je, jak malé hříbě a tím končí jeho příběh!

Husa

Viděla jsem dneska husu,
jak trajdala k autobusu.
Tahle malá popleta
vydala se do světa.

Musím k sestře do Fulneku,
vezu jí tam teplou deku.
Je jí v noci pořád zima,
teplá deka bude prima.

Vlak

Vláček jede krajinou,
zpívá si tu píseň svou.
Duní, hučí,
do kopce i někdy skučí.

Veze náklad obilí,
když si trochu popílí,
bude tady za chvíli.

Jede, jede, jede vlak

Jede, jede, jede vlak
letí, letí jako drak
od stanice k stanici
vozí malou opici.

Opice si brouká
z okna při tom kouká,
opakuje zas a znova
dokolečka stejná slova:

Jede, jede, jede vlak
letí, letí jako drak…
(opakuje se do nekonečna)

Panáček

Stojí stojí panáček, vzorně jako vojáček.
Chvíli je zelený, potom zase červený.
Na červenou stůj! Jde o život tvůj!
Na zelenou můžeš jít, za ruce se vzít.

Popelářské auto – říkanka

Od pondělí do pátku

baští spousty odpadků.

I my plnou popelnici

dali jsme mu na ulici.

Policejní auto – říkanka

Policejní auto sviští

temnou nocí po sídlišti.

Co se stalo, co se děje?

Přijelo si pro zloděje.

Autobus

Nebudeme běhat klusem,

Pojedeme autobusem.

Rozváží nás po silnici

do města i na vesnici.

Kropící auto – říkanka

Jede auto kropící,

Prší v naší ulici,

Pustilo se do práce.

Děti, to je legrace!

Říkanka Auto

Volant, svíčky, jedna páka,
rychlá jízda lidi láká
Spojka, plyn a převodovka,
jezdí ke mně nehodovka.
Stojím peněz hromadu,
Zvládnu couvat dozadu.

Loďka

Ráz dva, ráz dva, rázuj vesly,
abychom se k cíli nesli.
Opři vesla o vodu v olympijském závodu.
Ráz dva, ráz dva, prožeň vodu,
poplujeme proti proudu,
ten kdo první přistane, věnec buřtů dostane.

Zákaz vjezdu všech vozidel

Liško ryško ryšatá,
nestraš nám tu myšata!
Nebála se autíček,
že jim vjedou na míček,
teď se krčí vedle zdi.
Sem se totiž nejezdí!
Ať je to ten nebo ten,
KDO MÁ KOLA? MUSÍ VEN!

Vláček kolejáček

Jede, jede, vláček,
jede, jede, kolejáček,
jede, jede, motoráček,
jede, jede, na výlet,
veze dětí nejmíň pět.

Děti z okna vyhlížejí,
překrásnou krajinu obdivují.
Když přijedou domů zpět,
vzpomínají na výlet.

Stezka pro cyklisty

Dokud běhá širým polem
zajíc ušáček,
nemusí se koukat kolem,
obejde se bez značek.

Vyběhne-li na pěšínku,
máma na něj zavolá:
Dávej pozor, milý synku:
To je cesta pro kola!

Vláček

Jede vláček plný hraček
do kopců i do zatáček.
Pohádkový rychlovlak
houká, syčí jako drak.

Jezdí vláček tam i zpět.
Vrátí se nám v pořádku?
Veze totiž na výlet
zoologickou zahrádku.