Říkadla a básničky

Koulím koulí na kuželky

Koulím koulí na kuželky 
kuželky se koule lekly 
hned se všechny rozutekly 

Alenko stůj, auto houká!

Alenko stůj, auto houká 
na něm v pytlích bílá mouka.
Auto mouku rozváží 
z velikého nádraží.

Říkali mu Voříšek

Říkali mu Voříšek, 
huňatý měl kožíšek. 
uši také, toť se ví, 
jazýček měl růžový. 

Mámo, táto, v komoře je myš

Mámo, táto v komoře je myš, 
pustíme tam kocoura, 
on tu myšku vyšťourá. 

Mámo, táto, už tam není nic.

Kroutila se žítalička

Kroutila se žížalička, kroutila se po dešti. 
Nevěděla, co jí čeká, přišlo na ni neštěstí. 
Přišel na ni datlík malý, kropenatý ve peří. 
Klovnul sem a klovnul tady a spolknul ji k večeři. 

Běží lvice po Africe

Běží lvice po Africe, na opice prská. 
Za ní lvíček, honí míček, ocáskem ho mrská. 
Černoši, běloši, chyťte toho lvíčka! 
Zavřeme ho do zahrady dáme mu pít mlíčka. 

Venku stojí kočárek

Venku stojí kočárek,
máma čeká na párek.
Pospěšte si maminko!
Brečí vám tam miminko...

OTESÁNEK

OTESÁNEK

Šel tatínek do lesa,

že si kloučka vytesá.

Pařízek si našel v lese,

tesal, řezal: najednou

kořínky se nadzvednou

a pařízek rozběhne se.

Domů s tatínkem si kráčí,

tatínek mu sotva stačí,

maminka se raduje,

chtěla kloučka, už tu je.

Pekáč buchet upekla mu,

na zem ustlal mu slámu.

Radují se, zpívají,

Otesánek jí a jí

a najednou rozhlédne se,

zívne, na mámu se třese.

„Sněd jsem talíř s buchtami

a teď se dám do mámy,

hamy, hamy, ham -

pak sním pekáč s kuřaty

a pustím se do táty,

lidi, to se mám!“

Máma stojí celá bledá,

ale táta - ten se nedá:

„Přines mámě, Otesánku,

vody v malovaném džbánku,

umyje tě, učesá,

půjdem zpátky do lesa.“

Otesánek řízy, řízy,

řeže dříví z mladé břízy,

řízy, řízy, říz -

ty víš dobře, milá pilo,

proč mu tolik vytrávilo

u zelených bříz.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři.

„Mámo, já bych jed!“

„Všechnos prve sněd“

„Udělej mi vdolečky.“

„Až sebereš drobečky.“

Otesánek droby sbírá,

chutnají mu, nevybírá,

než bys deset napočet,

převalí se, usne hned.

Druhý den ho táta budí,

Otesánka rosa studí,

do lesa však musí jít,

musí řezat řízy, řízy,

dříví z kropenaté břízy

a nesmí se zastavit.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři,

neodmlouvá,  všechno sní,

dostal chleba, kousek sýra,

potom ještě drobty sbírá,

lehne si a dobře spí,

spí a spí a spí a spí. 

MALÁ POHÁDKA O ŘEPĚ

MALÁ POHÁDKA O ŘEPĚ

Dědek řepu nasadil,

u pole se posadil,

čekal, čekal,

mráz ho lekal,

sluníčka se bál,

dešti jenom lál.

Bez večeře, bez oběda

čeká dědeček,

najednou se hlína zvedá,

roste kopeček.

„Bábo, roste řepa!“

„Prosím tě, co vidíš!“

„Bábo, což jsi slepá?“

„Dědku, ty mě šidíš!“

Zavolali vnučku,

vnučka pejska,

pejsek kočku,

kočka myš.

Chytli se a čekají,

šepty, šepty šeptají -

neslyšíš?

Myšce byla dlouhá chvíle,

hopsala si rozpustile,

trhla kočkou,

kočka pejskem,

pejsek vnučkou,

vnučka bábou,

bába dědkem -

dědek prázdné ruce měl,

nikoho se nedržel,

udělali bác...

Kopeček se ještě chvěje,

jak se pod ním krtek směje.

SMOLÍČEK A JESKYŇKY

SMOLÍČEK A JESKYŇKY 

Prší, prší, celý les

ve vodě se topí dnes.

„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,

otevři nám světničku!“

„Jeskyňky, jen pojďte dál,

jelen před chvilinkou vstal.“

„A co snídal, Smolíčku?“

„Snídal čerstvou travičku.“

„A co ještě?“

„Vodu z deště.“

„A co víc?“

„Pak už nic.“

„To se dobře nasnídal.

My zas půjdem o dům dál.“

„Kampak byste chodily?

Sluníčko si popílí

a jelen vás, těšte se,

bude vozit po lese.“

Prší, prší, celý les

ve vodě se topí dnes.

Jeskyňky jdou v dešti dál.

Smolíček se jenom smál.

Paleček a jeho kamarádi

PALEČEK A JEHO KAMARÁDI

„Mámo, usmaž kobližky!“
„Až mi dojdeš pro šišky,
nemám už čím topit, synku,
dělej něco pro maminku!“
V lese bum, bum, bum,
šiška jako dům,
za ní druhá, po ní třetí
z vysokého smrku letí.
Paleček je dávno v lese,
sám však šišku neunese.
Jde okolo školáček
jménem Ukazováček.
Okoukne ji, pak se sehne, ale šiškou ani nehne.
Zavoláme prostředníčka:
„Prostředníčku, pomoz nám!“
Chlapečkovi zrudla líčka:
„Nadarmo se namáhám!“
Zavoláme Prsteníčka:
„Prsteníčku, tak co ty?“
Chlapečkovi zrudla líčka:
„Šiška dělá drahoty.“
Zavoláme na Malíčka:
„Pojď, Malíčku, pomoz nám!“
Malíček je chytrá hlava,
kamarádům rady dává:
„Ty jdi sem a ty jdi tam,
čekejte, až zavolám!“
Tak teď! Hej rup! Už ji nesem...“
Vracejí se domů lesem,
máma jim dá za šišku
cukrovanou kobližku.

O NEZVEDNÝCH KŮZLÁTKÁCH

Koza praví kůzlatům:

„Budu dlouho mimo dům,

buďte hodná, neperte se,

vlk to všechno slyší v lese!“

Máma z vrátek ještě není,

už se perou o lupení:

„Mé je, mé, mé je, mé!“

„Né-e né, né-e né!“

V tom na dveře buchy, buchy:

„Otevřete, neposluchy!“

Černý kozlík nejdřív zmlk:

„Děti, jde sem na nás vlk!“

Na dveře zas buchy, buchy:

„Otevřete, neposluchy,

já jsem vaše maminka.“

„Máma klepe zlehýnka.“

„Jak? Pojď mi to ukázat!“

„Takhle sotva je to znát:

klepy klep, klepy klep.“

Vlk to zkouší – buchy klep,

vlk to plete – klepy buch.

„Nevidíme tě, když ťukáš,

aspoň v okně se nám ukaž,

máš-li rohy bílou bradu!“

„Mám jen břicho plné hladu.“

„Maminka nám nosí domů

sladké mlíčko ve vemínku.

Ty jsi vlk a lhář si k tomu,

vydáváš se za maminku.

Jdi si tam, ty starý lháři,

kde se vlkům dobře daří!“

Zavrčel vlk, bouchl vrátky,

stáhl ocas, běží zpátky.

Slyšte, ještě z vrátek není,

už se perou o lupení:

„Mé je, mé, mé je, mé!“

„Né-e né, né-e né!

Zvířátka a loupežníci

ZVÍŘÁTKA A LOUPEŽNÍCI

Jednou domov opustili

kozel, kohout, kočička.

Šli celý den, nespatřili

cestou ani človíčka.

Pořád stejnou notují,

na lidi si stěžují.

„Kykyrý, kykyrý,

nač mám vstávat ve čtyry?“

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

už nás trápit nebudou.“

„Mée mé, mée mé,

s lidmi už být nechceme!“

„V lese najdem živobytí,

kočička si ptáčky chytí,

kohout jádry bude živ

a ten kozel najde trávy,

ještě lepší nežli dřív.

Nic nás v cestě nezastaví,

kykyrý, mňou, mée mé,

lidem smát se budeme.“

Večer nemohli už zpátky,

les se zavřel za zvířátky.

Les je v noci jako živý:

vítr učí mluvit dříví,

měsíc houby cvičí v tanci

a na zádech svatojánci

hvězdy z nebe snášejí.

Je jim čím dál smutněji.

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

Na zvířátka padá strach,

našlapují po špičkách,

ale nemohou už zpátky,

před zvířátky, za zvířátky

černé lesy, tma a tma.

Kdopak se tu vyznat má!

„Mée mé, mée mé,

sotva ten les přejdeme!“

„Kykyrý, kykyrý,

budem z lesa ve čtyry!“

„Mňouky mňou, mňouky mňou,

řeči nikam nevedou.“

A jak jdou

lesem, tmou,

levá, pravá,

přední, zadní –

pozor, kozle, neupadni!

Vtom probleskla houštím záře,

zajásala zvířátka:

„Cesta lesem překrátká,

budem zas mít hospodáře!“

Došli k staré chatrči,

z okének se světlo lije.

Kozel všechny odstrčí,

on chce vidět, kdo tam žije,

kočka také, kohout též:

„Počkej, vždyť mne zamáčkneš!

Kykyryký! Mée mé!

Zacláníš mi! Né a né!“

Jeden druhého tu šidí,

ale kohout první vidí…

Vidí, jak tam ve světnici

v karty hrají loupežníci,

bum!

Sedma k sedmě,

osmá k osmě,

já teď nesu,

eso k esu,

bum, bum, bum!

 A tak hrají,

dupou, křičí –

o podkovu,

o káču,

o záplaty,

o jehličí,

bum, bum, bum!

Vtom zamečel kozel, hráči

vyskočili ze židlí,

ze dveří se strachy tlačí,

vždyť tam v okně zahlídli

hrozné zvíře: má tři hlavy,

jedna meči,

druhá mňouká

a ta třetí kokrhá –

utíkejme,

utíkejme,

než nás všechny roztrhá!

Utíkají, les je žene,

s nimi karty rozházené,

karty, káča bláznivá,

divé houby v patách mají,

utíkají, klopýtají,

kolem všechno ožívá,

pařezy je spolknout chtějí,

houby už je dohánějí,

už je mají – ještě krok…

A tu loupežníci – skok,

skok a skok a přes potok.

Už jsou z lesa za potokem,

oddychují, jdou jen krokem,

už mají dost lesa, pranic,

zpátky nevrátí se zanic.

A zvířátka přes kořeny

dál žene les naježený:

„Mňouky, mňou, mňouky, mňou,

světýlka nás zavedou!“

„Mée mé, mée mé,

že jim neutečeme?“

A tu kohout vesele

překřičel své přátele:

„Kykyrý, kykyrý,

je tři čtvrtě na čtyry!“

Svítá, svítá, za chviličku

vesele jdou po sluníčku,

levá, pravá, přední, zadní,

pozor, kozle, neupadni –

mezi poli, v ranní záři

vracejí se k hospodáři.

Čert a Mikuláš

Hudry, hudry, dupy, dupy,

čert nám leze do chalupy,

hudry, hudry, už tu je,

už na okna bubnuje.

Dlouhý ocas, krátké uši,

to ti, čerte, pěkně sluší,

celý černý, samý chlup,

metlou dělá šupy, šup.

Ale až se večer zčeří,

zmáčknou kliku našich dveří

anděl a pak Mikuláš.

Znáš je, táto? Znáš je, znáš?

Co mi dají za nadílku?

Už jdou, už jdou, ještě chvilku.

Čert však nesmí přes práh dál,

tatínek, ten by mu dal.

Zima už je tu

Zmrzl rybník, struha,

už je zima tuhá.

Led už drží na kaluži,

kdo tam bruslí, ať se tuží.

Už je sněhu převelice,

nebojím se metelice.

Ať si hvízdá meluzína,

jenom když je prima zima.

Padej snížku

Padej, snížku, padej, snížku,

Jenda si čte novou knížku.

 - Pojď, Jeníku, mezi nás,

na saních nás vozí mráz.

Snížek padat nepřestane,

kdo má saně rozlámané,

ať to zkusí na lyžích -

Jendo, pojď ven, padá sníh.