Říkadla a básničky

Jaro, jaro

Jaro, jaro, jaro už je tu!
Sníh se mění na sněženky,
slunce sype z peněženky,
na zem tisíc zlatých dukátů.
Jaro, jaro, zima už je pryč,
včela ťuká na poupata,
vlaštovička od hor chvátá,
v zobáčku nám nese petrklíč.

V zahradě

V zahradě na hrušce sedává kos,
má černý kabátek a žlutý nos.
Na našem komíně sedává čáp,
klape si zobákem, klap, klap, klap, klap!

Na políčku v jetelíčku

Na políčku v jetelíčku,
tam kde potok pramení,
dobře je nám po tělíčku,
zákonem jsme chráněni.
Sosáčkama sosáme,
bez přestání to samé,
do pěti, do pěti, do pěti, do pěti,
musíme být u maminky v doupěti.

Otec Abrahám

Sedneme si nebo si stoupneme a začneme zpívat:

Otec Abrahám měl 7 synů, 7 synů měl otec Abrahám, oni nejedli ani nepili jenom takhle dělali…

a teď přijde pravá ruka (začneme rukou hýbat nebo s ní tleskat a zároveň zase začínáme zpívat)

Otec Abrahám měl 7 synů, 7 synů měl otec Abrahám, kteří nejedli ani nepili jenom takhle dělali

a teď přijde pravá ruka, levá ruka (přidáme do pohybu levou ruku),

Otec Abrahám měl 7 synů, 7 synů měl otec Abrahám, kteří nejedli ani nepili jenom takhle dělali

a teď přijde pravá ruka, levá ruka, pravá noha (přidáme do pohybu pravou nohu a začneme s ní třeba dupat o zem)
O další sloku později se je v pohybu pravá ruka, levá ruka, pravá noha, levá noha.
Potom, se přidá hlava (začneme s ní vše možně kroutit), dále zadek (začneme kroutit zadkem) a končíme!!!?

Hop hej dokola, až se třásla stodola

1.Tancovali myšák s myškou ve stodole na mládku.

děti se drží za ruce a točíme se dokola

Myška měla díru v sukni a pan myšák v kabátku.

Hop, hej dokola, až se třásla stodola.

hop, hej – skočíme dopředu, dozadu. třásla = zadupeme

Hop, hej dokola, až se třásla stodola.

2. Tancovali myšák s myškou moc se jim to líbilo.

Tancovali tak vesele, až se kolem prášilo.

Hop, hej dokola, až se třásla stodola.

Hop, hej dokola, až se třásla stodola.

Beruška

Na křídlech mám puntíky,
nejsou nijak veliký.
Jsem sluníčko sedmitečné,
červené a krásně lesklé.

Beruška mi říkají,
na prst si mě dávají,
čekají, kam poletím,
jestli se zpět navrátím.

Tři zajíci

Tři zajíci na ulici,
jedí lžící kukuřici.
To je mela.
Pročpak?
zkrátka,
ucpala se křižovatka.
Ušáků si kdekdo všímá-
to jim lupe za ušima!
kroutí hlavou moudří strýci:
snědli všechno, i s tou lžící!
A pak než bys řekl a jé,
zajíci hup do tramvaje.
Už jsou pryč.
A křižovatka
plná lidí!
Vznikla hádka.
Hádají se na ulici
o snědenou kukuřici.

Lev a Nelev

V zemi, kde jsou kopce hlavou dolů,

houpy, hou,

obouvali v zimě nohy stolů,

houpy, hou.

Každé levé, dali botu pravou,

houpy hou,

potom nad tím moudře kývli hlavou,

houpy, hou.

V té zemi žil také lev a lvice,

houpy, hou,

denně jedli prázdné makovice,

houpy, hou.

Všechno se tam nějak divně mele,

houpy, hou,

lvu říkají Lev a lvici Nelev,

houpy, hou.

Lev má hřívu, Nelev ne, tak vida,

houpy, hou

pan profesor o tom knížku vydá,

houpy, hou.

Ještě že to takhle vykoumali,

houpy, hou,

jinak by je vůbec nepoznali,

houpy ,hou.

Pan v cylindru

Jeden pán každý den nosí

v cylindru pamlsky pro albatrosy.

Co ho to musí stát peněz –

co když je nesežene?

Když nemá ani halíř,

prostře jim prázdný talíř.

Albatrosové ho mají rádi,

nikde ho neprozradí.

Jen všude vykládají,

jak se s ním dobře mají.

Princ a želva

Rozhodl se princ Loudálek,

že pojede daleko do dálek.

Přímo do stodoly,

přes hory a doly.

A že se loudávál do mala,

vezla ho želva pomalá.

Nesmějte se mu, Loudálkovi,

možná že na to vyzrál, kdo ví.

Loudálek neměl ve zvyku,

koukat se na svět z rychlíku.

Nechtěl jet autem, neměl v plánu,

obletět zemi v éroplánu.

Chtěl vidět z blízka, co se kde děje,

kde svítí slunce, kde z kove leje,

kde rostou houby, kde datle, fíky,

kde zlatá rybka zpívá kikirikí,

Chtěl poznat námořníky,

i kouzelnické triky.

Chtěl vidět všechno – a pak ještě za roh.

Tak osedlal želvou a jel plnou parou.

Nic nevadí, Loudálkovi, že je želva pomalá,

Loudálek se loudával od mala.

Nevadí mu, že ta želva nelétá a neskáče.

Zato pozná Lva od Nelva – líp než z tryskáče.

Vřeští, vřeští angrešti

Vřeští vřeští angrešti, 
že musí stát na dešti. 
Nevřeštěte angrešti, 
vemte svoje keře 
a pojďte se postavit za dveře. 
Otázka se nabízí, 
co tomu řeknou rybízy, 
které též na dešti stojí 
a přesto nevřeští. 

Byl jeden domeček

Byl jeden domeček,

v tom domečku stoleček,

na stolečku mistička a v mističce rybička.

Kde je ta rybička? Kočka ji snědla.

Kde je ta kočka? Do lesa utekla.

Kde je ten les? Na prach shořel.

Kde je ten prach? Voda ho smyla.

Kde je ta voda? Voli ji vypili.

Kde jsou ti voli? Páni je snědli.

Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni... 

Housata

Housata šla dlouhou řadou, 
brouzdala se v ranní rose 
a hned kousek za zahradou 
jedno house ztratilo se. 

„Štip-štip, štip-štip,“ house pláče, 
„co si bez maminky počnu?“ 
Od kohouta kokrháče 
doví se, kde najde kvočnu. 

Bílá kvočna zrní hledá, 
na houf kuřátek je sama. 
House kvočně pokoj nedá: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

S kvočnou špatné pořízení, 
hned se žene po houseti: 
„Pro tebe tu místo není, 
běž pryč, dost mám vlastních dětí!“ 

House běhá, mámu shání, 
house nechce zůstat samo. 
Spatří krůtu, volá na ní: 
„Už jsem tady, milá mámo!“ 

Krocan dal se do housete: 
„Kdopak se tu paní krůtě 
v její těžké práci plete? 
Hudry, hudry, sezobnu tě!“ 

To se house vystrašilo! 
Běží kam je nesou nohy. 
Od jetýlků všude bílo, 
skřivan zpívá u oblohy. 

Hejno káčátek se koupe, 
kolem voda, voda samá. 
Ptá se kachny house hloupé: 
„Nejsi ty snad moje máma?“ 

„Kam jsi se to zatoulalo?“ 
praví kachna. „Vrať se zpátky, 
hloupé house, svět znáš málo, 
tak-tak, tak-tak, drž se matky!“ 

House zase bloudí dvorem, 
pořád samo, pořád samo. 
Strachy prchá před Azorem, 
Běží, volá: „Mámo, mámo!“ 

„Gága, gága,“ slyší zdola, 
od zelených kopřiv v plotě. 
To už máma husa volá: 
„Pojď sem, copak potkalo tě?“ 

Už si house nenaříká, 
dlouhá cesta už je za ním. 
Ať si kdo chce, co chce říká, 
Zmoudřelo tím cestováním!

Semafor

Co máš dělat na červenou,

když se kolem auta ženou?

Na chodníku klidně stát,

do silnice nevbíhat.

A když svítí zelená,

co to děti znamená?

Malí jako velicí

mohou přejít silnici.

Jak to bylo pohádko?

Jak to bylo, pohádko? 
Zabloudilo kuřátko. 
Za zahradou mezi poli, 
pípá, pípá, nožky bolí. 
Ve vysokém obilí, 
bude večer za chvíli. 
Povezte mi, bílé ovsy, 
kudy vede cesta do vsi? 
Jen se zeptej ječmene, 
snad si na to vzpomene. 
Kuře bloudí mezi poli, 
pípá, pípá, nožky bolí. 
Pověz, milý ječmínku, 
jak mám najít maminku? 
Ječmen syčí mezi vousy, 
ptej se pšenic, vzpomenou si. 
Kuře pípá u pšenic, 
nevědí však také nic. 
Mílé kuře, je nám líto, 
ptej se žita, poví ti to. 
Kuře hledá žitné pole, 
ale to je dávno holé. 
A na suchá strniska 
vítr tiše zapíská. 
Vždyť jsi doma, za chalupou. 
Slyšíš? V stáji koně dupou, 
kocour ve stodole vrní 
- a tvá máma za vraty 
- zob, zob, zobá bílé zrní 
s ostatními kuřaty. 
Děkuji ti, žitné pole! 
Pozdravuj tam ve stodole! 
Koho, milé políčko? 
Zrno i to zrníčko! 
Ať se ke mě z jara hlásí, 
vychovám z nich nové klasy. 
A tak mámu zakrátko 
našlo také kuřátko. 

My se máme nejradši

Princezna má závoj zlatý

plný drahých kamínků.

Ve skříni má zlaté šaty,

na stříbrném ramínku.

Ať si je má, třeba troje,

my jsme, mami, bohatší.

Ty jsi moje, já jsem tvoje,

my se máme nejradši.