Říkadla a básničky

Šup kartáčku

Šup kartáčku do chaloupky
Šup kartáčku do chaloupky,
vyčistíme všechny zoubky.
Proč by byla pusa smutná,
sladká pasta zoubkům chutná.

Prsty - koťata

Naše kočka strakatá
Naše kočka strakatá
(pohladíme palec)
měla čtyři koťata.
Jedno černé,
(pohladíme ukazováček)
druhé bílé,
(prostředníček)
třetí žluté roztomilé
(prsteníček)
a to čtvrté strakaté,
po mamince okaté.
(malíček s patřičným roztomilým mňoukáním)

Rodina - prsty

Rodinka
To je táta,
(ukážeme palec)
to je máma,
(ukazováček)
to je dědek,
(prostředníček)
to je bába,
(prsteníček)
to je vnouček, malý klouček.
(malíček)

Motýl

Poletuje motýl tiše
Poletuje motýl tiše, (chodíme na špičkách, máváme rukama jako křídly)
křidýlka má jako z plyše. 
Dosedne na kytičku, (sedneme si do dřepu)
odpočívá chviličku.
Pak poletí zase dál, (běháme po místnosti a opět máváme rukama jako křídly)
jako by se dětí bál.

Vlak

Oblékání
Do tunelu jede vlak
pomaličku, tak a tak
kudy, kudy cestička,
už je venku pěstička/nožička!

Předvádění

Dupy, dupy ...
Dupy, dupy, dupáníčko (hodně silně dupeme)
to je malé zlobeníčko.
Jako čerti v pekle,
chováme se vztekle. (dupeme, skáčeme, blekotáme jako čertíci)

Teď si pěkně lehneme, (lehneme si na zem)
už se ani nehneme.
Pojedeme na kole, (ležíme na zádech a nohama šlapeme jako na kole)
dojedeme ke škole.
Tam se pěkně posadíme, (přestaneme šlapat a posadíme se)
a hezky se pohladíme. (vzájemně se pohladíme)
čerty v pekle necháme,
tlesky, tlesky, tleskáme. (tleskáme)

Prsty a zvířátka

Brum, brum, medvěd bručí, (ukazujeme na paleček na pravé ruce)
bzum, bzum, čmelák bzučí, (ukazujeme na ukazováček na pravé ruce)
mňau, mňau, kočka mňouká, (prostředníček)
hú, hú, sova houká, (prsteníček)
bé, bé, ovce bečí, (malíček)
mé, mé, koza mečí, (paleček na levé ruce)
kvá, kvá, žába kváká, (ukazováček na levé ruce)
krá, krá, vrána kráká, (prostředníček)
hop, hop, jelen skáče, (prsteníček)
uáá, uáá, Barunka pláče. (malíček)

Veselé vánoce

Co kaprovi vadí?
když se plácá v kádi.
Najde s lidmi příměří?
Dnes se má stát večeří.
Chtěl by štěstí trochu,
„Halóóó, pojď sem hochu.
Jsem jen ryba, ty máš moc“,
kapr prosí o pomoc.
 

"Kapře kapře kapříku,
dobře ti bylo v rybníku.
Ještě v létě v čisté vodě,
plaval jsi si na svobodě."
 

"Rybáři sítě rozhodili,
a všechny nás ulovili.
Kapři nejsou rádi,
když si plavou v kádi.
Pomoz prosím Petříčku."

"Jen se neboj kapříčku."
Péťa podal peněženku.
Kapr už je z kádě venku.
kapra opatrně vzal,
cestou k rybníku se dal.
Péťa však nešťastně zírá,
samý led a žádná díra.
Když v led změnila se voda,
kdo pomocnou ruku podá?
Péťa opět spěchá v šeru,
zpátky domů pro sekeru.
Vydrž milý kapříčku,
ještě malou chviličku.
Péťa jako o život,
kapříkovi seká vchod,
aby mohl do vodičky,
pod ledem malé rybičky,
čekají už na strýce,
kapříci a kapřice.
Velký kapr děkuje,
ve vodě si libuje,
s rodinou se raduje.

Táta chtěl by kapra lovit,
a máma se bude zlobit.
Svobodou kapra obdaroval
a nakonec nelitoval.

Rybník mezi mokřady,
ukrývá vzácné poklady.
Petříkovi za zády,
se vynořily rybičky
a nesou pravé perličky.
Jedna po druhé z vody vykukují
a za záchranu kapra štědře poděkují.
Že se někdy dobré skutky nevyplácí?
Však zázraky se dějí, hlavně o vánocích.

Kapr dlouho pod hladinou byl
a pak se náhle vynořil.
Péťovi nese starou rybí záhadu.
Dřevěnou mapu s klíčem k pokladu.
Ten je jen o vánocích k mání,
od soumraku, do kohoutího kokrhání.
Kousek odsud v lese.
Péťa mapu nese.
Na jeskyni zaťuká,
a praví - pokladě, nesu ti rybí šupinu,
prosím, dej mi pár mincí pro hladovou rodinu.
pak udiveně zamrká.
Zírá na třpytící se parádu.
Tisíce zlatých mincí z pokladu.
Deset rybích šupin dal,
deset zlatých mincí vzal.
Naplnil svou peněženku,
za chvíli je opět venku.
A sotva vyšel, zavírá se vchod.
Běží domů, utíká jako o život.

Rodičové milí,
co stalo se mi,
tomu byste nevěřili,
tati, mami,
dnes si kapra těžko dáte,
zatoulal jsem se k rybníku a lesu,
však přece něco nesu,
nesu perly a mince zlaté.
A aby štěstí provázelo naši rodinu,
mám pro každého malou rybí šupinu.
Táta s mámou podiví se,
a raději neptají se.
Možná zažili si dávno před roky,
že na vánoce dít se mohou zázraky.
Kouzelný oslík otřásl se drobátko?
Hele,
za oknem nám chrochtá zlaté prasátko.

Opičí školka - básnička pro předškoláky

Do opičí školky bych moc chtěl, lézt po stromech celý den bych směl.
Protáhl bych se po ránu a ukousl si banánu.
Ve školce opičí, všichni se opičí a z plných plic si zakřičí,
opičky plné kuráže. Mě máma řvaní zakáže.
Na liánách nejvíce, houpají se opice.

Přistupte blíže, mé nejmilejší zvíře,
je plyšová gorila a dnes mi máma slíbila,
že když opicím děti závidí, jdou do školky pro lidi.
Ve školce se kamarádi přidají, na opice si se mnou zahrají.
Hurá do školky!

Povídám

Radostné setkání

Na jižním pólu

od snídaně k obědu

chodí medvěd po ledu

nahoru a dolů.

A na severním pólu

od snídaně k obědu

druhý medvěd chodí po ledu

nahoru a dolů.

Jednou znenadání

potká se snídaně se snídaní,

oběd s obědem

a medvěd s druhým medvědem.

A pak ten medvěd z jižního pólu

a medvěd ze severního pólu

Budou chodit spólu.

Nahoru a dolů.

Jedinečný výlet

Vyjela panna z Nuslí

na jedné kolečkové brusli.

Večer dojela do Podolí

na jedné lyži a s jednou holí.

Zítra se projede po Motole

na motokole s jedním kolem

a pak se vydá vstříc dálce

v Divoké Šárce

na dvou- nebo na třínohém koni.

Potom ji už nikdo nedohoní,

tu pannu mrkací

na koni houpacím.

Sametová hra

Chudák maceška –

bolí jí čéška.

Bolí jí jablko v koleni,

bolí jí i kost holenní.

Od čeho má to bolení?

Ále –

místo, aby si hrála s pannou,

vyšla si v neděli na kopanou.

A od pondělka trénuje,

kličkuje, střílí, sportuje,

žádné hráčky se nebojí

v ostrých sobotních soubojích.

Celou noc pak spí odkopaná

a probouzí se pokopaná.

Přijďte se podívat na macešku,

jak válí za naší ZDŠ-ku.

Psí S.O.S

Ztratil se na moři pes.

volal: Haf-Es, haf-Ó, haf-Es.

Tohleto zoufalé volání

probudilo v Austrálii klokany.

Ani by ses nenadál –

a už to posílají dál:

/…/---/…//…/---/…/

tytyty tátátá tytyty

tytyty tátátá tytyty

Zní nad nebeské blankyty –

a zaslechly to opice              

až v Rovníkové Africe.

Zapsaly zprávu a hned dál

vysílají přes Senegal:

tytyty tátátá tytyty

zní nad nebeské blankyty,

sotva to ještě zažijí

velbloudi v Dálné Azii:

Ztratil se na moři pes,

volá: haf-Es, haf-Ó, haf-Es!

Tak v širém světě celou noc

Zní psí volání o pomoc

a ze všech vesnic, ze všech měst

i z Venuše a dálných hvězd

Telegrafují ostošest:

Zachraňte pejska! Práci čest!

A konečně už začíná

plout trysková loď z Děčína.

Kdopak by tu loď řídil jiný

Než-li námořní bernardýni?

Od Hamburku až k Havai

ze všech břehů mávají.

A jedou celý světa lán

přes Gibraltar dál k Antilám,

Až u Ostrova zázraků

spatřili pejska na vraku.

Nebyla bouře, byl den slunný,

tak k němu mohli vyslat čluny.

Věnovali mu péči

i dva psí potápěči!

A už ho vezou v bezpečí

cestou dlouhou jak přes pět Čín

(kdyby to moře byla Čína)

až na náměstí do Děčína.

Tak se pes mořil na moři

po přímoří i zámoří,

Ztroskotal v bouři, chudák pes,

pomohlo mu psí S.O.S.

A teď je doma. Sláva mu,

dostal dvě kila salámu.

Mluvilo o tom rádio,

dobrou noc, čao, ádio!

Černá kočka Mína

Černá kočka Mína

jela z Bohumína,

jela expres rychlíkem

v lodním koši velikém.

Jela, jela do Kolína

šlapat pěšky byla líná.

Kdo by se jí divil taky

Nač by potom byly vlaky?

Nač by byli ve stanici

Železniční úředníci?

U stanice slunečnice?

Nač by byla železnice?

A tak jela kočka Mína

z Bohumína do Kolína,

Neměla prý vůbec strach,

psali o tom v novinách.

Plachý drak

V hračkářském krámě, až vzadu v koutě,

stávalo divadlo s krabicí loutek.

V krabici král a princezna s princem

spali jak zakletí v kouzelné skříňce...

O půlnoci je napadlo

zahrát si loutkové divadlo….

Krabice s loutkami nazdvihla víko.

Kdeko se diví: to je ale výkon!

A už jde princezna, má bouli na čele,

směje se na prince, že budou manželé.

Starý král smutně pokývl hlavou:

To sis, můj milý, vybral tu pravou!

Z vody a ze vzduchu knedlíky uvaří,

že se z ní zblázní i královští kuchaři.

Jenomže marná řeč k zamilovaným –

Živí se láskou a hubičkováním….

Už zástup příbuzných na svatbu kráčí,

za nimi tříhlavá obluda dračí!

Všichni se lekli. I princ ztratil řeč,

kouká, že v předsíni zapomněl meč.

Drak se však uklání: Jen žádné strachy,

umím jíst příborem, jsem zcela plachý.

Času dost! Jen ať se princezna vdává!

(Olízla se první, druhá i ta třetí hlava.)

A tak bude svatba. Konec zná

už jen princ, drak a princezna.