příběh z mého dětství

Nedávno jsem si vzpomněla na příběh z mého dětství, který mi vyprávěla moje mamka..teď když mám vlastní děti a vidím, co umí a co neumí, nedokáži si to sama ani vysvětlit, jak se to mohlo stát..moji rodiče po svatbě a mém narození bydleli nějakou dobu u babičky na půdě, byla tam taková menší místnost, no byli rádi, že něco mají a já od roka spala nahoře sama..a jednou...vím, že mi nemohlo být víc jak dva roky, protože to už jsme se pak stěhovali, mne mamka zas uložila a šla se dívat dolů na tv, podotýkám, že se šlo dolů z půdy tmavými vysokými starými schody, které byly náročné i pro dospělého a když se náhodou místo na schody šláplo vedle, tak staré trámy praskly a bylo to..moje babička tam jednou propadla a zlomila si ruku a dvě žebra, štěstí, že nespadla na vidle, které byly kousek vedle..zkrátka mezi tou místností na půdě a obývákem dole, byly ty hrozné schody, dvoje těžké dveře, dvorek, další dvoje dveře a chodba a pak ještě dvě místnosti a teprve obývák..no a mamka se dívá na tv a najednou se lekne, někdo bere za kliku, opatrně a lehounce a najednou se dveře otevřou a tam stojím já.. ubrečená, špinavá v pyžamku, mamka měla šok, byla jsem tak malá, že i na kliku jsem sotva dostala, natož slézt z těch schodů..dokud jsem sama neměla děti, tak jsem si říkala, no tak jsem nějak slezla po čtyřech, byla jsem šídlo, i děda mne nachytal v roce a půl na žebříku a dal mi takovou, až jsem si překousla ret, ale dnes když mám svoje a vidím, jak se o ně bojím, a jak po celém bytě dávám zábrany a krytky na rohy veškerého nábytku, tak si říkám, že dřív se s tím teda nepárali a hlavně dodnes nikdo neví, jak jsem se dolů sama dostala...mamka je sice neveřící, ale prý pak děkovala bohu, že jsem nespadla skrz ty trámy, ona vůbec netušila, že bych byla schopná si otevřít dveře a odejít z místnosti, dřív chůvičky nebyly a ona mne chodila pravidelně kontrolovat...no je to trochu zvláští a mystické možná ani ne, ale i tak si v duchu říkám, třeba mne vážně pomohl nějaký dobrý duch :-)...