Když muž opustí své dítě

Ráda bych se svěřila se svým příběhem, který mě velmi tíží a tak trochu nevím co si s tím vším počít. Jsem plná smutku, zloby, vzteku, zklamání a místo toho, abych se zaměřila na miminko a těšila se z něj, jen ležím a brečím. 

Loni na podzim to byly už skoro dva roky, co jsem byla sama a tak nějak mě to už začínalo lézt krkem, potkala jsem pár "správných" chlapů, ale všichni byli zadaní a já se v prosinci, po svých narozeninách, rozhodla, že si najdu chlapa svých snů. Jsem celkem dost zaměstnaná žena, která nemá příliš příležitostí k seznámení, proto jsem využila služeb seznamky  na internetu. 

Krátce na to jsem tam objevila muže, který mi vyhovoval vším. Tím jak vypadal, jak se projevoval, nikdy mi neřekl, že by děti nechtěl. Bavili jsme se o mojí neplodnosti a jen se zmínil, že teď to nevadí a časem, že bychom to nějak vyřešili. Vzhledem k tomu, že jsem byla lékařsky 9 let oficiálně neplodná, jsme to opravdu "nijak" neřešili. Nebyl důvod si vše neužívat plnými doušky. On však měl vždy na výběr, nikdy by mi nevadilo použít ochranu nebo kdyby si dával pozor. Toto je rozhodnutí každého z nás. 

Po 3 měsících vztahu se stalo, že jsem otěhotněla, z toho šoku jsem ani nevymýšlela žádná překvapení, způsoby, jak mu to oznámit. Prostě to ze mě vypadlo. Nevypadal, že by se zlobil, jeho první reakce byla "Jen nevím, jestli mám mít z fazolky radost nebo ne". 

Pak se 14 dní řešilo, jak vyřešit naší situaci, protože jsme bydleli v malém pokojíčku v bytě mých rodičů, neměl práci, atd. Za bydlení mým rodičům platil, 3 000 Kč, ale jídlo neplatil, to dostával zadarmo. Asi jen 2x byl nakoupit. Snažila jsem se mu to ulehčit, jak šlo, a to byla asi chyba. 

Po 14 dnech měl oslavu narozenin se svou rodinou, já na ní jít nemohla, měla jsem práci, ale bojím se, že by mě na ní stejně nevzal. A když se z ní vrátil, najednou všechno otočil a začal mluvit o potratu a že pokud si ho nechám, že se se mnou rozejde. 

Po týdnu to ukončil, ale stěhovat se nechtěl. Prý že by u nás klidně ještě měsíc bydlel, než by si něco našel. Vyhodila jsem ho ještě ten večer. Vyjádřil se, že se na dítě necítí teď ani nikdy jindy, že dítě nechce a už vůbec ne se mnou. 

Myslela jsem, že se mu to rozleží v hlavě, že dostane rozum a vrátí se, ale po pár dnech mi poslal email, kde se znovu vyjádřil k tomu, že o dítě nestojí, že ho nechce ani vychovávat, ani se s ním jinak stýkat. Že pokud budu stát o finanční pomoc, že pomůže min do doby, než se objeví jiný muž v mém životě. Včera ale zase otočil, že mi prý pomůže sehnat bydlení - pronájem a že za to ho nenapíšu do rodného listu dítěte a nebudu po něm chtít alimenty. 

Je to měsíc, co odešel a teprve nedávno jsem zjistila, že celou dobu, co jsme spolu byli, i když jsme se seznamovali a psali si, si dál pořád psal s dalšími slečnami a randil s nimi. Nikdy to se mnou nemyslel vážně, byla jsem jednou z mnoha dalších, kterou využil ke své pohodlnosti. 

Na jednu stranu je fajn, že se v mém životě objevil, jinak bych v sobě nenosila nový život, po kterém jsem tak moc toužila, ale na druhou stranu z toho zas tak moc velkou radost nemám, protože jí nemám s kým prožívat. Vím, že bych za to zasloužila facku, ale ať se snažím sebevíc se vzchopit, což mi nikdy předtím nedělalo problémy, to teď jaksi nejde. Asi je to těmi hormony, nevím. Rady jako nebýt sama, jít mezi lidi, atd. moc nepomáhají. Nechci, aby mě všichni viděli, jak brečím a jen se lituji. 

To, že nechce být se mnou je nakonec i dobře, protože s takovým člověkem bych žít nechtěla, ale hodně špatně nesu to, že moje dítě nebude mít tátu, protože je to takový sobec, co myslí jen na sebe a své vlastní pohodlí. V současné době borec žije u maminky a dál oblbuje slečny přes seznamky a je to teprve pár dní, co chodí do práce, ačkoliv mě lhal, že práci nemá. 

Cítím se hrozně zrazená a zklamaná. Jsem plná vzteku, nejradši bych mu nakopala zadek, ale vím, že mi to nepomůže. Nevím co dělat, blízké kamarádky či kamarády nemám, mám kolem sebe jen své studenty, jsem taneční lektorka. A ti mají své životy, své partnery, navíc nikoho moc nebaví pořád poslouchat něčí hořekování a vidět slzy, což naprosto chápu. Vím, že to, co se stalo, není moje vina, ale vždy jsem měla tendenci se za vše obviňovat. Je mi líto, že jsem mu nestála ani za to, aby to se mnou zkusil, že jsem "zase" narazila na šmejda, co mě jen zneužil. Mám pocit, že za nic nestojím, že si lásku nezasloužím a že mě nikdy nikdo milovat nebude. Bude, moje miminko, vím. Ale už dlouho mi chybí chlapská náruč, dlouho se životem brouzdám sama a i v době, která je pro ženu velmi citlivá, jsem sama. 

Když mi bylo v životě nejhůře, pomáhalo mi se z toho vypsat. Tak v to trošku doufám i teď.