Zlatovlásek

Byl jednou jeden chudý, chudičký muž, který měl jednoho hocha a nevěděl, jak by ho nadále uživil. Zavedl jej jednoho dne do hlubokého lesa, a když tam snědli poslední kousek chleba, dítě usnulo. Tu otec vstal a šel domů, neboť doufal, že až se hoch probudí, ztratí se a cestu domů už nikdy nenajde, a tak se také stalo.
Když Damián otevřel oči a viděl, že otec je pryč, zvedl se a chtěl jít domů, ale bloudil stále hlouběji do lesa a byl už večer a on běhal ustrašeně sem a tam, až konečně uviděl chaloupku, kde chtěl požádat o nocleh.
Když vstoupil dovnitř, seděl o stolu starý slepý muž a jedl slepičí polévku. Damián byl tak hladový, že šel ke stolu, vzal si lžíci a jedl s ním. Slepý muž to ale zpozoroval a zeptal se:
„Kdopak tu jí mojí slepičí polévku?“
„To já, dědečku,“ zvolal Damián „protože mám velký hlad.“
Tu se stařec zaradoval a řekl:
„Na Tebe jsem dlouho čekal, u mne se budeš mít dobře.“
Po jídle mu rozestlal měkkou postýlku a Damiánovi se spalo tak krásně, jakoby byl v nebi.
Druhého dne, když vstal, řekl mu stařec:
„Nyní budeš pást mé kozy.“
S tím byl Damián srozuměn, a když se večer vrátil domů, jedl se slepým dědečkem opět slepičí polévku a chutnala mu výborně.
Tak Damián pásl kozy jeden den za druhým celých dvanáct let a stařec s ním byl velmi spokojen. Jednoho dne mu dal meč a řekl:
„S tím mečem vše posekáš!“
Když hnal Damián kozy opět na pastvu, musel s nimi táhnout dost daleko, neboť dokola už vše spásly. Přišel do lesa, ve kterém byly kmeny stromů i listy z ryzí třpytící se mědi. Zatímco se tomu podivoval, přiřítil se na něj měděný drak a řval:
„Poslyš, človíčku, snad mi nechceš se svými kozami můj les poplenit?!“
A chtěl ho ihned i s nebohými kozami pohltit, ale Damián tasil svůj meč a jednou ranou drakovi setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku a tam Vám bylo taky vše z mědi, ale vidět ani slyšet nebylo ani živáčka, jen na stěně tam visela měděná uzda, tak si ji Damián vzal s sebou. Když večer přihnal kozy domů, daly více mléka než kdy předtím. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil draka a vzal si měděnou uzdu ze zámku.
„Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned vojsko v měděné zbroji tak velké, jak si přeješ.“
Druhého dne hnal Damián svoje kozy ještě dále a přišel do lesa, kde stály stromy z ryzího stříbra a zářily a blyštěly se, až oči přecházely. Zatímco tam tak stál a tu krásu si prohlížel, přiřítil se na něj stříbrný drak a řval:
„Poslyš, človíčku, snad mi nechceš se svými kozami můj les poplenit?!“
A chtěl Damiána ihned i s nebohými kozami pohltit, ale chlapec tasil svůj meč a jednou ranou drakovi setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku a tam Vám bylo vše ze stříbra, ale vidět ani slyšet nebylo ani živáčka, jen na stěně tam visela stříbrná uzda, tak si ji vzal s sebou. Když večer přihnal Damián kozy domů, daly mléka třikrát více než předešlého večera. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil draka a vzal si ze zámku stříbrnou uzdu.
„Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned vojsko ve stříbrné zbroji tak velké, jak si přeješ.“
Třetího dne Damián hnal kozy ještě dále a dorazil do lesa, kde byly stromy celé ze zlata. To Vám byla nádhera! Jak se to třpytilo a blyštělo! Když se tam tak porozhlížel, přiřítil se na něj pojednou zlatý drak a řval:
„Poslyš, človíčku, snad mi nechceš se svými kozami můj les poplenit?!“
A chtěl ho ihned i s nebohými kozami pohltit, ale Damián tasil svůj meč a jednou ranou drakovi setnul všechny hlavy. Potom šel do dračího zámku a tam bylo vše ze zlata, ale vidět ani slyšet nebylo ani živáčka, jen na stěně tam visela zlatá uzda, tak si ji vzal s sebou. Když večer přihnal kozy domů a pak je dojil, daly devětkráte více mléka než předešlého večera. Potom vyprávěl dědečkovi, jak zabil zlatého draka a vzal si zlatou uzdu ze zámku.
„Tak ta uzda je z celého zámku nejlepší věc,“ pravil stařec „neboť když jí zatřeseš, objeví se ihned vojsko ve zlaté zbroji tak velké, jak si přeješ.“
Následujícího dne stařec řekl:
„Vrať mi ten meč, svoji službu udělal a svoji sílu osvědčil, s těmi třemi uzdami se můžeš nyní vydat do světa a nejmladší a nejkrásnější princeznu si vysloužit.“
To se Damiánovi zamlouvalo a hotovil se na cestu. Před tím, ale než se na ni vydal, zavedl jej stařec do jedné temné sluje, kde ze skály prýštil pramen.
„Tady si umyj hlavu.“
A pokropil hochovy vlasy proudící vodou, a když vyšel opět na denní světlo, jeho vlasy zářily jako slunce, neboť byly z ryzího zlata.
„Nyní se můžeš vydat na cestu, ale měj hlavu stále pokrytou, aby Tvoje zlaté vlasy nikdo neviděl.“
Damián brzy dorazil do královského města, ukryl ty tři uzdy pod jedním stromem a na královském dvoře se zeptal, zda nepotřebují sluhu. Nu právě jim chyběl jeden kuchtík, a tak byl jako takový do služby přijat, ale dal jednu podmínku, že nemusí sundávat svoji čepici.
Damián byl tak šikovný a přičinlivý, že si jej mistr kuchař velmi oblíbil a rozličně mu podstrojoval.
Král měl tři překrásné dcery, ale ta nejmladší byla nejkrásnější. Tu se stalo, že tato onemocněla a ulehla na lůžko. Zatímco král a dvě starší princezny byli v kostele, poslal mistr kuchař Damiána, aby nemocné zanesl polévku. Tak se spolu dali do řeči a princezně se rázem ulevilo a cítila se, jakoby byla zdravá.
Tu nastal čas, kdy přicházelo na královský dvůr množství mladých hrabat i knížat, aby o ruku krásných princezen žádali a o ruku té nejmladší se snažili nejvíce, ale ona na nikom laskavým pohledem nespočinula. Její sestry se brzy zaslíbili dvěma urozeným knížatům, a tak i na ni otec naléhal a zapřísahal ji, aby si také nějakého knížete vzala, když však více vyhýbati se volbě už nemohla, tu rázně pravila:
„Vezmu si toho kuchtíka a nikdy nikoho jiného!“
Když to král slyšel, velmi se zhrozil a na chvíli ztratil zcela řeč, ale pak začal soptit a ve velkém vzteku nechal princeznu zavřít do temné věže.
Za nedlouho potom se král zapletl do války se svým sousedem, ta dvě knížata, jeho zeťové mu museli být též ku pomoci a táhnout s ním do bitvy.
Kuchtík prosil mistra kuchařského, zda by mu dovolil na tu bitvu se z dálky podívat, a protože mu kuchař nedokázal nic odepřít, svoje svolení mu nakonec dal. Damián šel na místo, kde měl ukryté uzdy, vytáhnul tu měděnou a zatřásl s ní. Tu se objevilo množství zbrojného lidu ..... jako listí v lese ho bylo a všichni byli v měděné zbroji a před Damiánem stál pojednou statný kůň a nesl měděnou zbroj, kterou si hoch natáhnul a nasednuv na koně, uháněl i se svým vojskem do bitvy.
Král i zeťové byli blízko porážce a již se připravovali k útěku, když se v té beznadějné bitvě objevilo měděné vojsko a nepřítele v krátké době přemohlo. Ale Damián, dříve než mu král mohl poděkovat, se svým vojskem odtud odcválal, přijel ke stromu, položil uzdu na místo a celé vojsko v tu ránu zmizelo.
Když se král vrátil s vojskem domů, tak vyprávěl o tom zázračném zjevení, které mu v nejvyšší nouzi přispěchalo na pomoc a pak hned zmizelo.
Brzy musel král zase do války. Tak se tam vydal i kuchtík, když před tím kuchaři řekl, že se chce jen z dálky podívat. Ale šel na místo, kde měl ukryté uzdy a vytáhnul tu stříbrnou uzdu a zatřásl s ní.
Tu se objevilo nespočet vojáků, pod jejich kroky duněla země a jejich stříbrná zbroj zářila na slunci. Před Damiánem stál osedlaný kůň a brnění pro něj. Hoch si jej navléknul a ujížděli do bitvy. Král byl opět blízek porážce a už utíkal, tu jej Damián obrátil zpět na bojiště a boj se započal znova a nepřítel byl na hlavu poražen.
Král se rozjel rychle k mladému rekovi, aby mu poděkoval, ale ten po vykonaném činu i se svým vojskem ujel, jel k místu, kde ležely uzdy, vrátil k nim tu stříbrnou a v tu ránu vojsko zmizelo.
Když se král se svým vojskem vrátil domů, opět vyprávěl o zázračném vojsku a jeho statném veliteli ve stříbrné zbroji a bylo mu líto, že jej nedostihnul, aby mu poděkoval a aby ho poznal.
Po nějakém čase se nepřítel zase sebral a byl silnější než dříve a král mu táhnul se svým vojskem vstříc. A kuchtík žádal opět na kuchaři dovolení, aby se směl podívat na tu bitvu. Šel na místo, kde měl schované uzdy, vytáhnul nyní tu zlatou a zatřásl s ní.
Brzy se tu tísnilo vojsko tak nesmírné, že se hemžilo jako kobylky. Vojáci zářili ve zlaté zbroji a před chlapcem stál osedlaný kůň a na něm zlaté brnění. Oblékl se a svoje zlaté vlasy nechal pod přilbou lehce splývat na ramena a hnal se s vojskem do bitvy.
Tam byl král již na hlavu poražen a jeho vojsko rozmetáno do všech stran. Tu na bojiště napochodovalo zlaté vojsko, obořilo se na nepřítele a zcela ho zahubilo. Král chtěl svému zachránci poděkovat, ale když se rozhlédnul, byl on i se svým vojskem pryč.
Doma nechal král připravit velkou oslavu toho vítězství, protože nyní byli všichni jeho přátele poraženi. Bylo tam ale tolik hostů, že sloužící nestíhali vše přihotovit a tak musel kuchař k té práci přistavit též kuchtíka.
Král zrovna myslel na svoji nejmilejší dceru ve věži, a protože jeho srdce bylo tou radostí z vítězství naladěno smířlivě, tak jí nechal vzkázat, že pokud se nyní rozhodne vzít si za manžela nějakého knížete či hraběte, tak ji opět přijme jako milované dítě. Avšak i když ubohá dívka ve věži trpěla, už celý rok tam o samotě a jen chlebu a vodě přežívala, tak přece zůstala věrná tomu, kterého nosila v srdci a řekla:
„Nikdy si nevezmu nikoho jiného než kuchtíka!“
Tu se král velmi rozhněval, a protože k němu zrovna přistoupil kuchtík s mísou zvěřiny a měl na hlavě čepici, zvolal:
„Ty nestoudníku! Jak se opovažuješ předstoupit před svého krále s pokrytou hlavou!?“
S tím zvedl ruku a čepici Damiánovi srazil z hlavy, až odlétla do kouta.
Tu pojednou stál před ním jinoch v celé své kráse a zlaté kadeře mu padaly na ramena a zářily jako slunce.
Tu král ihned poznal svého zachránce, padl před ním na kolena a volal:
„Odpusť!“
Damián krále zvedl a přivedli do sálu s jásotem nejmladší princeznu a ta slavnost se rázem změnila ve svatbu a na zámku zavládla velká radost.
Po svatbě jel Damián s princeznou do zlatého lesa a tam se usadili na zlatém zámku. Ten měděný a stříbrný zámek věnoval svým švagrům. Ale toho slepého muže hledal marně, také jeho chaloupka zmizela a nikdy více o něm už neslyšel.