Zlá selka a chlupatý hastroš

Čeledín si našel službu u jedné selky. Byl to chlapec povolný, pracovitý, ale přišel na zlou hospodyni. Oj, ta byla zlá! Nic se jí nelíbilo, nic jí nebylo po chuti. Čeledín si mohl lámat hřbet jak chtěl, mozolit ruce třeba do krve, vedla pořád svou:
„Ty lajdáku! Kůže líná! Ty budižkničemu!“ A ještě hůř ho uctívala:
„Hastroši chlupatý! Šeredo nemytá!“
Čeledín by byl dávno sebral svých pět švestek a šel, ale selka ho nechtěla pustit, a přitom mzdu mu také neplatila. Snášel to dlouho, až mu nakonec došla trpělivost. Řekl si, že dá panímámě za vyučenou.
Jednou ráno ho selka poslala do lesa na dříví. Čeledín se sebral, vzal sekeru a provaz a povídá:
„Dala byste mi, hospodyně, nějaký pytel? Našel jsem včera v lese poklad. Celou hromadu zlata.“
Selce zasvítily oči.
„Pročpak jsi mlčel?“ vzkřikla. „Snad sis nemyslel, ohyzdo jeden, že si všechno zlato necháš pro sebe? Jsi můj čeledín, a zlato je taky moje.“
„Nehartuste, selko,“ řekl čeledín, „zlata je tam tolik, že stačí pro nás pro oba. Dejte mi pytel, povídám.“
„Nedám,“ odsekla selka, „běž na dříví, povaleči! Pytel přinesu sama.“
No dobrá. Čeledín šel do lesa na dříví. A jen se rozmáchl sekerou, selka už tu byla jako na koni.
„Tak ukaž,“ povídá. „Kde je poklad?“
„Pojďte, ukážu Vám,“ odvětil čeledín.
A odvedl ji ke staré vyschlé studni.
„Tuhle v té studni leží,“ povídá. „Dva pytle zlata, a možná ještě víc.“
Selka nakoukla do studně; byla tmavá, hluboká a na samém dně se lesklo bahno. Ale selka si myslela, že je to zlato.
„A jak odtamtud ten poklad dostaneme ven?“ pravila.
„Inu,“ řekl čeledín, „nejdřív se tam spustím po provaze sám a pak tam vlezete Vy.“
„I ne, spusť tam nejdřív mě.“
Na to právě čeledín čekal. Spustil selku po provaze do studně. Potom provaz vytáhl, strčil jej do kapsy a utíkal od studny pryč. Chopil se znova sekery a porážel strom za stromem, aby nadarmo neztrácel čas.
Selka také neztrácela čas. Šátrala po dnu studně sem a tam, až zapadla po pás do bahna. A zlato nikde, poklad nikde! Tu se dovtípila: čeledín ji napálil!
Ach ta hromovala!
Nepřejte si slyšet, jak toho svého čeledína proklínala, jakou bandurskou mu hrála, jaké belzebuby na něho svolávala!
Ale čeledín si z toho nedělal pranic. Rubal daleko v lese sekerou a neslyšel, jak selka ve studni povykuje.
Když naklál kupu dříví, řekl si:
Teď už toho bude mít selka v studni jistě dost. Schyluje se k večeru, je čas myslet na navrátila.
Šel tedy ke studni. Selka pořád ještě mlela, ale už z posledka; nadobro z toho ochraptěla.
Čeledín hodil do studně konec provazu a zavolal:
„Hej, hospodyně, chytněte se! Vytáhnu Vás, povídám!“
Zatáhl za provaz ..... taková tíha!
Čím to asi je? přemýšlel. Když jsem selku spouštěl dolů, jako kdyby byla dvakrát lehčí. Nenašla ona nakonec opravdu poklad?
Trochu si odpočinul a vzal znova za provaz. Táhl, co měl síly, až se nad roubením objevila hlava. Ale co to jen bylo za hlavu? Taková černá a huňatá!
Co se to selce stalo? podivil se čeledín. Vždyť není vůbec sobě podobná!
Zatáhl ještě trochu a vydechl úžasem. Ze studně vylezla namísto selky hrozná chlupatá potvora. Hlava jako bečka, ruce jako hrábě, oči jako bochníky.
Čeledín div nepustil provaz z ruky, ale ten paskřiva mu povídá:
„Nepouštěj provaz, snažně Tě prosím. Navěky Ti to nezapomenu, nebudeš litovat, uvidíš!“
A tak ho tedy čeledín vytáhl na světlo dne.
„A co Ty jsi zač?“ ptá se ho. „Odkud ses tu vzal?“
„Odkudpak bych se vzal,“ odpověděl huňáč. „Ze studně! Žil jsem tam pěknou řádku let a byl bych tam žil dál, kdyby nebylo té baby zlé. Svalila se jako sníh ze střechy, celý den hudruje a vyhoudá, není možná to vydržet. Díky, žes mě od ní vysvobodil. Dám Ti za to půl království. Chceš?“
„Chci,“ povídá čeledín. „Půl království, to si dám líbit.“
„Tak poslouchej. Já žádné království nemám, jen to pod zemí, a odtamtud mě vyhnala ta strašná ženská. Ale v sousední říši žije bohatý car a ten má krásnou dceru. Uděláme to takhle: já se protřu do paláce a přivolám na carovu dceru nemoc. Začne to s ní všelijak kroutit a házet a třást, no a car, jak to bývá zvykem, slíbí půl své říše tomu, kdo ji vyléčí. A tu se hned do toho dáš. Půjdeš rovnou do té říše a řekneš: Veďte mě k carevně, já ji vyléčím. Přivedou Tě k ní a ty, jak vejdeš do její komnaty, ze všech sil vykřikni: Běž pryč! a nazvi mě jménem.“
„A jakým?“ otázal se čeledín.
„Ale nazvi mě třeba chlupatý hastroš. Tak mi nadávala celý den ta zlá ženská ve studni. Jak zavoláš: Běž pryč, hastroši chlupatý!, já hned uteču. Carevna se uzdraví a Ty dostaneš polovinu říše. Měj se však na pozoru: tuhle carevnu vyléčíš, ale ke druhé se ani nepřibližuj! Možná že přivolám nemoc ještě na druhou carevnu a že se také rozestůně. Přijdou k Tobě, abys ji léčil, ale Ty nechoď. Jestli mě neposlechneš a půjdeš, bude s Tebou konec. Budu s Tebou tak kroutit a zmítat, až Tě utrápím k smrti.“
No dobrá. Chlupatý hastroš se vypravil do sousední říše a čeledín se vrátil na statek.
Zlou selku už ze studně nevytáhl: Jen ať si tam dole ještě pěkně pobude!
Zanedlouho se po širém světě roznesla zvěst, že v té a v té říši se roznemohla carova dcera. Kdo by ji vyléčil, tomu že dá car půl říše a nazve ho svým zetěm.
Jak čeledín o tomhle všem uslyšel, sebral se a pospíchal do sousední říše.
Když tam dorazil, šel rovnou do carského paláce a povídá:
„Veďte mě k carově dceři, jsem proslulý lékař a v okamžení ji vyléčím.“
Odvedli ho k carově dceři; ležela v posteli žlutá jak cibule a celá se třásla a svíjela a zmítala, až bylo smutno pohledět. Opravdu, dočista ji ten netvor ze studně umořil. Čeledín přistoupil blíž a z plna hrdla vykřikl:
„Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!“
V tom okamžení se carova dcera utišila, usmála se na poduškách a na tvářičkách jí zahrál ruměnec, jako kdyby ji nikdy žádná nemoc netrápila.
Co carovi zbývalo? Dal čeledínovi půl říše a přidal k tomu dceru.
Tak se stal čeledín carovým zetěm a žil s ženou v míru a štěstí.
Tu se ale hastroš odebral do druhé říše a také tam začal trýznit carovu dceru. Car se zarmoutil. Sezval plno všelijakých lékařů, carovu dceru léčil zámořskými léky, ale nic jí nepomáhalo, nemoc s ní lomcovala čím dál víc. A tu kdosi carovi pověděl o znamenitém doktorovi.
Car ihned vyslal rychlé posly do sousední říše. Čeledín však nešel, dobře si pamatoval, co mu hastroš řekl, a bál se.
Car vyslal nové posly. Rozkázal jim, aby vyřídili: jestli se znamenitý doktor nedostaví a nevyléčí jeho dceru, vytáhne car na sousední říši polem a všechno do posledního kamínku zničí, všechny do jednoho pobije.
Co měl teď čeledín dělat? Půjde-li, znamená to smrt pro něho, a jestli nepůjde, bude z toho zkáza pro celou říši.
Přemýšlel, rozvažoval a nakonec se rozhodl:
„Než aby zahynuly tisíce, to ať raději zhynu sám.“ ..... a šel.
Car cizí říše ho přivítal se všemi poctami a odvedl ho ihned k nemocné dceři. Čeledín přistoupil k carevně a zvučně rozkázal:
„Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!“
Chlupatec vyskočil a vrhl se na čeledína jako zběsilý.
Ale čeledín neztratil hlavu.
„Měj se na pozoru, hastroši!“ zvolal. „Zlá baba vylezla ze studně. Všude Tě hledá. Slyšíš, už se valí po schodech, už je tu!“
Huňáč se zachvěl a vyskočil oknem ven. Jen ještě stačil vykřiknout:
„Nikdy mě už k lidem nezlákáš! Uteču do své studně a budu si žít tam.“ Jak se ale chlupatý hastroš se zlou babou v té studni snášeli, o tom už nevíme nic.