Zlá hraběnka na Kaltenštejnu

Na lesnatém návrší v blízkosti obce Černá Voda stával hrad Kaltenštejn. Jeho vznik se připomíná už ve třináctém století, kdy jej dal vybudovat pan Bolek ze Svídnice jako tvrz proti rozpínavým vratislavským biskupům. V záznamech o jeho další historii se píše o rytíři Balduinovi, který prý byl tak chamtivý, že vyhnal z hradu svého starého otce, aby mu neujídal z tabule, a také o tom, jak se sám dočkal stejného údělu od vlastního syna, který se v lakomství vyvedl po něm. Hrad se stal na čas sídlem loupežníků, a proto byl vojáky vratislavského pána dobyt a stržen a jeho zdiva se použilo k opravě javornického zámku.
Ke Kaltenštejnu se váže pověst o zlé hraběnce, která tu kdysi vládla. Počínala si tak krutě, že se jí všichni báli, a lakotná byla, že by raději s kozou v louži tancovala, než by někomu něco odpustila, či dokonce sama dala. Vlastního muže utrápila a na lidi byla jako ras. Objížděla své panství na divokém černém koni a nic jí neušlo, její jezdecký bičík přečasto tancoval po ohnutých zádech poddaných, kteří u ní robotovali.
Jednou zastihla na poli matku, která zrovna uspávala své nemocné dítě v loktuši, zavěšené v chládku mezi dvěma stromy. Zle se na ni rozkatila, přivolala drába a ten matku od dítěte odehnal na pole. Celý den musela žena pilně pracovat a nesměla se ke svému dítěti ani přiblížit, ačkoliv plakalo hladem a žízní.
Taková panská zvůle a bezcitnost poddané rozhořčila. Pravda, báli se hraběnčina jezdeckého bičíku a ještě více karabáčů drábů, ale více už snášet nedokázali. A tak se stalo, že ráno neměli drábi koho na poli pohánět ..... všichni poddaní, ba i hradní služebnictvo, uprchli a skryli se v hlubokých lesích, kterých rostlo kolem hradu požehnaně. Jenom jediná stará služka, která celý život hraběnce oddaně sloužila, na Kaltenštejnu zůstala.
Když se to hraběnka dověděla, velice se rozzlobila. A najednou bác ..... ten vztek ji svalil k zemi. Hraběnka se těžce roznemohla, bez cizí pomoci ani vstát z lůžka nedokázala. Nebýt staré služebné, která ji opatrovala, zašla by jako opuštěné raněné zvíře.
Žádná medicína nepomáhala a hraběnka poznala, že se blíží její konec. Před smrtí ještě k sobě povolala věrnou stařenu a takto k ní promluvila:
„Sloužila jsi mi poctivě, posluž mi ještě naposled! Až vyjde pohřební průvod s mou rakví z hradu, vystup na nejvyšší věž a dívej se za ním, dokud jej uvidíš. A kdybys spatřila sebedivnější věci, jenom se pořád dívej! Udělej mi to k vůli, protože jinak bych se dostala po smrti rovnou do pekla.“
Stará služka si pomyslela, že je to zvláštní prosba, ale co by nepřislíbila své paní na smrtelném loži? Ujistila ji tedy, že učiní, co si přeje.
Tak se i stalo. Když hraběnka zemřela, sjelo se na Kaltenštejn nejrozmanitější panstvo z celého okolí. Přihrčely kolesy ze Žulové, přijely kočáry z Javorníka, ba dokonce až z Vratislavi, protože hraběnka byla bohatá a bohatci vždycky spolu táhli za jeden provaz. Možná si také dělali naději, že jim hraběnka něco ze svého velkého jmění odkázala. Taková naděje byla ovšem lichá, ale panstvo to nevědělo, a tak se jeden kočár předjížděl s druhým, aby bylo vidět, jak velice si kdo zemřelé vážil. Konečně byl pohřební průvod připraven vyjet z brány hradu.
Věrna slibu, který dala hraběnce, vystoupila stará služka na nejvyšší hradní věž a dívala se na smuteční obřad. Viděla v čerň zahalené hosty a povšimla si, že mezi jejich kolesami je také jeden nehezký kočár celý ze železa a v něm čtyři neznámí chlapi v červených šatech se zlatými lampasy. Tu se stala podivná věc: zjednaní nosiči ne a ne naložit rakev se zesnulou hraběnkou na pohřební vůz, ani pohnout s ní nemohli! Až přiskočili Ti čtyři červení chlapi, uchopili rakev jako nic, naložili ji na ten svůj železný kočár, práskli do koní a kočár zrovna letěl ven z hradeb a k lesu.
Smuteční hosté se zděsili. Všichni pochopili, že Ti čtyři chlapi v červeném odění se zlatými lampasy jsou ďábli a unášejí hraběnku do pekel.
Také stařenka na věži se tuze ulekla, ale připomenula si svůj slib, dodala si odvahy a dívala se dál, co se bude dít. Viděla, jak železný kočár dojel k lesu a tam Ti čtyři ďábli shodili rakev na zem. Truhla se rozbila a z ní vyskočila ..... černá kočka. Rozeběhla se zpět ke hradu, ďábli za ní. Byli by ji chytili, ale stará služka na ni zavolala, aby nezbloudila, a kočka šťastně doběhla k hradu. Sotva byla za hradbami, brána za ní zapadla a ďábli museli odtáhnout s nepořízenou.
Ta černá kočka potom dlouho žila na Kaltenštejnu. Někteří lidé se dušovali, že ji spatřili ještě i po mnoha a mnoha letech, když z hradu zbyly dávno jenom trosky. V poledne prý se měnila v bílou paní a objevovala se na rozkutaných hradebních zdech nebo v rozbořeném hradním okně a chovala na rukou křičící nemluvně. Takto prý musí dítě neustále kolébat, i kdyby ji ruce sebevíce bolely .....
Taková je pověst o hradu Kaltenštejnu. Kdo nevěří, ať tam běží, ale musí to být v pravé poledne!