Zbožná kněžna Durana

Kterak na modlení chodila a jak se pak stalo, že benediktinští mniši z kláštera vyhnáni byli

Uprostřed hanácké roviny, tam kde řeka Morava rozlévala své kalné vody do několika prudkých toků, stál na skalnatém ostrohu knížecí hrad Olomouc a naproti za řekou na malém návrší benediktinský klášter Hradisko. Olomoucký kníže Ota byl chladný ve víře a svoji mysl raději zaměstnával jinými rytířskými ctnostmi, než modlitbami. Čas od času pozval k sobě na hrad hradištského opata, a byl-li v dobré míře, daroval mu něco k jeho obročí na přilepšenou, a tak se také vyrovnal s pánembohem. Většinou však se ti dva páni spolu neshodli a potom přišel zkrátka i sám pánbůh.
Jednou se kníže na radu svých dvořanů rozhodl, že se ožení a založí nový rod, jak byl povinen svým slavným předkům i poddanému lidu. Za ženu si vybral paní krásnou a nad jiné zbožnou. Mladá kněžna Durana svoji víru v boha stavěla všem na obdiv. Nevynechala jediného dne, aby se nedala na nosítkách odnést do hradišťského kláštera na mši. Tam už na ni čekával sám opat Deokar, aby se kněžně poklonil a doprovodil ji do kaple. Opat dobře věděl, že tato paní může svou přízní přinést jemu i klášteru mnoho užitku, a proto jí projevoval velikou úctu. Cesta z hradu do kláštera vedla přes brod pod hradem a pak kolem řeky. Když nastaly podzimní plískanice a všude se valily potoky vod, příval strhával často převozníkovu pramici. Tehdy nebyla tato cesta bezpečná a kněžna Durana byla z toho nešťastná. Naříkala si knížeti, že klášter je daleko, a měla ho k tomu, aby opatu daroval pro klášter nové místo poblíž knížecího hradu. Kníže však byl jiného mínění a kněžně hleděl její úmysl vymluvit. „Rád bych Ti vyhověl, moje paní. Nevím však, zda bychom se tvému opatu zavděčili. Jeho klášter je malým, ale pevným hradem, a moc pochybuji, že by byl opat Deokar ochoten jej vyměnit za jiné místo. Ale nermuť se, paní! Znám ještě jednu cestu, která vede odtud z hradu na druhou stranu za řeku. Vezmi tuhle ten starý klíč a sejdi dolů do hradního sklepení. Na konci chodby pod kulatou věží je malá branka. Když tímto klíčem otevřeš zámek, projdeš snadno tajnou chodbou z hradu až do kláštera.“
„Děkuji ti, můj pane, za důvěru!“ řekla kněžna a vzala klíč s netajenou radostí.
Kníže ji slovem zavázal, aby o tajné chodbě nikomu neříkala. Věděl o ní ještě purkrabí a opat kláštera, ale ti by se byli nikomu slovem nezmínili.
„Dovol, můj pane, abych vzala s sebou ještě Majdalénu, mou komornou. Ponese mi světlo, a kdyby se mi cestou něco zlého přihodilo, přivolá pomoc.“
V té chvíli kníže litoval své slabosti, že se paní Duraně o tajné chodbě zmínil. Co měl však dělat pro pokoj a klid svého domu!
„Vezmi ji tedy s sebou,“ řekl, „ale důrazně ji napomeň, aby cestu nikomu nevyzradila, jinak přijde o hlavu.“
Kněžna uložila klíč hluboko do kapsáře. Byla ráda, že v té nepohodě nemusí vážil takovou dlouhou cestu, a v duchu se těšila na nová dobrodružství. Přemýšlela o tom, jaké šaty si oblékne a střevíce obuje.
Druhého dne, když byl čas jít na mši, zavolala k sobě komornou. „Majdaléno, vezmi několik loučí a pojď se mnou! Cokoliv uvidíš, jako bys neviděla. Jestli Tě ale někdy bude svrbět jazyk a někomu povíš, kdes byla, přijdeš o něj. To si dobře pamatuj!“
Majdalenka se paní poklonila a běžela splnit její rozkaz. Věděla, že kněžna je přísná a svoji hrozbu by bez milosti splnila.
Potom obě sešly do hradního sklepení, a když kněžna sama otevřela starou branku, vstoupili do tajné chodby. Všude bylo hrobové ticho, jen občas slyšely vodní kapky padat se stěn. Pospíchaly, aby byly co nejdříve na druhé straně. Majdalenka stěží stačila všechny louče zažehnout a vsadit do železných ok na stěnách. Na konci chodby pak stejným klíčem odemkla kněžna jinou branku a bez nesnází se dostaly až do kláštera.
Když vyšly po schodech ke kapli, kněžna přikázala Majdalence, aby na ni počkala venku na chodbě, a sama vstoupila dovnitř.
Majdalenka byla v klášteře poprvé. Proto si zvědavě prohlížela dlouhou chodbu s tmavými výklenky a kamennou dlažbu. Oknem nahlížela do nádvoří, kde pobíhala drůbež a kde ve stájích lomozili koně. Čas jí tak rvchle uběhl, že ani nevěděla a bylo po mši. Když kněžna s opatem vyšla z kaple a rozloučila se, spěchala s komornou tajnou chodbou zpět do hradu. Další dny se vše opakovalo tak, jako dne prvého.
Jednou Majdalenka svou paní prosila, aby ji vzala s sebou na mši. Kněžna se nad tou opovážlivostí sprosté služky velice rozhněvala a řádně jí za to vyčinila. „Jak Tě mohlo něco takového vůbec napadnout? Tam není pro Tebe místa. Jen čekej na mne a modli se! Budeš-li poslušná a pokorná, všude Tě pánbůh vyslyší.“ Nechala služku na chodbě a sama vstoupila do kaple. Majdalenka měla zkřehlé ruce a oči plné slzí. Ani si nevšimla, že ji z okenního výklenku pozoruje mnich s kápí staženou hluboko do čela. Teprve když k ní přistoupil, polekaně sebou trhla. Tichým hlasem ji oslovil:
„Neboj se mne, děvenko! Já Ti nic zlého neudělám. Je Ti zima, viď?“
Majdalence se podlomila kolena leknutím. Ale mnich se usmál a vůbec si jejího strachu nevšímal. Když se vzpamatovala, co nejuctivěji mnicha pozdravila.
„Až na věky!“ odpověděl mnich. „Máš u kněžny asi těžkou službu. Paní je to zbožná, ale špetku citu by u ní asi sotva kdo našel.“
„Já si nestěžuji, velebný otče,“ zašeptala Majdalenka.
„Vím, vím. Jakpak by sis mohla stěžovat? Už několik dní Tě pozoruji, jak tu stojíš prokřehlá a bez teplého šatu.“
Mnich pozvedl dívčinu hlavu ke světlu, které tak spoře dopadalo oknem do chodby. Majdalenka sotva dýchala. Ještě nikdy nikdo k ní tak mile nepromluvil. Neznámý si ji upřeně prohlížel. Černá kápě se mu přitom svezla z hlavy a Majdalenka viděla, že není o mnoho starší než ona. Zanedlouho však bohoslužba skončila a mladý mnich zmizel dřív, nežli se dveře kaple otevřely, takže ho opat Deokar ani kněžna Durana nezahlédli.
Druhého dne se oba mladí lidé znovu setkali v klášterní chodbě a Majdalenka se už nebála. Mnich jí vyprávěl o své matce, která ho zaslíbila bohu, a o tom, jak musel do kláštera, protože byl z dětí nejmladší a doma pro něho nebylo místa. V klášteře pak ztratil rodné jméno a dostal jiné, tak jako každý z mnichů benediktinského řádu. Slovo dalo slovo. Mnich Ambrož brzv zapomněl pro krásné líce Majdalenky na přísný řád i kutnu. Panna se mu natolik zalíbila, že si ji namluvil.
Od té doby už Majdalenka nikdy kněžnu neprosila, aby ji vzala do kaple, protože každá chvíle, kterou byli ti dva spolu, jim byla nade vše. Dny ubíhaly a Ambrož usilovně přemýšlel, jak by se zprostil řádového slibu a mohl si vzít Majdalénku za ženu.
Toho roku byla dlouhá zima. Mrzlo a všude bylo plno sněhu. Kněžna Durana nosila teplý plášť podšitý kožešinou. Když už se Majdalenka tak třásla zimou, že sotva světlo v ruce udržela, dala jí kněžna starý plášť soukenný, ona si však na zimu nenaříkala. Byla ráda, že může každý den vidět svého milého. Mnich čekával u klášterní branky na konci chodby a vždycky se kněžně hluboce uklonil. Ta myslela, že na ně čekává z příkazu opata Deokara.
Jednoho dne Majdalénku nečekaně zchvátila horká nemoc. Děvče z lůžka slabostí nevstalo a chvílemi o sobě ani nevědělo. Kněžně nezbylo, než aby šla do kláštera sama. Vzala tedy světlo, sešla po točitých schodech do hradního sklepení. V duchu hubovala na služku, že jí neposloužila.
Na kněžnu padl najednou veliký strach a rozběhla se, aby byla co nejdříve na druhém konci. Její kroky se všude rozléhaly, každou chvíli myslela, zda někdo za ní nejde. Podzemní chodba byla klenutá a tak široká a vysoká, že by byl tudy projel vůz i s koňmi.
Mnich jako vždy čekal na konci chodby. Když ho kněžna spatřila, rychle k němu pospíšila. Než se vzmohla na slovo, uchopil ji do náruče a políbil. Kněžna se mu prudce vytrhla a vykřikla:
„Co si to dovoluješ, ty sprostý mnichu? Jak se vůbec opovažuješ mne dotknout?“
„Kněžna Durana! Milost, milost!“ vykřikl mnich. „Myslel jsem, že je to Majdalenka. To světlo mne zmýlilo.“
„Cože? Mne, kněžnu, budeš zaměňovat za služku? Tohle si těžce odpykáš! A to Ti slibuji, že na moje jméno do smrti nezapomeneš!“
„Milost, kněžno! Milost! Prosím o milost!“
Ambrož padl na kolena, ale kněžna se od něho odvrátila a rychlým krokem se vracela zpět do hradu. Toho dne už do kláštera na mši nešla.
Po návratu hned spěchala ke knížeti a ten se velice podivil, když uviděl kněžnu tak rozezlenou.
„Copak se stalo, paní moje? Nepohodla ses snad se starým opatem? Vidíš, já Ti vždycky říkával, abys na jeho slova tolik nedala!“
„Dnes jsem s opatem nemluvila a sotva budu mluvit. Ale zato s jiným mužem jsem mluvila, se sprostým mnichem. Žádám tč a prosím, aby ses mne zastal, pane manželi!“
Kněžna všechno knížeti pověděla a znovu ho důrazně žádala, aby ten mnich byl co nejpřísněji potrestán. Kníže se strašlivě rozhněval. Už dávno si potřeboval vyřídit s klášterem své účty a nyní měl k tomu velikou příležitost.
„Neboj se, kněžno! Sám se postarám, aby ten drzý mnich byl po zásluze potrestán. A také opat dostane svůj díl, když drží takové sprosté pacholky ve svém klášteře. Ještě dnes to jeho hnízdo vyčistíme.“ Ulekla se, ale bylo pozdě něco mu vymlouvat.
Kníže nařídil hned připravit koně a sehnat zbrojnou čeleď. Sám se rychle oblékl, vzal ze zdi meč, a sotva se s paní rozloučil, spěchal na dvůr.
Tam už čeleď sedlala koně a otvírala bránu. Než se kdo nadál, kníže vyrazil z hradu s celým houfem zbrojnošů. Kněžna se za nimi dívala zamyšleně z okna. Nerada viděla neshody mezi opatem a prchlivým manželem. A tentokrát ta knížecí jízda nevěstila nic dobrého.
Když jezdci dorazili ke klášteru, byla jeho vrata zavřena. Jeden z knížecích pacholků seskočil s koně a zabouchal na bránu: „Jménem knížecí milosti, otevřete!“
Po chvíli se okénko fortny otevřelo a ozvaly se poplašené hlasy, ale ještě dlouho trvalo, než byla brána dokořán otevřena. Knížecí jezdci vjeli na koních do nádvoří. Když se opat dověděl o vzácné návštěvě, přišel knížete uvítat. Ten však zůstal sedět v sedle a jen koni přitáhl uzdu. Jeho tvář byla nepřístupná. Opat se knížete polekal, ale přesto jeho tvář zůstala klidná, jen sepjaté ruce na prsou se mu chvěly. „Buď vítán, milostivý kníže! A přijmi naše chudé pohostinství. Co je naše, je i tvé, a co patří Bohu, jemu i zůstane.“
„Otče opate, přijel jsem k Tobě pro radu, a ne na hostinu.“
„I tak jsi vítán v klášteře, kníže,“ odpověděl opat.
„Neboj se, budeme spolu hned hotovi, opate! Jen mi povíš, jak potrestáš mnicha, který se v tvém klášteře dotkl ženy!“
Opatovo čelo se zalilo potem. Kníže nepřijel v dobrém. Jeho řeč a drzá knížecí čeleď ho děsily. Přesto se snažil rozvážně odpovědět.
„Chceš-li slyšet ode mne radu, kníže, povím Ti ji. Jestliže se někomu stalo bezpráví, viník bude po zásluze potrestán, to mi věř! Já však o žádném takovém činu nevím. Kdyby kterýkoliv mnich vztáhl ruku na ženu, odplatou mu bude za to jen smrt. Jsi spokojen, kníže?“
„Ještě ne, opate, i když dobře hovoříš. Nyní tu však budu soudcem já,“ odpověděl kníže a obrátil se ke své čeledi: „Najděte mnicha, který se dnes dotkl kněžny Durany, a konejte svou povinnost!“
Nebylo třeba nikoho hledat. Mnich Ambrož sám předstoupil, ale než mohl promluvit a požádat o milost, pacholci se ho chopili. Ambrož byl odvlečen do sklepcní a tam za živa zazděn.
„Tak trestá kníže, opate! Ale ani Ty mému hněvu neujdeš. Seber svoje mnichy a hned opusť tento klášter! Zde už pro Vás není více místa.“
Knížecí čeleď zatím obsadila klášter Hradisko a mnichům nezbylo nic jiného než se knížeti podrobit. Vzali s sebou jen to nejnutnější a s modlitbami ještě téhož dne opustili klášter.
Když se kněžna Durana dozvěděla, jak byli mniši potrestáni, velmi litovala své ukvapenosti a prosila manžela, aby jim odpustil. Ale bylo už pozdě. Kníže byl spokojen, že se konečně opata zbavil.
Klášter dlouho opuštěný nezůstal. Usadili se v něm premonstráti, řeholníci, kteří už nějaký čas bydleli v Olomouci a čekali, až jim kníže pomůže založit nový klášter. A tak se tedy dočkali a knížete to přišlo levněji.
A Majdalenka? To byla jen prostá knížecí služka. Kdo by se byl o ubohou staral. Kněžna měla jiné starosti a čeledě bylo u dvora vždycky víc než dost.