Zazděný preclíkář

Kterak skrze dceru raději těžký trest podstoupil, než aby ji pánovi dal do služby a tak ji přece jen od neštěstí uchránil, sám pak o život přišel

Když hukvaldské panství patřilo olomouckému biskupu Karlu z Liechtenštejna, na Hukvaldech byl hejtmanem Maxmilián Harasovský. V té době se těžko žilo lidem dole pod hradem, roboty byly veliké a biskupští krutě zacházeli s poddanými. Nejhorší byl sám Harasovský. Ten když si na někoho zamanul, vždycky mu každý musel být po vůli, jinak ho dal vsadit do vězení.
Jednou si pan Maxmilián vyjel sám ke Kazničovu a v lese uviděl mladou dcerku, jak žne trávu.
„Hej! To žneš na svém nebo na panském?“ křičel na ni hejtman a hned k ní zavedl koně.
Dcerka se vyděsila, ale na útěk bylo pozdě. Stála tu celá zhroucená a srp tiskla v ruce. Pán zastavil koně těsně u ní, ještě že pár kroků odskočila, jinak by ji byl povalil. Jeho hněv hned polevil, když uviděl pěknou dívčí tvář. Se zalíbením si ji prohlédl a zeptal se:
„Čí jsi? Neznám Tě a ještě jsem Tě ani v kostele neviděl.“ Dcerka se zarděla, sklopila hlavu a polekaně řekla:
„Já jsem Markétka z Horního Sklcnova. Táta má u potoka chalupu a peče na trh preclíky.“
„Tak tedy panenka je z chalupy, to se podívejme!“ Hejtman si ji pobaveně prohlížel a pak rozhodl: „Řekni tátovi, aby Tě zítra přivedl na hrad. Takové šikovné dcery, jako jsi Ty, tam vždycky potřebujeme.“
Potom pobodl koně a už se nestaral, že mu děvče žne z panského. Markéta se dívala za pánem, dokud jí nezmizel z očí. Všelicos už o panu hejtmanovi slyšela nepěkného, ale když tak seděl před ní na černém koni v třírohém klobouku a s krajkami na rukávech, líbil se jí.
Posbírala trávu do trávnice a ještě jí trochu nažala, aby jí bylo na vrchovato. Potom dva konce trávnice svázala a druhýma dvěma obvázala kolem ramen, aby jí držela na zádech. Z lesa domů pospíchala jako srnka a pořád slyšela to hejtmanovo pozvání na Hukvaldy.
Táta už ji vyhlížel. Byl to chudý chalupník; na jeho nevelké louce se toho léta moc trávy neurodilo, protože byla při potoku a jarní voda odnesla, na co přišla. „To je dost, že už jdeš. Kdyby Tě někdo z panských uviděl, bylo by zle.“
„Baže uviděl, tatíčku!“ povídala mu Markétka s úsměvem. „Sám pan hejtman mne potkal v lese a vzkazuje vám, abyste mne zítra dovedl na zámek do služby.“
„Cože? Pan Harasovský Tě viděl? Dcerko nešťastná, to je s námi konec!“ začal chalupník naříkat, když slyšel tu novinu.
„Proč naříkáte, tatíčku? Vždyť nám bude alespoň trochu pomoženo. Ve službě něco vydělám a Vy už se tady sám nějak obejdete.“
„O tom není ani řeči, Markétko! Pro panskou službu jsem Tě nevychoval. Kdo se tam jednou dostane, s tím je konec. Zmrhanou Tě mít nechci! Hned se vyprav k tetce do Příbora, ať Tě u sebe nějaký den nechá. Řekni jí, co a jak se stalo. Ona už bude vědět, kam Tě před hejtmanem Harasovským uklidit.“
Markéta se dala do pláče, že ji tatíček z domu vyhání, ale s ním nebyla žádná řeč. Sám jí pomohl sbalit do uzlíku trochu té ženské parády a vyprovodil ji ještě před rozbřeskem přes Hůrku až na půl cesty, odkud bylo vidět město Příbor. Sám toho dne ani na pole nejel, čekal panskou návštěvu a dočkal se jí. Když do poledne neodvedl dcerku na Hukvaldy, přijeli panští drábi na koních a bouchali mu na vrata.
„Co je? Copak hoří?“ bručel chalupník a štrachal se otevřít.
„Kde máš dcerku, preclikáři? Hejtman na ni čeká od rána. Jedeme si pro ni!“ Chalupník s odpovědí nespěchal. Stejně věděl, že těm dvěma neuteče. „O tom nic nevím, že by hejtman pro mou dceru vzkázal. Včera si vzpomněla, že půjde k tetce přes hory, a tak jsem ji pustil. Stejně si zde se mnou žádnou radost neužije.“
Jak to drábi slyšeli, podívali se jeden po druhém.
„Když dcerka upláchla, Ty nám neutečeš. Hybaj s námi na hrad.“ A preclikář musel s nimi. Jen za sebou zavřel vrata a zavolal na sousedy, aby mu pohlídali chalupu, kdyby se u pana hejtmana trochu zdržel. Na Hukvaldy z Horního Sklenova nebylo daleko, ale preclikáři se zdála ta cesta nekonečná. Drábi ho vzali mezi sebe, šel koňům u hlav a měl co dělat, aby jim stačil. Nejhorší to bylo od kostela nahoru do kopce. Cesta byla strmá a chalupník už také nebyl z nejmladších.
Sotva je na hradě uviděly stráže, hned otvíraly bránu. A než se nadál, byl v kanceláři, kde za stolem seděl hejtman Harasovský a mračil se. „Kde máš dceru, preclikáři?“
„Není doma, milostpane! Nevěděl jsem, že jste pro ni vzkázal, nikdo mně nic neřekl.“
„Rekl, neřekl, pes jsi! Dceru máš pěknou, jen co je pravda. Ale Ty sis řekl, že je jí škoda pro Tvého pána, proto mi upláchla. Ty však mi neutečeš. Už mám pro Tebe připravenou komoru, tam si posedíš, dokud si dcerka pro Tebe nepřijde.“ A hned poručil drábům, aby ho odvedli. Hejtman zuřil a nadával, ale nic mu to platno nebylo. Lidé už nebyli tak poslušní jako dřív a odbojně zvedali hlavy. Hukvaldská vězení byla pořád plná a někdy ani nestačila. Někoho poslal sám biskup a páni z olomoucké kapituly, jiné uvěznil hejtman Maxmilián Harasovský. Ta věc s preclikářem ho doopravdy mrzela. Děvče se mu skutečně líbilo a zle by se u něho neměla. Jen kdyby ten tatík nebyl tak umíněný. Každý den pan hejtman čekal, že Markétka přijde za otce prosit, ale nepřicházela. Ani tomu věřit nechtěl, že by neměla vlastního tátu ráda, ale to zase jistě on jí poručil, aby na hrad nechodila. A jednoho dne si ho dal znovu do kanceláře zavolat.
Preclikář vešel celý hladem zmožený, sotva se držel na nohou. Na hejtmana ani nepohlédl, jen se zarytě díval do země.
„Ty, poslouchej! Copak jsi navykládal té své dceři, že se tu ještě neobjevila? Marně jsem dal hlídat Tvoji chalupu, doma také ještě nebyla, nikdo ze sousedů ji neviděl.“ Chalupník chvíli mlčel, a když hejtman na něho pořád dotíral a hrozil, vzchopil se a pověděl:
„Pro panskou zvůli jsem dcerku nevychoval, to ať jde raději sloužit do kláštera.“
„Co, do kláštera jsi ji poslal? Co je to za rozum? A kam? Alespoň to pověz!“ Ale chalupník mlčel jako dub. Když se s ním hejtman nemohl domluvit po dobrém, poslal ho dolů k pacholkům a ti ho tak zmučili, že zůstal ležet polomrtvý. Zatím dal hejtman všude rozhlásit, že bude preclikář pro neuposlechnutí svého pána souzen na Hukvaldech, kdo by něco o něm věděl nebo na jeho obhajobu mohl říci, ať se dostaví. Nikdo však nepřišel. Lidé moc dobře znali svoji vrchnost a dávno už věděli, že je s preclikářem ámen.
A Markétka jako by se byla do země propadla. Marně brousili panští pacholci krajem, nikde ji nenašli. Zato s preclikářem bylo zle. Když nechtěl o dceři nic povědět, jednoho dne dal ho pán zazdít, aby už nikdy mezi lidi nevyšel a nikomu nepověděl, jak na Hukvaldech zacházejí s lidmi. Preclikář byl smířen s osudem a stejně jednou nohou na onom světě.
Když ho zazdili, do rána se objevily na zdi dvě ruce, jako by je tam byl někdo vytesal do kamene. Hejtman se to hned dozvěděl a rozkázal, aby zeď opravili. Kámen vyměnili, ale do rána tam byly ty dvě ruce zas. To se už všelicos povídalo, že to s hejtmanem jednou špatně skončí, protože se po horách lidé scházejí a proti němu zvedají hlavy. Ale hejtman se tomu jenom smál, nebo ty divné řeči zapíjel dobrým vínem a na Markétku brzo zapomněl. Přece však na pravdu prostých lidí došlo a jednoho dne se zvedlo proti pánovi mnoho rukou, aby ho smetlo. Dávno už pánů Harasovských na Hukvaldech není, ale ty dvě ruce v kameni jsou tam dosud a pěkných dcerek je v kraji také dost. I ty preclíky pečou na Sklcnově tak jako dřív a na vrbový proutek je navlékají jako růženec.