Všechny zlaťáky za krajíc chleba

zobrazeno 36×

Vložil(a): MiskaTekk, 18. 6. 2017 22.27

Za dolama, za horama, 
kde je mech a suchá tráva, 
žil, byl jeden starý pán, 
co zlaťáků měl plný džbán. 
Nic nezajímalo ho více, 
než penízky třpytící se.


Jednoho slunečného dne si všichni obyvatelé malého městečka užívali slunečního svitu. I starý, pohublý pán si užíval oslnivé záře. Ne však záře ze slunce, nýbrž z blyštících se zlaťáků. Seděl v temné komoře a přehraboval se v drobných mincích a každý dotek zlaťáku mu rozléval blaho po duši. Starala se o něj jedna hodná paní, jedině ona totiž překousla jeho, víc než mizerný, plat. Ten starý pán ve městě vlastnil hned několik domů. Ty domy pronajímal a díky tomu se jeho zlaťáčky množily.

Den ode dne však spal čím dál hůř a na obchodní cesty se vydával čím dál méně. Měl totiž chorobný strach opustit své zlaťáčky. Komoru měl zamknutou na sedm klíčů, které nosil neustále při sebe. Nejmíň třikrát ho v noci budívala noční můra, že je jeho komůrka prázdná. To pak letěl celý upocený s řinčícími klíči v kapse své penízky zkontrolovat. Nakonec usoudil, že vůbec nejlepší bude v komůrce přespávat. Od té doby, místo do měkoučké postele, lehával na hromadu tvrdých mincí a spalo se mu blaze. 

Jednoho dne u oběda k němu přišla ta hodná paní a povídá, že kdy jí ráčí vyplatit její výplatu. "Už po mě zase chcete peníze", zahlížel na ni zlostně. "Však jsem vás vyplatil minulý měsíc", povídá. Pak jí do nastavené dlaně vysypal hrst mouky. Že prý s moukou učiní více, jak s penězi, že mince by jí akorát zatěžovaly kapsu a že to s ní myslí vskutku dobře. To si však služebná nenechala líbit a praštila mu dveřmi před nosem. A tak zůstal starý pán sám se svými zlaťáky. Hlad zaháněl přepočítáváním mincí a žízeň zas jejich leštěním. Jednou se rozhodl, že si půjde do krámku koupit chléb. Když však měl prodavači zaplatit a vzdát se tak svého naleštěného zlaťáku, upustil chléb na zem a utíkal z krámku ven. V komůrce dal zlaťák k ostatním mincím a zhluboka oddechoval. „Nikomu vás nedám, nikomu“, opakoval. 

Uplynulo několik dnů a dlouhých týdnů. Starý pán byl slabý jako moucha. Tak slabý, že i zvednutí zlaťáku ho vyčerpalo. Najednou už ho blyštící se mince tolik nezajímaly. Ze škvírky v komůrce se k němu donesla vůně upečeného chleba. Jak rád by se do krajíce zakousl! "Otravné zlaťáky!", pomyslel si a vrhl na ně zlostný pohled."Studí a tíží", pokračoval. "Mohl bych je všechny vzít a vyměnit je za krajíček voňavého chleba", uvažoval. Jenže na to byl moc slabý. Už, už si myslel, že v komůrce uhyne žízní a hladem, když v tom se dveře komůrky otevřely a stála tam služebná. Na podnosu nesla vodu a krajíc chleba. I přes všechno příkoří, kterého se na ni dopustil, měla o něho starost a šla se na něj podívat. Kdyby její dobroty nebylo, vše by jisto jistě špatně skončilo. 


Za dolama, za horama, 
kde je mech a suchá tráva, 
žil, byl jeden starý pán, 
co vody měl plný džbán. 
Již nezajímaly ho nikdy více, 
zlaté mince blyštící se.

Zdroj: http://www.karcoolka.cz/klasicke-pohadky/74-vsechny-zlataky-za-krajic-chleba.html

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací