Vlk a sedm kůzlátek

V jednom lese žila koza s kůzlátky. Každé ráno se chodila pást na zelenou travičku. 
Jen byla ze dveří, kůzlátka za ní zamkla a sama neudělala z chalupy ani krok. Když se koza vrátila, zaťukala vždycky na dveře a zazpívala: 
„Kůzlátka, děťátka, otevřte mi! Já, Vaše maminka, lesem chodila jsem. Trávu zelenou jsem jedla, vodu studenou jsem pila, vemínko si naplnila. Teče mlíčko na kopýtka a z kopýtek na zem.“ A kůzlátka hned otevřela a vpustila maminku dovnitř. Koza je nakrmila, šla znovu do lesa a kůzlátka se zase zamkla na tři západy. Vyposlechl to všechno vlk. 
Počkal, až koza odejde do lesa, připlížil se k chaloupce a zavolal svým hlubokým vlčím hlasem: 
„Kůzlátka, děťátka, otevřte mi! Já, Vaše maminka, lesem chodila jsem, mlíko přinesla jsem, kopýtka mám plná studené vody!“ Ale kůzlátka odpověděla: 
„Kdepak, kdepak, to není hlas naší maminky! Naše maminka má hlásek tenoulinký jako vlásek a zpívá docela jinou písničku. Tobě neodemknem. Tobě neotevřem, ne a ne a ne!“ Vlk odtáhl s nepořízenou. A už je tady koza a ťuká: 
„Kůzlátka, děťátka, otevřte mi! Já, Vaše maminka, lesem chodila jsem. Trávu zelenou jsem jedla, vodu studenou jsem pila, vemínko si naplnila. Teče mlíčko na kopýtka a z kopýtek na zem.“ 
Kůzlátka ji vpustila do chaloupky a vyprávěla, jak přišel vlk a chtěl je sežrat. 
Koza kůzlátka nakrmila a velice přísně jim nařídila, aby je ani nenapadlo otevírat nikomu, kdo přijde k chalupě a bude na ně volat hrubým hlasem a zpívat jinak než ona, a aby nikoho nepouštěla dovnitř. Jenže vlk zatím běžel do vesnice za kovářem a prosil ho: 
„Kováři, kováři, ukovej mi hlásek tenký jako vlásek!“ A kovář mu ten hlásek ukoval. 
Sotva koza odešla do lesa, vlk se zase přikradl k chaloupce a spustil tenoulinkým hláskem: 
„Kůzlátka, děťátka, otevřte mi! Já, Vaše maminka, lesem chodila jsem. Trávu zelenou jsem jedla, vodu studenou jsem pila, vemínko si naplnila. Teče mlíčko na kopýtka a z kopýtek na zem.“ 
Kůzlátka myslela, že je to maminka, a otevřela. 
Vlk vběhl do chalupy a všechny je spolkl. Jenom jeden kozlíček, ze všech nej menší, se schoval, zalezl do kamen. Vlk s plným břichem zavřel dveře a spokojeně odešel. Přišla koza. Ať zpívala jak zpívala, nikdo se neozval. Rozrazila tedy dveře, vběhla do chaloupky a tam nikde nikdo. Koukla se do kamen a našla tam nejmenšího kozlíčka. Ten jí pak vyprávěl, co se stalo. 
Když se koza dověděla o tom neštěstí, sedla si pod okýnko a dala se do pláče a do nářku: 
„Ach, moje děťátka, nešťastná kůzlátka, jak jste mohla otevřít, zlému vlku uvěřit?“ 
Vlk to uslyšel, přiběhl k chalupě a povídá: 
„Kozo, kozo, dej si říct, o kůzlatech nevím nic! Zanech nářků, projdeme se radši spolu chvilku v lese!“ 
„Kdepak, vlku, já nemám na procházení ani myšlenku.“ 
„Jen pojď,“ přemlouval ji vlk. „Tak dobrá, když jinak nedáš.“ 
Šli do lesa a zanedlouho došli k jámě. Byl to dolík, ve kterém si děti přednedávnem dělaly ohníček. Zůstala po něm ještě spousta řeřavých uhlíků. Koza povídala vlkovi: 
„Co kdybychom zkusili, kdo tu jámu přeskočí?“ Vlk souhlasil. Koza se rozeběhla a jámu přeskočila. Vlk se rozeběhl a bums! do jámy. Jak se břichem otřel o žhavé uhlíky, kůže mu pukla, kůzlátka vyběhla ven a honem k mamince. A pak se všichni vrátili domů a kůzlátka poslouchala maminku a byla každým dnem rozumnější.