Veselý voják

Jednou dávno byla velká válka a když ta válka skončila, bylo mnoho vojáků propuštěno ze služby. Propuštěn byl taky jeden veselý voják, kterému kamarádi říkali Vejskal: na cestu dostal jenom malý bochníček komisárku a na penězích čtyři krejcary a s tím šel, kam ho nohy nesly. Ale svatý Petr se posadil u cesty jako chudý žebrák, a když k němu ten Vejskal došel, poprosil ho o almužnu.
„Milý brachu,“ odpověděl mu Vejskal, „co Ti mám dát? Byl jsem vojákem, ale propustili mě a teď nemám nic než tuhleten komisárek a čtyři krejcary. Až to bude pryč, musím na žebrotu zrovna jako Ty. Ale něco Ti přece dám.“ Rozkrojil bochánek na čtyři díly, jednu čtvrtku dal apoštolovi a ještě přidal krejcar. Svatý Petr poděkoval, šel dál a zase v jiné podobě se posadil jako žebrák u cesty, po které voják rázoval. A když Vejskal došel k němu, poprosil ho stejně jako předtím o boží almužničku. Vejskal k němu promluvil jako prve a taky mu dal čtvrtku chleba a krejcar. Svatý Petr poděkoval a šel dál, ale ještě potřetí, zase v jiné podobě, usedl jako žebrák u cesty a Vejskala oslovil. Vejskal mu dal i tu třetí čtvrtku chleba a třetí krejcar. Svatý Petr poděkoval a Vejskal šel dál a měl už jenom čtvrtku chleba a jeden krejcar. S tím zašel do hospody, pustil se do chleba a dal si k němu za ten krejcar pivo. Když dojedl a dopil, rázoval dál.
Najednou viděl, že proti němu jde také nějaký propuštěný voják. Byl to zase svatý Petr a oslovil Vejskala:
„Dobrý den, kamaráde, nemohl bys mi dát kousek chleba a taky krejcárek na zapití?“
„Kde bych to vzal,“ odpověděl Vejskal, „dostal jsem vejhost ze služby a jinak nic než bochníček komisárku a čtyři krejcary. Jenže na silnici jsem potkal tři žebráky, každému jsem dal čtvrtku chleba a krejcar. Poslední čtvrtku jsem snědl v hospodě a za poslední krejcar jsem se tam napil. teď mám kapsy prázdné, a jestli Ty už taky nic nemáš, mužem chodit po žebrotě spolu.“
„Ne,“ odpověděl svatý Petr, „tak zle ještě nebude, umím trochu doktorovat a tím už si vydělám, kolik potřebuju.“
„Jo,“ pokrčil rameny Vejskal, „v tom já se nevyznám ani za mák, tak tedy musím po žebrotě sám.“
„I jen pojď se mnou,“ povídá svatý Petr, „až si něco vydělám, dostaneš z toho polovičku.“
„No, tohle si dám líbit,“ řekl Vejskal. A tak spolu šlapali dál. Přišli k jednomu selskému stavení a slyšeli odtamtud hrozný pláč a nářek. Vešli do světnice a tam ležel hospodář na smrt nemocný, byl už na zhasnutí, proto žena tolik plakala a bědovala.
„Nechte toho pláče a naříkání,“ povídá svatý Petr, „já Vám muže zas uzdravím.“ Vzal z kapsy nějakou mastičku a nemocného mžikem uzdravil, takže mohl hned vstát a byl zdravý jako řípa. Muž i žena byli radostí celí pryč a pořád jen říkali:
„Jak se Vám můžeme odměnit? Co Vám máme dát?“ Svatý Petr nechtěl nic vzít, a čím víc ho manželé prosili, tím víc se vzpíral. Jenže Vejskal ho šťouchal a šeptal mu:
„Tak si přece něco vem, vždyť potřebujeme.“
Nakonec přinesla selka jehňátko a povídala Petrovi, to že přijmout musí, ale on pořád nechtěl. Teď už ho Vejskal dloubl do boku a povídá:
„No tak si ho vem, hlupáku, vždyť to potřebujeme,“ a svatý Petr konečně svolil:
„Dobře, jehňátko vezmu, ale neponesu ho. Jestli ho chceš, musíš ho nést sám.“
„To nic není,“ odpověděl Vejskal, „beze všeho jehně ponesu,“ a vzal jehně na rameno.
Potom se rozloučili a šli dál, až přišli do lesa. Tam už bylo jehně Vejskalovi těžké, sám už měl hlad, a tak povídá svatému Petrovi:
„Podívej, tuhle je pěkné místečko, co abychom si jehně uvařili a hned snědli!“
„Pro mne za mne, dělej, jak myslíš,“ odpověděl Petr, „ale sám kuchařit nedovedu, jestli chceš vařit, tady máš kotlík, já se zatím trochu projdu, než bude uvařeno. Ale beze mne se do jídla nedávej, však já přijdu v pravý čas.“
„Jenom si jdi,“ řekl Vejskal, „já vařit umím, však už to nějak dokážu.“
Svatý Petr odešel a Vejskal jehně zabil, rozdělal oheň, hodil maso do kotlíku a vařil. Jenže potom už bylo jehně uvařené, a Petr pořád ještě nikde. A tak milý Vejskal vytáhl jehně z kotlíku, rozkrájel je a našel srdce. „Srdce je prý to nejlepší,“ řekl si a vstrčil kousek do úst, potom ještě kousek, až je nakonec snědl celé. Konečně se vrátil svatý Petr a povídá:
„Celé to jehně si sněz sám, já z něho chci jenom srdce, to mi dej.“
Vejskal hned vzal nůž a vidličku, předstíral, jako by srdce v rozkrájeném jehněčím horlivě hledal, ale nemohl najít. Nakonec řekl zkrátka:
„Žádné tu není.“
„A kdepak by bylo?“ řekl Petr.
„To nevím,“ odpověděl Vejskal. „Ale vždyť my jsme oba dva stejní blázni, hledáme tu jehněčí srdce a žádného z nás nenapadne, že jehně žádné srdce nemá!“
„Ale jdi,“ povídá svatý Petr, „tohle je mi novinka. Každé zvíře přece má srdce, proč by zrovna jehně nemělo mít žádné?“
„Ne ne, brachu, dej si říci, jehně srdce nemá, jen si to pořádně rozvaž a přijdeš na to, jehně doopravdy žádné nemá.“
„No dobře, nechme toho,“ řekl Petr, „když tu není srdce, nemusím mít nic, můžeš si sníst jehně sám.“
„Inu, jak chceš, pustím se do toho, a co bych nezmohl, strčím do rance a vezmu s sebou,“ řekl Vejskal, snědl půlku jehněte a ostatek dal do torby.
Šli dál a najednou jim přes cestu tekla veliká řeka a museli se přebrodit. Petr povídá:
„Napřed půjdeš Ty.“
„I ne,“ odpověděl Vejskal, „napřed jdi Ty,“ a myslel si: Když zapadne do vody moc hluboko, sám tam vůbec nepolezu.
Ale svatý Petr se přebrodil a voda mu šla sotva po kolena. Vejskal se hned pustil za ním, jenže vody teď přibylo a sahala mu až po krk. Zavolal:
„Kamaráde, pomoz mi!“
Svatý Petr řekl:
„A přiznáš se, že jsi to srdce z jehněte snědl?“
„Ne,“ odpověděl Vejskal, „nesnědl.“ Tu voda stoupla ještě výš a sahala mu až k ústům.
„Pomoz mi, kamaráde,“ volal voják. A svatý Petr znovu povídá:
„Přiznáš se teď, že jsi to srdce z jehněte snědl?“
„Ne,“ odpověděl zase, „nesnědl.“
Svatý Petr ho přece jen nechtěl nechat utopit, a tak nechal vodu zase opadnout a pomohl mu na druhou stranu.
Tak šli dál, až přišli do jednoho království a tam uslyšeli, že princezna leží na smrt nemocná.
„Hola, kamaráde,“ povídá voják svatému Petrovi, „to je pro nás trefa. Když princeznu uzdravíme, budeme mít navěky vystaráno.“ A hned se mu zdálo, že jeho druh je loudavý:
„Tak trochu přidej do kroku, bratříčku,“ pobízel ho, „ať tam dojdeme ještě včas.“ Ale ať ho pobízel a postrkoval jak chtěl, Petr šel čím dál pomaleji, až nakonec uslyšeli, že princezna zemřela.
„Tak vidíš,“ povídá Vejskal, „loudáš se, jako bys spal, a teď to máme.“
„Jen mlč,“ odpověděl svatý Petr, „já umím ještě víc než uzdravovat nemocné, dovedu i mrtvé vzkřísit k životu.“
„Inu, když je to takové,“ zaradoval se Vejskal, „to si dám líbit, ale za vzkříšení Ti pro nás musejí dát nejmíň polovinu království.“
Potom šli do královského zámku, kde bylo všechno v hlubokém smutku, a svatý Petr řekl králi, že mu dceru zase oživí. Zavedli ho k ní a on si poručil:
„Přineste mi kotel s vodou.“ Když kotel přinesli, poslal všechny ven, jenom Vejskal směl zůstat u něho. Potom nebožce odřezal všechny údy, hodil je do vody, pod kotlem rozdělal oheň a všechno to nechal vařit. Když maso varem opadalo, vybral z kotle pěkně bílé kosti, položil je na stůl a začal je rovnat podle jejich přirozeného pořádku. Když byl hotov, stoupl si k svému dílu a třikrát zavolal:
„Ve jménu nejsvětější Trojice, mrtvá, vstaň!“
Po třetím zvolání princezna vstala živá a zdravá a krásná jako dřív. Král takovému štěstí ani uvěřit nemohl a v té veliké radosti řekl svatému Petrovi:
„Pověz, jakou žádáš odměnu, a i kdyby to bylo půl mého království, dám Ti ho.“
Petr však odpověděl:
„Nic za to nežádám.“
Ach ty blázne bláznovská, pomyslel si Vejskal, dloubl kamaráda do žeber a povídá:
„Nebuď přece tak bláhový, jestli sám nic nechceš, nezapomínej na mne, já přece něco potřebuju.“
Ale svatý Petr, že ne, že nic nechce. Král však viděl, že ten druhý by rád něco dostal, proto zavolal pokladníka a dal vojákovi naplnit torbu zlatem.
Potom se ubírali dál, a když přišli do lesa, řekl svatý Petr Vejskalovi:
„Teď se o to zlato rozdělíme.“
„Ano,“ odpověděl voják, „to bude nejlepší.“
Petr začal zlaťáky dělit a rozdělil je na tři díly. Vejskal si pomyslel: Co mu to zase straší v hlavě? Dělí na tři hromádky, a my jsme jen dva. Ale svatý Petr povídá:
„Teď je to přesně rozděleno: jeden díl pro mne, jeden pro Tebe a třetí pro toho, kdo snědl srdce z jehněte.“
„Oho, to jsem snědl já,“ odpověděl Vejskal a honem shrábl zlaťáky, „na mou duši, můžeš se spolehnout.“
„Jak to můžeš tvrdit,“ povídá Petr, „vždyť jehně přece žádné srdce nemá.“
„I kdepak, kamaráde, co Tě vede, jehně má srdce jako všecka zvířata, proč by zrovna tohle jediné nemělo mít srdce?“
„No dobře, nechme toho,“ řekl svatý Petr, „nech si ty peníze sám, ale já už s Tebou nezůstanu, půjdu si svou cestou.“
„Jak myslíš, bratříčku,“ povídá voják, „měj se dobře, spánembohem.“
Svatý Petr potom šel jinou cestou a Vejskal si říkal:
„Dobře že bude pryč, je to přece jen divný patron.“ Peněz měl teď sice dost, jenže s nimi neuměl hospodařit, utrácel, rozdával a za nějaký čas neměl zase nic.
To už byl zase v jiné zemi a tam uslyšel, že králi právě umřela dcera. Zrovna jako na zavolanou, pomyslel si, z toho může něco kápnout: princeznu oživím a dám si zaplatit, jak náleží. Šel rovnou ke králi a nabídl mu, že mrtvou vzkřísí. Král už se také doslechl, že nějaký vysloužilý voják chodí světem a oživuje zemřelé, a myslel, že Vejskal je ten divotvorce. Ale když ho uviděl, přece jen k němu neměl důvěru a zeptal se dříve svých rádců. Odpověděli mu, aby to zkusil, vždyť princezně už nic neublíží, když je mrtvá. A tak Vejskal mohl začít.
Dal si přinést kotel vody, poslal všechny ven, odřezal mrtvé údy, hodil do vody a pod kotlem zatopil ..... všecko tak, jak to viděl u svatého Petra. Voda se začala vařit, maso opadalo, on vybral kosti a dal je na stůl. Jenomže nevěděl, jak je má urovnat, v jakém pořádku, a poskládal všechno halabala, páté přes deváté. Potom si stoupl k svému dílu a pronesl:
„Ve jménu nejsvětější Trojice, mrtvá, vstaň!“ Řekl to třikrát, ale kosti se nehýbaly. Zkusil to ještě třikrát opakovat, ale zase nadarmo. „Vstaň, ty holka prachmiliónská,“ zvolal, „okamžitě vstaň, nebo Ti ukážu!“ Jen to dořekl, najednou vstoupil oknem do komnaty svatý Petr v své předešlé podobě, jako vysloužilý voják, a povídá:
„Co to tropíš, bezbožníku? Jak může mrtvá vstát, když jsi její kosti takhle zpřeházel?“
„Nezlob se, bratříčku, udělal jsem to, jak jsem uměl,“ odpověděl Vejskal.
„Tentokrát Ti ještě pomohu, ale to Ti povídám, jestli se opovážíš podniknout to ještě jednou, bude s Tebou zle. A taky za to nesmíš od krále požádat ani halíř, a nepřijmeš ničehož nic, rozumíš?“ Potom Petr kosti urovnal, jak k sobě patří, třikrát pronesl:
„Ve jménu nejsvětější Trojice, mrtvá, vstaň!“ a princezna vstala a byla zdravá a krásná jako dřív.
Svatý Petr hned zase zmizel oknem ven, a Vejskal byl rád, že to tak dobře dopadlo. Ale přece jen ho mrzelo, že za to nic nemá vzít. „Tohle jsou mi nápady,“ říkal si, „on jednou rukou něco dá a druhou to zas vezme. To přece nemá žádný smysl.“
Král potom Vejskalovi nabízel, oč jen požádá, a on nesměl nic přijmout. Jenže chytrák se nezapře, a tak při všem odmítání dělal v řeči všelijaké narážky, až přece jen dokázal, že mu král dal nasypat plnou torbu zlaťáků, a pak teprve šel. Když vycházel z města, stál za bránou svatý Petr a povídá mu:
„Vidíš, vidíš, jaký jsi. Cožpak jsem Ti nezakázal od krále něco vzít? A Ty si neseš plnou torbu zlaťáků.“
„Co jsem mohl dělat,“ odpověděl Vejskal, „když mi je tam nastrkali.“
„To Ti povídám, ať už se mi podruhé do takových věcí nepouštíš, nebo bude zle.“
„Nestarej se, kamaráde, teď mám peněz jako šlupek, co bych se ještě páral s nějakými kostmi.“
„Už to vidím,“ povídá Petr, „ty peníze ti asi dlouho vydrží! Ale abys potom zase neprováděl něco nedovoleného, já dám Tvé torbě takovouhle moc: jakmile vyslovíš přání, aby se něco octlo v Tvé torbě, ať je to co chce, hned to tam bude. Loučím se s Tebou, víckrát už mě nespatříš.“
„Tak bud spánembohem,“ řekl Vejskal a pomyslel si: „To jsem rád! Jen si jdi, když jsi takový divný pavouk, já Tě honit nebudu.“ A docela pustil z hlavy, jakou kouzelnou moc teď má jeho torba.
Vejskal chodil se svými zlaťáky světem, veselil se, dopřával si, přál i jiným, až peníze rozházel a prohýřil jako poprvé. Když už mu zbývaly všeho všudy čtyři krejcary, přišel k jedné hospodě a povídá si:
„Musím ty peníze utratit!“ A poručil si za tři krejcary vína a za krejcar chleba. Jak tam tak seděl a zapíjel suchý chléb, zašimrala ho v nose libá vůně husí pečínky. Vejskal se začal ohlížet a rozhlížet, až uviděl, že hospodský má v troubě dvě krásně upečené husy. V tu chvíli ho napadlo, co mu řekl kamarád na rozloučenou: že jakmile vysloví přání, aby se něco octlo v torbě, hned to tam bude:
„Chlapče, tohle si vyzkoušíš na těch husách,“ povídal si. Vyšel ven a za dveřmi řekl:
„Tak já si přeju: ty dvě pečené husy z trouby ..... šup do torby!“ Jak to dořekl, rozepnul přezku torby, podíval se dovnitř, a vida: měl tam obě dvě! „Tohle si dám líbit,“ povídal si, „teď jsem chlapík, mám o všecko postaráno.“ Zašel opodál na louku, vytáhl pečínku a pustil se do jídla. Když byl v nejlepším, přicházeli po cestě dva vandrovní tovaryši a hladově pokukovali na tu druhou husu, kterou ještě nenačal. Vejskal si pomyslel: Jedna Ti stačí, zavolal si oba tovaryše a povídá:
„Vemte si tu husu a snězte ji na mé zdraví.“
Poděkovali mu, sebrali husu, zašli s ní do hospody, poručili si holbu vína a bochánek chleba, vyložili na stůl darovanou pečeni a dali se do jídla. Hospodská se na ně dívala a povídala mužovi:
„Ti dva vandrovní jedí husu, jestlipak to není jedna z naší trouby, jdi se podívat.“
Hospodský hned běžel a našel troubu prázdnou:
„I Vy chásko zlodějská, tak Vy takhle, zadarmo papat husičku! Hned ji zaplatíte, nebo Vás zmaluju.“
„My nejsme žádní zloději,“ hájili se ti dva, „tu husu nám daroval venku na louce nějaký vysloužilý voják.“
„Takové pohádky vykládejte někomu jinému! Voják tady byl, ale vyšel ze dveří jako poctivý chlap, já jsem si na něho dával pozor. Ukradli jste to Vy a budete klopit.“ A protože mu zaplatit nemohli, vzal na ně hůl a vypráskal je ze dveří.
Vejskal zatím šel dál, až přišel k jedné osadě, kde stál na kopci skvostný zámek a pod kopcem obyčejná hospoda. Vešel do hospody a požádal o nocleh, ale hospodský ho odbyl:
„Nemáme už místo, v domě je plno urozených hostů.“
„To se divím,“ povídá Vejskal, „že nocují u Vás a nejdou si do toho skvostného zámku.“
„Milý zlatý,“ odpověděl hospodský, „to není jen tak, jít tam na noc. Kdo to kdy zkusil, doposud žádný z toho zámku živ nevyšel.“
„Když to zkoušeli jiní,“ řekl Vejskal, „zkusím to já taky.“
„To radši ne,“ povídá hospodský, „tady jde o krk.“
„Však ono hned nepůjde tak do tuhého,“ řekl Vejskal, „jenom mi dejte klíče a taky něco dobrého na zub a pro žízeň, vezmu si to s sebou.“
A tak mu hospodský dal klíče a jídlo a pití a Vejskal s tím šel do zámku. Tam s chutí povečeřel, a když na něho šla dřímota, natáhl se na zem, protože postel tam nebyla. Brzo usnul, ale v noci ho vyburcoval náramný lomoz, a když se probral, uviděl v komnatě devět škaredých čertů, kteří kolem něho udělali kolo a tancovali. Vejskal jim povídá:
„Tancujte si, jak dlouho chcete, jenom ke mně žádný nechoďte moc blízko.“ Ale čerti na něho doráželi pořád blíž a blíž, až mu svýma ošklivýma nohama málem šlapali do obličeje.
„Tak pohov, Vy pekelná čeládko,“ povelel jim voják, ale oni skákali čím dál divočeji. Teď už se milý Vejskal dopálil a křikl:
„Oho, však já Vás naučím, abyste dali pokoj, když chci spát!“ Utrhl nohu od židle a pustil se do nich. Jenže devět čertů, to bylo na jednoho vojáka přece jen trochu moc. Když mlátil do jednoho vpředu, ostatní ho popadli zezadu za vlasy a ukrutně ho tahali.
„Teď už toho mám zrovna dost,“ rozkřikl se, „no počkejte, Vy roto rohatá: všech devět šup do torby!“ A hup dup, už byli v torbě. Vejskal ji hezky pevně zapjal na řemínky a hodil ji do kouta. Naráz bylo ticho a Vejskal si zas lehl a spal až do bílého rána.
Ráno se objevil hospodský s tím hrabětem, kterému zámek náležel, přišli se podívat, jak se nocleháři vedlo. Když viděli, že je zdravý a pěkně vyspalý, podivili se:
„Copak Vám strašidla nic neudělala?“
„To by tak hrálo,“ odpověděl Vejskal, „všech devět jich mám tuhle v torbě. Teď v zámku můžete zas klidně bydlit, od nynějška už tady strašit nebude.“
Zámecký pán mu poděkoval, štědře ho obdaroval a chtěl, aby zůstal v jeho službách, nabízel mu zaopatření nadosmrti.
„To ne,“ odpověděl Vejskal, „já jsem tažný pták, tohle by mi nesvědčilo, potáhnu zas dál.“ A šel pryč. Cestou se zastavil v jedné kovárně, položil torbu, co v ní měl svých devět čertů, na kovadlinu a požádal kováře a jeho tovaryše, aby do ní bušili. Kováři vzali své těžké perlíky a začali bušit ze všech sil, až čerti spustili ukrutný vřískot a ryk. Když potom Vejskal rozdělal řemínky a torbu otevřel, bylo osm čertů mrtvých, ale jeden malý, který se přikrčil do koutečka, byl ještě naživu, teď honem vyklouzl a upaloval zpátky do pekla.
Vejskal potom ještě dlouhá léta chodil světem, mnoho zažil, a kdo by to všecko věděl, měl by o čem vyprávět. Ale veselý voják také zestárl a začal myslit na poslední věci člověka. Jednou si zašel k poustevníkovi, který byl proslulý svou zbožností, a řekl mu:
„Vandrování už mě netěší, teď bych si rád nějak zaonačil, abych přišel do „nebe.“
Poustevník odpověděl:
„Máš na vybranou dvě cesty, jedna je široká, pěkně pohodlná a vede do pekla, druhá je úzká a neschůdná a vede do nebe.“
To bych byl leda blázen, pomyslel si Vejskal, abych se dal tou úzkou a neschůdnou. Sebral se a šel cestou širokou, pěkně pohodlnou, až došel k veliké černé bráně, a to byla brána pekelná. Vejskal zaklepal a vrátný vykoukl, kdo to tluče. Ale jak uviděl Vejskala, hrozně se polekal: on to byl zrovna ten devátý čert, co tenkrát seděl s ostatními v torbě a šťastně z ní vyvázl jen s modřinou pod okem. Proto zas honem zastrčil závoru, běžel k nejvyššímu pekelníku Luciferovi a celý rozklepaný povídá:
„Venku stojí chlapík s torbou a dobývá se k nám, ale ani za nic ho sem nepouštějte, nebo pošle celé peklo do své torby. Jednou mě v ní dal ukrutně zmlátit perlíkem.“
A tak na Vejskala škvírou zavolali, aby jen zas šel, že ho do pekla nepustí.
„Když mě tady nechtějí,“ povídal si, „podíváme se, jestli mě vezmou v nebi, někde přece zůstat musím.“ Obrátil se a šel dál, až se dostal k nebeské bráně a taky zaklepal. Svatý Petr tam zrovna seděl jako klíčník. Vejskal ho hned poznal a pomyslel si: Tady máš starého přítele, to pochodíš jistě lip. Ale svatý Petr povídá:
„Je-li možná, Ty chceš do nebe?“
„No, jen mě tam pusť, kamaráde, někde se přece musím ubytovat. V pekle mě nevzali, jinak bych sem nešel.“
„Ba ne,“ řekl svatý Petr, „do nebe se nedostaneš.“
„Inu, když mě tam nechceš pustit, tak si vem zpátky i tu torbu: já už od Tebe nechci mít vůbec nic,“ povídal Vejskal.
„I tak ji sem dej,“ zabručel svatý Petr. Voják mu mřížovou bránou podal torbu do nebe, svatý Petr ji vzal a pověsil vedle svého sedadla. V tom Vejskal povídá:
„Tak teď já sám ..... šup do torby!“ A hup šup, seděl v torbě, a tak tedy byl v nebi a svatý Petr ho tam musel nechat.