Velice vážná pohádka o černokněžníku Zababovi

Jednou večer, bylo to na jaře, si sedl starý pan Blahoš na  lavičku před svou výtopnou. Bylo pěkně  teplo, kouř z mašinek stoupal rovně k nebi, na kterém začínaly vyskakovat první hvězdy, a kdesi na konci nádraží, na zlíchovské straně, krásně a smutně pískaly dvě lokomotivy svou nejkrásnější večerní píseň. Pan Blahoš se nejprve rozhlížel okolo sebe a trochu se zlobil a trochu se trápil, protože jedna z mašinek, kterou měl opatrovat, měla proraženy vodní trubky a po celý den na ní pracovali zámečníci a klempíři a jiní lékaři, aby ji uzdravili. Ještě nyní stála mašinka vzadu ve výtopně a syčela, jak jí pára unikala z nemocných rour. Pan Blahoš na ni stále myslel, zda se příliš netrápí a zda se dočká rána, kdy měli přijít ještě lepší doktoři a montéři a strojníci z továrny na pomoc. Potom ale přestal myslet na nemocnou mašinku a jen tak seděl a dával se ovívat večerním vzduchem, z něhož voněl lehoučký rozptýlený kouř z mašinek a olej a pára tím nejlíbeznějším jarním nádražním vzduchem, který je nejkrásnější vůní pro každého železničáře. A mašinky na zlíchovské  straně  stále  tak  krásně  pískaly  a  odkudsi z vyšehradského zhlaví sem doléhalo jemné cinkání nárazníků. Pan Blahoš seděl a seděl a patrně i trošičku usnul. Nevěděl, jak dlouho  spí,  protože  se  mu i ve snu objevovaly různé mašinky, jak je viděl po celý den, a i do spánku mu tichoučce zpívaly píšťaly lokomotiv. Až náhle se s trhnutím probudil a rozhlédl se. Poslední denní světlo již dávno na nebi uhaslo, jen hvězdy se slabě blyštěly na nebi a od nádražní budovy sem trochu zasvítalo od velikých výbojek, které tu planuly po celou noc. Panu Blahošovi bylo náhle trochu zima, i řekl si, že už je čas, aby si šel lehnout do svého malého pokojíčku za výtopnou. Ale  ještě než si půjde lehnout, obejde trochu nádraží, aby si protáhl nohy a aby se zahřál. Vstal a vykročil po kolejích. Sotva ušel pár kroků, spatřil před sebou bílé a zelené světlo výhybky. Což o to, takových bílých a zelených světel je na velikém nádraží na sta. Ale toto světlo k nim nepatřilo. Pan Blahoš, který znal nádraží jako svou dlaň, ihned poznal, že to svítí výhybka na sedmnácté koleji, která se nikdy nerozsvěcuje, protože vede na uzavřenou slepou čarodějnickou kolej. A zelené světlo výhybky právě ukazovalo do odbočky. Pan Blahoš rychleji vykročil, aby výhybku přehodil, protože ho napadlo, že by se mohlo stát neštěstí, kdyby tudy jela nějaká mašinka a vjela znenadání na čarodějnou kolej. Kdo ví, kam by se pak dostala, třebas i k samému kouzelníku Zababovi. V té chvíli však uslyšel pan Blahoš, že kola narážejí o kolejnice a ozývá se lehoučké klap, klap klap, klap – a právě z čarodějné koleje. A pak se ozvalo prskání a brblání a skřípění a vrzání a náhle se ze tmy vyloupla dvě slaboučká světla lucerniček, a hle – najednou tu byla stará, prastará, oprýskaná drezína. Pan Blahoš, jak byl zvyklý, pozdvihl svou železničářskou lucernu červeným světlem naproti drezíně a vozíček se zastavil právě u něho s hlasitým zaskřípěním. Jen se zastavil, z vozíčku vystoupil černě oblečený pán a řekl: „Pane Blahoši, zdalipak mne ještě znáte?” Pan Blahoš si pána prohlédl a ani se nezarazil a řekl: „Jak bych vás neznal, vy jste přece pan čarodějník Zababa. Buďte mi vítán.” Černokněžník se usmál, potěšilo ho, že se na něho pan Blahoš pamatuje, a řekl: „Rád bych se s  vámi o něčem poradil, proto jsem přijel. Nemohli bychom si tady někde na chvíli sednout?” Pan Blahoš přisvědčil a vedl černokněžníka na lavičku za výtopnou. Vedl ho sem, protože opravdu už mu přestalo být zima, a pak si vzpomněl, že jeho světnička je jen velice malá a neuklizená, jak ji ráno zanechal. Sem přece by nemohl mocného kouzelníka zavést. Oba tedy usedli bok po boku na lavičku a chvíli mlčeli. Pan Blahoš přemýšlel, co to asi znamená, dobrého, nebo spíš zlého, že se tu černokněžník objevil, ale raději čekal, až pan Zababa začne sám – a černokněžník opět mlčel, protože přemýšlel, jak by nejlépe svou řeč začal. Teprve po chvíli pan Zababa promluvil a řekl: „Znáte mne a víte, že jsem zlý černokněžník Zababa. Opravdový, zlý a zlomyslný černokněžník.” Přitom si smutně povzdechl a pan Blahoš se po očku podíval po jeho tváři. Ale nic ještě neříkal a opět čekal. A pan Zababa po chvilce znovu promluvil: „Vy jste na světě jediný, kdo mne nenazval zlým kouzelníkem, pamatujete se, tenkrát, když jste ke mně přišel prosit za nejvyššího pana železničáře. Proto jsem za vámi přišel, protože si opravdu myslím, že jen vy a nikdo jiný mi můžete pomoci.” A opět vzdychl a pan Blahoš cítil, že vzdychá opravdovým smutkem a zoufalstvím. Bylo mu ho velmi líto a umínil si, že mu trochu pomůže. Jenom nevěděl jak. Protože těžko si mohl pomyslet, že by on, starý Blahoš z výtopny, utahaný a chudý, mohl pomoci tak mocnému černokněžníku. řekl jen: „Pane Zababo, zdá se mi, že jste něčím celý utrápený. Přál bych si, abych vás mohl alespoň potěšit, i když vám možná ani opravdu pomoci nebudu umět.”

Černokněžník pokývl hlavou a řekl: „Ba, jsem velice utrápený, víc, než si můžete pomyslet. A to všechno proto, že jsem zlý, zlý, prachzlý a nenáviděný čaroděj, který nikomu neudělá nic dobrého, který každému ubližuje a škodí, kterého každý nenávidí a kterého se každý bojí. Vy ani nevíte, jaká je to hrůza, mám-li stále jen ubližovat, lidem i mašinkám, a vymýšlet škody a bědy!” „Proč to tedy děláte?” „Proč to dělám? Nemohu jednat jinak, to je moje kouzlo, k  tomu jsem kouzelník.” „Což nejsou také dobří kouzelníci?” Černokněžník Zababa se zarazil nad Blahošovou otázkou a chvíli mlčel. Přemýšlel a pak řekl: „Dobří kouzelníci? Nikdy jsem o žádném neslyšel. A znám přece kouzelníků spoustu, Krutiha z Plzně, který kazí vodu, Kleštibrata z  Ostravy, který působí neštěstí v  dolech, a Semstracha, ten je nejhorší ze všech, dělá vichřice a bouře a nikde nebydlí, a jiné a jiné, a žádný z nich není dobrý, všichni působí jen škody a trápení. Ach, pane Blahoši, kdybyste jen měl pravdu a byli také dobří čarodějové! Jak je to asi krásné, moci být dobrý a prospěšný! Ale vy, pane Blahoši, to říkáte jen proto, abyste mne utěšil. Říkám vám, čaroděj nemůže být dobrý, dobří jsou snad jen lidé.” Nyní seděli oba vedle sebe a mlčeli a přemýšleli a čas okolo nich plynul a hvězdy se na nebi otáčely a noci ubývalo. Pak se ozval opět pan Blahoš, tiše, spíš jako pro sebe: „Dělat zlo. To je opravdu ošklivá věc. Dělat zlo proto, aby se lidem a mašinkám uškodilo. Ne, to je hrozné, hrozné! Nedivím se vám, pane Zababo, že jste z toho smutný. Stále, den za dnem, muset dělat jen zlé. Řekněte mi, pane Zababo, jak se to stalo, že jste si zvolil takové zaměstnání. Vždyť jste mohl být třeba přednostou stanice, nebo výhybkářem, nebo hlídačem na hradle, nebo nevím co, třebas inženýrem, vždyť jste na to učený dost!” „Ba právě,” vskočil černokněžník panu Blahošovi do řeči, „inženýrem jsem byl, a váženým a hledaným. Ale nestačilo mi to. Chtěl jsem být nejlepším inženýrem na světě a chtěl jsem, aby mne všichni oslavovali a chválili. Vymyslel jsem si proto, že postavím takovou mašinku, která by ani nekouřila, ani nepotřebovala vodu a uhlí a olej, ale jen jezdila a jezdila, jak jí kdo poručí. A hmoždil jsem se a nespal a nejedl a stále jsem jen rýsoval a zkoušel. Nedařilo se mi to, po celá léta jsem jen marnil čas a peníze a sílu. Stavěl jsem mašinku za mašinkou, a některé sice už kouřily jen docela maličko a jezdily výborně, ale přece jen ještě potřebovaly i vodu i uhlí i olej. A pak jsem stavěl svou poslední mašinku, a byla krásnější než všechny, které jsem předtím postavil. Poslední noc před tím, než měla vyjet z mé továrny, jsem ještě v noci na ní pracoval, ale zase se mi nedařilo. Byl jsem tenkrát už docela zoufalý a řekl jsem nahlas: ,Ať se třeba upíšu Zlu, ale tato mašinka musí splnit všechno, co si přeji! A druhého dne opravdu vyjela moje mašinka bez uhlí a bez vody a bez oleje a nevydávala ani trochu kouře. Všichni mne za to oslavovali a já jsem se pyšnil a přijímal blahopřání a peníze se mi jen hrnuly. Byl jsem šťastný a blažený a zcela jsem zapomněl, že jsem se v noci upsal Zlu. A po celý rok jezdila moje mašinka a ukazoval jsem ji ve všech městech a všude ode mne objednávali takové mašinky. Ale rok uplynul a právě za rok, bylo to pozdě večer, přišel jsem do kůlničky, kde stála moje mašinka. Zdálo se mi, jako by z jejího komínku vystupoval slaboučký, zcela nepatrný obláček dýmu. Polekal jsem se, zda se něco s mašinkou nestalo, a vystoupil jsem do boudičky, abych si všechno na ní prohlédl. A jen jsem vstoupil do boudičky, mašinka se sama od sebe rozjela a odnášela mne s sebou. A cestou začala strašně kouřit a vypouštět jiskry a já jsem plakal a byl nešťastný a chtěl jsem vyskočit a třeba se dát přejet, ale nemohl jsem udělat ani krok, neviditelná moc mne držela v boudičce. Moje mašinka mne tak dovezla až do Zababova a tady jsem se stal zlým černokněžníkem, který působí železniční neštěstí a staví čarodějné mašinky, jaké jsou lidem jen ke škodě. A to vše se stalo už dávno a dávno a já nemohu ani umřít, ani se vrátit mezi lidi, ani přestat dělat zlo, protože jsem kouzelník, nad kterým vládne mocné kouzlo.” Nyní opět oba mlčeli. Pan Blahoš po chvilce začal opatrně hrabat ve své kapse a pak vytáhl starou dýmku a míšek s  tabákem a tiše si nacpával. Rozvážně umačkal tabák a zapálil a dvakrát třikrát bafl. Černokněžník čekal, až bude pan Blahoš hotov, a jen tiše vzdychal. Když se dýmka dobře rozhořela, řekl pan Blahoš: „Teď už trochu rozumím tomu, co jste udělal nejvyššímu panu železničáři. Je to ještě méně hezké, než jsem si prve myslel, nezlobte se, když vám to říkám. Vždyť vy jste na něm provedl to, co se stalo vám samému.” Černokněžník se trochu se strachem obrátil k panu Blahošovi a smutným hlasem řekl: „Zle, pane Blahoši, zle. Je to pravda, co říkáte, mstil jsem se na něm za to, co mne postihlo. Nyní, když jste to poznal, ani vy mi už nebudete chtít pomoci a odsoudíte mne. Pak už mi nezbývá ani poslední naděje a budu muset na věčné časy zůstat zlým černokněžníkem a škodit mašinkám a lidem.” Pan Blahoš vypustil oblak kouře z dýmky a řekl: „Toto, kdopak jsem já, abych chtěl někoho soudit? Nesoudím vás, chci jen rozumět, proč jste to vše zlé v životě dělal. – Říkáte kouzlo – možná že máte pravdu, ale možná, možná že to není ani tak kouzlo, jež nad vámi vládne. Spíše to jste vy sám, který nemůže jinak. Ano, kouzlo! počkejte, chvilku počkejte, zdá se mi, že již tomu rozumím.” Opět se sneslo mlčení na lavičku za výtopnou a na dvě nachýlené postavy, které tu tiše seděly pod matným světlem hvězd. Pan Blahoš jen bafal ze své dýmky a černokněžník Zababa občas tiše vzdychl. Uplynula dlouhá chvíle, než opět pan Blahoš promluvil:

„Ano,  jste  černokněžník, zlý, jak říkáte, to jste. Ale proč jste se jím stal? Byl jste dřív také člověk jako já, byl jste dítě, kdysi dávno, tak jako Pašíček, víte, ten chlapeček, který nás zachránil od vaší kouzelné mašinky.” Černokněžník chtěl cosi říci, ale pan Blahoš mávl rukou a pokračoval: „Vím, ale nepřerušujte mne. Vím, že chcete říci, že jste mi sám Pašíčka poslal, aby nás zachránil, ano, i k tomu ještě přijdu, ale až bude k tomu čas. Tak. Byl jste člověk a stal se z vás černokněžník. A to všechno pro vaši ctižádost a pro vaši pýchu. Chtěl jste něco, co člověk nemá chtít, chtěl jste to za každou cenu. Bylo vám jedno, co se stane s lidmi, se světem, s každou věcí, dostal jste se tak daleko, že vám bylo dokonce lhostejno, i co se s vámi samým stane, jen když jste mohl dosáhnout toho, co jste si zamanul. To je to kouzlo, které vás drží, to a nic jiného. Je to s vámi, jako to bylo s nejvyšším panem železničářem, když chtěl svou kouzelnou mašinku, jako to bylo s pyšnou mašinkou, která se pak nakonec u Blanska rozbila, jako s tou hloupou mašinkou, která nechtěla jezdit po kolejích. Všichni jste chtěli něco ohromného a bláznivého a nemožného a dělali jste věci proti zdravému rozumu. A každý jste na to nějak doplatil. Hleďte, pane inženýre Zababo – černokněžníkem už vás jmenovat nebudu – není to přece jen lepší být takovým malým chlapečkem Pašíčkem, nebo takovou malou mašinkou, která poctivě tahá svoje vlaky, nebo třeba i takovým starým Blahošem, který se stará o svou výtopnu a o svoje obyčejné mašinky a sedá na obyčejné lavičce a kouří obyčejný tabák? Nemám pravdu?” Pan Zababa znovu vzdychl a váhavým hlasem řekl: „Asi máte pravdu, asi ano. Ale, pane Blahoši, co je mi to vše platné? Stal jsem se zlým čarodějem, a není to méně zlé, když jsem se jím stal vlastní vinou, než kdybych byl očarován. A já jím už nechci být.” Pak začal bědovat a naříkat a potahovat nosem, až se pan Blahoš vážně polekal, že se rozpláče. Zamával proto prudce rukou a řekl: „Pane inženýre Zababo, toho nechte, pamatujte, že jste muž. A abyste věděl, nic není ztraceno, docela nic. Chtěl jste mi připomenout chlapečka Pašíčka. Dobrá, teď je na to čas. To, že jste nám poslal Pašíčka, to vás zachrání. Byl jste zlý, byl jste velice zlý a mnoho zlého jste udělal, co já vím, a ještě víc asi zlého, co jsem se nedozvěděl. Ne, neříkejte mi to, nechci to vědět, člověk nemá být zvědavý na zlé věci. Ale udělal jste i docela maličko dobrého. Vzpomeňte si. Hloupé mašince jste dovolil, aby jezdila bez kolejí, a přivedl jste ji do neštěstí. Ale když se pak trápila, kdo ji našel ve vsi v chlívku? Vy myslíte, že to nevím? Vy sám jste to byl, nikdo jiný. A pomohl jste jí nazpět, když my už jsme si mysleli, že je navždy ztracena. A Pašíček, to byl také dobrý skutek. A možná že máte i jiné. O těch bych chtěl vědět, na dobré není člověk nikdy dost zvědavý. Nejste tedy docela zlý a stačí, jen abyste chtěl, a budete dobrý. A pak bude kouzlo nad vámi zlomeno, a vy budete zase člověkem.” Pan Blahoš při posledních slovech vstal a pronesl je slavnostně, jako kdyby pronášel mocné zaklínání. A inženýr Zababa k němu vzhlédl a v jeho oku byla slza, ale nebyla to již slza zoufalství, ale zářivá slza radosti. Vstal také a trochu se chvěl a nebyl schopen nic říci, jen napřáhl ruce k panu Blahošovi. A ten se jich chopil a stiskl je, tak jako se tiskne ruka někomu, kdo se vrátil z  daleké cesty. A pak si oba opět sedli a seděli a kouřili z Blahošova míšku obyčejný a štiplavý tabák a hovořili, hovořili, až se počalo rozednívat a první mašinky vyjížděly z nádraží a pískaly a syčely a i ptáci počali zpívat. Oba muži seděli na lavičce a hovořili a radili se a kuli plány a usmívali se. Slunce stálo již vysoko, když pan Blahoš konečně řekl: „Dobrá, tak to uděláme. Vy i já máme rádi mašinky. A vy i já máme rádi malé chlapce. Už dlouho jsem si myslel, že jsem tuze starý na práci ve výtopně, jen jsem se bál, že mi bude smutno, kdybych odtud odešel. Ale teď se už nebojím, když půjdeme spolu a budeme spolu dělat to, co chceme.” A za dva dny se objevila v Holešovicích u vody, na nábřeží a na dohled velikého železničního mostu, kde stále jezdily a dýmaly mašinky, nová vývěsní tabule a na ní nápis: U KOUZELNÉHO ŽELEZNIČÁŘE – ZABABA a BLAHOŠ, výroba a prodej dětských mašinek. A v krámě byli spolu vousatý pan Blahoš a pan Zababa a vyráběli a prodávali mašinky, vozíčky, koleje a nádraží a všechno, s  čím si malí chlapci rádi hrají. Bývalý kouzelník pan Zababa stále jen vymýšlel a vymýšlel nové druhy krásných a ještě krásnějších mašinek. A postavil také dvě lokomotivy poháněné elektřinou, které měly komínek a všechno jako pravé parní lokomotivy. A k nim vyrobil mnoho vozíčků a mnoho kolejí a dokonce i mosty a návěstní sloupy a maličkou výtopnu a výhybky a také točnu, která se opravdu otáčela. Když měl pan Zababa krásné lokomotivy hotovy a všechno, co k nim patřilo, tu již stálo na velikánském stole a lesklo se a blyštělo, zavolal si z krámu pana Blahoše. Pan Blahoš vstoupil, a jen to vše zhlédl na prahu, zastavil se a řekl: „Vidíte, ani mi to nepřipadlo. Tak přece jsem dosáhl, po čem jsem toužil. Jenže, ovšem, je to trochu jinačí.” Pan Blahoš pokýval hlavou a řekl rozvážně: „Baže jinačí. V životě se nám vždycky splní věci trochu jinak, než jsme si přáli. Ale to snad je právě dobře. A tyto vaše kouzelné mašinky věru už nikomu nepřinesou žal.” Zamlčel se pak trochu a po chvilce pokračoval: „A co s nimi podnikneme?” Nyní se bývalý černokněžník pan Zababa pátravě podíval panu Blahošovi do tváře a pak se krátce zasmál a řekl: „Jé!” Víc neřekl, protože tolik krásy ještě nikdy neviděl, a když někdo spatří něco příliš krásného a opravdu je dojat, obyčejně mnoho nemluví. Pan Zababa se jen usmál a jeho oči se zablyštěly, ale nebyl to už zlý černokněžnický záblesk, co mu svítalo v očích. A sklonil se ke knoflíkům na černé desce a začal jimi otáčet, a hle, obě mašinky se rozjely a jely přes mosty a přes výhybky a opět se zastavovaly a připojovaly vozíčky a vyhýbaly se jedna druhé, právě tak, jako to dělají skutečné mašinky na nádraží. Když se pan Blahoš dosyta vynadíval, řekl najednou „Ale, pane Zababo, tak se mi zdá, že se vám podařilo, po čem jste toužil. Vždyť ty vaše mašinky vůbec nekouří a vůbec nepotřebují ani uhlí, ani vodu. Vždyť toto jsou vaše pravé kouzelné mašinky.” Pan Zababa překvapeně vzhlédl, pohladil si svoji bradu a pak zamyšleně řekl: „Vidíte, ani mi to nepřipadlo. Tak přece jsem dosáhl, po čem jsem toužil. Jenže, ovšem, je to trochu jinačí.”

Pan Blahoš pokýval hlavou a řekl rozvážně: „Baže, jinačí. V životě se nám vždycky splní věci trochu jinak, než jsme si přáli. Ale to snad je právě dobře. A tyto vaše kouzelné mašinky věru už nikomu nepřinesou žalost.” Zamlčel se pak trochu a po chvilce pokračoval: „A co s nimi podnikneme?” Nyní se bývalý černokněžník pan Zababa pátravě podíval panu Blahošovi do tváře a pak se krátce zasmál a řekl: „Vím, co si myslíte. já jsem na to myslel. Vezmu ty mašinky a všechno, co k nim patří, a odnesu je teď chlapečkovi Pašíčkovi. Pomůžete mi to odnést?” „To se ví,” řekl pan Blahoš, „že vám pomohu. Jsem rád, že to chcete udělat. Protože chlapeček Pašíček si je od nás zaslouží.” A pan Zababa řekl: „Zaslouží, zcela jistě si je zaslouží. Protože nebýt jeho, byl bych ještě dnes zlým a nešťastným černokněžníkem.” Nu, a pak šli a donesli krásné mašinky a vozíčky a koleje a nádraží a všecko Pašíčkovi a složili je v jeho pokoji a Pašíček byl šťastný a po celý den si hrál a hrál se svými kouzelnými mašinkami, že ani k obědu nešel a Pašíčkova maminka se až trochu zlobila. Ale nezlobila se doopravdy, protože i ona pochopila, že si Pašíček svoje mašinky zasloužil.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/velice-vazna-pohadka-cernoknezniku-zababovi/