Vašík a Verunka

zobrazeno 8295×

Vložil(a): jose.ernando, 5. 1. 2021 19.24

Žil byl v jednom malém, hezkém království mladý kovář jménem Vašík. Vašík byl široko daleko známý svou silou a šikovností. Kdykoliv mu někdo přinesl rozbitý pluh, Vašík ho opravil. Rytířům uměl zhotovit elegantní brnění, kopí nebo lehké a pevné meče, ale Vašík nejraději vyráběl ploty, zábradlí a krásné, zdobené zámky na dveře domů.

Jednoho dne se o Vašíkovi doslechl starý, moudrý král, který vládl celé zemi už mnoho let a pozval si ho na zámek. „Vašíku“, řekl. „V mém království řádí banda krutých loupežníků. Už jsem rozkázal svým rytířům, aby je všechny pochytali, a od tebe potřebuji ukovat novou mříž pro královské vězení. Pořádnou mříž, aby zadržela i ty nejhorší, nejzlostnější zločince. Zaplatím ti, co si jen řekneš.“ Vašík se uklonil: „Samozřejmě, Veličenstvo. Mohu se ale na něco zeptat?“ „Jen se ptej,“ odvětil král. „Co pak chcete s těmi lupiči udělat?“ Král se zasmál a naklonil se z trůnu k Vašíkovi. „Ty, kteří jen kradli, pošlu na dlouho do vězení a pak je nechám pracovat v dolech. Budou těžit železo, pro šikovné kováře, jako jsi ty. Ale ty, co vraždili a vypalovali lidem domy, ty nechám oběsit.“ Vašík poděkoval a byl rád, že má tak spravedlivého krále.

V tom to místnosti vstoupila princezna Verunka, která vše už nějakou chvíli pozorovala pootevřenými dveřmi. Byla plavovlasá a velmi krásná, měla dlouhé, růžové šaty, na hlavě malou korunku a hrála si se zlatým míčem. Posadila se na menší trůn vedle krále a řekla: „Tati, proč ty lupiče nepopravíš úplně všechny?“ „Každý z nich dostane takový trest, jaký si zaslouží,“ řekl trpělivě starý král. „Vládce nesmí být zbytečně krutý. To by se ho brzy začali všichni bát – vinní i nevinní.“ Princezna si prohlížela Vašíka. Připadal jí docela hezký a líbilo se jí, že nebyl sobecký a nestyděl se krále zeptat na osud těch loupežníků.

Vašík pracoval na výrobě mříže ve dne v noci dlouhé týdny. Spotřeboval hodně železa a ještě víc dřevěného uhlí, pot z něj lil proudem, až nakonec ukoval mohutnou, pevnou mříž, jaké v celém království nebylo rovno. Hned druhý den poté, co bylo ve vězení vše připraveno, přijeli na královský hrad rytíři a za koňmi vedli dvacet spoutaných loupežníků. Lidé byli šťastní, že ti lotři, kteří je celá léta trápili, budou konečně bezpečně za mřížemi a provolávali králi a rytířům slávu.

Starý král si prohlédl vězení, ze kterého teď opravdu neměl nikdo šanci utéct, a byl velmi spokojený. Nechal si Vašíka zavolat do slavnostně vyzdobeného trůnního sálu, kde se konala bohatá hostina, hrála hudba a lidé se hlasitě veselili. Král požádal o klid a všichni se ztišili: „Vašíku, řekni si za svou práci o jakoukoliv odměnu. Dám ti tolik zlata, kolik jen budeš chtít,“ pravil král. Vašík pořád nemohl spustit oči z princezny, která opět seděla na menším trůně vedle svého otce. Vašíkovi připadala ještě půvabnější, než když ji viděl poprvé. Do dlouhých zlatých vlasů měla vpletenou rudou stuhu, na krku se jí blyštil náhrdelník, bílé šaty měla prošívané zlatem a perlami. Mile se usmívala, ale Vašík si všiml, že Verunka po očku sleduje velitele rytířů. „Veličenstvo,“ řekl Vašík. „snad se neurazíte, pokud odmítnu zlato.“ Místností zašuměl překvapený, tlumený hovor a dokonce i princezna se na Vašíka tázavě podívala. „Chci zůstat i nadále kovářem ve Vašich službách, ale rád bych se také naučil zacházet s mečem, abych mohl naši zemi bránit před nepřáteli a zločinci, kdykoliv to bude třeba.“ Starý král se usmál a potěšeně pokýval hlavou. „Líbíš se mi, Vašíku. Tyhle lotry jsme pochytali, ale další určitě přijdou. Bude tě cvičit můj nejlepší rytíř Tomáš. A tady,“ natáhl král ruku k Vašíkovi, „je měšec s dvaceti zlatými dukáty. Jen si je vezmi, za tak skvělou práci by sis zasluhoval mnohem víc.“ Vašík králi upřímně poděkoval a šel se seznámit s rytíři, kteří ten den slavili opravdu královsky a rádi ho vzali mezi sebe.

Velitel rytířů Tomáš byl mohutný chlap, který už pro krále bojoval v mnoha bitvách. „Naše země je bohatá a má proto hodně nepřátel, kteří nám chtějí sebrat naše zlato, vyplenit naše přístavy a vše co nemůžou ukrást, to raději zničí. Nejsou o nic lepší, než lupiči, které jsme teď strčili za ty tvé mříže,“ řekl Tomáš Vašíkovi. „Je dobře, že jsi svalnatý, ale jen síla v bitvě nestačí. Musíš být i rychlý a přesný.“ Nejdřív oba cvičili jen dřevěnými meči, aby si navzájem neublížili. Pak si Vašík postupně zkusil bojovat s každým z rytířů, aby se toho od nich naučil co nejvíc. Často to bolelo, ale Vašík si nestěžoval. Vždyť se učil zápasit na nádvoří největšího hradu v zemi od králových nejlepších rytířů. Přes týden spal s vojáky v kasárnách, ale na víkend se Vašík vždy vracel do své kovárny, kde odpočíval a pracoval na drobnějších věcech, aby nezapomněl svoje řemeslo.

Vašík brzy zjistil, že i když je silnější, než většina jeho kamarádů vojáků a jednou rukou uzvedne i ten nejtěžší meč, pořád neumí být dost mrštný a většinu přátelských soubojů s rytíři prohrával. „K čemu mi je, že dokážu jedním máchnutím rozseknout velký špalek, když mi nakonec stejně vždycky dají na zadek,“ prohlásil jednou Vašík zlostně. „Nemusíš pořád jen máchat mečem,“ odpověděl Tomáš. „Zkus i jiné zbraně.“ A opravdu, s kopím nebo s kuší, to šlo Vašíkovi mnohem lépe.

Občas se na ně přišla podívat i princezna. „Zlepšuješ se rychle, Vašíku.“ řekla jednou Verunka a Vašíka to moc potěšilo. Pořád jen toužebně čekal, až ho princezna osloví, protože jen tak začít rozhovor s jedinou, nad to tak krásnou, dcerou panovníka, se neodvážil. To by mohlo rozzuřit i starého, dobrého krále. „Děkuji, Vaše Výsosti,“ řekl Vašík a uklonil se. „Měla bych na tebe prosbu,“ šeptla princezna a trošku se na Vašíka usmála. „Cokoliv si přejete, Výsosti,“ vykoktal Vašík stále ještě v předklonu. „Vím, že na mého otce žárlí mnoho okolních vladařů. Závidí mu a on nemládne… Mohli by nás co nevidět napadnout. A já… Pokaždé nemám poblíž rytíře. I princezna by měla mít možnost se sama bránit.“ „Chcete, abych Vám ukoval meč?“ zeptal se Vašík překvapeně a pak se kousl do jazyka, protože si uvědomil, že princezně skočil do řeči. „Meč ne,“ rozesmála se Verunka. „Ten bych neunesla. A kam bych ho asi v tomhle schovala?“ ukázala na své stříbrno-zlaté šaty a dala tak Vašíkovi příležitost, aby si ji celou pořádně prohlédnul. Krásná, opravdu krásná a jemná dívka, pomyslel si. „Tady, vezmi si mé příruční zrcátko a do rukojeti mi schovej malou dýku.“ Vašík princezně vyhověl a Verunka se od té doby chodila dívat na výcvik rytířů skoro každý den.

„Už tě nemám co naučit,“ řekl Vašíkovi po pár týdnech Tomáš. „Víc by ses o boji dozvěděl až ve válce.“ V tom přiběhl na nádvoří jeden z rytířů: „Král vyhlásí rozsudek nad lupiči!“ zvolal udýchaně. Rytíři, sedláci, řemeslníci i mnoho, mnoho dalších poddaných, ti všichni spěchali pod balkon ke královským komnatám, kde se za chvíli opravdu ukázal panovník s několika rádci.

Vypadá mnohem starší a shrbenější, než když jsem ho viděl naposledy, uvědomil si Vašík. Král se snažil mluvit hlasitě, ale bylo vidět, že se přemáhá: „Slyšte rozsudek Koruny. Deset loupežníků bylo shledáno vinnými z vražd a plenění. Ti budou všichni za úsvitu zítřejšího dne oběšeni. Zbylých deset bylo shledáno vinnými z různých méně vážných zločinů. Ti budou doživotně vykonávat nucené práce v královských dolech.“ Vašík sledoval lidi kolem sebe. Reptali, nebyli s rozsudkem moc spokojeni. Loupežníci je několik posledních let dost soužili, takže by si přáli, aby jich král nechal popravit více. Ale mnohem živěji se lidé bavili o tom, jak moc král zestárl. „Ten už dlouho vládnout nebude,“ slyšel. „Do roka máme nového panovníka, to vám povídám,“ říkal někdo jiný. „To bude tím počasím. Třeba je jen trošku nemocnej a ještě tu s námi bude za dalších deset let,“ doufal další.

Vašíkovi i rytířům se to poslouchalo hodně těžce. Měli starého krále rádi. „Sakra, kéž bych mohl Jeho Veličenstvu darovat pět let svého života,“ řekl jeden z vojáků smutně a bouchnul rukou do stolu. „Kdo ví, co naši zemi čeká, až zemře.“ Vašík ale později večer v kasárnách myslel jen a jen na Verunku. Co teď s princeznou bude? Král ji asi bude chtít rychle provdat, uvědomil si trpce. Dá ji některému z těch císařů, králů nebo knížat, co teď stojí se svými armádami na našich hranicích a vlastně jsou úplně stejní, jako ti lupiči, pro které se teď staví na nádvoří šibenice. Král ji dá některému z těch supů, co si ji vůbec nezaslouží, jen aby se vyhnul válce. Trvalo mu dlouho, než neklidně usnul.

Uprostřed noci kdosi zatroubil na roh. „Poplach! Nepřítel útočí ze západu!“ Vašík vyběhl na pozorovací věž a uviděl v dálce signální ohně, které se postupně rozsvěcovaly podél celého pobřeží. Mohutná námořní invaze. V tom spatřil podivná světla, která se velkou rychlostí sem a tam pohybovala po obloze. Náhle se rozsvěcovala a zase zhasínala, jako kdyby si někdo v dáli hrál s lampou. „Drak! DRAK!“ zařval vyděšeně jeden ze starších rytířů. „Oni mají draka!“

Dlouhé hodiny nikdo na celém královském hradě nevěděl, co se přesně děje. Všichni vojáci se navlékli do brnění, obsadili hradby a čekali. Až nad ránem ke králi přiletěl holub se zprávou z jednoho z přístavů na západě.

„Vaše Veličenstvo,
doufám, že toto hlášení dostanete včas. Byli jsme napadeni padesáti, možná šedesáti velkými válečnými loděmi ze Západního království. Ještě než bitva pořádně začala, zaútočil na nás na všechny ze vzduchu černý dvouhlavý drak dlouhý asi jako deset koňských povozů. Je hladký, šupinatý, vypadá skoro jako had s netopýřími křídly a čtyřmi nohami. Jedna jeho hlava plive oheň, druhá kouše, trhá a drtí vše, na co přijde. Všechny jejich i naše lodě teď hoří, nebo se už potopily v přístavu. Jak my, tak i zbylí vojáci ze Západního království, teď po drakovi střílíme ze všeho, co máme po ruce a asi se nám ho podařilo zranit na levé přední noze, ale voda v přístavu je horká, jako ranní čaj… Váš vévoda Jakub.“

Vévoda Jakub, můj přítel, uvědomil si starý král a s obtížemi vstal z postele, aby se podíval z okna. Kdesi v dálce svým slábnoucím zrakem tušil hořící přístav. A teď už jsou tam asi všichni mrtví, přátelé i nepřátelé, pomyslel si. „Přiveďte mi Tomáše!“ rozkázal. Tomáš spěchal, aby byl u krále co nejdřív. Král mu ukázal dopis a řekl: „Četl jsem o tom ve starých legendách. Drak je ztělesněné zlo. Tím útokem ze Západního království, tím zabíjením a ničením, se ZLO uvolnilo. Musíme ho porazit, znovu spoutat a uvěznit. A pokud se nám ho snad podaří zabít, čerstvá krev zlého draka vypitá ze zlatého poháru, prý léčí nemoci a hojí zranění.“ Král mluvil jen tiše, přemýšlel nahlas: „Musíme draka přechytračit. Jedna jeho hlava umí mluvit, druhá jen plive oheň. Jedna jeho hlava chce vládnout, druhá jen ničit. Ale hlad mají obě hlavy.“ „Jaké jsou Vaše rozkazy, Veličenstvo?“ Král mlčel.

V tu chvíli vstoupila do královy komnaty Verunka. Byla vyděšená a pořád si opakovala starou ukolébavku:
„I drak musí spát,
i drak musí spát…“

„To je ono!“ vykřikli oba muži naráz, až s sebou Verunka trhla. Král dal Verunce obrovitánskou pusu. „Zaútočíme na něj brzy ráno, kdy bude ospalý a bude mu největší zima,“ řekl král. „Vezmi si z vězení těch deset lupičů, které jsme měli pověsit. Dej jim naši nejlepší zbroj, tu kterou vykoval Vašík, dobře je hlídej a pošli je proti drakovi. Řekni jim, že když budou statečně bojovat, nechám je jít. Taky si vezmi deset svých mužů a zaútočte na draka zbraněmi, jaké uznáš za vhodné. Pak mi pošleš holubem zprávu.“

 „Ale jak draka najdeme? Poletující světla už jsem nějakou chvíli neviděl,“ zeptal se Tomáš.

„Už je unavený,“ řekl král. „Bude tam, kde jsi viděl jeho oheň naposledy.“

Lupičům se s drakem bojovat nechtělo, ale když viděli šibenice, které už pro ně byly připravené, nechali se přesvědčit. Vojáci loupežníky naložili na povozy a vezli je několik hodin směrem k drakovi. Cestou míjeli velké houfy lidí, kteří utíkali opačným směrem. „Je zraněný? Je ten drak zraněný?“ chtěli vědět rytíři. „Ano, je.“, řekl jim jakýsi chlapec. „Teče mu krev z jedné nohy. Sedí na náměstí, jedna jeho hlava spí a druhá řve.“ A opravdu, za chvíli slyšeli silný řev: „Uááá!“ křičel zlý drak. „Všechny vás sežeru!“ Rytíři oblékli lupiče do brnění a dali jim meče nebo kopí, podle toho, co si loupežníci vybrali. Sami rytíři zůstali oblečení jen do královských uniforem – aby byli hbití a mohli lupiče snadno pochytat, kdyby jim chtěli utéct – a z povozu vytáhli dělo a několik dělových koulí. Dělo opatrně a potichu vyvezli na kopeček nad náměstím a zamířili je na draka. Další Tomášovi rytíři na draka mířili kušemi.

„Pal!“ vykřikl Tomáš, kuše vystřelily, dělo vystřelilo, dělová koule se odrazila od drakova křídla a zničila jeden z okolních domů. V tu chvíli se na draka zpoza rohu vyřítilo všech deset lupičů. „Uááá!“ řval drak první hlavou, zatímco druhá hlava pořád spala. Drak se pomalu snažil zvednout, ale to už ho lupiči píchali a sekali do hlavy, která ještě stále hlasitě chrápala v prachu na zemi. Druhá dělová koule draka bolestivě strefila do nohy, ze které už před tím krvácel. „Uááá, uááá!“ probudila se druhá hlava a začala kolem sebe plivat oheň. V tu chvíli už Tomáš nabíjel třetí dělovou kouli. „Miřte na druhou hlavu!“ křičel na své muže Tomáš, ale to už se drak otočil a jeho první hlava vztekle rozsápala jednoho lupiče, zatímco druhá hlava se snažila na ostatní loupežníky plivat oheň. Třetí dělová koule draka trefila do krku druhé hlavy, odskočila a jednoho z lupičů zabila: „Aúúú!“ zařval drak, zamával křídly a byl pryč. Pár mužů po něm ještě střílelo z kuší, ale byl už moc vysoko.

„Není mrtvý,“ psal Tomáš králi, „ale zranili jsme ho. Mí muži i loupežníci bojovali statečně. Jeden lupič bitvu přežil. Pustil jsem ho na svobodu, jak jste rozkázal. Šípy z kuší drakovi moc nevadily. Kopí a meče, které vykoval Vašík, asi mohou draka nepříjemně poškrábat, ale nejvíc ho bolely zásahy z našich dělových koulí.“

Mezitím se na královském hradě ostatní Tomášovi rytíři, Vašík i všichni ostatní, připravovali na útok draka. Nabíjeli děla, ostřili si kopí, meče, sekyry a dýky, v kuchyni se vařily obrovské hrnce s olejem. Starý král si nechal obléct brnění, i když mu Verunka říkala, že by se neměl přemáhat. „Co bych to byl za krále, kdybych neunesl brnění a neuzvednul meč,“ odbyl ji a Verunka musela uznat, že její otec v plné zbroji stále vypadá jako voják. „Zavolejte mi Vašíka.“ Vašík přiběhl, jak nejrychleji uměl. „Vašíku, jsi jedním z nejsilnějších mužů, jaké znám. Drak sem určitě brzy přiletí. Krvácí z jedné nohy. Potřebuju, abys mu ji usekl, nebo abys do něj alespoň bodal a sekal, co to půjde. Bude to určitě boj z blízka, a že jsi pomalý, to ničemu nevadí – drakovi stejně nikdo neuteče.“ Verunka to všechno poslouchala a chtěla taky něco říct, ale král ji zvednutím ruky umlčel.

Večer se na hrad vrátil Tomáš se svými rytíři a všichni je vítali, jako hrdiny. „Ještě neslavte,“ zabručel Tomáš. Vidíte to poletující světlo v dálce? Drak je pořád naživu, žere lidi a zapaluje jim domy. Pak Tomáš požádal o slyšení u krále. „Veličenstvo, s takovou nám bude trvat měsíc, než draka zabijeme. A to jen jestli budeme mít štěstí. Do té doby nám stihne úplně zničit zemi a povraždí polovinu lidí.“ Starý král, pořád ještě navlečený do nepohodlného brnění, si od Tomáše nechal dopodrobna vylíčit celou bitvu. „Musíme draka unavit a pak mu zabít jeho první hlavu, tu chytrou, která mluví,“, řekl král. „Přivezl jsi zpátky zbraně, které jsi vypůjčil lupičům?“ „Samozřejmě, Veličenstvo.“ „Roztavil je drak?“ „Rozpálil je doruda, ale neroztavil.“ „Výborně. Jestli draka nezabijeme, nalákáme ho do královského vězení a tam ho navždy zavřeme za tu pevnou mříž, co nám vyrobil Vašík. Řekni to všem mužům. Taky propusťte zbylé loupežníky a rozdejte jim zbraně. I oni budou bojovat společně s námi. Odsud nemají kam utéct, venku řádí drak.“

Drak měl ale vlastní plány a nechtěl se nechat unavit, aby ho zase ráno mohli vojáci snadněji napadnout. Starý král, princezna, Vašík a rytíři se ani nestihli pořádně vyspat, a už je budilo další troubení na roh. „Poplach! Drak se přibližuje!“ Vojáci se snažili na draka střílet z děl, ale chytrá hlava je přelstila. Sotva se rozednívalo, drak letěl těsně nad zemí a vojáci na něj moc dobře neviděli, takže ze všech dělových koulí, které na něj vystřelili (a že jich bylo!) draka zasáhla jediná a to jen do špičky ocasu. To draka akorát rozzuřilo: „Všechny vás sežeru! Všechny!“ zařval strašlivě. Přiletěl až k hradu a začal pomalu, velmi pomalu, protože měl poraněnou jednu nohu, šplhat po hradbách nahoru. Vojáci, sedláci, řemeslníci, dokonce i lupiči, se teď přesunuli na hradby k drakovi a stříleli do něj seshora kušemi, vrhali na něj kopí, dělové koule, kameny a lili na něj rozpálený olej. Většina toho všeho se z drakovy hladké, tlusté kůže odrazila, olej stekl a jen trošku ho zpomalil, ale po chvíli mu přece jen z obou hlav začala v malých pramíncích téct krev. Nato drak vyplivl ze druhé hlavy oheň a spálil několik mužů. Většina lidí na hradbách pak začala v panice utíkat pryč, jen královi stateční, dobře vycvičení a disciplinovaní vojáci a rytíři ve zbroji na draka pořád útočili.

Když drak přelezl hradby a začal se rozhlížet kolem, Tomáš už na něj čekal s tím největším dělem, které na královském hradě sehnal. Vypálil na draka zblízka a strefil se do jeho bolavé nohy. Tomáš si myslel, že z takové blízkosti musí dělová koule drakovi utrhnout celou nohu, ale koule sklouzla po jedné z nejsilnějších šupin, které měl drak na těle, a spadla do vodního příkopu. Drak zasyčel bolestí a srazil Tomáše a několik jeho rytířů, kteří na něj házeli kopí, ocasem z hradeb. Pak drak ucítil na krku chytré hlavy slabé píchání a otočil se na druhou stanu. Uviděl samotného starého krále, který do něj odvážně znovu a znovu pálil kuší. Drak se strašlivě zachechtal a chystal se krále sežrat. V tom na něj Vašík zakřičel: „Hej, draku! Udělám z tebe sekanou!“ a vší silou ho ťal do ocasu obrovskou, čerstvě naostřenou obouručnou sekyrou, odhodil ji a utíkal směrem do královského vězení. Drak příšerně zařval bolestí a z ocasu mu začala tryskat temně rudá, horká krev. Seskočil dolů z hradeb a chtěl svou poraněnou nohou Vašíka zašlápnout, ale ten běžel, co jen mohl a těsně drakovi unikl. Drak pobořil celé nádvoří a snažil se Vašíka pronásledovat dolů do podzemí, kde bylo vězení. Vašík si už říkal, že tam s trochou štěstí draka skutečně naláká a zavře a všichni, co to řádění zatím přežili, budou žít dál šťastně a spokojeně, až do smrti, ale drak, i když složil obě křídla, v jedné z chodeb uvízl a teď odsud zkoušel pomalu vycouvat zpátky ven. Hrad se na něj začal hroutit. Rytíři se mezitím snažili do bez přestání draka střílet z kuší a házeli na něj kopí, ale to strašlivě rozzlobeného draka skoro nezajímalo. Když se drak konečně vypotácel zpátky na nádvoří, otočili na něj vojáci zbylé kanóny a byli připravení do něj začít pálit další a další dělové koule.

„Dost!“ vykřikla Verunka, která se jakoby z ničeho nic objevila na nádvoří. Právě vycházelo slunce a ona tam i přes všechnu tu spoušť ve svých krásných, zlatem vyšívaných šatech, vypadala jako víla. Všichni, dokonce i drak, přestali řvát a řinčet zbraněmi. „Draku,“ oslovila princezna chytrou hlavu. „v našem království máme plno zločinců. Chceš žrát lidi? Budeš jich mít, kolik jen si přeješ. Jen už nic dalšího nenič. A já budu od této chvíle pořád s tebou, takže ti nikdo neublíží.“ Drak přemýšlel. „Tak dobře,“ řekl po chvíli. „A budu mít i krávy a ovce?“ „Ano, cokoliv jen budeš chtít.“ Drak si opatrně vysadil Verunku na chytrou hlavu, zatímco hloupá hlava si princeznu zvědavě prohlížela.

Starý král nevěděl, co má dělat. A Vašík, všichni rytíři i obyčejní vojáci, netrpělivě čekali na jeho rozkazy. Přece nemůžu tu obludu jen tak nechat žrát naše lidi, říkal si král. Tolik vrahů a zlodějů tu zase nemáme. Ale má mou dceru…

Verunka vytáhla zrcátko a dívala se, jak jí to sluší. Hloupá hlava ještě zrcátko nikdy dřív nespatřila, takže se k ní zvědavě přiblížila. V tu chvíli princezna nastavila zrcátko proti slunci, chytila „prasátko“ a otočila je hloupé hlavě přímo do očí. Hloupá hlava zmateně zamrkala, Verunka ze zrcátka bleskově vytáhla dýku, z plna hrdla zapištěla a vrazila drakovi celou čepel do jednoho oka na chytré hlavě. „Palte!“ zařvala princezna a zkoušela sjet po hladkém, zmítajícím se dračím těle dolů, jako po tobogánu. „Palte!“ zakřičel o půl sekundy později král a všichni jeho muži začali na draka stále směleji útočit každou zbraní, kterou měli po ruce. Drak strašlivě, příšerně řval a mlátil kolem sebe, ale nic neviděl - všechny oči měl zavřené, nebo úplně oslepené.

Vašík se mezitím vypotácel z podzemí a vše sledoval z druhé strany nádvoří. Když princezna s jekotem sjela z drakova hřbetu a svalila se na zem, na chvíli jí chtěl spěchat na pomoc. Ale Verunka se rychle zvedla a utekla dovnitř, za pevné stěny hradu. TEĎ, uvědomil si Vašík a vší silou hodil lehkým oštěpem směrem na vřeštící chytrou hlavu. Klesnul koleny na zem a těžce oddychoval, zaklonil se a přimhouřil oči, protože ho oslňovalo sluníčko. Byl příšerně vyčerpaný. Za chviličku uslyšel hlasité žuchnutí a hned poté ohromný jásot. Podíval se na protější stranu nádvoří a viděl, jak k němu běží obrovské davy lidí. Měli vztyčené ruce, jako by ho každý z nich chtěl obejmout. Všichni provolávali jeho jméno. „Vašík! Vašík!“ Drak ležel mrtvý na zemi a z nozder chytré hlavy mu proudem tekla krev přesně z míst, odkud čouhal konec Vašíkova oštěpu.

Starý král poručil přinést zlatý pohár a nechal všechny zraněné, dokonce i loupežníky, aby se napili dračí krve. Sám se napil také a hned se cítil mnohem mladší a zdravější.

Král Vašíka ještě na bojišti povýšil do šlechtického a do rytířského stavu – za to, že zachránil život jemu samotnému a za to, že zabil draka a zachránil tak celé království. „Nikoho jiného lidé v této zemi tak nemilují. A v okolních královstvích a knížectvích tě obdivují,“ řekl král během týdne oslav, který následoval hned poté, co oplakali a pohřbili své mrtvé a zakopali mršinu zlého dvouhlavého draka. „Svou jedinou dceru jsem chtěl provdat za krále Západního království. Ale provdám ji za tebe.“ „Snad bychom se mohli zeptat i jí,“ přinutil se říct Vašík, i když ho představa, že Verunka řekne „Ne“, děsila víc, než všichni draci světa.

Princezna řekla „Ano“ a žili spolu šťastně a v míru až do smrti.

KONEC

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

patricia077

patricia077, 23. 1. 2021, 11.11

Tak tj hodně dlouhý příběh

© 2013 - 2021 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací