Třináctero
Vložil(a):jitkamety,10. 5. 2016 14.54
Jeden kovář měl tovaryše, kterému všichni říkali Třináctero. Byl tak silný, že pod jeho kladivem kovadlina praskala. Nadělal práce za třináct, ale také jedl za třináct, a proto měl takové jméno. Kováři bylo zatěžko mít u sebe tak silného tovaryše. Jednoho dne povídá:
„Poslouchej, Třináctero, jsi správný chlap a byl jsem s Tebou spokojený, ale nemám tolik práce, kolik bys mohl udělat. A pak, jíš za třináct, a kdybych Tě tu neměl, mohl bych vařit pro pět, poněvadž mám práci jen pro pět pomocníků. Podívej, tady máš svůj plat a ještě Ti něco přidám. Jdi a najdi si práci jinde.“
Třináctero se rozloučil a nebylo mu veselo, ale co naplat. Vydal se do širého světa. Cestou potkal pána, který se ho zeptal, jestli neví o nějakém hodně silném chlapíkovi.
„To vím,“ řekl Třináctero, , já sám dovedu pracovat za třináct, ale dovedu také za třináct jíst.“
„Dobrá,“ řekl pán, , jestli mi chceš sloužit, budeš se mít dobře. Ale musíš mě v lese chránit před dravou zvěří.“
„Nic jiného?“ zeptal se Třináctero, „budete se mnou spokojený. Medvěda rozmáčknu pěstí jako mouchu.“
A Třináctero cestoval s pánem a věrně mu sloužil. Poněvadž tolik jedl, zhubl brzy pánův měšec, a když byli z lesa venku, rozhodl se pán, že se silného sluhy zbaví. Vyplatil mu mzdu a Třináctero, ubožák, byl znovu bez služby. Ptal se po vsích, jestli by nepotřebovali někoho na práci, prošel kraj křížem krážem a nakonec přece našel sedláka, který právě hledal čeledína. Byl čas večeře, i pozvali Třináctera do čeledníku ke stolu. Nemuseli ho dvakrát pobízet. Než se otočili, vyjedl z mísy všechnu kaši a na ostatní čeledíny nic nezbylo. Je po cestě vyhladovělý, utěšovali se.
Druhý den ..... snídani, oběd, večeři, Třináctero spolykal zase všechno sám. Jestli bude takhle jíst pořád, začali se čeledínové strachovat, umřeme hlady.
Třináctero jedl za třináct a pracoval za třináct. Sedlák byl rád, že má pilného čeledína, a chválil si ho.
Ale čeledínové měli na Třináctera den ode dne větší zlost. Uradili se spolu a pověděli mu:
„Poslouchej, musíš vyčistit studnu. My máme práci na poli.“
„Dobrá,“ přikývl Třináctero, vlezl do studny a vybíral dole kameny a nečistotu. Čeledínové přivalili veliký mlýnský kámen a shodili jej do studny. Teď, radovali se, je Třináctero už na onom světě a nemusíme se ho bát. Ale přepočítali se. Mlýnský kámen měl uprostřed díru jako každý jiný mlýnský kámen. Jak padal, navlékl se silákovi na hlavu a opřel se mu o ramena jako velký límec. Třináctero pracoval klidně dál. Když práci skončil, vystoupil ze studny, zasmál se na čeledíny a povídá:
„Podívejte, hoši, jakou krásu mám kolem krku!“
Čeledínové viděli, že si s ním takhle neporadí, a přemýšleli, jak se ho jinak zbavit. Nedaleko statku stál zakletý mlýn a v něm bydlili čerti.
Jen počkej, Třináctero, mysleli si, pošleme Tě do mlýna s pytlem obilí a zpátky se nevrátíš.
Zavolali siláka a řekli mu:
„Tady je pytel obilí, dones jej do mlýna, nemáme mouku.“
Třináctero vzal pytel pod paži a vydal se na cestu. Už zdálky vidí sto rohatých čertů, jak se dívají okny z mlýna a smějí se. Konečně zase jeden, chechtají se, už tu dlouho nikdo nebyl. Pojď blíž, pojď jenom blíž, my s Tebou zatočíme, my si s Tebou pohrajeme, my Tě naučíme po čertovsku tancovat. Třináctero vyvalil oči. Tolik chlupatých roháčů! A hned mu napadlo: To není špatné, aspoň mi vynesou pytel. Zavolal na ně:
„Hej mládenci! Odneste mi pytel nahoru!“
Čerti neodpověděli a nehýbali se z místa. Třináctero dostal zlost a rozkřikl se:
„Pomůžete mi, nebo ne? Líná chásko! Jestli nepomůžete, vyházím Vás z mlýna jednoho po druhém!“
Čerti se na něho šklebili dál a nehýbali se. Silák hodil pytel do trávy a běžel do mlýna. Čerti se těšili, jak ho popadnou, dívali se na něho ohnivýma očima a mysleli si: Teď to, človíčku, začne. Třináctero se nepolekal. Popadl prvního čerta za ocas, mávl s ním mezi čerty jednou napravo, jednou nalevo a pak ho pustil, až vyletěl oknem před mlýn a s nářkem uháněl do pekla. Ostatní čerti hop, hop, za kola a pytle. Poschovávali se, ani špičku rohu jim nebylo vidět. Třináctero skočil za pytle a čerty vytahoval. A měli jste vidět, jak se chlupáči dali do práce. Jeden přinesl pytel, druhý seřídil mletí, jiní dávali pozor, aby mouka byla hezky jemná. Zkrátka, Třináctero měl semleto jedna dvě a vykračoval si s moukou domů. Čeledínům zase sklaplo. Nezbývalo jim nic jiného, než aby byli také hodně pilní. Snad sedlák siláka propustí, když mu ho nahradí ostatní čeládka.
Blížila se zima a čeledínové měli přivézt z lesa dříví. Časně ráno, pěkně potichoučku, vyběhli na dvůr, zapřáhli do vozu, odjeli a nechali siláka spát. Třináctero se probudil, když už dávno v lese pracovali. Hned poznal co a jak a povídá si: Ach, ti ničemové, jistě si chtějí pospíšit, aby přijeli s dřívím dřív než já.
Vstal, zapřáhl koně do vozu a jel za nimi. Byl v půli cesty a čeledínové se už vraceli lesní cestou domů. Třináctero skočil z vozu, vytrhl ze země obrovský dub a hodil jej za sebe přes cestu. Teď ať si jedou! Když se potkal s čeledíny, smáli se mu. Třináctero neřekl ani slovo, jel klidně do lesa, nadělal dříví a brzy je dohonil. Z dálky vidí, jak se opírají do dubu, aby jej odvalili z cesty. Ani nitka na nich nebyla suchá a dub z cesty přece neodvalili. Třináctero se zasmál, chytil svého koně i vůz s dřevem, přenesl je přes dub na druhou stranu a jel vesele domů.
Sedlák poznal, že by Třináctero mohl sám obstarávat hospodářství, a ostatní čeledíny propustil. Třináctero zoral za jeden den tolik jako třináct čeledínů za týden. Posekal trávu a vymlátil obilí za třináct. Jenom z jeho chuti k jídlu míval sedlák strach.
„Třináctero, jdi pást prasata,“ povídal jednou ráno.
„Už jdu hospodáři,“ řekl Třináctero a vyhnal třicet prasat na pastvu. Pásl celý den a dostal hrozný hlad. Sedlák mu zapomněl poslat jídlo. A když byl hlad silnější než silák, pustil se Třináctero do prasat a všech třicet jich snědl. Byl sytý, ale měl špatné svědomí. Copak sedlákovi řekne, až se ho zeptá, kde jsou prasata? Rozmýšlel, přemýšlel, až vymyslel. Zasadil všechny prasečí ocásky do země, takže jim koukaly jenom konečky, rozběhl se domů a volal:
„Hospodáři, hospodáři, stalo se hrozné neštěstí! Všechna prasata se nám propadla do země, jsou jim vidět jenom konce ocásků.“
Sedlák s ním běžel na pastvu a opravdu, ze země vykukovaly jen špičky ocásků. Sedlák si klekl k prvnímu, zatahal za ocásek vší silou, ocásek mu zůstal v ruce a sedlák se převalil.
„Tohle bych uměl také,“ řekl Třináctero, „utrhl jste praseti ocas.“
Sedlák chytil za jiný ocásek, zatahal a zase se převalil. Poznal, co se stalo.
„Třináctero,“ řekl, ,já Tě už nemohu živit, leda by Ti v pekle dali na to peníze.“
„Snad dají. Uvidíme,“ řekl Třináctero, zapřáhl koně do vozu a jel do pekla.
Cestou potkal chudou ženu, která sbírala žaludy.
„Pročpak sbíráte žaludy?“ zeptal se Třináctero.
„Ach,“ odpověděla, „sbírám žaludy pro svého osla, nemám, čím bych ho krmila. Ubohé zvíře mi vydělává chléb, nemohu je nechat hladovět.“
„Počkejte,“ řekl Třináctero, „pomohu Vám,“ vzal osla za ocas a hodil ho do koruny dubu. Zvíře tam chvíli sebou házelo, pak spadlo a zlomilo si nohu.
„Ach, co jste to udělal!“ bědovala žena, „teď umřu hlady.“
„Neplačte,“ těšil ji Třináctero, ,jdu do pekla pro peníze a přinesu i Vám.“
Jel dál, až přijel k pekelné bráně. Zazvonil. Přišel mu otevřít čert, kterého vyhodil oknem ze mlýna. Když čert uviděl siláka klíčovou dírkou, spustil nářek:
„Třináctero je tu! Třináctero je tu!“ a běžel pryč.
„Otevřete mi, nebo ne,“ rozhněval se Třináctero. „Když mi neotevřete, rozbiju bránu na kusy.“
„Otevřeme Ti, ale musíš slíbit, že nám nic zlého neuděláš,“ odpověděli čerti. Třináctero slíbil. Chtěl jenom, aby mu do vozu nasypali vrchovatě peněz.
„Když nechceš víc,“ přikyvovali čerti, „tohle můžeš mít.“
Otevřeli bránu a nanosili peněz, že kůň sotva vůz utáhl. Třináctero byl spokojený a jel zpátky.
U cesty na něho čekala žena s oslem. Nasypal jí do klína hromadu zlaťáků a měla po nouzi. Dojel k sedlákovi, ukázal na vůz a povídá:
„Vezu peníze z pekla, teď mohu jíst, co chci.“
Sedlák nad tím bohatstvím kroutil hlavou. Silák zůstal na statku u sedláka a sedlákovi i silákovi se dobře dařilo.
Třináctero však jedl den ze dne víc a víc a za čas už jedl tolik, že v zemi nastal hlad. Dobrá rada byla drahá. Sedlák nevěděl, co počít, aby se siláka zbavil. Konečně povídá:
„Třináctero, udělej mi kotel, který by byl tak veliký, že kdyby na něm sto kotlářů pracovalo, aby jeden druhého neslyšel.“
„Už jdu,“ povídal Třináctero. Za několik dní byl kotel hotový.
„Posaď do kotle sousední město,“ řekl sedlák, „a vynes je tady vzadu na vysokou horu.“
Třináctero naložil do kotle město s domy, kostely, lidmi, psy i kočkami, se vším všudy. Ale když došel k hoře, zakopl o krtčí hromádku, upadl, město padlo na něj a chudák Třináctero měl z toho smrt.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.