Tři veteráni

Uprostřed hvozdu a uprostřed noci, za větrem v roklince doutnal ohníček. Kousek dál na pařezu seděl do pláště zachumlaný voják. Veterán. Držel stráž. Nebylo koho se bát, daleko široko nebylo člověka ani jiné šelmy. Je však ve vojácké krvi držet vartu. Díval se do ohně. V ohništi zapraskalo, vyprskla hrst jisker a z popela vyskočil čilý plamínek. Vyšvihl se na hrazdu suché větévky a cvičil a protahoval se na ní, dokud ji neproměnil v popel. Než seskočil dolů mezi žhavé uhlíky, ještě naposledy zablikal a posvítil na čtyři prošlapané podrážky na dvou párech sešlých holínek, do kterých byli obuti ještě dva další veteráni. Leželi s nohama u tepla a spali. Voják na stráži byl také ospalý. Za hodinku mne vystřídá Servác, k ránu to vezme Bimbác, počítal v duchu. Pak půjdeme dál. Dál, ale kam dál? Dokud jemu a tady kamarádům plíce dobře dýchaly, dokud nohy uměly celý den běhat z kopce do kopce a k tomu celou noc protancovat, to byly časy! Déle než hodinu dokázali palašem kolem sebe rubat, a v rameni nelouplo! Kolikrát bez jídla, jen o kořalce šli ze šarvátky do šarvátky. A žold byl! I kořist. Dokonce někdy jim šarže na rameno poklepala a pronesla Bravo! nebo Well done!, podle toho, pro koho zrovna bojovali. Tenkrát flašinetáři na rozcestích jen tu slávu zlomyslně kazili. Ukazovali jim svoje metály a vyprávěli, že se také probíjeli celou Evropou. Až jednou si je prý zavolali, postavili do řady a řekli jim, že už je jako nepotřebujou; pušku aby vrátili; ale metál že si můžou připnout i na civil pro větší lesk krtin nebo funusů a tak podobně. Pokud jizev, katarů, záduch a jiných neduhů a pahýlů se týče, ty prý získali na poli cti a slávy, ty jsou provždy jejich a nikdo jim je nesmí upřít. Jeden flašinetář je tak dopálil, že mu vzali kliku od flašinetu a zahodili do kanálu. „Já si koupím jenom kliku,“ volal za nimi, „ale vy si šetřte na celej flašinet!“ „Děda asi nelhal.“ Vlastní slova probudila veterána z polodřímoty. Šáhla na něj smrt. Přemýšlel, má-li přihodit do ohně, nebo si sednout blíž. Než se rozhodl, usnul. „Halo, Buč! Nemáte oheň?“ Veterán otevřel oči. Před ním stojí mužík, téměř trpaslík. Černý kabát po kolena, bílou náprsenku a nad ní tvrdý límec s červenou kravatou. Smekl tyrolácký klobouček, oranžový jako pomeranč. Uklonil se a pravil, aniž vyňal cigáro z úst: „Hej, Buč, nemáte oheň?“ „Nejmenuju se Buč,“ povídá voják. „Já vím, že se jmenujete Pankrác. Ale Buč je kratší,“ pravil mužík a usmál se. Pankrác ukázal na skomírající ohniště. Mužík obratně uhlíkem připálil cigáro a rozdmýchal je do obláčku voňavého dýmu. Pod nosem měl černý knír.

„Nebyli tu mí dva bratříčkové?“ ptal se. „Ne? Však oni dojdou. Nechcete cigáro?“ „Kafe by bodlo,“ usmál se Pankrác. „S rumem nebo bez?“ „To je vtip?“ „A ne špatný!“ vykřikl mužík. Přitom vzal palcem a ukazováčkem klobouček a opatrně jej smekl. Na hlavě mu balancuje hrnek kávy. Rum zavoněl až k Pankrácovi. „Cukr je v tom.“ Podává Pankrácovi a pokračuje: „Vánočku nebo dort?“ „Dort.“ Mužík smekl podruhé, a na temeni dort. Pankrácovi to najednou všecko přišlo k smíchu. Nejdříve se usmíval, pak smál, a teď se už tiše řehtal. Mužík ožil. Běhal sem a tam dlouhými kroky s pažemi za zády a hovořil: „Mám radost, když vidím radost. Nejkrásnější hudba je lidský smích. Zasmějte se tak, abyste se za břicho popadal!“ A Pankrác se popadal za břicho. Musil. Protože mužík začal z kloboučku tahat všechno možné a hlavně to, co Pankrác potřeboval: mýdlo, tabák, křesadlo, nové boty, džbán piva. Pak si mužík posadil klobouček na hlavu a pravil: „Další výhoda! Pomyslíte si, aby vás váš klobouček vynesl na větev, a jste na větvi!“ A byl na větvi nad Pankrácem. Pokračoval z větve: „Chcete dolů a jste dole!“ a stál vedle Pankráce. „Přenese vás na kraj světa!“ a posadil jej Pankrácovi na hlavu. „Je vám dobře?“ ptal se. „Akorát.“ „Je váš. A kdyby přišli bratříčkové, že na ně čekám pod frňákovníkem!“ „Kdeže?“ „Jako datlovník nebo fíkovník, tak frňákovník. Oni vědí, kde,“ a zmizel v lese. Pankrác chtěl jít za ním. Rum mu však zamotal hlavu. Byl rád, že neusnul dříve, než se zachumlal těsněji do pláště. Když se Servác probudil zimou, našel ho spícího vsedě na pařezu. Rozhrábl oheň a ohlížel se, kde by našel suchou větvičku, když se mu zazdálo, že slyší z dálky zpěv. Skutečně. Někdo hrál na harmoniku a zpíval si k tomu. Písničce bylo zprvu těžko rozumět, ale jak se zpěvák blížil, zpěv dostával smysl: „ …proč že si zpívám třeba v dešti? Proč že mi ze zpěvu hlava třeští? Dám vám odpověď jen v jedné větě: Protože…“ Z lesa se vynořil človíček. Spatřil Serváce a zmlkl jako když utne. Servác se mu asi líbil, protože vycenil dvě řady bělostných perliček a dozpíval: „… v jedné větě: Protože já jsem tak rád na světě!“ Přistoupil blíž k Servácovi: „A ty ne, Serváci?“ Servác si ho prohlížel. Vypadá ten mužík jako sedláci kolem Neapole, pomyslil si. Také byl tak oblečený, košili s volnými rukávy, a kolem krku šátek. Krátké kalhoty, punčochy a střevíce zmokřené noční rosou. Mladou tvář měl plnou vrásek. Od smíchu, ne od starostí. Hrál na italskou harmoničku koncertinu. Nepřestal ji šimrat hbitými prsty, takže jeho řeč byla vlastně veselý melodrámek říznutý písničkou: „Kdyby se tu po mně ptal můj starší bratříček, áánéébo! kdyby mne tu snad hledal můj mladší bratříček, áánéébo! kdyby tu byli oba, vyřídíš jim doslova, ať přijdou tam, kde budu já.“ Servác, který do té chvíle mlčel, se usmál a pravil: „Pěkně zpíváte, panáčku.“ Mužík se na něho podíval a po chvíli pravil: „Taková chvála stojí za odměnu. Nastav dlaň.“ Servác nastavil dlaň. Mužík vyňal z kapsy krásně vyšívaný váček, zatřepal jím nad Servácovou dlaní. Každým třepnutím vypadl zlaťák, až měl Servác plnou hrst. „Kolik se tam vejde?“ divil se Servác. „Nekonečně. Líbí se ti?“ „Komu by se nelíbil?“ „Mně ne. Nech si ho,“ dal váček Servácovi do kapsy. „Co ale budete dělat bez peněz?“ ptal se dobrák Servác. „Já?“ smál se mužík. „Nic. Já nic nedělám, pro zpívání čas na prachy já nemám.“ Dal se do zpěvu a nesl si písničku dál svou cestou: „Jen sám se dívám Jak sám si zpívám Jak sám na sebe Se rád usmívám A mám-li práci Mám z ní legraci Já dám se do zpěvu A mám po práci Po práci si sám Pak rád zajásám V neděli, v neděli nedělám! Proč že se směji a proč že zpívám? Proč že se nikdy smutně nedívám? Proč že…“ Jak se mužík vzdaloval, i písnička mizela v dáli, les ji zabalil do tichého šumu.

Servác usnul zrovna ve chvíli, kdy se třetí veterán, Bimbác, posadil. Mžoural nejistě kolem sebe, než si vymanul, že je v lese a že je na něm řada. Rozkoukal se a šel hledat dříví. V mokřině našel dva suché klacíky. Nese je k ohni a zarazí se. U ohně stojí podivná postavička. Vypadala jako cirkusový klaun. V plandavých kalhotách na jedné šli, v tričku s potrhaným tílkem. Pod kudrnatými vlasy, plavými jako loňská sláma, tvář se nehlasně smála od ucha k uchu. Oči měl ten panáček živé, veselé a černé jako trnky. Bimbác přiložil klacíky do ohně a pokoušel se je rozfoukat do plamene. Klaun mu naznačoval posunky, že to asi nepůjde. „Jak se tu ocitl ten hluchoněmej paňáca?“ zabručel Bimbác. Klaun si ukazuje na uši a kývne souhlasně hlavou. „Aha, že slyšíš, ale nemluvíš?“ doplnil Bimbác. Klaun se šťastně rozhihňal. Pak ťukl Bimbácovi do ramene a posunkoval, že je málo dříví. „V lese je mokro,“ vysvětluje Bimbác. Mužík zdvihl ukazováček. „Dávej pozor!“ říkal ten posuněk. Pak sáhl za tričko a vyňal malou harfu. Harfínku; štěňátko od harfy, dalo by se říci. Brnkl na jednu strunku. Ozval se tón. Zprvu slabý, vzápětí narůstal a sílil, stoupal a pronikal hvozdem, až začal Bimbácovi v hlavě lomcovat. Koldokola to zašumělo. To tím, jak suché a křehké větvičky se počaly sypat z korun stromů. „To není všechno!“ pravilo nové klaunovo gesto. Přejel palcem od dlouhých strun harfičky ke kratším strunám. Glissando ještě nedoznělo, a z lesa jalo se vycházet množství siláků. Každý nesl soušku a skládali je do kupy. „To by mohlo stačit,“ pravil Bimbác. Mužík přejel palcem harfičku opačným směrem, dosilasolfamiredo. Po silácích ani stopy. Podal harfičku Bimbácovi. „Pěkná věc,“ povídá veterán, „s takovou tajnou zbraní bych si troufal vyhrát všechny bitvy,“ a podává harfičku zpět. Klaun se smál a vrtěl hlavou. Udělal salto jako v cirkuse a nepřestal metat salta i kozelce, dokud nezmizel v porostu. Bimbác chtěl přiložit z čerstvé zásoby, ale nepřiložil. Chtěl brnknout na harfičku, ale nebrnkl. Náhlá mátoha mu zavřela oči. A přece ještě před chvilkou by byl přísahal, že se báječně vyspal. Někde v koruně stromu se vzbudil ptáček. Pípl. Hlásek jako vlásek, a přece probudil nekonečný hvozd! Za chvilku kdo měl hlas a sluch, vpadl do ranního sboru. Obrysy vzdálených hor začal někdo obtahovat stříbrnou tužkou, vršky nejvyšších borovic zrůžověly. Stébla trávy, opocená nočním dusnem bahnisek, vydávala se vánku, který vyháněl studenou mlhu z lesa do světla a tepla palouků. Pavoukům osychají sítě, znamení, že den je tu a zůstane až do večera. Pankrác se probudil na pařezu.

„Kluci, vstávejte, honem, honem, musím vám něco vyprávět.“ „Až po mně!“ vpadl Servác zčerstva. „Já, panečku, něco zažil!“ „To nic není proti mně!“ křičel Bimbác. Překřikovali se, skákali si do řeči, strkali do sebe a smáli se jako kluci. Než se umyli v tůňce plné žíhaných čolků, pověděli si napřeskáčku o svých nočních setkáních s mužíčky. Potom začali zkoušet kouzelnou moc dárků. Vytřepali ze Servácovy tobolky každému po deseti dukátech. Pak jim klobouček obstaral snídani, nové šaty a nakonec kočár s párem grošáků. „Přece nebudeme kučírovat sami!“ holedbal se Bimbác. Brnk, brnk, a před ním stojí dva muži. Ten starší prosí o rozkaz. „Na kozlík, příteli, na kozlík. A práskni do koní.“ Od této chvíle si žili. Když se jim někde líbilo, Pankrác kloboučkem vykouzlil zámeček. Servác natřepal na výdaje a Bimbác přibrnkal mrak služebnictva. Nebo si Pankrác posadil klobouček na hlavu, vzal je pod paží, zavřel oči, pomyslil si: „Ať jsme v Madridu!“, a když oči otevřel, byli v Madridu. Byli známi v nejlepších podnicích Evropy. Pili vína z nejslavnějších sklepů. Nejraději ze všeho však jezdili po bitevních polích, na kterých kdysi společně bojovali. To je podivná mužská vlastnost, jít se znovu podívat, kde se tenkrát tábořilo v blátě a o hladu. Kudy se šturmovalo, kde který kamarád ji dostal do stehna a kdo ji dostal jednou provždy. Nejvíc to pěstoval Bimbác. Pomocí harfičky si dovedl přikouzlit celý útvar. Rozestavil je přesně jako kdysi, nabrnkal si nepřítele a opakoval akci se vším, co k ní patřilo. Dokud se držel zpátky a znovu prožíval jen malé šarvátky, kamarádi mu to trpěli. Vždyť byli také veteráni. Ale jednou mohli přijít do maléru. To si Bimbác usmyslil, že bude rekapitulovat celou bitvu u Slavkova a že on bude velet armádám Svaté aliance a že Napoleona porazí. Nedal si to rozmluvit. Postavil si hlavu a skutečně nabrnkal ohromnou armádu i se zálohami. Rozestavil si všechno podle vojenských knih, pustil jízdu směrem na Bučovice s rozkazem vrátit se přes Ždanický les. Přišla však průtrž mračen s vichřicí. Musil všeho nechat. Odbrnkal armády i se zálohami a měli co dělat, aby zmizeli rychle pomocí kloboučku, protože obyvatelstvo bylo zmateno i pobouřeno a okresní hejtman nařídil vyšetřování. Pankrác a Servác byli přesvědčeni, že to Bimbáce vyléčilo. Omyl! Bimbác přišel brzy s návrhem, aby se usadili na Sahaře. Že by si tam v klidu zopakovali několik historicky důležitých bitev. Že by potom nabrnkal obrovskou armádu s námořnictvem a mohli by to spustit. „Spustit co?“ ptali se ho. „Někdo jednou musí udělat na světě pořádek!“ utrh se na ně. Nalili mu vína, které pil nejraději, a snažili se mu co nejlaskavěji nápad rozmluvit. Leč mluvili jako do jalové krávy. Konečně se Pankrác dopálil: „Bimbáci, kamaráde, nebuď hlava skopová! Nehrej si, člověče, na mesiáše! Nejhorší, co může mužskýho potkat, je chtít spasit svět z pozice síly!“ Servác se přidal: „Popadla tě pejcha, vzpamatuj se!“ „Jste blbci!“ štěkl Bimbác a bouchl za sebou dveřmi. „A máme to,“ vzdychl Pankrác. „To má z dobrýho jídla.“ „Potřeboval by prohnat.“ „Já bych ho voženil,“ navrhoval Servác. „Mě znáš. Já jsem proti ženskejm jako trvalejm břemenům, ale v tomhle případě, konečně, zlo zlem vyháněti.“ Dohodli se, že by mu měli opatřit ženu, samozřejmě mladou a pohlednou, ale jinak aby to byl metr. „Něco mezi andělem a mrchou,“ uzavřel Servác.

Pankrác si vzpomněl, že o jedné takové, jakoby pro ten účel stvořené slyšel vyprávět. Jmenuje se Bosana a je to dcera vladaře malého království zvaného Monte Albo. Vladař se jmenoval Pikola. Měl původně čtyři dcery. Tři výborně provdal. Nejstarší za krále Netálie, mladší za krále Pikardie a třetí za vídeňského bankéře. Ta to chytla nejlíp. Nejmladší, čtvrtá, se jmenovala Bosana a byla nejhezčí. A také nejvíce po tatínkovi, což znamená, že byla těžko k uhlídání. Pletla hlavy mladým rybářům, a když jednomu hlavu popletla, začala ji plést druhému a hned třetímu. Vznikaly rvačky, nepříjemnosti a ostudy. Král Pikola byl by Bosanu rád provdal. Jen mít za koho. S velkým zájmem vyslechl zprávu, že hned vedle královského zámku, na hlavním a jediném náměstí, v hlavním a jediném hotelu se ubytovali tři bohatí cizinci. Přijeli prý v nádherném kočáře, taženém dvěma páry ještě nádhernějších grošáků. Byli vyšňořeni podle poslední módy. Ještě téhož večera král Pikola pozval tři cizince na večeři. Naši tři veteráni přišli v oblecích, které jen kouzelný klobouk může pořídit. Než přišla Bosana, hovořilo se, aby se hovořilo. Chvíli se holedbal Pikola, chvilku se holedbali veteráni. Konečně se dveře otevřely a vešla Bosana. Stanula na prahu a dívala se z jednoho na druhého. Ústa, o trošičku širší, než by se malíř odvážil vymalovat. Oči, o milimetřík šířej posazené, než by sochař troufl umístit, se přivřely, a tím vyšlo najevo, že jsou neznatelně došikma. A i nosík byl kratší, než by vysoké čelo chtělo. A nad čelem rudý plamen vlasů. Bosaniny vlasy! Bimbácovi se zdálo, že nikdy nespatřil tak kouzelnou tvář. Trochu tatarskou, trochu andělskou. Bimbácovi zahořely ušní boltce. Zazáblo ho v chodidlech, jakoby stál na ledu. Na ledu, kterého ve výhni rudých vlasů ubývá, který je tenčí a tenčí, až se pod ním probořil a Bimbác se pohroužil po uši do teplé lázně, která mu zrychlila tep. To se děje do písmene vždycky stejně, když se starý sekáč zamiluje jako kluk. Ženské skoro vždycky poznají, když mužský zabere. Jakmile Bosana byla jista Bimbácem, dala si druhé dva návštěvníky pod drobnohled. Pankráce vyřadila okamžitě. Leč ten drobet mladší, to byl Servác, se jí zazdál. Stál by za pokus. I jala se na něm pracovat jako bobr. Zprvu mu sotva pohled věnovala. Ale jak s jídlem a pitím stoupala nálada, jednou se jeho slovům zasmála, podruhé nad jeho výroky zpozorněla. Když se po večeři odebrali na terasu, posadila se tak, aby sebemenší schýlení pro šálek kávy, nepatrné nahnutí trupu při podávání cukru dávalo Servácovi možnost zahlédnout a ocenit krajku, nebo dokonce materiál, jejichž zjevnost a cenění se nepředpokládá ve společnosti početnější než dva. Večeře se protáhla až do úsvitu. Tři veteráni se vraceli přes náměstí do hotelu. Mlčeli. Pankrácovi po víně zdřevěněly tváře a jen se hloupě usmíval. Servác a Bimbác pili daleko méně, ale dívali se stejně hloupě. Král Pikola si mnul ruce: jeden nebo druhý, jen když vyvdá dceru. Jenže Bosana si to představovala jinak. Bavilo ji Bimbáce dráždit Servácem a naopak. Neuplynul ani týden, a oba veteráni začali o Bosanu usilovat jeden přes druhého. Až zapomněli na kamarádství. Když Bosana škádlila Bimbáce, že by ho asi Servác přepral, Bimbác se pochlubil, že by si přibrnkal posilu. A hned Bosaně kouzelnou harfičku předvedl. Když to pak Bosana řekla Servácovi, ten se dopálil a ukázal jí, jak by si natřepal zlaťáky, za které by si celou tu Bimbácovu posilu mohl koupit i s Bimbácem. Bosana s tím ihned běžela k tatínkovi Pikolovi. Chvíli se radili a výsledek porady byl, že pozvali veterány na oběd. Není jisto, co jim nasypali do polévky. Je však zjištěno, že po polévce chlapi usnuli jako tři dudkové. Pikola s Bosanou jim ukradli tobolku i harfičku. Dali rychle zhotovit přesné kopie, a těmi nahradili původní harfičku i tobolku. Potom poručil Pikola spící vojáky dopravit do hotelu, vystavit jim účet a vyzval je, aby ihned opustili Monte Albo.

Veteráni se probudili až druhý den ráno. Hlavy jim třeštily, a když jim vyřizovali, že se musí okamžitě vystěhovat, nic nechápali. Až teprve když jim předložili účet, náležitě přemrštěný, začalo jim svítat a popadl je vztek. „Zaplatíme a pak si to vyřídíme s Pikolou,“ povídá Servác a třepe tobolkou. „Sakra, co se to děje?“ Třepe, marně. „To má bejt přece bezedný, nebo ne?“ bere mu ji z ruky Pankrác. Třepe, také marně. Ředitel hotelu sledoval jejich počínání klíčovou dírkou. Vzkázal Pikolovi, že hosti nemají čím zaplatit. Co prý má dělat? Vypráskat z hotelu i z města! vzkázal Pikola. Ředitel sehnal kuchaře a kuchtíka, ficky a služky, podomky a portýry a táhli na veterány s úmyslem je vynést na ulici. Ti se ovšem smáli. „Chtěj mít melu, majji mít!“ povídá Bimbác. Sáhne po harfičce. Brnk, brnk, přejede palcem struny, pokojem se nese zborcené harfy tón, až to trhá uši. Víc však nic. Opět si brali harfičku jeden druhému z ruky. Opět pro nic za nic. Zatím před pokojem na chodbě, a už i před hotelem, dav lidí. Mají hole, mávají jimi a povykují. Začíná pronikat hlas, že by ty špióny měli pověsit na lucernu. Návrh získává přívržence, začíná jít do tuhého. Veteráni se zabarikádovali nábytkem. Servác si neustále prohlíží tobolku. „Podvod! To není ta moje!“ zařve najednou. „Harfička je taky padělek,“ přidal se Bimbác. Jako vždycky, hloupost vyšla najevo a také licoměrnost královská, jakož i chlubivost zamilovaných veteránů. „Štěstí, že nejsem takový trouba jako vy dva,“ povídá Pankrác. Posadil si na hlavu oranžový klobouček. „Držte pozice, kluci, já ze zámku všechno přinesu!“ Pomyslil si: Ať jsem na zámku, a byl na zámku. Rovnou v komnatě, kde Bosana s králem třepali tobolku. „Jeden pro dcerušku, jeden pro tatínka,“ říkali, po kolena ve zlaťácích. Harfička opřená o zeď pod oknem. Jen se Pankrác objevil, chňapl po tobolce, Bosana ale ucukla. Pankrác skočil po harfičce, noha se mu však smykla po vrstvě zlaťáků. Upadl a klobouček se mu svezl s hlavy. Král popadl harfičku a brnkal jako blázen. V pokoji přibývali chlapi a ptali se jeden přes druhého, co mají dělat. Pankrác sice křičel: „Řežte krále!“, co to však bylo platné, když chlapi řezali jeho. Vyrazil dveře a ven! Kam se podíval, ze všech dveří, po schodech shora, po schodech zdola, proti němu, za ním, chlapi. A na něj! Myslí si Pankrác: Ať jsem hned pryč. Ať tu nejsem! a kdovíco ještě, ale klobouček mu na hlavě nesedí a nic se mu neplní. Vyběhl na terasu, už ho málem drží! Hupl přes zábradlí. A po hlavě do kompostu. Páchne sice, ale nic si nepolámal. Utíká parkem, nadbíhají mu. Vrací se, kličkuje, pak se přehoupl přes plot a po náměstí do hotelu. Od hotelu se vine zástup jako housenka chlupatý zdviženými holemi, a žene dva Pankrácovy druhy. Pankrác se k nim připojí, zahnou za roh a skočí do drožky. Kočího srazili a práskli do koníčka. Koník dělá, co může, náměstí je za nimi. Křik davu slábne a už je tu serpentina dolů k moři. Po dvou kolech doleva, a zase po dvou kolech doprava. „Brzdit!“ volá Bimbác, ale co brzdit, když kolo ulítlo a předjelo je? Koníček upad a veteráni jako z katapultu obloukem na strmou stráň. Suť a balvany, jenom si hlavy chrání a kutálejíce se sčítají modřiny. Pak letí chvilinku vzduchem a žbluňk, moře jim rány chladí. Sotva se vynořili, dopadají kolem nich kameny. Vysoko nad nimi řval hlouček kluků. Měli praky. Dlouho plavali, než se odvážili na břeh. Chtěli jít dál, ale nohy je neunesly. Zůstali ležet na oblázcích tak, jak padli. Tři pytle neštěstí. Když se probrali z potupy a únavy, vydali se do nejbližšího ze svých mnohých zámků, ke kterým jim klobouček štědře pomohl. Tam se dají do pořádku. Cožpak tam nemají zlaťáky předvídavě do zásoby natřepané a sluhů nabrnkaných také dost? Za několik dní dorazili k nejbližšímu ze svých letohrádků. Bušili na bránu. Přišel sluha, co si prý přejí? Nu, zkrátka a dobře, nikdo je najednou neznal, nikdo je nikdy neviděl. Panstvo prý je na cestách a příkazy nejsou. Ať koukají zmizet. Chtěli se hádat; poštvali na ně psy. S malými obměnami to dopadlo stejně na druhém zámečku. Rozhodli se, že dál už se pokoušet nebudou. Ani nemohli, neboť byli už sešlí, rozedraní, špinaví a slabí. Když prosili o jídlo, lidé je odháněli.

Bylo zle. Napadlo je, že snad tři mužíci by jim mohli poradit, jak dostat dary opět do svých rukou. Vydali se tedy za nimi. Dotrmáceli se do známých hvozdů. Ani dobře nevěděli, kolik ušli. Bimbác nepřestával tvrdit, že pozná místo, kde tenkrát rozdělali ohníček. „Voněl tam tavolník, poznám to místo podle čuchu.“ Tavolník tam sice nevoněl, ale místo podle čuchu našli. Staré uniformy, které tam tehdy svlékli, ještě tu byly. Ležely na hromadě a ztuchly. Ohniště bylo už zarostlé trávou. „Co dál?“ vzdychl Bimbác a dřepl si. „Mě bolej nohy, že bych brečel,“ dřepl si vedle Servác. „Musíme vydržet. Mužíky najdeme tam, kde se scházejí. Ten můj říkal, že pod frňákovníkem. Tenkrát šel tudy, kolem toho buku. Kudy šel ten tvůj, Serváci?“ „Taky tak ňák.“ „Ten němej dělal kotrmelce. Kudy a kam, to se ptáš moc,“ zívl Bimbác. „Vzmužte se, cápkové!“ rozzlobil se Pankrác. „Když je najdeme, jistě nám pomůžou dostat dárky zpátky. Jdem všichni tímhle směrem, hejbejte se.“ Jak zmizeli v hustém porostu, bylo slyšet Pankráce dávat poslední pokyny: „Kdybyste viděli ňákej divnej strom, volejte. A nespěchat a hlavu vzhůru!“ Chvíli nato Bimbác se zamotal do trní. Než se vymotal, Pankrác a Servác byli daleko. „Stejně nic nenajdeme,“ pomyslil si Bimbác. Chtěl se vrátit, ale ztratil směr a chodil v kruhu. Až najednou les zřídl a Bimbác stanul na malém paloučku. Kousek před ním, na kopečku, starý štěp. Že by frňákovník? Jde blíž. Kdepak! Je to jenom jabloň. Sedne si pod ni a přemýšlí, jak najít cestu k ohništi. Do hlavy ho ťuklo jablíčko a skulilo se do trávy. Bimbác je zvedl a ukousl si. Mordyje, co to je za druh? napadlo ho. Takové pláně, a je lepší než kdovíjaký jonathan. Chce vstát a utrhnout ještě jedno, když bim a bac, další dvě mu spadla rovnou do klína. To druhé snědl i s ohryzkem, a rychle polyká, aby už kousl do třetího. Nese je k ústům, chce si kousnout, divná věc se děje. Něco mu brání. Pokouší se znovu, něco se jablíčku staví do cesty. Je to jeho vlastní nos! Bimbác si uvědomuje, že jeho až dosud docela obyčejný nos mu teď visí z tváře pod bradu. A teď ho má už u pasu a teď na klíně. Sedí, v ruce ještě jablíčko a ústa pootevřená, ani nedutá a kouká, co nos vyvádí. Z klína se svezl do trávy a šine se dál jako slepýš. Teď zmizel v trávě a za momentíček je zas vidět, jak přelézá krtinu, pak mizí v podbělu směrem do trnitého podrostu. Až do této chvíle seděl Bimbác, zíral a mlčel. Teď však pustil jablíčko a začal křičet. A zaslouží si pochvalu, neboť nevolal o pomoc, nenaříkal nad neštěstím, které ho potkalo – a není-li nos, který se plazí jako slepýš, neštěstí, pak nevím, co je neštěstí -, nýbrž volal, lépe řečeno hlasitě huhňal: „Kluci, ke mně, našel jsem frňákovník!“ Servác s Pankrácem ho slyšeli. Přiběhli udýcháni a teď seděli na bobku vedle Bimbáce. Dívali se na tu pohromu s oprávněným údivem. „Jak sis to uhnal?“ zeptali se unisono. Nad nimi ve větvích se ozval smích, přesněji řečeno dvojhlasný chechtot. Podívali se na sebe. Na větvi seděli v řadě tři havrani. Dva se chechtali otevřenými zobáky, třetí měl zobák také dokořán, ale nic se z něho neozývalo. Zatímco veteráni zírali do větví jabloně, němý havran se spustil jako kluzák, obletí vyjevené veterány a usedl Bimbácovi na hlavu. Nadzvedl levé křídlo, zobákem vyňal hruštičku a strčil ji Bimbácovi rovnou do úst. Bimbác se leknutím do ní zakousl a polkl ji. Byla hořká jako pelyněk. V lese slabě zasvištělo, potom blíž v trávě, náhle to cvaklo Bimbácovi mezi očima a Bimbác měl nos jako dřív. Sáhl si na něj. Ještě jednou pro jistotu. Ano, to je fakt: je to jeho původní nos! Havraní smích umlkl. Zato vypukl jásot veteránů. Objímali Bimbáce a hulákali nadšením. Ne však dlouho. Dva havrani začali vztekle krákat. Poskakovali na větvi, až ji roztřásli. Tři jablíčka se utrhla a jedno po druhém dopadlo na hlavy vojáků. A už tu byl němý havran a hodil po nich tři hruštičky. Veteráni sebrali ovoce. Každý měl v ruce jablíčko a v druhé hruštičku. Stáli, mlčeli a přemýšleli, co to všechno má znamenat. Ani si nevšimli, že se najednou zatmělo a že se zvedl vítr. V lese zaburácelo, spustil se liják a zahlaholil hrom. Veteráni se popadli za ruce, aby je vichřice neporazila, když tu je oslnilo strašlivé žluté světlo, jak blesk sjel do jabloně. Ránu, která hned nato ohlušila hvozd až za obzor, už neslyšeli. Leželi vedle sebe v trávě jak trojčata a spali.

První se probudil Bimbác. Posadil se. Před ním kolem skalnatých břehů se zelenalo moře a šumělo rytmickým přehazováním bílých čepiček z vlny na vlnu. Sluníčko hřálo. Teď se posadili také Servác s Pankrácem. Dívali se jeden na druhého a trvalo hezkou chvíli, než se poznali: tváře měli zarostlé mohutnými plnovousy a oblečeni byli jako nějací mudrci z Východu. Vysoko nad nimi kroužili tři rackové a vesele křičeli. Veteráni si všimli, že odlétají směrem nad skály, na jejichž vrcholcích se vyhřívalo hlavní město Monte Alby. Pankrác sáhl rychle do kapsy. Když nahmatal jablko a hrušku, plácl se do čela a vyskočil: „Mám to! To nám naši skřítkové zařídili!“ „To je mi jasný, hejhulo, ale co zařídili?“ ptal se Bimbác. Servác ho usadil: „Jablko, chobot. Hruška, zase nos. Chápeš?“ „To jo, to sem zažil. Ale proč jsme tu, fousatý mudrci, nebo co?“ „Vypadáš jako mudrc, ale hloupej seš jako dřív. Bosaně naroste chobot. Dokud nevrátí dary, chobot nesplaskne. Jasný?“ I posadili se všichni tři do chládku a s rozvahou, hodnou státníků, začali se radit o své pomstě. Výsledek porady byl tento: Bimbác si načerní tvář, aby byl k nepoznání, a půjde do města. Bude nabízet jablka, avšak bude od kupujícího žádat, aby prokázal, že je z krve královské. Jinak neprodá. Král se o tom dozví a určitě jablka koupí. Dopadlo to téměř tak, jak předpokládali. Za necelou hodinu potom, co Bimbác začal prodávat, přišli ze zámku pro něho. Král si ho prý přeje vidět. „Co je to za plody, že je může mít, jen kdo je z krve královské?“ ptal se Pikola král. „Kdo není královského původu, zemře po nich. Kdo je však z krve královské, zkrásní a zdráv bude.“ „Koupím je pro Bosanu. Kolik stojí?“ „Vyvážíme je vahou démantů!“ „A hrome!“ Pikola chvíli přemýšlel. Pak sladce dodal: „A povolení k prodeji zajisté máš, mouřeníne?“ Bimbác je zajisté neměl. „Na to je u nás pokuta. Dvojnásobek požadované ceny. Dáš dvojnásobnou váhu démantů.“ Bimbác neměl. „Jablka se tímto zabavují,“ prohlásil Pikola král a vzal Bimbácovi jablka i s košíčkem. „Zbytek pokuty se ti promíjí a pal z města, jak nejrychleji umíš, pošetilý mouřeníne!“ Zatímco Bimbác pádil dolů serpentinou, aby svým kumpánům oznámil, že plán se vyvedl, Pikola dal jablíčka na podnos a osobně je donesl Bosaně. Pikola nebyl dobrý král. Avšak táta to byl za všechny drobné. Zářil štěstím, když si Bosana jedno vybrala – ani neřekla děkuju – a když se do něho zakousla. „Spapej je, je to zdravý a vzácný ovoce. A zavři si okno, máš tu průvan. Jo, a kdyby něco, tak se sprchuju,“ a šel do koupelny, neboť bylo parno. Bosana pochopitelně okno nejen nezavřela, ale ona se z okna vyložila. Jablíčka si dala na dosah ruky, a civíc z okna na náměstí, pustila se do nich. Snědla jedno, snědla druhé. Začíná třetí a nejde to. Koukne, co jí to překáží, a vidí, že něco visí z okna ven. Byl to její urozený nos! Visí ven a jeho špička stále postupuje dolů k zemi. Než se Bosana vzpamatovala, než se rozhodla, má-li či nemá- li vřískat a křičet o pomoc, nos se už plazil po zahradě směrem ke zdi. Bosana popadla nos a začala jej tahat oknem zpátky do komnaty. Soukala rychle, pravda, ale nos se prodlužoval také rychle. Rychleji, než Bosana stačila soukat. Bosana sice už měla nosu plný pokoj, a přece jeho špička právě přelézala zeď. A hurá na náměstí. Bosana omdlela.

Král Pikola byl právě ve vaně, když mu skrze dveře oznamoval rozčilený kastelán, že se něco děje na náměstí. Když se Pikola ptal, cože se děje, bylo mu řečeno, že se neví, co se děje, že se jen ví, že něco leze oknem buď do komnaty nebo z komnaty princezny Bosany. „To by tak hrálo!“ vykřikl Pikola ve vaně. „Zatkněte ho, pacholka!“ „To nevypadá na milence, Veličenstvo, to vypadá jako had!“ Dveře se otevřely a vylít Pikola, celý mokrý, kolem břicha si přidržoval ručník. „Jako co?“ zařval, a nečekaje na odpověď, letěl k Bosaně. Na první pohled to vypadalo, jako by k Bosaně oknem vlezl tenký had a zardousil ji. Pikola, nikoli král, ale táta, zalkal: „Dělejte něco! Já si musím držet ručník!“ Chtěli ji zbavit hadího objetí, ale strnuli. „To není had, to je nos!“ zaštkal kastelán. „To není had, to je nos,“ opakoval po něm Pikola. Běžel k oknu. Na náměstí hlava na hlavě, uprostřed zástupu klikatá ulička. Tak klikatá, jak klikatě lezl Bosanin nos. Jeho špička nebyla již v dohledu. Ubírala se údolími, roklemi, šplhala po skalách, oblézala jezera a podlézala ploty. A ještě rychleji než špička nosu postupovala zpráva o její cestě. Obyvatelé Monte Alba se sbíhali ze všech stran a krajů. Kde byl schůdný terén, nos lezl špalírem zevlounů. Někteří lamentovali lomíce rukama, jiní klekali a prosili špičku nosu, aby se vrátila, a připomínali jí slavné tradice rodné země. Byli i tací, kteří se modlili. Jakýsi chlapeček chtěl nos zašlápnout, avšak uvědomělá matka mu v tom zabránila. Král Pikola si mezitím oblékl kalhoty. Ztratil hlavu a chtěl Bosaně namluvit, že špička nosu je ledva za náměstím. Bosana se nedala ošálit. „Jde furt dál,“ huhňala, „dyť mě to šimrá, jak leze!“ K večeru nos přešel hranice Monte Alba. Pikola se ihned telefonicky spojil se sousední vládou. Než sehnal kompetentní místa, nos to vzal zkratkou železničním tunelem do Rakousko- Uherska a k ránu ho jeden mlékař spatřil na předměstí Badenu. Pikola žádal o spojení s Vídní. K polednímu se ozvala. Telefonoval mluvčí ministerstva války, že zeměbrana obsadila všechny silnice, kterými se nos ubírá. Rakouský generální štáb má v úmyslu zlákat nos na moravskou pláň, a tam jej vodit do spirály, dokud neumdlí. Pikola se rozplakal. To už po Evropě vycházela zvláštní vydání novin se zprávou o nosu, který se nedá zastavit. Rakouský tisk se choval celkem zdvořile. Vídeňský Abendblatt si sice neodpustil jízlivou poznámku o malé zemi, kde jediná velká věc je princeznin nos, avšak většinou psaly noviny se soucitem. Pražská Bohemie dala zprávu až na třetí stránku, protože šlo o slovanskou dynastii. Zato říšské noviny běsnily. Berliner Anzeiger nadepsal úvodník: „Balkánský rypák nám nikdo do říše strkat nebude!!“ Ve Francii jeden redaktor z Paris Midi považoval zmiji, kterou potkal nedaleko Vichy, za nos. Když chtěl nos zadržet, byl uštknut. Měl slavný pohřeb. Roajalistický týdeník Le Prince otiskl jeho podobenku na titulní stránce a pod ní: První oběť slovanské rozpínavosti! L’Intransigeant, z obavy před demonstracemi roajalistů, vyšel s úvodníkem nadepsaným: Francouzové, zůstaňte galantní! Vždyť jde o dámský nos! Cherchez la femme! odpověděli roajalisté letákem a vytáhli do ulic. Britové zachovali chladnou hlavu. The London Times zaznamenaly na třicáté druhé stránce petitem od svého kontinentálního dopisovatele: … její lehké onemocnění nosohltanu, spojené s nepatrnou, leč viditelnou hypertrofií nosu, vyvolalo v řadách obyvatelstva projevy svědčící o velké lásce k panovnickému rodu. Mezitím Bosanin nos se proplazil Pyrenejemi. V Barceloně přerušil býčí zápasy. Pak náhle uhnul k Atlantiku a přes Biarritz a Bordeaux dorazil do Ostende. Prolezl Casinem a pokračoval směrem na Petrohrad. V Monte Albo vypukl zmatek. Pikola selhal co král, a co otec se zhroutil. Nakonec Bosana musila konejšit Pikolu, držet ho za ruku a huhňat, aby neztrácel hlavu.

Když nastal stav celostátní paniky, Pankrác, Servác a Bimbác se rozhodli k činu. Kde se vzali tu se vzali v královském zámku. Že prý jsou lékaři na cestě na pařížskou Sorbonnu. Slyšeli prý o Bosanině nemoci a nazávazně by se pokusili… Pikola jim nedal ani domluvit a hnal se s nimi k Bosaně. Veteráni nos prohlíželi, potěžkávali, poplácávali a přitom se pod plnovousem chechtali. Pak šli vedle, že prý se poradí. Nakrouhali kouštíček léčivé hrušky a přidali ždibec křenu pro vlastní potěchu. Za napjatého ticha Bosana spolkla lžíci směsi. Křen jí vehnal slzy do očí, ušklíbla se a kýchla. Kýchnutí mělo za následek, že světový tisk mohl přinést zprávu o tom, jak špička nosu nedaleko Petrohradu náhle sebou škubla. Hruška způsobila, že začala ustupovat směrem, odkud přišla. Do večera procouvala ulicemi Ostende. Berlínské večerníky jásaly: Slovanská infiltrace nosem ztroskotala! Pikola vyplatil mudrcům pěknou sumu, kterou, šizuňk, natřepal ze Servácovy tobolky. Obyvatelstvo jásalo. Jásot netrval dlouho. Kumpáni dali Bosaně dávku hrušky, která stačila, aby se nos scvrkl jen částečně: před Bordeaux se nos zastavil. Nejenže se zastavil, ale jakmile hruška přestala působit, dal se znovu, o něco pomaleji, na pochod. Pikola okamžitě poslal pro mudrce. Tvářili se učeně a dali Bosaně novou, opět malou dávku hrušky. Nos se zastavil a počal couvat až do tunelu, kudy si nadešel do Rakouska, a tam se zastavil. Další panika ve světovém tisku. Tuhle pomstu si na Pikolu a na Bosanu vymyslil hlavně Bimbác, ačkoliv ani jeho kumpáni nejsou bez viny. Všichni chtěli Bosanu potrápit. Konečně Pankrác navrhl, aby jí dali dávku, která by stačila na scvrknutí nosu téměř docela, ale přece ne úplně. Aby zůstal asi tak o dva až tři centimetry delší, než byl původně. Nastrouhali skoro celou hrušku, opepřili notně a podali Bosaně. Zavřela oči a polykala statečně. A hle, zasvištělo to krajinou, pak to v pokoji cvaklo, a Bosana měla nos téměř normální. Byl je o tři centimetry delší, než dřív. Bosana letí k zrcadlu. Zaúpěla. „To je strašlivé!“ zvolala a dala se do pláče. Skutečně, nikdo by nevěřil, jak snadno mohou pouhé tři centimetry nosu navíc z krasavice udělat potvoru ohyzdnou. Pikola se zhrozil. Naléhal na mudrce, aby nos uvedli do pořádku. Prosil, nabízel vysoké řády, až konečně vyhrožoval. Pankrác si vzal slovo. „Vědecky vzato,“ povídá s náležitými pauzami, „nedá se víc… eh… dělat. Lék zabral… eh… to je… aá… konečně… hm… prokazatelné.“ „Zabral, zabral,“ křičela Bosana. „Ale koukněte se na můj nos! Nezabral, jak měl zabrat!“ „Pravda,“ souhlasil Pankrác. „To se stává. Ovšem výjimečně. A jen tehdy… ehm… když pacient buď něco ukradl… eh… nebo přechovává něco… ehm… kradeného v budově, kde stůně. Máte tu něco kradeného?“ „Co si to dovolujete?“ horlil Pikola. „Okamžitě to odvoláte, nebo…“ „Co by odvolával!“ brečela Bosana. „Máme tu kradený! Sami jsme to ukradli! Tatí, vrať to, vrať to hned, já s chobotem žít nebudu a nebudu!“ a začala skučet. „Vrať to. To se ti řekne. Komu?“ „My to majitelům odevzdáme,“ úlisně vpadl Bimbác. Dokud neměli v ruce klobouček, tobolku a harfičku, dokud si všechno bedlivě neprohlédli, mudrci léku nepodali. Až když si byli jisti. Dali Bosaně zbytek hrušky. Ruku jim mohla utrhnout; divže hrušku s vlastním prstem nespolkla. Cink! Mezi našikmenýma očima, nad rty půvobně krouženými seděl nos, opět roztomilý. Pankrác si uvědomil, jakéže nos umí dělat ve tváři zázraky. Po něm teprve si toho všimli i plastičtí chirurgové. Posadil si frajersky klobouček na hlavu, vzal kamarády pod paží a zahlaholil: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe! Kluci zavřít oči, a ať jsme zase na svejch statcích!“ Zavřeli oči, a když je opět otevřeli, chviličku myslili, že jsou na svých statcích… ale nebyli.

Zavírali oči, otvírali oči, přáli si usilovné, ještě usilovněji, ale nebyli a nebyli! Byli totiž v roklince u svého starého ohníčku. Ve svých prvotních podobách i šatech, a byla chladná noc. Mužíci seděli kolem ohně. Němý pletl věneček z pampelišek, Harmoníček tiše hrál na koncertinu. Bratříček Cigáro promluvil. „Dary!“ zavelel úsečně a natáhl ruku. Podali mu je. Cigáro předal harfičku Němému, tobolku podal Harmoníčkovi a sám si posadil na hlavu klobouček. Vstal, založil ruce za záda, a chodě od jednoho k druhému, mluvil: „Dali jsme vám, kamarádíčkové, já a mí bratříčkové, dary jsme vám dali. Pročpak jsme vám dali dary?“ ptal se po způsobu slavných řečníků. A hned po způsobu slavných řečníků si odpovídal: „Abychom vám udělali radost! A proč jsme vám chtěli udělat radost? Nu? Inu proto, abychom měli my radost, že vy máte radost. A měli jsme z vás radost? Ne, neměli! Ani tu nejmenší radost! Zámky jste si vystavěli! Jedli a pili a pili a jedli! Načež jste chtěli svět násilím spasit, manévry pořádali a lidi strašili a otravovali. A my se ptáme, kamarádíčkové, kolik lidí jste rozesmáli? He? A kolik dětí? He?“ odkašlal a pokračoval: „No, my skřítkové jsme, naštěstí, trpěliví. Začneme s vámi znovu. Budeme s vámi smrtelnými začínat znovu a znovu, dokud se nenaučíte zacházet s kouzelnými dary, které jsme vám svěřili. Tak tedy po miliónpáté, znovu od začátku: Když jsem vás tu poprvé potkal, seděl jste, Pankráci, na pařezu!“ Ukázal na pařez. Pankrác se posadil. „Vy dva,“ kývl na Serváce a Bimbáce, Jste tamhle leželi!“ Ulehli oba nohama k ohníčku. „A všichni jste spali!“ Někde v koruně stromu se probudil ptáček a pípl. Hlásek jako vlásek, a přece dokázal probudit rozlehlý hvozd. Za malou chvíli zpívalo všechno, co mělo hlas a sluch. Stříbrná tužka oddělila obrysy hor od včerejší tmy, nejvyšší borovice stály na špičkách, aby první převzaly ruměnec od sluníčka, až vykoukne za hřebeny hor. „Sakra, přilož, zebe!“ zachraptil Bimbác a posadil se. Pankrác se probudil na pařezu celý polámaný. Mrzelo ho, že zaspal na vartě. „Není čím přiložit. Vstaňte, lenoši! Už je den!“ Vstávali mlčky. Když se rozkoukali, šli se umýt do tůňky plné žíhaných čolků. Naplnili si čutory z praménku, zašlapali žhavé uhlíky a vykročili. Šli rychle, aby se zahřáli.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/tri-veterani/