Tři sestry a jeden prsten

zobrazeno 203×

Vložil(a): navji, 25. 7. 2017 8.53

Na trávníku před hospodou seděly tři sestry a pily pivo z velkých korbelů. Byly velikonoce. Parné velikonoce. Málokdo tak parné velikonoce pamatoval. Lidu bylo v městečku víc než jiná léta, handlovalo se na trhu, už i houby, smrže tam nabízely báby. Tři sestry vyprodaly kraslice už před polednem. Velikonoční žízeň a pěkné počasí poňouklo šenkýře čepovat rovnou ze sudů před hospodou v zahrádce, jen kolem krokusků a tulipánků nastavěl prázdné basy od sodovek, aby žíznivci nepošlapali jarní nádheru. „Kolik ti to letos hodilo?“ povídá Tylda, nejmladší sestra. „Osum penízů,“ spočítala Marie na dlani. „Mně taky osum penízů,“ řekla Bára, rozevřela Tyldě pěst, mrkla do dlaně a dodala: „A tobě taky osum penízů. To je náhoda, cheche!“ „Dyť jsme sestry, ne?“ „Tak si dáme ještě jeden pohár.“ „Korbel,“ opravila ji Marie. Daly sobě tři další korbele piva. Jak ten můj sfukuje tu pěnu, dumala Bára a zkoušela to taky dokázat. Sfoukla pěnu Tyldě na čelo a pro smích se chvilku žádná z nich nemohla napít. Když se utišily, zajely nosem do pěny a do samoty vysmolených jeskyní korbelů, zavřely oči a v tichu a soustředění lokaly chlad a pohodu. Marie první obrátila korbel dnem vzhůru a popadala dech. Za ní Bára a pak Tylda. „Ani vás ti muži nenaučili pivo pít,“ řekla zadýchaně Marie. „Ten tvůj je stejně dobrý jako ti naši, a ti nestojí zanic,“ pravila Tylda. „Nebo naopak,“ dodala Bára. „Dyť jsou bratři, ne?“ Tylda vzala od sester korbele a šla přímo k čepu.

Ti bratři se jmenovali Hubert, Vilém a Jan, pocházeli z Nedokrve a vzali si za ženy tři sestry, Tyldu, Marii a Báru ze Všechmastí. Naštěstí všichni lidé nejsou tak hloupí, aby chtěli být za každou cenu chytří. Lépe řečeno, dělat jak blázen a do úmoru jen proto, abych se dopracoval zaslouženého odpočinku v pohodlí, to není chytré; ovšem nechtít mít pohodlí k odpočinku a nepracovat tudíž vůbec, to rovněž není chytré. A být pořád jenom chytrý a chtít všechno vědět a mít všechno, to je vlastně hloupost. Největší hloupost pak jest chtít být hloupý. To je ovšem divná hloupost, protože vědět, co chtít, to je vůbec největší chytrost. Čili, ono se stalo uměním už jenom být živ po svém. Tři bratři a tři sestry, tři manželské páry byly živy po svém, ani ne moc chytře, ale zdaleka ne hloupě. Za legrací uměli jít i pět mil pěšky. Tylda se vrátila přímo od čepu. Postavila korbele do trávy, přehodila je šátkem, jednak aby pivo nezteplalo, a pak přece, co je komu do toho, co se to tu pije a kolik. Čas plynul lahodně. Jak by ne, když každá věděla na svého muže něco, co druhým ještě nedala k lepšímu, když pivo bralo a k čepu bylo tak blízko. Když nebylo už čemu se smát, ukázaly si dlaně bez osmi penízů. Trochu nemotorně vstaly a svět se s nimi zatočil. Jen co prázdným nůším jedna druhé pomohly na ramena, a daly se na cestu domů. „Co řekneš mužovi,“ ptá se Tylda. „Bude binec,“ usoudila Bára.

„Holky, něco se musí stát,“ prohlásila Marie. „Celou zimu mně můj muž pomáhal kraslice zdobit… já mu chtěla koupit čepici. Něco se stane, musí, říkám vám!“ „Co by se mělo stát? Zázrak?“ „A proč ne?“ rozmáchla se Marie a pak dodala krotce. „Já se na chvilku natáhnu do trávy.“ Sňala nůši a hups: dřepla únavou do vysoké trávy u cesty. A vyjekla. „Na co jsem to sedla?“ sáhla pod sebe. Drží v ruce špinavou krabičku. Otevře ji, je v ní druhá krabička, čistá, a v té je prsten. Prsten s rubínem, velkým jako ringle, lemovaným perličkami. Koukaly, zkoumaly, zkoušely na prst. Není pochyby: pravé zlato, pravý rubín, pravé perličky. „Nepochybně nadpřirozené síly nám dávají náhradu za to, co jsme propily. Jak to ale rozdělíme?“ zkoumala Bára situaci. „Jak?“ praví Tylda, “já bych to rozdělila na tři díly.“ „Jak chceš dělit jeden rubín a sedm perliček na tři díly?“ moudře upozornila Marie. „A když to budeme ve městě prodávat, budou se policajti ptát, odkud to máme.“ „Řekneme, že se stal zázrak,“ navrhla Tylda. „A policajti na zázraky věří?“ ptá se Bára. „Nevěří, neb jsou hloupí,“ uzavřela Tylda. Protože jim bylo opět do smíchu, napadlo je téměř současně, že prsten by měl připadnout té z nich, která vypeče svého muže nejsměšnějším kouskem. Rozběhly se domů výskajíce. Marie měla domů nejblíž. Hubert seděl u rádia a sotva kývl hlavou, když vešla. Marie pomalu usedla, ruce do klína a zahleděla se do stropu. „Něco novýho,“ zeptala se sotva slyšitelným hlasem. „Nic. Flandři hrozej vpádem Vlámům, a Vlámové hrozej Flandrům. Tureckej paša se neozval, jak ho vyzval ten jeho bej, aby se ozval, jinak že on se ozve, a ten bej, co mysleli, že se utopil, ten, jak měl zapálit minaret, ten bej se neutopil, ale uhořel. Zato vylovili jednoho beje utopenýho, ale nevědí, kterej by to moh bejt, tenhle bej. U nás je všechno v pořádku.“ Marie nic. Hubert by byl poslouchal dál, ale ticho ho zmátlo. „Něco ti je?“ „Nic mi není.“ Hned věděl, že jí něco je. „A co?“ Zvedla oči a podívala se na něj zhluboka, táhle. Hubert rychle počítal v hlavě, jestli snad něco nevyvedl, nezkazil nebo nevyřídil, co měl vyřídit, či vyřídil, co neměl vyřídit. Nic ho nenapadlo. „Ty bys jen pořád seděl u rádia,“ začala Marie zvolna, „co se děje ve světě, to je tobě to hlavní,“ přeřadila na větší rychlost, „ale že oko do duše srdce, totiž okno srdce v duši, tak mi pomoz, víš, co chci říct!“ Hubert to zprvu bral doslova a nabídl, že doběhne k doktorovi pro borovou vodu, když jde o oči, ale ukázalo se, že Marii nechápe. Nejen že nevytuší, ale dokonce ani nevidí, že je nemocná, že sotva domů došla a že musila utratit osm penízů v městečku, aby jí potulný mastičkář poradil, jak se neduhu zbaví. „Tak honem, Marie, do postele a potit!“ Hubert změkl. „A to právě ne!“ „Jak tedy, co tedy. Mluv, Mařenko, povídej, Máničko!“ „Neříkej mi Máničko, sakra!“ „Tak tedy Mařeno!“ „Abys věděl, neřeknu ti, ty bys to stejně pro mne nechtěl udělat a já bych to nepřežila.“ Hubert se dopálil doopravdy: „Že ti huba neupadne, víš dobře, že pro tebe všechno udělám, a rád, mordyje! Vyklop to, nebo to z tebe vytřepu!“ Že prý mastičkář řekl, že když on, její muž, si dá vytrhnout zdravý zub, když ten zub ona rozemele a vypije v mléku, bude zdráva jako rybka. Ani nemukl, obrátil se, vyšel z chalupy. Marie stála a poslouchala. Netrvalo dlouho, v nedaleké kovárně někdo zařval. Podle hlasu Hubert. Chvilinka, a Hubert se vrací. V ruce drží kovářovy kleště a v nich zub. „Moždíř a roztluč ho!“ mumlá. „Proč jsi tak zbrklý a nepočkáš. Já ti to neřekla do konce. To měl být přední zub. Hořejší pravá jednička!“ Zase ani nemuk, zase za chvilku od kovářů zalehlo zavytí, delší a smutnější. Krev z něho crčela, když jí podával hořejší pravou jedničku a pravil: „Abys věděla, jestli pro tebe nic neudělám! Pět ran do čepice, to je bolest, to je bolest!“ Poradila mu, aby se svlékl donaha a běhal po chalupě, to že prý každou bolest od zubů určitě utiší. Roztlučenou jedničku vysypala do květináče, kde jim kvetlo domácí štěstí.

Tylda mezitím zaběhla do kláštera a tam tak dlouho mluvila do kostelníka, až se jí z něho podařilo vymluvit opatovo parádní roucho i s korunou, berlou a s rukavičkami, načež doma posadila Viléma do necek s horkou vodou a teď, drhnouc mu záda, hbitě hovořila: „To víš, že jsem je musila podplatit. Celých osum penízů mě to stálo. Ale zato se usnesli, že arcibiskupem budeš ty!“ „Kdo se usnesli?“ „Preláti, probošti, jáhnové, prostě celý sjezd. Tajný sjezd.“ „Tos zbytečně vyhodila peníze, Tyldo. Víš přece, že jsem antiklerikál!“ „To přec nevadí, blázne. Počkáš, až budeš arcibiskupem, a pak vystoupíš z církve. To jim zasadíš ránu!“ „To by byla rána, chacha! Sakra, ale pozor! Já neumím latinsky. Jen taktak že se umím podepsat a se čtením to mám špatný, to sama víš.“ „To ti přijde samo. Oblékneš se do hábitu, posadíš se v komoře a budeš čekat na ducha svatého. Přijde na tebe a budeš číst, psát i mluvit latinsky. Zavři oči, ať ti do nich nepřijde mejdlo!“ „Já nevím, proč zrovna na mě má duch svatý sestoupit. Je tolik vládců a panovníků, na které by měl sestoupit, před sto lety už bylo pozdě!“ „Na záchranu světa je nejvyšší čas! Tak moc nemluv, oblékni roucha a seď v komoře. Ovšem, když nechceš, nikdo tě nemůže nutit.“ Kterýpak mužský by nechtěl zachránit svět, hlavně když má na to parádní šaty a stačí k tomu umět špatně číst a psát. „A jak mě najde, povídám, ten duch?“ „Vykřikni občas Ó běda! Hříchu běda! Ó! To ho upozorní.“ Dala mu do komory svíčku, loňský kalendář a zamkla dveře.

Když přišla domů Bára, Jan byl ještě na poli. Bára se rychle převlékla do černých šatů, do svátečních. Prostřela pro jednu osobu. Položila žehlící prkno přes dvě židle, rozžehla svíce a postavila je poblíž žehlícího prkna. Jan se právě vracel z pole. Slyšela, jak bičem práskl, pak něco rozkazoval Prokopovi, to byl ten drzý chlap, co u nich sloužil a házel po ní nestydatým okem. Slyšela, jak se Jan u pumpy omyl, a najednou tu byl. Dveře ho byly plné. „Tak jak jsme pochodili?“ halasil a ještě si mokré vlasy dlaní ulizoval. Pokročil k ní a chtěl ji obejmout. Ucouvla o krok. Dalo jí práci, aby se na něj neusmála. „Copak je?“ díval se na ni nechápavě. Pak zavadil okem o dvě svíčky, všiml si žehlícího prkna na dvou židlích. „Co se děje. A co ten jeden talíř na stole? Ty nebudeš jíst?“ Pak si ji začal prohlížet. Slušelo jí to. Denní světlo couvalo za sluncem za obzor a dělalo místo světlu svíček, které ženským při těle znamenitě slušívá. A Bára při těle byla, i když ne moc. Pleť jí zhebkla a v očích jí dvě svíčky dělaly divy. Janovi se najednou strašně zalíbila. „Jestli budu jíst? Proč bych nejedla. Já budu. Já.“ „Tak pročs prostřela pro jednoho?“ „Jak bych ti to vysvětlila, Jene můj ? Večeřet nebudeš ty, já budu.“ „To jsem zvědavý proč.“ „Protože mrtvý nevečeří.“ „Co to vypravuješ, Barunko? Byla jsi v biografu?“ „Jene, copak jsi zapomněl? Od včerejška od večera už nejsi mezi námi. Včera večer opustil jsi nás plačící. Umřel jsi.“ „Umřel? Já umřel, jo?“ dal se do smíchu. „Tak svlíkni tu parádu, co máš navrch, i tu co máš vespod, a já ti ukážu, jak jsem umřel! Tak živýho mrtvýho hned taks neviděla!“ Nestačila uskočit. Jan ji držel v náručí sevřenou, sotva mohla vydechnout. Chvilku se nebránila, protože jí kmitlo hlavou, jestli by neměla ten kousek, co mu chtěla sehrát, obětovat za ten kousek, který se on chystal sehrát s ní. Jenže ženská si snáz řekne ono neuteče, než to umí říct mužský. To si právě řekla Bára a vymkla se mu z náruče. „Brr! Brrr! Studíš, hrozně studíš!“ Šel pomalu za ní. Nepřestala před ním ustupovat. „Jene, Jeníku, co tě trápí, že nemůžeš klidně spát? Ulehni na lože poslední, Jeníčku můj. Netrap svou vdovu!“ Vložila do těch slov třaslavý cit i hlas, tak jak to slyšela v Praze na divadle, když hráli Mahulenu. Jan se podrbal za uchem. „Tak dobrá. Jsem studenej, nedá se nic dělat, vnucovat se nebudu. Ale mám hlad.“ „Nemáš.“ „Mám!“ „Nemůžeš mít. Mrtvý nemůže mít hlad! Ty si jen myslíš, že máš hlad. A jdi na prkno a nezlob, Jene!“ „Konec pitomostí!“ křičel, „tak se podívej!“ Plácal se do tváří, kotrmelec udělal, postavil se na ruce, hlasitě říhnul. „Krucinál, tohle všechno svedu, tak jsem nebožtík, nebo nejsem?“ „Jdi se zeptat sousedů, když mně nevěříš. Ale opatrně, Jene, abys je k smrti nevyděsil!“ „A že jdu!“ Za chvilku byl zpět. Krotší. „Mělas pravdu. Šel jsem za bráchou. Seděl v komoře nad knihou a křičel na mě: O běda hříchu! Ani jsem nevěděl, že mě má tak rád, kluk jeden zlatá!“ Posadil se na prkno. Bára se začala převlékat. Nepospíchala. Odkládala kousek po kousku a skládala do truhlice. „Jene! Nebožtíku! Studíš!“ volala varovně, kdykoliv Jan něco chtěl začít. „Hernajs, Báro, nedělej mi smrt těžkou a jdi se převléknout jinam!“ V noční košili přinesla z komory tlačenku, posadila se ke stolu a pustila se do ní. Posypala cibulí a zalila octem. Opepřila. Pozoroval ji. „Tohle jsi rád jídával, Jeníku, až mi to srdce trhá,“ pravila a zapila desítkou z láhve. „Mně to trhá srdce daleko víc,“ řekl a natáhl se na prkno. „A nač jsem umřel?“ zeptal se po chvíli. „Víš, že nevím?“ „Byl u mě doktor?“ „Nebylo potřebí. Prásklo to s tebou. Ještě jsi chtěl něco říct, zmodral jsi a byla jsem vdova.“ „Hm. A nevíš, co jsem chtěl říct? Já si nevzpomínám, o čem jsme mluvili.“ „Jestli si máme koupit televizi nebo ledničku.“ „Už vím, já ti zrovna chtěl svěřit, že mám pod jabloní zakopanou kadečku čtyráků. Měla bys je honem za něco utratit. Slyšel jsem, že maj být zrušený. Ale vykopej je v noci. Jsou pod zákrskem nad miskrubnou.“ „Ty jsi byl vždycky hodný, Jene, děkuji ti. Budu mít pro tebe na pomníček.“ „To tě nesmí ani napadnout, pomník, blbost! Prodej to tady a přestěhuj se někam do lázní. Do Poděbrad nebo do Mariánek. Tam můžeš udělat ještě partii.“ „Jeníku, ani pomyšlení, tebe mi nikdo nenahradí.“ „Tos mi měla říkat dřív. Teď, mrtvýho, mě to nevytrhne. Ale stejně ti děkuju.“ Chvíli ještě hovořili. Pak dohořely svíčky, hlasy utichly. Než usnuli, Jan se zeptal: „V kolik je funus? Abych nezaspal.“ „To už se tě netýká, Jeníku, spíš na věky věkův!“ „Amen,“ dodal. Pak zaslechla, jak si povídá: „Hodná holka. Škoda, mohla s ní bejt ještě legrace, a vůbec.“ Nejraději by ho byla na tu legraci hned pozvala, ale projevila nečekanou disciplínu: „Však ještě bude, Jeníku, neboj!“ šeptla pro sebe.

Ráno Bára vydrhla valník, zapřáhla dvě strakaté kravičky, naložila Jana obaleného do záclony a vyrazila směrem ke hřbitůvku u kostelíka svatého Karla. Jak se kravičky lopotily do strmého kopce, narůstal kolem pohřební průvod, dědkové, babky a děti. Jarní obleva proměnila cestu v koryto bystřiny a cestář dodnes neměl čas dát to do pořádku. Tak se stalo, že po několika zastávkách kravičkám došly síly i dech a vůz místo dopředu začal sjíždět dozadu. Kdekdo nosil kameny, aby založili kola. Nebožtík sledoval zprvu všechno z vozu. Pak se posadil a ukazoval lidem, kdejaký kámen leží. V křiku a hemžení si toho ani nevšimli. Když však slezl a sám začal podkládat kola, jedna babka se s ním dala do řeči a všimla si, že vlastně mluví s nebožtíkem. Vykřikla a leknutím upadla. Tím upozornila ostatní. Vzápětí se průvod rozprskl jako kapka rtuti. Děti to hned všechno roznesly po chalupách. Tak Vilém se dozvěděl, že bratr Jan je po smrti, popadl berlu a peroutku, namočil do vody a utíkal vykrápět bratra. Nezapomněl vyvolávat O běda hříchu, aby duch svatý věděl, kde zrovna je. Z fary za ním vyběhl rozzuřený farář. Nesnášel, když mu někdo fušoval do řemesla. Hubert si doma tišil bolest nahotou, leč když se dozvěděl, co potkalo Jana, zapomněl na bolest, zapomněl na nahotu a uháněl k hřbitůvku. Musil oklikou, protože babky mravně pobouřené ho začaly kamenovat a kluci šlehat kopřivami. Sešli se: jeden nebožtík, jeden falešný opat a jeden nahatý, tři bratři pod kopcem, u převrženého vozu. Kousek dál seděly jejich ženy, Tylda, Marie a Bára. Celá vesnice se smála. Pak druhá vesnice se smála. A třetí a čtvrtá. Až se zasmál jeden z bratrů, pak jedna ze sester. Pak už všichni. Smích burácel a lomcoval jim bránicí, smáli se, až je všechno bolelo, až je řehot zkrušil a musili si trošku oddechnout. A pak se smáli dál. Není však známo, která ze sester dostala prsten. Ono totiž je těžko říct, která z nich nejvíce svého muže zesměšnila. Já sám se neodvážím rozhodnout.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/tri-sestry-a-jeden-prsten/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací