Tři kouzelné džbánky

Čtyřicet želv leželo pod fíkovníkem. Zafoukal vítr, strom se zakymácel, želvy se schoulily a přišla pohádka.
V jedné zemi vládl mocný pádišáh a ten měl tři syny. Život běžel, synové rostli a přišel čas, aby se oženili.
„Mocný vládče,“ řekl tehdy pádišáhovi vezír. „Tvoji synové už dospěli. Neměli by se oženit?“
Pádišáh se zamyslel:
„Máš pravdu, ale myslíš, že jsou na to už dost moudří?“
„Zkusme to,“ řekl vezír. „Dej každému měšec zlatníků a uvidíš, co udělají.“
„Dobrá rada,“ pochválil vezíra pádišáh, dal zavolat své tři syny, každému dal měšec zlatníků a řekl jim:
„Už jste dospělí, máte čas založit rodinu. Tady máte každý měšec zlatníků, udělejte s nimi, co uznáte za dobré. Uvidím pak, zda jste dost moudří na ženění.“
Bratři poděkovali a přemýšleli, co s penězi. Nejstarší se rozhodl, že si postaví dům a vezme si vezírovu dceru za ženu.
„Je vidět, žes už rozumný mládenec,“ pochválil ho otec, „A jak jste se rozhodli vy?“ obrátil se na mladší bratry.
„I já si postavím dům a vezmu si druhou vezírovu dceru za ženu,“ řekl prostřední.
„Dobře ses rozhodl.“ řekl otec a pak pravil nejmladšímu:
„A co ty?“
„Půjdu napřed do světa a pak uvidím.“ řekl nejmladší syn, Sevdin se jmenoval.
„Tak běž!“ souhlasil otec a Sevdin se vypravil na cestu.
Nedlouho se toulal po světě, když přišel do jednoho města a všiml si, že tam tuze lacino prodávají dobytek.
„Za zlatníky koupím stádo ovcí, pomalu je poženu domů, cestou se ovce budou pást, přiberou na váze a doma je prodám s velkým ziskem,“ řekl si Sevdin a za všecky peníze koupil veliké stádo ovcí.
Vesele hnal stádo domů, až přišel k veliké skále, v té skále byla jeskyně a před jeskyní seděl strašný dév, vysoký byl jako tři lidé a na čele měl jenom jedno oko veliké jako talíř.
„Před touhle obludou se nezachráním,“ ulekl se Sevdin a začal tedy s dévem po dobrém:
„Dobré poledne, strýčku!“
„Dobré poledne, synku,“ na to dév. „odkudpak mě znáš?“
„Ty už jsi zapomněl, strýčku, na svého bratra, mého otce?“
„Opravdu, úplně jsem zapomněl, že mám bratra,“ povzdychl si dév.
„Ale otec na Tebe nezapomněl a posílá Ti tady ty ovce,“ řekl Sevdin, hned tři ovce zařízl, stáhl z nich kůži a upekl je na rožni.
„To je ale dobrota,“ pochutnával si dév na skopovém. „To se poměju.“
A když se najedl, řekl:
„Vyřiď, synku, svému otci, mému bratrovi, že mu děkuju. A Tobě dám něco od cesty.“
Dév přinesl z jeskyně obyčejný měděný džbánek a dal jej Sevdinovi.
„Po cestě budeš mít žízeň, nabereš si džbánkem vodu ze studánky.“
Nevesele odcházel Sevdin domů.
„To mě otec asi nepochválí, když jsem za měšec zlatníků dostal jen tenhle džbánek.“
Šel Sevdin, šel a přišel k veliké zahradě, uprostřed stál palác a před palácem mramorový vodojem. Sevdin nabral vodu do džbánku, napil se a zbytek vylil na mramorovou obrubeň.
Ale co to? Na obrubni se objevil ubrus, na ubrusu vzácná jídla a nápoje, v pádišáhově paláci mívali takovou hostinu jenom o nejvzácnějších svátcích.
„Tak takový je to džbánek!“ zasmál se Sevdin, najedl se, napil se, a že půjde dál.
V tom paláci žila Thli Hezar, a ta byla tak krásná, že jí nebylo v širém světě rovno. Proto se ani nikomu neukazovala, a kdo chtěl vidět jenom jediný její prstík, musel zaplatit tisíc zlatníků. A tahle Thli Hezar se zrovna dívala z okna a uviděla Sevdina, jak si ze džbánku vykouzlil skvělou hostinu.
„Ten džbánek chci mít!“ zvolala Thli Hezar a přikázala svým služebníkům, aby jí přivedli Sevdina.
Když přišel Sevdin do komnaty překrásné Thli Hezar, marně se rozhlížel. Nikoho neviděl, jenom slyšel líbezný hlas:
„Prodej mi, mládenče, ten džbánek, co jsi z něho pil u vodojemu.“
„Kdo jsi, že Tě nevidím?“ podivil se Sevdin.
„Jsem Thli Hezar a jsem tak krásná, že se nikomu neukazuju. Kdo chce vidět jenom můj prstík, musí zaplatit tisíc zlatníků. Sedím proto tady za závěsem.“
„Dobrá,“ řekl Sevdin. „Dám Ti ten džbánek, ale musíš se mi ukázat celá.“
Thli Hezar se zamyslela, zda ten džbánek není příliš drahý, ale pak předstoupila před Sevdina.
Byla opravdu nesmírně krásná a Sevdin se na ni díval jako očarován celou dlouhou hodinu. Pak jí dal džbánek a beze slova se vrátil domů.
„Tak ses podíval po světě, Sevdine?“ přivítal syna pádišáh.
„Ano, ale špatně jsem pořídil,“ smutně řekl Sevdin. „Hrál jsem, hrál a všechny peníze jsem prohrál.“
„Vidíš, chlapče, co jsi provedl,“ vyčítal mu otec. „Ale aspoň máš za vyučenou. Nikdy nehraj o peníze!“
Pak dal Sevdinovi ještě jeden měšec zlatníků a poslal ho znova do světa.
Sevdin spěchal do toho města, kde prodávali lacino dobytek, koupil stádo telat a hnal je rovnou k dévovi.
„Otec Ti posílá zase něco na zub!“ volal na déva už zdálky a rychle mu přichystal pečeni.
Dév si pochutnával, až mu sliny tekly z obrovské tlamy, děkoval a ukláněl se a Sevdinovi dal od cesty zase měděný džbánek, zrovna takový, jako byl ten první.
„To jsem zvědav, co bude v tomhle džbánku,“ řekl si Sevdin a spěchal k mramorovému vodojemu v zahradě krásné Thli Hezar.
A vida! Když se Sevdin napil ze džbánku a zbytek vylil na obrubeň, objevila se na ní hromada zlatníků.
„Tak takový je to džbánek!“ zasmál se Sevdin, nasypal zlatníky do obou prázdných měšců a šel rovnou za krásnou Thli Hezar.
Ta zase všecko viděla z okna a už na Sevdina čekala. Sevdin se na ni díval jako očarován dvě hodiny, pak jí mlčky podal džbánek a spěchal domů:
„Tak jak jsi tentokrát pořídil, Sevdine?“ přivítal syna pádišáh.
„Dobře jsem pořídil,“ smál se Sevdin. „Zase jsem hrál a hrál a vyhrál jsem všecko zpátky.“
A ukázal pádišáhovi dva pytlíky zlatníků.
Ale pádišáh syna nepochválil.
„Varoval jsem Tě přece, abys nehrál o peníze!“ rozkřikl se na něho. „Jestli ještě jednou neuposlechneš, vyženu Tě z domova a víckrát Tě nechci vidět!“
Sevdin si však z toho nic nedělal a vypravil se do světa potřetí. A rovnou do toho města, co prodávali lacino dobytek.
Tentokrát nakoupil Sevdin obrovské stádo koní a hnal je zase k hroznému dévovi. A opět od něho dostal měděný džbánek, zrovna takový, jako byly ty dva předchozí.
Sevdin se nemohl dočkat, co tentokrát ze džbánku vypadne. Ale jaké bylo jeho překvapení, když se u vodojemu napil, vylil zbytek vody na obrubeň a ze džbánku vypadl po zuby ozbrojený Arab.
„Co si přeješ, pane?“ řekl bojovník, když se před Sevdinem postavil do pozoru. Pak mávl za sebe, na cestě zavířil prach a k vodojemu tryskem přijíždělo obrovské arabské vojsko.
„Pošli ty vojáky pryč!“ zvolal Sevdin, velitel zase mávl rukou a Arabové odjeli.
„Máme mír, žijeme v míru, nač mír rušit,“ dodal pak Sevdin a vstrčil velitele zpátky do džbánku. A šel k Thli Hezar.
Ta už na něho čekala, líbezně se usmívala, ale Sevdin jí řekl:
„Už se na Tebe nechci dívat, chci, abys byla mou ženou.“
„Ty ses zbláznil!“ zvolala Thli Hezar a Sevdin jenom kývl hlavou:
„Máš pravdu, zbláznil jsem se do Tvé krásy. Když si mě nevezmeš za muže dobrovolně, pošlu na Tebe své Araby a ti Tě už k svatbě donutí.“
„Hloupě mluvíš,“ usmála se Thli Hezar. „Žádné vojsko na světě by mě nedonutilo vzít si nemilovaného muže. Ale i já Tě mám ráda a vezmu si Tě dobrovolně.“
Sedm dní a sedm nocí slavili slavnou svatbu. Padlo na ni tisíc džbánků zlatníků, tisíc džbánků vybraných jídel a nápojů a jeden džbánek Arabů při svatbě posluhoval. A tuze se jim to líbilo, víc než válčit a bojovat.
A když bylo po svatbě, řekl Sevdin své krásné ženě:
„Musím se teď vypravit domů a sdělit otci, že jsem se oženil.“
„Jeď domů,“ řekla mu Thli Hezar. „Ale neříkej otci nic. Přijedu si pro Tebe se svými Araby.“
Vrátil se Sevdin domů a otec už na něho netrpělivě čekal.
„Tak jak jsi pořídil?“ hned se optal.
„Špatně,“ smutně řekl Sevdin, „zase jsem hrál a hrál a všecko jsem prohrál.“
A tentokrát se pádišáh už rozhněval doopravdy.
„Varoval jsem Tě, ale Tys mě neposlechl. Jdi mi z očí! Do smrti Tě nechci vidět!“
A vyhnal Sevdina z města.
Marně se vezír přimlouval:
„Mocný vládče, nevěřím, že by Sevdin všecko prohrál. V tom vězí něco jiného. Neukvapuj se a zavolej ho raději zpátky!“
Pádišáh však jenom mávl rukou.
Sevdin odešel do hor nedaleko od města, postavil si tam chatrč z klestí a čekal, až se objeví jeho žena se svými Araby.
A opravdu. Za několik dní se přihnalo nesčíslné vojsko Arabů, obklíčilo město, že ani myš by se ven nedostala, a nikdo nevěděl, proč to všecko je.
Vyděšený pádišáh poslal vezíra vyjednávat s nepřáteli.
Zanedlouho se vezír vrátil a smutně vyprávěl:
„Je zle, mocný vládče! To přijela krásná Thli Hezar pro svého manžela, Tvého syna Sevdina. Když jí ho nedáš, zničí celé město.“
„Jakpak jí mám dát Sevdina, když jsem ho vyhnal?“ naříkal pádišáh.
„Vidíš, mocný vládče, měls mě poslechnout,“ řekl vezír a pádišáh pravil:
„Půjdu za krásnou Thli Hezar sám.“
A druhý den se pádišáh opravdu vypravil do nepřátelského tábora. S hrůzou pohlížel na množství arabských stanů, na obrovská stáda koní a velbloudů, co se pásla na lukách, na tisíce a tisíce bojovníků, jak si připravují svou zbroj. Nikdy neviděl tolik vojska pohromadě.
Konečně došel do stanu Thli Hezar. Když vešel dovnitř, stanul s údivem před krasavicí, protože takovou krásu ještě nikdy nespatřil.
„Proč jsi mi neposlal svého syna Sevdina?“ obořila se na něho přísně Thli Hezar.
Ale pádišáh nebyl mocen slova. Tak ho oslnila její krása.
„Neslyšel jsi? Proč jsi neposlal mého manžela Sevdina?“
Pádišáh však zase mlčel.
Tu se odhrnul závěs a do stanu vešel Sevdin. Jednou rukou objal svou krásnou ženu, druhou otce a řekl:
„Už netrap mého tatíčka! Vždyť vidíš, že strachy nemůže ani mluvit.“
Pádišáh se zasmál a řekl:
„Ba ne, řeč jsem neztratil ze strachu, to krása Tvé ženy mě tak omámila.“
„Přece jenom bylo lepší, když jsem se před lidmi skrývala a ukazovala svůj prstík za tisíc zlatníků,“ usmála se Thli Hezar.
Sevdin pak vstrčil do měděného džbánku velitele Arabů a obrovské vojsko naráz zmizelo.
Pádišáh si oddychl a řekl:
„Bez těch Arabů se mi hned víc líbí na světě. Ale teď pojďte se mnou do města!“
A šli.
Rostla tam u města rozložitá jabloň a spadla z ní tři jablka. Pádišáh je zvedl, jedno podal Thli Hezar, druhé Sevdinovi a třetí si ponechal.
Krasavice však pravila:
„Ta tři jablka nejsou pro nás. Jedno je pro toho, kdo tuhle pohádku vymyslel, druhé pro toho, kdo ji vyprávěl, a třetí pro toho, kdo ji poslouchal.“