Tři kouzelné dary

Byl jeden voják, jmenoval se Vrána. Když skončil vojenskou službu, vydal se domů. Měl do své rodné dědiny pár mil, ale v kapse mu cinkaly jenom čtyři groše. Povídal si: Jeden groš si schovám na nocleh, za jeden si koupím tabák, za jeden si poručím kořalky a jeden si nechám, kdybych potkal žebráka, abych mu ho mohl darovat. Jak šel, najednou vidí proti sobě žebráka, a ten ho prosí: 
„Prosím Vás, vojáku, podarujte mě, obživte mě, chudáka!“ „Tu máte, stařečku, jeden groš, ten mám zbytečný! Mám ještě víc, ale ty potřebuju pro sebe!“ 
Stařeček poděkoval a rozešli se. Ale kousek dál se proti němu belhá zase nějaký starý žebrák, ještě bídnější než ten první. Vrána si povídá: Že mě taky bude ptát! 
Když se potkali, žebrák ho začal prosit, ať ho obdaruje. „Nemám, stařečku, než tři groše, a ty potřebuju. Ale víte co? Přece jen Vám jeden groš dám, však kořalku nemusím pít.“ Stařeček poděkoval a rozešli se. Jenže za malou chvíli jde proti němu zase žebrák, a ještě bídnější než ti první dva. Vrána si myslel: Bože, už. mám jen dva groše a ty potřebuju na tabák a na nocleh. Žebrák ho začal prosit, ať mu dá almužnu. Ale Vrána povídal: 
„Stařečku, už nemám nic než dva groše a ty si schovávám na nocleh a na tabák.“ 
Když ho žebrák znovu a znovu velice prosil, Vránovi se ho zželelo a povídá: 
„Nate, stařečku, ještě tento groš. No co, nebudu kouřit. Ale už nemůžu nikomu nic dát, poslední groš si musím schovat na nocleh.“ Stařeček obracel groš v hrsti a povídal: 
„Když jste, vojáčku, takový dobrosrdečný, něco Vám povím. Vyvolte se ode mne tři věci. Já Vám je dám.“ 
Vrána si myslel: Co Ty bys mi mohl dát, chudáku? Ale zkusím to, však se uvidí. Chvíli se rozmýšlel a pak začal volit: 
„Tak já bych rád takovou fajfku, co bych ji nemusel cpát a ona by vždycky kouřila, jak ji vezmu do ruky. A potom, kdybych měl takové karty, jak se posadím, abych vždycky vyhrál. A to třetí ..... kdybych měl pytel, když řeknu: Marš do něho, aby do něj všecko vletělo.“ Stařeček kroutil hlavou a povídal: 
„Vojáčku, vojáčku, mohl sis vyvolit lip! Ale co sis přál, to máš mít.“ A podával mu ty tři věci, fajfku, karty a pytel. Než mu Vrána stačil poděkovat, stařeček se ztratil jako pára. 
Tak Vrána rázoval k domovu. Přijde do jednoho městečka, tam byla na samém konci hospoda. Bylo už navečer a Vrána se ptal: 
„Pane hostinský, dostanu tady nocleh?“ 
„Kdepak, vojáčku, tady ani já nespávám, o desíti hodinách vždycky zavřu a jdu odtud na svůj dům.“ 
„A pročpak to?“ 
„No, sem chodí ve dvanáct hodin strašit čerti, tady nikdo nevydrží spát.“ 
„Pane hostinský, já tady zůstanu na nocleh.“ 
„Ale já za Vás neručím!“ povídal hostinský. 
„Já se nebojím. Jenom mně tu, pane hostinský nechte dvě svíčky, aby vydržely svítit celou noc, nalijte mně nějaký džbánek piva a já budu sedět a popíjet.“ 
Vrána se posadil ke stolku, svítil si a pomalu popíjel. Jak tlouklo jedenáct hodin, na zápraží se ozval hrozný hřmot, jako by tam běželo několik párů okutých koní. Vrána se přece jen trochu zatřásl, ale v duchu se spoléhal na svůj pytel. Tak hleděl, co se stane. Plnými dveřmi se do hospody hrnuli čerti, začali skákat po světnici až do stropu, a hned na Vránu: 
„Co Ty tu děláš?“ 
„No, co bych dělal, však vidíte. Sedím, piju a kouřím.“ Čerti začali zase rámusit, pískat a zpívat a povídali: 
„Teď musíš s námi tancovat!“ 
„No, když tancovat, tak tancovat,“ povídal Vrána. Pustil se s nimi do tance, až tři čerty utancoval, sotva dechu popadali. Jeden povídal: 
„Nechrne toho, radši si zahrajeme karty. Máš karty?“ 
„Mám,“ povídal voják a vytáhl z kapsy ty, co dostal od stařečka. 
Sedli si za stolek a začali hrát. Čerti měli plný pytel měděných peněz, 
ale za malou chvilku je Vrána všecky na nich vyhrál. Obracel karty v rukou a ptal se: 
„To už nemáte žádné peníze?“ 
Jen to řekl, jeden čert odletěl a v mžiku byl zpátky s pytlem stříbrňáků. Jenže v krátké chvilce je měl Vrána všecky zase na své hromádce. Jak by ne, když měl ty kouzelné karty! Čerti se na něho zlobili, ale co naplat, voják vyhrál spravedlivě. „To už zase nemáte žádné peníze?“ divil se Vrána. 
Poslali pro nový pytel, a než odbilo dvanáct hodin, Vrána už měl peníze všecky před sebou na stole. Čerti vstali a začali na něho dorážet: 
„Včil ty peníze seber a poneseš je s námi do pekla!“ 
„Hohohohó!“ povídá Vrána. „Běžte, běžte, ty peníze jsou moje, nikam nic neponesu a nikam s Vámi nepůjdu.“ 
„Však my si s Tebou poradíme,“ křičeli čerti a začali milého Vránu tahat, že s nimi musí do pekla. 
„Marš do pytle!“ vykřikl Vrána a jen to dopověděl, všichni čerti byli v pytli. Měl od nich pokoj! Složil si kabát na lavici, položil si na něj hlavu a za chvilku pěkně spal. 
Jakmile se rozbřesklo, hospodský přišel a opatrně nahlížel zvenku oknem do hospody, co a jak. Vidí Vránu sedět za stolem, jak počítá hromady peněz. Honem odmyká a diví se: 
„Milý člověče, jak jste tu vydržel?“ 
„No dobře!“ 
„Byli tu čerti?“ 
„No byli, vždyť je mám všecky pěkně pohromadě.“ Hostinský se zhrozil, jak to může být, ale Vrána se ho už ptal: 
„Pane hostinský, je tady u Vás kovář?“ 
„Je tady.“ 
„Má nějaké tovaryše?“ 
„Má dvanáct tovaryšů.“ 
„Buďte tak dobrý a pošlete k němu někoho, ať vezme všecky tovaryše a nákovadlí a přijdou sem, že tady budou mít pilnou práci.“ Hospodský zašel ke kováři sám a povídá: 
„Pane mistře, máte sebrat tovaryše a kovadlinu a přijít ke mně do hospody. Je tam nějaký člověk a dá Vám práci a o zaplacení se taky postará.“ Kovář se divil: 
„Copak tam může mít pro mě za práci, to nevím.“ 
Ale vzal všecky své tovaryše, kladiva i kovadlinu. Přijde do hospody a ptá se: 
„K čemu je nás tu zapotřebí?“ 
„Hned Vám dám práci,“ povídal Vrána, „jen si napřed zavdáme.“ 
Poručil nalít a zavdával mistrovi i tovaryšům. Potom rozevřel pytel, vytahoval čerty po jednom ven a tovaryši je museli tlouct tak dlouho, až se každý zařekl, že do hospody víckrát nevkročí. Když to všichni slíbili, teprve je pustil. Ti odtud upalovali! Jen smrad po nich zůstal. Pak Vrána mistrovi zaplatil, vypořádal se s hostinským, co mu byl povinen, najal si sedláka s koni, peníze naložil a odvezl si je domů. Když byl zase doma, povídal si: Peníze mám, chalupu mám, všecko mám ..... jenom žena mně chybí. Začal si hledat nějakou nevěstu. Ale každá mu říkala: 
„Vždyť už jste starý.“ Až potom potkal jednu děvčinu a ptal se jí: 
„Hej, děvče, nebudeme se chtít?“ 
Ona byla chudobná a přislíbila mu, že by ho chtěla. Tak se vzali, koupili si statek a mnoho polností, hospodařili a měli se dobře. 
Před domem stála hruška. Jednou šel Vrána kolem ní a vidí sedět na té hrušni smrt. 
„Co tu chceš?“ ptal se jí. 
„Jdu si pro Tebe.“ 
„No no, pro mě?“ divil se Vrána naoko. „Ale když jsi už přišla, jen si pojď!“ 
Smrt slezla z hrušky dolů a Vrána jí povídá: 
„Jestli mě necháš naživu, dám Ti čtvrt měřice dukátů.“ 
Smrt se chvilku rozmýšlela, ale potom svolila, že ho za čtvrt měříce dukátů nechá při životě. Když jí ty dukáty naměřil a dal, přišlo mu tolika pěkných peněz líto a povídá: 
„Smrti, umíš hrát karty?“ 
„To se ví, že umím.“ 
Tak Vrána vytáhl z kapsy karty: 
„Pojďme si tedy zahrát!“ 
Hráli a hráli a za chvíli na ní vyhrál zpátky všecky dukáty. Smrt z toho byla zlá, začala se na něho sápat, že ho uškrtí, ale milý Vrána si vzpomněl na pytel a poručil: 
„Marš do pytle!“ 
Hned byla v pytli. Házela sebou a pištěla, ale byla tam dobře zavázaná. Na dvoře měl Vrána vyschlou studnu, tak hodil pytel do ní a zasypal to hlínou a kamením. 
Druhý den povídá Vrána ženě: 
„Vezmi pár holoubat a zařízni je, ať máme dneska něco dobrého k obědu.“ 
Žena chytla holoubata, ale nemohla je podříznout, ani zanic. Chce zabít kohouta a zase to samé! Zavolali řezníka, ať jim zapíchne prasátko, ale všecko nadarmo. Ani drůbež, ani dobytek nemohl nikdo zabít, nic samo nezdechlo, ani lidé neumírali. 
Když to trvalo už dlouho a lidi i dobytek se velice množili, Vrána začal rozjímat a povídal si: To jinak není, než že ta smrt leží zasypaná v studni. Já vím, že když smrt vykopeme, že mě udáví jako prvního, ale nechť!“ 
Vzal motyku, vykopal studnu, a jak smrt odtud vyskočila, hned ho zadávila. A v tu chvíli taky pomřelo všecko, co mělo být zabité a co mělo za celou tu dobu umřít. 
Tak milý Vrána si vzal zázračný pytel a šel k nebi. Dojde k nebeské bráně, svatý Petr mu otvírá a povídá: 
„Kdepak, kdepak, Ty sem nepatříš! Hrávals karty, pil po hospodách, kouřil ..... jdi pryč!“ 
Vrána si namířil, kam cesta vedla ..... rovnou do pekla. Ještě byl pěkný kousek od pekla, jeden čert tam zametal před vraty a byl to zrovna jeden z těch, co je Vrána tenkrát vyplatil v hospodě. Jak Vránu zahlédl, už křičí do pekla, co mu hrdlo stačilo: 
„Pryč, pryč, Vrána jde sem, bude nás tlouct!“ 
Milý Vrána přijde k peklu, nikde nikdo. Vstoupí dovnitř, chodí z jedné jizby do druhé, všichni čerti poschovávaní, a Vrána volá do všech koutů: 
„Kde jste kdo, pojďte sem!“ 
Ale nikde se nic nehnulo. Vrána začal slibovat: 
„Nebojte se, už Vám nic neudělám, pojďte sem!“ 
Ale žádný čert si netroufal k němu přiblížit, měli z něho strach. Když všecko prochodil a žádného čerta nemohl najít, povídal si: Co tady budu dělat, když přede mnou všecko utíká? Obrátil se a namířil si zase k nebi. Cestou potkal jednoho kamaráda, co byli spolu na vojně. 
„Kam jdeš, kamaráde?“ 
„No, já jdu do nebe.“ 
„Já jsem tam taky byl.“ povídá Vrána, „ale nechtějí mě tam pustit. Víš co? Já mám s sebou pytel, vlezu si do něho, Ty mě vezmeš na záda, a až budeme přicházet k nebeským dveřím a svatý Petr bude otvírat a bude se Tě ptát, co máš na zádech, řekneš: Já jsem kovář a nesu si s sebou náčiní.“ 
Tak se to i stalo. Svatý Petr pustit vojáka i s pytlem dovnitř, a jak voják přišel do nebe, řách s pytlem na zem! Vrána vystrčil z pytle hlavu, zasmál se a povídá: 
„Vidíš, Petře, a přece jsem tady a už se nedám odtud vyhnat.“

Zdroj: www.abatar.cz