Trampoty sv. Mikuláše

Bylo asi půl desáté večer, když někdo zaklepal na dveře. Frantík položil napůl oloupaný vařený brambor a nůž na stůl, podíval se na hodiny a zavrtěl hlavou.
„Půl desáté,“ povídá si, „to ještě nemohou být naši.“
Klepání se ozvalo znovu a důrazněji. Frantík si vzpomněl, že nesmí večer nikomu otvírat, a váhal. Mohla by to být paní Kodrová, napadlo mu, ta si obyčejně zapomene koupit sirky a chodí si je půjčovat.
Zaklepání se opakovalo, Frantík přistoupil ke dveřím.
„Kdo je to?“
„To jsem já, Frantíku,“ odpověděl mu hlas paní Kodrové a Frantík otevřel.
Ale přede dveřmi nestála paní Kodrová, nýbrž stařec s dlouhými bílými vousy, na hlavě měl čepici vysokou jako vrchol kostelní věže a oblečen byl jako biskup.
Stařec neklidně přešlápl a řekl omluvně:
„Odpusť, chlapče. Uhádl jsem, co si myslíš, a použil jsem toho. Ty bys nám byl asi jinak neotevřel.“
„To ne,“ připustil Frantík, ale stále se nemohl vzpamatovat z údivu. „Poslyšte,“ řekl, jako by se mu náhle rozbřesklo, „nejste Vy svatý Mikuláš?“
„Jsem,“ řekl stařec radostně, „a teď snad už mě pustíš dál. Jsem naskrz mokrý a Tobě tam také najde plno zimy.“
„Počkejte,“ odpověděl Frantík uvážlivě, „to nejde jen tak. Za Mikuláše se dnes může přestrojit každý. A Vy jste mě přece s tou paní Kodrovou přelhal.“
Mikuláš vypadal hrozně nešťastně.
„To bylo jen kouzlo,“ hájil se, „vždyť bys mi byl jinak neotevřel. Jak bych Tě přesvědčil? Zatahej mě třeba za vousy, abys viděl, že jsou pravé. A pak dodal najednou rozhorleně, „vždyť Ti nesu nadílku.“
„Nadílku?“ řekl nedůvěřivě Frantík, „Chudému člověku nedá nikdo nic zadarmo. Ale s těmi vousy bych to mohl zkusit. Ukažte.“
Svatý Mikuláš nastavil opatrně bradu a Frantík za ni zatahal.
„Pravé,“ řekl uznale, „tak pojďte, prosím, dál.“
Stěží se protlačil svatý Mikuláš ve svém ornátě a s vysokou mitrou úzkými a nízkými dveřmi domečku. Ale když vstoupil, ukázalo se, že ještě někdo stál za ním. Nedalo se hned říci, je-li to hoch nebo dívka. Měl na sobě bílou řízu, po ramenou mu splývaly dlouhé plavé vlasy, ale jeho tvář byla chlapecká, hrdá a krásná. A tu ten kdosi přede dveřmi rozpjal mohutná křídla, jež až dosud skrýval za svými rameny, a několikrát jimi zamával. A jak jimi zamával, Frantíkovi vlétla do obličeje prška studené vody, neboť andělova křídla byla promoklá. A tak Frantík, místo aby padl na kolena, řekl:
„Nemávejte už, všecko tu zacákáte, a pojďte raději dál.“
Anděl sklonil hlavu a omluvil se pokorně:
„Odpusťte.“ Pak vstoupil.
„Zimy jste sem napustili dost,“ bručel Frantík a chystal se už zavřít dveře, když si na něco vzpomněl. Vyhlédl ven do tmy a zavrtěl hlavou.
„Co je?“ otázal se svatý Mikuláš starostlivě. „Co ještě hledáš?“
„Já jsem hned věděl, že něco není v pořádku,“ prohlásil Frantík vítězně. „Kde máte toho třetího?“
Svatý Mikuláš rozpačitě zakašlal:
„Jen zavři. Toho se hned tak nedočkáme. Hm. Zdržel se cestou.“
Frantík sice dveře zavřel, ale s odpovědí svatého Mikuláše se nespokojil.
„Kde se zdržel?“ zeptal se neodbytně. „Zabloudil?“
A tu se svatý Mikuláš dopálil:
„To má člověk z toho, když se tahá s čertem po světě. Zavřeli mi ho. Dělal rámus jako v pekle, přišel strážník, on na něho vyplázl jazyk a zadupal kopytem, a bylo to.“
„A jeje, z toho může mít pěknou polízačku,“ mínil Frantík.
Svatý Mikuláš se zatím posadil na jednu ze tří židlí u stolu a díval se zálibně na kouřící mísu s oloupanými brambory. Anděl stál zády k že lezným kamínkům a natřásal nad nimi svá křídla, aby mu prosekla. Žádný z nich Frantíkovi neodpověděl.
„To je vůně,“ povzdychl si svatý Mikuláš a obrátil se k andělovi. „Je,“ odpověděl nebešťan a také povzdychl.
„To jsou brambory na loupačku,“ prohlásil svatý Mikuláš přesvědčivě.“.
„Jsou,“ přisvědčil Frantík.
„Já hrozně rád brambory na loupačku,“ domlouval se svatý Mikuláš.
„Já také,“ ozval se anděl ozvěnou.
Frantíkovi se konečně rozbřesklo. Kdepak by ho bylo napadlo, že takoví nebeští návštěvníci budou mít chuť na brambory na loupačku.
„Prosím Vás, vezměte si, já tam tátovi a mámě postavím jiné.“
„A budeš jich mít dost?“ otázal se svatý Mikuláš, ale už brambor chroupal.
„Nějaké tam ještě budou, jen jezte,“ ujišťoval Frantík.
Aby mohl nabrat nové brambory, musel Frantík zvednout dvířka v podlaze. Pod nimi byl malý sklípek, spíš jen díra v zemi, kde přechovávali své zásoby, trochu brambor a pár hlávek zelí a kapusty. Domek Frantíkových rodičů stál totiž v barákové kolonii, daleko za nejzazším okrajem města, a byl sbit z hrubých prken a uvnitř vylepen několikanásobnou vrstvou starých novin, jejichž prodejem si oba Frantíkovi rodiče vydělávali na živobytí.
Když Frantík postavil na kamna nové brambory a přiložil, vrátil se neodbytně ke své otázce:
„A teď mi povězte, jak to bylo s tím čertem.“
„To je dlouhá historie,“ odpověděl svatý Mikuláš, žvýkaje brambor. „A vším je vinen čert. Ten nám nakukal, abychom také jednou šli nadělovat dětem, které mají všeho víc, než potřebují. Nu, řekli jsme si, děti jako děti, ale to jsme si dali. Přišli jsme do jednoho takového velikého domu, samý mramor a samé koberce a tolik pokojů, že jsme v nich zabloudili. A všechny byly prázdné. Až v jednom jsme po dlouhém bloudění našli chlapce asi Tvého věku. Byl sám a bavil se tím, že namáčel pero do kalamáře a dělal kaňky na krásně vymalovanou zeď. Spustil jsem na něho, aby šetřil majetek svých rodičů a vůbec aby si klekl a pomodlil se. Ale kluk, jak mě uviděl, začal křičet: ,To je náš Franc, to je náš Franc!' a skočil na mne a začal mi rvát vousy, až mi slzy skákaly z očí. A když jsem ho chtěl se sebe setřást, začal mě kopat.
Sotva jsem se ho zbavil, skočil na anděla a řval: ,Tohle je naše Mařka!' a začal ho štípat, až anděl výskal. Pak chtěl ještě spořádat čerta, ale ten se schoval za anděla a za mne. A tak jsme raději začali s nadílkou, abychom se dostali co nejdříve pryč. Ale kluk, když uviděl jablka a ořechy, se napřed smál a potom hrozně nadával. ,Tohle se odvažujete dát mně, takové padavky?' A házel po nás vším, co jsme mu nadělili. Tu došla i andělu jeho svatá trpělivost a dal klukovi pořádný pohlavek.“
Svatý Mikuláš si povzdychl, a protože zatím dojedl poslední brambor, otřel si v zamyšlení ruce o svůj nádherný ornát. Frantík si pomyslel, že tohle by tak měla vidět maminka, ale neříkal nic.
„Nu, to se ví,“ pokračoval světec, „kluk křičel, jako když ho na nůž bere, přiběhla jeho vychovatelka a my jsme se jen taktak stačili udělat neviditelnými. Ubohá dívka, když viděla ten nepořádek, chtěla vědět, co se stalo, ale kluk se na ni vrhl a začal ji škrabat a kousat. Toho zmatku využil čert a vrazil klukovi pohlavek. Nový křik, ještě hroznější, a přiběhli klukovi rodiče. A hned: ,Milánku, co se Ti stalo, drahoušku, kdo Ti ublížil?' Kluk ovšem řekl, že ho slečna bila, a ta ubohá dívka dostala na místě výpověď.“
Svatý Mikuláš si opět povzdychl. „Musíme jí najít nové místo, když je naší vinou ztratila. Vytratili jsme se a na ulici jsem začal čertovi vytýkat, co zavinil. Čert se rozzlobil a křičel, přiběhl strážník, a ostatní už víš.“
V tu chvíli se celý domek otřásl, jak někdo zabušil na dveře. Bylo to, jako by do nich kůň kopal, div se nevyvrátily.
„To je čert,“ řekl svatý Mikuláš. „Nikdy ho nenaučím slušnému chování. Otevři.“
Frantík pootevřel dveře jen docela maličko a čert už byl vevnitř jako pravý rarach, celý mokrý a uplouhaný, voda s něho jen crčela.
„Jak ses sem dostal?“ otázal se svatý Mikuláš přísně.
„Utekl jsem. Když mě vedli k vozu, aby mě odvezli do vězení, proměnil jsem se jim ve psa a utekl. Zkusil jsem, měl jsem se zle, a Vy jste tu zatím seděli v teple.“
„Roznesli jsme nadílku bez Tebe,“ řekl svatý Mikuláš věcně. „Tady jsme na posledním místě a teď půjdeme domů. Děkujeme Ti, Frantíku, že jsi nás nechal osušit, i za brambory. Byly znamenité.“
„Hm,“ udělal pochybovačně Frantík. „Zaplať pámbu že jsou, ale tatínek někdy říká, že řízek by k nim neškodil.“
„Řízek?“ řekl svatý Mikuláš. „Proč ne? Řízek je dobrá věc.“
Potřásl Frantíkovi rukou, po něm anděl a tu se ve Frantíkovi rozlilo takové blažené teplo a pocit ohromné síly a nakonec se ho pokusil čert štípnout, ale svatý Mikuláš ho přetáhl berlou. Pak vyšli.
Přede dveřmi anděl zamával oschlými křídly a tu se rozlil takový jas, že bylo vidět krajinu do nezměrné dálky, a z nebe se spustil vodopád čarovné hudby. A pak zmizeli, jako by se země po nich slehla, a jen hudba ještě sladce doznívala.
Když dozněla, Frantík zavřel dveře a uviděl vedle nich něco, co tam předtím nebylo. Veliký koš a čtyři pytle. Ve dvou pytlích byly brambory a ve dvou uhlí. Koš byl plný ovoce: jablek, hrušek, ořechů a křížal, také tam bylo několik párů teplých punčoch a pořádné boty do sněhu a plískanice. A vedle na míse voněly krásné, do zlatova osmažené řízky.
„To se táta s mámou zaradují. A jak se budou divit, až jim řeknu, kdo tu byl.“
A když se Frantík podíval na hodiny, viděl, že je právě deset a že to všechno se odehrálo za půl hodiny a že bude mít ještě dost času, aby rodičům oloupal k řízkům brambory.