Tkadlena a oráč

Před dávnými a dávnými časy tkala jedna žena plátno. Hodila člunkem zprava doleva, pak překousla nit a znova zase hodila člunkem zprava doleva. A tak to dělala pořád. A tu najednou, kde se vzal tu se vzal, šel okolo stařeček s holí a kloboučkem a díval se, jak ta žena nešikovně tká. Řekl jí:
„Pročpak tu nit překusuješ a proč nehodíš zase člunek nazpět zleva doprava?“
Zkusila to žena, jak jí stařeček poradil, házela člunkem sem a tam a tam a sem a práce jí šla pěkně od ruky.
Šel stařeček dál a uviděl na poli sedláčka, jak oře. Vyoral sedláček brázdu, na konci pole pak vzal pluh, přenesl ho zase na začátek a oral brázdu novou.
„Pročpak neobrátíš na konci pole koně a neořeš zase zpátky?“ řekl mu stařeček. Sedláček to zkusil, jak mu stařeček poradil, oral jednu brázdu sem, druhou tam, sem a tam a práce mu pěkně ubíhala.
Druhý den se vracel stařeček zase zpátky a zastavil se u sedláčka a díval se, jak pěkně oře sem a tam a tam a sem.
„Kdopak Tě to naučil tak pěkně orat?“ zeptal se ho.
„Přece Ty, dědečku, když jsi včera šel okolo.“
Stařeček se usmál a pravil:
„Dobrá. Den budeš orat a celý rok budeš mít co jíst.“
Pak přišel stařeček k tkadleně, díval se, jak obratně si počíná a jak hází člunek sem a tam a tam a sem, a zeptal se jí:
„Kdopak Tě naučil tak pěkně tkát?“
„Sama jsem se to naučila,“ odsekla mu tkadlena a ani se nepodívala, s kým to vlastně mluví.
Tu se stařec zamračil, zakýval hlavou a řekl:
„Celý rok budeš tkát a plátno pak odneseš pod paží, protože ho víc nebude.“