Tatařín

Kterak v moravské zemi se jednou narodil a moravskou matkou byl odkojen, když jeho vlastní mu zemřela, a tak byl zachován při životě

Když Tataři vtrhli na Moravu, zaplavili ji svým vojskem jako stádo kobylek. Loupili, co se loupit dalo, a ničili všechno, co jim přišlo do rukou. Byla to hrozná pohroma. Lidé utíkali ze vsí a skrývali se s dobytkem po lesích. Někdy však ani utéci nestačili, už jim hořela střecha nad hlavou. Nikdo si před nimi nebyl jist životem.
V Dolních Vilémovicích utekli lidé na hrad Holoubek, někteří odvedli dobytek hluboko do lesů kolem řeky Jihlavky. V dědině zůstal jen zeman s čeledí. Když ho žena přemlouvala, aby se schovali, nechtěl o tom ani slyšet.
„Někdo se musí těm ďáblům postavit. Buďto naši tvrz ubráníme, nebo padneme!“ Když Tataři přijeli do dědiny na malých plavých koních, strhli takový křik, že domácím tuhla v žilách krev. Jejich řeči nerozuměli a mysleli na nejhorší. Vtom se před branou objevil žebrák a volal:
„Nebojte se tatarského pána, který v dobrém k Vám přijíždí! Když dobrovolně otevřete bránu, nikomu ani vlas nezkřiví. Žena jeho nejmilejší čeká těžkou hodinku. A pán chce, aby pod vaší střechou mu dítě porodila. Proto pokoj tomuto domu!“
Zeman ani svým uším nevěřil, pořád jen špehýrkou z brány vyhlížel. Když žebrák znovu a znovu vyvolával, dojel k bráně vůz na vysokých kolech a na něm naříkala žena. Vedle ní jel na koni urostlý Tatar. Všichni kolem stáli bez hlesu a dívali se na svého pána.
„Ten žebrák asi mluvil pravdu,“ povídal zeman svým nejbližším. „Co uděláme, braši?“ Když to ostatní viděli, radili mu, aby dal bránu otevřít.
„Je jich velká přesila, hospodáři! Kdyby nás chtěli napadnout, stejně bychom se jim neubránili.“
Ještě se ani nedohodli, když tatarský pán nechal hodit na cestu půl pytle pravého stříbra, aby ti ve tvrzi byli přístupnější.
„Tak tedy s pomocí boží otevřte bránu!“ nařídil zeman. „Snad zachráníme ves i tvrz, když těm tatarským čertům posloužíme.“
Vůz vjel dovnitř s několika služebníky a tatarským pánem na koni. Zenu snesli z vozu a uložili ji v komoře na lůžko. Zeman pozval zatím pána do veliké jizby. Ostatní Tataři zůstali venku před vraty, postavili železné kotle a začali si vařit něco k jídlu. Mezi pánovými služebníky byl také žebrák, co před branou vyvolával. Ten přišel za zemanem a povídal mu:
„Zemane! Sežeň nějakou bábu, aby dítěti pomohla na svět. Nějak se mi to nelíbí.“
„Kde mám teď koho honit?“ bránil se zeman. „Všichni ze vsi utekli před Tatary a porodní báby tu není.“
Když dítě pořád nepřicházelo, zemanovi to nedalo a poslal pacholka pro vlastní ženu, která se nedaleko tvrze schovávala ve starém zapadlém sklepě a sama měla malé dítě.
Chvíli to trvalo, než zemanku přivedli, ale ta potom paní dobře pomohla. Do rána se na tvrzi narodil malý Tatařín. Jak pán synka uviděl, vynes ho ukázat vojákům. Ti strhli takový křik, až uši zaléhaly. Bubnovali na štíty a pánu svému provolávali slávu.
Když se Tatar vrátil do stavení, poručil žebrákovi, aby za něho mluvil. Ten se hluboce ukláněl a pak se obrátil k zemanovi.
„Můj pán Ti děkuje za pomoc a slibuje, že Tvoji tvrz i celou ves zachrání od válečné pohromy. Musíš si ale na vchod tvrze pověsit tatarský znak. Tak každý zvěd pozná, že toto místo chrání sám mocný chán, pán všech Tatarů.“
Zeman udělal, jak mu žebrák poradil, a spoléhal na štěstí, že přece jen vyvázne z toho všeho se zdravou kůží. Pohoda na tvrzi však dlouho netrvala. Stalo se, co se stát nemělo. Mladá Tatarka zemřela a dítě zůstalo bez matky. To bylo nářku a kvílení. Když tatarský pán měl smutek, měli ho s ním i jeho vojáci. Naříkali a kvíleli celý den a celou noc, konce to nemělo. Přitom klečeli a bili hlavami o zem jako pominutí.
Žebrák seděl schlíple před stavením a Tatarovi se vyhýbal. Ten chodil po dvoře jako černý mrak, ani slzu neuronil, jen šavlí kolem sebe břinkal. Zemanova čeleď byla někde po stavení zalezlá, jen ti nejodvážnější stáli kolem zemana a radili se. „Co teď s námi bude? Co bude s Tatařínkem?“ ptali se.
„A co by bylo? Já si to dítě vezmu k sobě a s naším synkem je uživím,“ povídala zemanka, když to slyšela.
O dítě se stejně celou tu dobu starala jako o vlastní. Zeman nic neříkal a byl rád, že synek nepláče. Půl pytle stříbra schoval ve sklepě, aby se náhodou neztratilo, a těšil se, že všechno dobře dopadne. Tataři tu byli už tři dny, ale nikomu neublížili, nikde nic nevzali.
Druhý den ráno Tatar dloubl žebráka šavlí a popohnal ho, že chce se zemanem mluvit. Žebrák poskočil jako zajíc, začal se před zemanem klanět až po pás a lichotivě drmolil.
„Můj pán Tě znovu chválí, zemane, žes ho do tvrze přijal. Dnes však už musí se svým vojskem odtud odtáhnout a chce po Tobě, abys mu opatroval syna tak dlouho, než zase tudy pojede zpátky.“
Zeman se nerozmýšlel a hlavou pokýval, že souhlasí.
„A řekni, žebráku, svému pánu, aby náš kraj od všeho zlého ušetřil! Moje žena bude jeho synka opatrovat jako svého. Strach o něho mít nemusí! Jsme přece poctiví lidé, a když dám své slovo, nikdy ho zpátky nevezmu.“
Žebrák všechno věrně svému pánovi pověděl. Ten také pokýval hlavou, sedl na koně a vyjel z brány, na synka se ani nepodíval. Služebníci naložili mrtvou Tatarku na vůz a odvezli s sebou. Ještě toho dne zmizeli Tataři z kraje a na tvrzi si lidé oddechli. Brzy potom se vrátili sousedé do vsi a moc se divili, když u zemana uviděli malého Tatařínka. Zemanka se s ním všude chlubila a starala se o něho víc než o vlastního, který už seděl v kolébce a hrál si sám.
„Vidíš, muži!“ povídala zemanka. „V životě jsem si nemyslela, že budeme mít takového synka, co nám život i majetek zachrání. Nebýt jeho, už jsme tady nebyli!“
„To máš pravdu!“ řekl zeman. „Ve světě se ledacos někdy naplete, co by člověk nikomu ani neuvěřil, kdyby to sám nezažil.“
A malý Tatařín se měl opravdu k světu. Rostl jako z vody, co byla v rybníku pod hrází. Chutnalo mu a byl pořád hladový; zemanka měla co dělat, aby ho uživila. Mnoho času uběhlo, než do vsi zase přijel žebrák, který sloužil Tatarům, a zašel rovnou k zemanovi do tvrze. Když ho domácí uviděli, běželi bránu otevřít. Všichni byli zvědaví, jakou nese zprávu. „Tak co je nového?“ ptal se zeman.
„Nesu Ti vzkaz od tatarského pána, že si pro syna co nevidět přijede. Poslal mne napřed, abych se podíval, jak se mu daří a zda žije.“
„A co by nežil? Jen se sám podívej, jak se má ten synek k světu!“ smál se zeman a ukázal na lůžko, kde chlapec v peřinách rozhazoval ručkama.
Zemanka nesla hostu na stůl něco k snědku a povídala mu:
„Jen řekni svému pánovi, ať se o synka nestrachuje! Máme ho jako vlastního.“
Žebrák ještě chvíli poseděl, k večeru ale zmizel a víc se neukázal. To znamenalo, že Tataři jsou někde nablízku. Zeman z toho byl nevrlý a měl strach, co bude. Ale žena ho těšila.
„Nic se neboj! Všechno dobře dopadne. O synka jsme se starali poctivě a je jako malovaný. Když bude třeba, sama ho na cestu vypravím a kupu plenek mu nachystám, aby od nás nejel jako nějaký chudák.“ A jak řekla, tak udělala. Co doma měla, se vším se podělila jako pravá máma. Také jí přitom nějaká ta slza ukápla, protože jí Tatařínek za ten čas přirostl k srdci.
Jednoho dne přijeli Tataři. Lidé se schovávali, ale zeman dal klidně bránu otevřít a všichni vjeli do tvrze. Tentokrát s nimi přijel také žebrák, ale na koni a v panském šatě, sotva ho kdo z domácích poznal.
Zemanka musela Tatařínka nejdříve rozbalit a jeho otci ukázat, že je živ a zdráv. Když ho znovu zabalila a do rukou mu podala, od Tatara dostala zlatou sponu s barevnými kaménky. Potom všichni vyšli ze stavení na dvůr a tatarský pán nechal z jednoho svého koně odvázat kožený pytel a dal ho zemanovi. Byl plný peněz.
„Tak vidíš, zemane, že jsi neprohloupil!“ řekl mu Tatarův služebník, co po světě chodil převlečený za žebráka. „Můj pán se Ti za Tvou službu královsky odměnil a nikdy Ti toho nezapomene.“
Zemanka se s malým synkem loučila a moc přitom plakala, když ho pán bral na koně. Tataři vyjížděli z brány a všichni se za nimi dívali. „Zdrávi dojeli! Zdrávi dojeli!“ volala zemanka a pro pláč na oči neviděla. Dávno už opustili Tataři moravskou zemi, ale na vilémovické tvrzi pořád vzpomínali na malého Tatařínka, jako by to bylo včera. Ještě jednou se tu žebrák objevil a zprávu jim donesl, že se jeho tatarský pán šťastně dostal se svým synem až domů. Zemance přinesl zlatem vyšívaný pás, jaké nosí ženy té země, a ona si zase poplakala. Do smrti nezapomněla, že kdesi daleko v tatarské zemi žije synek, kterého odkojila vlastním mlékem a dala mu půl srdce.
Na tvrzi zůstal viset tatarský znak a lidé v něm viděli hlavu Tatara. Věřili, že přináší sílu, zdatnost a vytrvalost. Od té doby se prý na tvrzi a v Dolních Vilémovicích rodily jen takové děti. Z druhých dědin se jim proto posmívali a říkali jim Tataři z Vilémovic.