Tak svět odplácí

Jednou nesl sedlák z lesa dříví, a chtěje si odpočinout, hodil dříví na zem a posadil se na kámen. V tom slyší nedaleko z jámy nářek:
„Ach, člověče, smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já Ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí.“
Člověk odvalil kámen a z jámy vylezl veliký had, svinul se v kolečko, vymrštil se vzhůru a řekl:
„Věz, člověče, že já jsem Jaza; připrav se, musíš umřít!“
Člověk ulekl se velmi a naříkaje vytýkal hadovi nevděk:
„Zdali jsi mě nevolal na pomoc? Zdali jsem Ti nezachoval život?“
„Ovšem,“ řekl had, „avšak nečiním, než co jsem slíbil, totiž odplatit Ti tak, jako svět odplácí.“
I zůstali konečně na tom, aby tu rozepři jiní rozsoudili, a co soudce vyřkne, při tom aby zůstalo.
Šli spolu hledat soudce a nalezli na jednom místě starého psa k plotu přivázaného.
„Jak se máš, věrný strážce domu?“
„Jak vidíte.“
„Buď dobrotiv a rozsuď nás, máme spolu rozepři.“
A sedlák vypravoval mu celou svou příhodu.
„Tak-li to bylo?“ tázal se potom pes hada.
„Tak,“ odpověděl had.
„Člověče,“ řekl pes, „musíš umřít, neb takto skutečně svět odplácí. Když jsem já byl mlád, byl jsem miláčkem svého pána; beze mě nebylo lovu, já naplňoval pánovu kuchyni zvěřinou; pán chodil v liščinách a vlčinách, které já nalovil. Později hlídal jsem dům jeho před zloději; pán měl mě rád, dávali mu za mě kočár i s koňmi, a přece mě neprodal. A nyní, když jsem už stár a nemocen, když už se ani hýbat, ani štěkat nemohu, vyvedli mě sem a přivázali k plotu, aby mě ras zabil. Takhle svět odplácí!“
Ubohý sedlák vida, že prohrál při, prosil druha svého, aby jiného soudce vyhledali, a had i k tomu svolil. I šli spolu roklinami a lesinami a našli na jednom místě starého bídného koně, měl hlavu svěšenou, boky vpadlé jako deska a hovadice mouchy celé tělo mu pokryly, štípajíce jej; neměl ani síly tolik, co by je odehnal.
„Jak se máš, šlechetné zvíře?“
„Jak vidíte.“
I prosili ho, aby je rozsoudil, a doložili, že sedlák už u jednoho soudce prohrál. Kůň vyslechl trpělivě jejich rozepři a dal taky hadovi za pravdu, řka, že takto svět odplácí.
„Když jsem já byl mlád,“ povídá, „uměl jsem všelijaké pěkné věci; když mě vyvedli ze stáje, všichni hosté se mi divili. Nadto pak nosíval jsem pána svého na vojně a nejednou jsem mu svou rychlostí zachoval život i ke slávě mu dopomohl. Proto mě taky dva lidé tehdáž obsluhovali, každý den dvakráte mě česali, nejpěknější oves i seno mi dávali, ve stáji mé bylo jako v pokoji, v létě, aby mě hovadice neštípaly, dávali na mě síť, a můj pán byl by mě nedal za půl vsi. Ale když jsem zestárnul, mořili mě hladem, ani slámy najíst mi nedali, a naposledy mě vyvlekli sem na paseku, aby mě vlk zadávil!“
„Co chceš nyní ještě, člověče?“ tázal se had.
Ale sedlák ho ještě zas uprosil, aby šli do třetice a posledního soudce hledat. Šli, a tu podle lesa běží lišák.
„Hej, pane lišáku, počkej a rozsuď nás, máme spolu rozepři; už u dvou soudců prohráno.“
Lišák, chytrá hlava, oba je vyslechnuv, mrknul po straně na člověka a pošeptal mu:
„Dáš-li mi všecky své slepice, pomohu Ti z té nesnáze.“
„Což slepice,“ řekl člověk, „i husy Ti dám, a třeba celé své jmění.“
Lišák se stavěl jako soudce nestranný a řekl:
„Spor to velmi důležitý, jde Ti o život a o smrt. Ti první soudili lehkovážně. Jinde ta rozepře rozsouzena být nemůže leč na místě, kde se přihodila, a protož tam musíme jít; tak se shledá, která strana má pravdu.“
Když pak na to nešťastné místo přišli, řekl lišák, že se ta věc musí vzít od počátku.
„Ty, člověče, posaď se na kámen, kdes tehdáž seděl, a ty, hade, vlez zase do jámy, kde jsi byl.“
Když oba tak učinili a had se vsoukal do jámy, mrknul lišák na člověka:
„Nuže, rychle přival kámen!“ a člověk nedal se podruhé pobízet.
I děkoval lišákovi za vysvobození od jisté smrti, a lišák odpověděl:
„Ale nezapomeň na slepice; zítra přede dnem přijdu si k Tobě na snídani!“
Sedlák přišel domů s radostí, jako by se byl znova narodil, i vypravoval ženě, co se mu přihodilo, velebil lišákovu moudrost a doložil, že mu za to slíbil všecky slepice a že si zítra přede dnem pro ně přijde. Žena byla sice ráda, že muž její nezahynul, ale bylo jí taky líto slepic.
Druhého dne časně ráno přišla žena k oknu, a když viděla lišáka přecházet po dvoře a v okno nahlížet, zavolala muže:
„Slyšíš, starý, někde se tu vzal lišák před okny.“
„I to ten, co mě vysvobodil, přišel si pro slepice.“
„Leda bych se zbláznila, abych mu slepice dala! Buď pánbůh pochválen, žes Ty zdráv! Vezmi ručnici a lišáka zabij, dostaneš ještě několik rýnských za kůži.“
Člověk uposlechl ženu, vzal ručnici a oknem do lišáka vypálil. Umíraje, zvolal žalostně lišák:
„Takhle svět odplácí!“