Světská krása

Byl jednou bohatý kníže a ten neměl žádných dětí; i modlíval se se svou ženou každodenně, aby jim bůh alespoň jednoho syna požehnal. ..... Vyslyšeli bůh jejich modlitbu a ženě požehnal. ..... Když čas její vypršel a porodit měla, přišli právě tu noc dva staří, šediví poutníci o nocleh prosit.
„Inu, rád bych Vás na noc vzal,“ pravil kníže, „neboť vidím, že jste velmi unaveni, ale nebudete mít pokojnou noc!“ a kníže jim povídal, co očekává.
Poutníci ale nepřestali prosit, až jim kníže dovolil nocovat pod jeho střechou; když měli lůžko přichystané, uložili se. ..... Před půlnocí začne žena knížete sténat; poutníci se vzbudili. .....
„Jdi ven a podívej se, jaká znamení se na nebi ukazují,“ pravil starší poutník mladšímu. Ten vyšel ven, podíval se na oblohu, a navrátiv se k staršímu poutníku, pravil:
„Eh, ta znamení se mi nelíbí, samé šibenice se ukazují.“
„No, ať se tedy ještě nenarodí, nebo by nešťastným člověkem bylo.“ řekl starší a zase lehli a usnuli. ..... Bylo po půlnoci, žena knížete ještě bolestněji sténala, poutníci se vzbudili. .....
„Jdi ven a podívej se, jaká znamení se na nebi ukazují,“ pravil starší mladšímu. Ten šel ven, podíval se na oblohu, a když se nazpět vrátil, pravil staršímu druhu:
„Teď jsem viděl samá dobrá znamení; kdyby se teď narodilo, jistě by šťastné bylo.“
„No, ať se tedy narodí.“ přisvědčil starší a kněžna porodila krásného syna se zlatou hvězdou na čele. Ráno bylo třeba jít ke křtu. Rozradovaný kníže prosil i poutníky, aby mu šli za kmotry. .....
„Když jste byli při narození, buďte i při křtu,“ řekl jim, a oni přivolivše, šli s ostatními do chrámu. ..... Bylo při křtu mnoho pánů a zemanů a každý do vínku zlato, stříbro dával, jen poutníci zlata ani stříbra neměli.
„Inu,“ ohlásil se starší poutník, „my zlato nemáme, ale jinak Tě obdarujeme, dáme my Ti za ženu Světskou krásu a té pod celým širým nebem rovno nebude.“ Slib ten zapsali do knihy a dítěti do vínku dali. ..... Po křtu odešli.
Chlapec rostl jako konopí a byl velice sličný. ..... Jednou když se v skříni otcově přehrabával, přišel mu do rukou onen kmotrovský slib. Když si to přečet, ptal se otce:
„To mně tu Světskou krásu kmotříčkové do vínku darovali?“
„Eh, kdepak je Tvá Světská krása, to je jen tak napsáno.“ vymlouval se otec, nechtě, aby se mu tím synek splašil. ..... Ale již se stalo. ..... Synkovi ta Světská krása v hlavě vrtala, i ptal se ustavičně, kde je, co je, a když se mu řeklo, že o ní neví nikdo, umínil si do světa jiti a vyhledat si ji. ..... Všecko otcovo vymlouvání a prosby byly marné; přichystal se na cestu, rozžehnal se s rodiči a šel hledat Světskou krásu.
I přemýšlel ustavičně po cestě, kdeže by měl tu Krásu hledat a koho se na ni optat, až tu mu napadlo, že by Slunce o ní vědět mělo; a hned také umínil si jiti k němu a zeptat se ho. ..... Jel dlouho, dlouho, horami, dolinami, přes vrchy a vody, až se přitoulal k Sluncově matce.
„Ach, kde jsi se tu vzal, drahý synku, vždyť tu ani ptáčka ani letáčka nevídat, neslýchat,“ přivítala ho Sluncová matka.
„Ej paní máti, přišel jsem se Slunce zeptat, neví-li, kde Světská krása bydlí.“
„Počkej jen, až můj syn domů přijde, zeptám se ho. Ale ty tu těžko vydržíš, neboť když můj syn hladový přijde, lehko by Tě i snědl ..... pojď, schovám tě!“
I schovala ho pod koryto, aby ho Slunce nevidělo. ..... Večer jak se Slunce domů vrátilo, hned na matku volalo:
„Ej mamko, mamko, čichám tu člověčinu, koho tu máš?“
„Ach, kdepak by se tu člověčina vzala, vždyť Ti to ještě páchne, jak jsi celý den silně svítil,“ krotila je matka, ale Slunce jí řeklo:
„Jen ven s ním, matko, ať je to kdokoliv, nic mu neudělám.“
Na ta slova vylezl knížecí synek zpod koryta ven. .....
„Proč jsi sem přišel, bratříčku?“ ptalo se ho Slunce. .....
„Přišel jsem se Tě zeptat, jestli jste tu něco neslyšeli o Světské kráse.“
„O Světské kráse já nic nevím, ale jdi k Větříkovi, možná, že on ji někde vyfoukal.“
Sel tedy synek dále k Větru, a když zase dlouho šel přes vrchy, doly, hory a veliké pustotiny, přišel k jedné veliké jeskyni, kde našel Větrovu matku.
„Kde jsi se tu, synku, vzal, vždyť tu ani ptáčka ani letáčka nevídat, neslýchat.“
„Přišel jsem se, paní máti, Větříka zeptat, neví-li něco o Světské kráse.“
„Jen počkej, synáčku, až se vrátí; ale lehni si jen pod koryto, sice by s Tebou mohlo být zle, kdyby se Větřík hladový vrátil.“
Zanedlouho přihnal se Větřík do jeskyně takovou silou, že div koryto nepřekotil, a hned člověka ucítil. „Ej, mamko, mamko, čichám tu člověčinu, koho tu máš?“
„Ach, kdepak by se tu vzala, to se Ti jen tak zdá, že jsi si té duchoty po světě nabral.“ vymlouvala matka.
„Jen ven s ním, matko, nic mu neudělám.“ řekl Vítr a synek zpod koryta vylezl.
„Proč jsi přišel, bratříčku?“
ptal se ho Vítr. ..... Synek mu povídal, proč přišel.
„O té Světské kráse nevím nic, a to jsem dnes všecko profoukal, ale Měsíček, ten by snad mohl o ní vědět, toho sejdi zeptat.“
Na tu radu vybral se knížecí synek opět na cestu k Měsíci. ..... Opět musel dlouho chodit, než došel k Měsíci.
„Proč jsi přišel, bratříčku?“
„Přišel jsem se Tě zeptat, nevíš-li o Světské kráse.“
„Ba věru, vím o ní, předešlé noci jsem na ni svítil. Kdybys ji viděl, i rozum bys ztratil; ale bydlí na jiném světě,“ pravil Měsíc.
„A jak ji dostat?“
zeptal se mládenec.
„No když už jinak nedáš, zavedu Tě k té díře, kudy se na jiný svět chodí, a tam najdeš takové lidi, co Ti řeknou, kudy dále. ..... Ale to Ti povídám, že jestli jsi se v dobrém znamení nenarodil, darmo se tam namáháš.“
Synek na to ale nic nedbal a jen prosil Měsíce, aby ho vyprovodil.
Po dlouhé chůzi přišli k mostu, přes nějž se na jiný svět chodilo, ..... tu radil Měsíc mládenci, aby s koně slezl, bičíkem ho šlehl, by přes most napřed běžel. Mladý kníže se divil sice, ale poslechl; s koně slezl a bičem ho šlehl. ..... Kůň se rozběhl na most, a vtom zpod mostu se vyřítil ohromný drak šarkan, koně chytil a s ním zase pod mostem se skryl. Tam ho sežral a byv nasycen schoulil se, kníže pak bez úrazu po mostě přešel. .....
„Vidíš, tak by se bylo Tobě stalo!“ řekl mu Měsíc, dále ho veda. Tu ale najednou Měsíček se mu ztratil, a on přišel mezi vrchy a strmá úbočí a brodil se bažinami po pás. Byl by již zahynul, kdyby ho byl Měsíček nedohonil a na pravou cestu ho nevyvedl.
Poté šli stále spolu šťastně až k jedné chaloupce v lese, kde byla ta díra do země. ..... Tam se mu Měsíček ztratil, ale z chaloupky vyšli dva staří šediví poutníčkové, radostně ho vítajíce:
„Vítej nám, vítej, náš kmotřence, my Tě už dávno čekáme!“
Synek se divil, že ho stařečkové znají, když mu ale povídali, že oni jsou jeho kmotři a že oni mu tu Světskou krásu do vínku dali, tu pln radosti nevěděl, kterak jim děkovat má.
„Nu synku, Ty musíš dále, tudy vede Tvá cesta!“
při těch slovech ukázal starší poutník mládenci otvor do země a řekl mu, že ho tam dolů po provaze spustí. Synek byl svolný. Dříve ale, než ho stařečkové dolů spustili, dal jim bílý šátek a pravil:
„Jestli ten šátek zčervená a krví prosákne, tedy vězte, že je se mnou zle, a přijděte mi na pomoc.“
To mu kmotříčkové slíbili a přikázali mu, by opatrným byl, a kdyby se nahoru dostat chtěl, aby jen lanem zatáhl. Pak ho spustili dolů.
Když synek knížecí na zem se dostal a z provazu se vykroutil, šel hodný kus cesty, až přišel k jedné chýši; ta chýše byla zrovna pod skleněným zámkem. ..... Vešel do chýše a tam našel starou ženu, sedící za stolem. Byla to věštkyně.
„Dej bůh štěstí, babičko,“ pozdravil mladík. .....
„Pámbůhdej i Tobě, synku, kde jsi se tu vzal?“
ptala se ho žena.
„Přišel jsem k Vám, abych se dověděl, je-li to ještě daleko, kde Světská krása bydlí.“
„Oj, Světská krása?“
povídala věštkyně, „taje tu na skleněném zámku, ale Ty k ní jdeš nadarmo, neboť se k ní nedostaneš.“
„Ej babičko, povězte mi přece, jak bych se k ní dostal,“ prosil mladík ženu. .....
„To je marné, mnoho mladých lidí tam už zahynulo, kteří o Světskou krásu usilovali, ale marně. ..... Na skleněný zámek se nedostaneš.“
„Pěkně Vás prosím, jen mi poraďte, chci se Vám pěkně odsloužit.“
Věštkyně dala se uprositi a takto mladíku pravila:
„Když jsi tak zdaleka přišel, tak Ti všechno prozradím a povím. Světská krása bydlí tam nahoře na skleněném zámku, a tam nevylezeš. ..... Ale abys věděl, ona se chodí každý pátek se svými dvanácti děvčaty do jezera tady poblíž v jedné zahradě koupat. Jestli umíš dobře střílet, tak jdi do té zahrady a pozoruj, až se bude koupat. Ona si s hlavy zlatou korunu do trávy položí; jak to zpozoruješ, hned mezi děvčata střel a hled, abys tu nejkrásnější trefil. Světská krása se tím poleká a bude nad ní naříkat. Tu se Ty pomalu přikraď, korunu z trávy chyť, na hlavu si polož a utíkej, jak jen můžeš, jenom se neohlížej zpátky za nic na světě, nebo bys všechno prohrál.“
Tak řekla věštkyně mládencovi a ten slíbil, že ji ve všem poslechne.
Když se určitého dne, totiž pátku, dočkal, vzal kuši a šel do zahrady k jezeru, aby hlídal. Zanedlouho přišla Světská krása s dvanácti děvčaty, by se v jezeře koupaly. Ona měla na hlavě korunku; než do vody vstoupila, tu korunku do trávy položila. ..... Mládenec zpod křoví na vše se díval, ale jak se na Světskou krásu a na dvanácte sličných děvčat podíval, zapomněl na střílení i na opatrnost a hlavu z křoví vystrčil. Když ho Světská krása zhlédla, vodou mu oči zastříkla, a v tom okamžení utíkal synek v jelena přeměněný do lesa.
Kmotříčkové jeho seděli nahoře a bílý šátek měli mezi sebou prostřený; ..... v tu dobu, když synek stal se jelenem, viděli, že šátek bílý červenem prokvítá. .....
„No, našemu kmotřenci se zle vede; nemeškejme jen a pojďme za ním.“ řekli stařečkové a jeden za druhým spustili se dolů. Dole hodili šátek do povětří a ten je vedl pod skleněný zámek k věštkyni.
Ta dobře věděla, co synkovi se přihodilo, a kmotrům jeho vše povídala. „A nemohli bychom mu pomoci?“ ptali se jí. „Proč ne,“ řekla věštkyně, „on má zlatou hvězdu na čele, podle té ho poznáte. Kdybyste měli tolik zlata, abyste z něho mohli ulít kouli jako ta hvězda, a tou kulí ho do té hvězdy střelili, stal by se člověkem.“
Kmotrové jeho šli hned, zlato posbírali, ulili kuli a šli do lesa, kde se knížecí syn mezi jinými, též v rozličnou zvěř zakletými mladíky pásl. ..... Starší kmotr střelil mu do zlaté hvězdy v čele, jelen se překotil a v tom okamžení skočil mládenec, přeměněn, na nohy a kmotrům za osvobození děkoval. ..... Kmotříčkové napomenuvše ho, aby podruhé lépe poslouchal, odebrali se nazpět, on ale k věštkyni pospíchal. ..... Ta ho nevlídně přivítala:
„Ej, Ty jsi mi střelec! Škoda, že ani to udělat neumíš, co Ti člověk vymyslí!“
zlobila se.
„Ach, jen se nehněvejte, jak jsem Světskou krásu spatřil, zapomněl jsem střílet.“ pravil synek a věštkyni jen zase prosil, aby mu poradila, co má dělat. ..... Poradila mu tedy žena, aby v pátek zase k jezeru šel a za jednu skálu vysokou se schoval, kde Světská krása korunku položí; ať ji pak uchopí a s ní utíká, ale neohlíží se, byť ho i Světská krása prosila.
Když nastal pátek, pospíchal knížecí synek k jezeru a za vysokou skálu se ukryl. ..... Zanedlouho přijde Světská krása se svými děvčaty, korunku na břehu položí a jdou se koupat. Tenkráte byl mladík pevnější, včas ještě vzpomněl, proč přišel; opatrně ze záskalí vylezl, korunku chytil a utíkal, co nohy stačily.
Jak ho Světská krása viděla s korunkou utíkat, vzlétla a letěla za ním i s děvčaty. Jak ho již doháněla, volala sladkým hlasem:
„Můj drahý pane, ohlídni se, jaká krásná líčka mám, podívej se na mne aspoň jedenkrát!“
Mládenec myslel, když korunku drží, že mu ji vzít nemůže, nemohl sladkému hlasu odolat a ohlídl se. ..... V tom okamžení mu korunka z ruky zmizela a stal se z něho medvěd.
Opět kmotříčkové seděli, majíce bílý šátek mezi sebou prostřený, když tu jim náhle krví se zalil. .....
„Zle je, zle našemu kmotřenci!“ zvolali oba, pospíchajíce dolů. Šátek krvavý v povětří před nimi vlající vedl je opět k chýši věštkyně. .....
„Paní máti,“ ptali sejí, „co se to zase s naším kmotřencem stalo, jak bychom mu pomohli?“
„Světská krása zaklela ho v medvěda, běhá po lese, udělejte to, co předtím„radila kmotrům. Ti zase kuli zlatou ulili, pak šli do lesa, medvěda se zlatou hvězdou vyhledali a do čela mu střelili, a jako prve stal se z něho člověk. ..... Když ho vysvobodili, začali mu lát, že věštkyni neposlechl. ..... Mládenec ujišťoval kmotry, že se věru nemohl zdržet, a prosil je, aby s ním šli k věštkyni a zaň orodovali, by mu ještě jednou poradila, co by dělat měl. .....
„No, Ty jsi mi chlapík, kdybych to byla věděla, ani bych se s Tebou byla do řeči nedávala!“ Tak hubovala žena sklíčeného mladíka, ale konečně mu přece radu dala.
„No, synku, ještě Ti něco povím; jsi-li v dobrém znamení narozen, štěstí Tě nemine. Jdi ještě jednou na tu Světskou krásu čekat; u jezera leží koňská hlava, až k té hlavě přijdeš, vzpomeň na mne a stane se z Tebe chrobák. ..... Jako chrobák ukryj se do té hlavy, a až Světská krása korunku položí, Ty vylez, vzpomeň na mne a bude z Tebe člověk. Potom korunku chyť a utíkej, jen se mi ale statečně drž! ..... Dej však pozor, až budeš vylízat, aby Tě nespatřila, nebo bude tu hlavu drtit, dokud ji nerozdrtí a Tebe nezabije.“
Mladík ženě vděčně poděkoval a slíbil, že se tenkráte nedá ničím oklamat. ..... V pátý den šel zase zrána k jezeru, našel si koňskou hlavu, vzpomněl na věštkyni a hned se z něho stal brouček, kterému lehko bylo do hlavy koňské se skryti.
Zanedlouho přišla Světská krása se svými děvčaty se koupat. Položila korunku do trávy a vstoupila do jezera; mladík chtěl z hlavy vylézt, tu ho ale Světská krása zhlédla, a kdyby nebyl honem zpátky couvl, byla by ho zabila. Ale ona volala děvčata a všecky doukly do hlavy a drtily ji, až byla na malé kousky rozdrolena; potom domnívajíce se, že broučka zabily, do jezera se vrhly. Brouček ale přece našel v jedné dutině hlavy skrýš, a když děvčata viděl se koupati, vylezl do trávy, přeměnil se v člověka; chytil korunku a utíkal s ní, co mu dech stačil. ..... Ale Světská krása zahlédla utíkajícího, letem za ním se pustila, a čím rychleji on běžel, tím rychleji ona letěla. ..... Když byla od něho na doslech hlasu, začala volat:
„Ohlídni se, ohlídni, drahý můj šuhaji sladký, ohlídni, jaké pěkné nožky mám!“
Ale darmo ho vábila, darmo prosila, aby se na ni ohlédl, on se nedal tenkráte ošálit. Utíkal jedním letem k otvoru, zatáhl lano a kmotříčkové vytáhli ho nahoru i s korunkou, kterou nemínil více dát z rukou. Sotva byl nahoře, přiletěla za ním i Světská krása se všemi dvanácti děvčaty; volky nevolky musela za svou korunou.
„Dej mi mou korunu, dej, vždyť já se bez ní vrátit nemohu,“ prosila Krása mladíka.
„Moje drahá Kráso, netrap se pro to, vždyť já Tě rád vidím; korunku Ti nedám, ale staneš se mou ženou.“ řekl mladý kníže, objímaje a líbaje ji Když viděla Světská krása, že má mladý kníže hvězdu na čele, že je krásný, zůstala u něho i se svými děvčaty; on se hned hotovil domů si ji odvést. ..... Když se se svými kmotry loučil, starší se nabídl, že je domů doprovodí, což bylo mladému knížeti velmi vítané. ..... Vydali se tedy na cestu.
Na noc přišli do jednoho osamělého dvorce. Pán s paní šli spát do jizby, kmotr zůstal ležet na prahu, a těch dvanácte děvčat přeměnilo se v holubičky a sedly na střechu. ..... V noci začaly si holubičky mezi sebou takto rozprávět:
„Ach zlé útrapy na našeho pána a paní čekají! Našeho pána pan otec pošle pro ně zlatý kočár. ..... Když do toho kočáru sednou, kočár hned s nimi do propasti sjede, aby se na kusy rozbili. Tak to chce udělat zlý šarkan, který pod zemí bydlí a naši paní i pána zahubit chce. ..... Ale kdo ta slova vysloví, ať oněmí.“
Kmotříček si ta slova dobře pamatoval, ale nezmínil se nikomu. ..... Druhý den cestovali dále a jako na první noc tak i na druhou přišli do osamělého dvorce. Pán s paní šli spát do jizby, kmotr zůstal na prahu, děvčata co holubičky posedaly na střechu. ..... V noci zase slyší kmotr, jak si povídají:
„Ach zlé útrapy našeho pána i paní čekají! Našeho pána pan otec pošle paní pohár vína, ale když se z něho napije, mrtva padne, neboť ho šarkan otrávil. ..... Kdo ta slova vysloví, ať oněmí.“
Kmotr si to pamatoval, ale neřekl nikomu ani slova. Třetí den zase bylo tak jako prvnější dva dni; večír když se zase holubičky usadily, začaly opět rozprávět takto:
„Ach zlé útrapy našeho pána a paní čekají! Až náš pán s paní první noc na svém zámku nocovat budou, šarkan se o půlnoci do světnice dostane a pána zabije. ..... Kdo ta slova vysloví, ať oněmí.“
Kmotr si všecky ty řeči dobře pamatoval, ale neřekl nikomu. ..... Když nebyli již daleko od rodného města mladého knížete, poslal kníže otci poselství, že se vrací domů se svou nevěstou, Světskou krásou. Tu hned otec vyslal družinu četnou jim vstříc, krásné kočáry a pro nevěstu kočár zlatý.
Než když k mladému knížeti dojeli a on si do něho s nevěstou sedat chtěl, kmotr ho zadržel:
„Nesedej do toho kočáru, nebo se Ti zle povede, sedni do toho nejposlednějšího.“
„Nevím, proč to žádáš, ale jsi můj dobrý přítel, poslechnu Tě.“
Poslechl; a zlatý kočár jako větrem nesen zpátky do zámku letěl, nevěsta ale s ženichem šťastně k zámku přijeli. Tam jim poslal otec zlatý pohár vínem naplněný na přivítanou.
Ale kmotr opět prosil mladého knížete, aby se vína nedotýkal, nechce-li být v okamžení mrtev. ..... Kníže nerad poslechl, ale věda, že kmotr je jeho největší dobrodinec, dal si říci, žádaje o jiný pohár vína. Když víno ze zlatého poháru na zem vylil, zem pod tím vínem zprahla.
Přijeli do zámku, rodiče je s nesmírnou radostí přijali, i všecek lid, a celý zámek nad Světskou krásou zajásal. I byla hned svatba. Když se pak večír ženich s mladoženkou do ložnice ubírali, přistoupil zase kmotr k ženichovi,
prose ho, aby směl u jeho lože nocovat. Bylo to proti vůli mladému knížeti, než konečně svolil; on se ženou uložili se na lože, ale kmotr s obnaženým mečem stál jim u hlav. Oni usnuli, on bděl. Tu k půlnoci strhne se šum, v světnici objeví se ohavný šarkan a přímo k loži se plazí. Ale břitký meč strážce opatrného počal do něho sekat a nepřestal, dokud jediná hlava na něm byla.
Hlukem tím vzbudili se spící, a kníže, vida v rukou přítele krvavý meč, vzkřikl a z lože vyskočil; myslel, že mu ženu snad zabil. Kmotr ale mu ukázal na ohavné tělo šarkana a pak je vzal a oknem do propasti dolů vrhl. Tu teprve kníže ho odprošoval a ptal se ho, jak on to vše mohl vědět; ale kmotříček neřekl mu ani slova, jak se všechno dověděl, a věda, že je kníže nebezpečenství zbaven a šťasten, rozloučil se s ním a odešel ze zámku, nedav se obměkčit prosbami mladých manželů, aby s nimi zůstal.
Kníže ale nikdy nezapomněl na kmotříčky, kteří mu Světskou krásu za ženu dali, neboť jí nebylo v světě rovné.