Světluška a potopa

Poletuje si Světluška sem a tam a svítí zelenavou lampičkou. Je to hezké, takhle si hrát! Jednou je na fialovém zvonečku a kvítek ji kolébá jako v kolébce, podruhé si sedne na trs sladkých malin a pochutnává si na nich, pak zase zalétne o kousek dál na zralou jahodu, která je ještě sladší než voňavá malina.
Dobře je Světlušce na světě, moc dobře. A snad ještě o něco lépe.
Při té hře a dovádění si ani nevšimla, že nebe dostává olověnou barvu, mnohem černější než lesní podvečer.
Najednou se zableskne. Tak prudce, že v tom bílém lesku světýlko lampičky úplně zanikne. A hned také zahřmí, až se celý les zachvěje.
A už je to tady ..... kap ..... kap ..... kap .....
Těžké dešťové kapky houstnou. Kapky se mění v souvislý šum. A než se muška Světluška vzpamatuje, než jí dojde, že se musí schovat, jedna těžká kapka jí bouchne rovnou na hlavu. Jémine, ta kapka byla tak těžká, že srazila Světlušku z jahodníkového listu, a tak veliká, že ji celou zalila ..... až zhasl plamínek lampičky.
Kapek však stále přibývá, spustil se pořádný liják. Blýská se a prší, a ještě vítr se přidal a kvílí v korunách stromů.
Vystrašená Světluška se schovala pod nejširší list jahody, ale moc to nepomáhá; lístek se kolébá sem a tam, za chvíli je pod ním plno vody a muška Světluška vidí, že kdyby tu zůstala, kdyby se nezachránila, snad by se dočista utopila. Ale kam se podít v takové hrozné chvíli? Kam se vydat, když tma houstne a lampička nesvítí? Muška Světluška začala utíkat, aby si zachránila holý život. Jenomže v té nepohodě a vodní záplavě se špatně utíká. Ještě hůř než špatně. Každou chvíli do něčeho vrazí, pod nožkama plno kaluží, a ke všemu se vítr mění ve vichřici. Někde udeřil hrom a ozval se praskot padajícího stromu. Zle je, ach zle!
Pospíchá muška Světluška, hledá nějakou záchranu. Ale záchrana nikde. Najednou padne muška do prohlubiny a ta je plná vody. A Světluška už neběží, ale plave. Vlastně neplave, jenom plete nožičkami, vždyť se nikdy plavat neučila.
Světluška se náramně polekala, že se utopí. Už jí nezbývalo než volat o pomoc. Ale kdopak v tom šumění kapek a hučení větru uslyší Světluščin hlásek? Moc naděje neměla. Jenomže tonoucí se chytá i stébla. A tak jen pleda nožičkama, aby se udržela nad vodou a dostala se k pevnému bodu, a ze všech sil křičela:
„Pomóóóc, pomóóóc, pomóóóc!“
Ale nic, jenom další blesk udeřil někde blízko. Potom nastalo ticho. Déšť rázem ustal, i vítr utichl a přestal výt Najednou, jako by něco zaslechla. Ještě silněji zavolá:
„Zachraňte mě, broučkové dobří, miláčkové zlatí! Muška Světluška se topí!“
„Vydrž, Světluško, za chvíli jsem u Tebe,“ ozvalo se vzápětí zřetelně.
Ještěže déšť na chvíli utichl a vítr přestal vyhrávat. Ach, to je dobře, protože někdo zaslechl volání a zachrání mušku Světlušku.
Kdopak to asi je? Kdo se tak šťastně objevil nablízku v takovém nečase? A zachránce už je tady! Kdo jiný než tesařík Vousáč.
Až teď Světlušce svilo, že má chaloupku na košaté jívě.
„Jsi tady, Světluško?“ ptá se tesařík, v té tmě dobře nevidí.
„Tady jsem, tady, strýčku tesaříku!“ volá Světluška a kmitá nožkami ostošest, aby v poslední chvíli nepřišla o život.
„Rozsviť lampičku, ať Tě najdu!“
„Jakpak ji mám rozsvítit, když mi ji voda zalila a ona teď nechce svítit,“ fňuká muška, protože má strach, že ji tesařík nenajde.
„Dobrá, dobrá, už Tě vidím, hned jsem tam!“ křičí tesařík.
A když dosedl na mokrou trávu, zabručel:
„No to ses dostala do pořádné louže, Světluško! Copak jsi ji neviděla?“
„Neviděla, strejčínku, vždyť Vám povídám, že mi voda zalila světýlko.“
„Počkej, nějak Ti pomůžu.“
Strýček tesařík stojí na břehu zalité prohlubiny a natahuje vous, aby se Světluška zachytila. Když se chytne, tesařík škubne vousem a vytáhne Světlušku z vody. Ale i když má strýček tesařík pořádně dlouhé vousy, nejsou tak dlouhé, aby dosáhly k mušce Světlušce.
„Připlav blíž, Světluško!“ povídá strýček Vousáč. „Připlav a chyť se!“
„Nemůžu plavat, strýčku, už nemám sílu,“ naříká muška Světluška a sotva se drží nad vodou. „Tak zkus ještě kousíček!“
Marně však Světluška třepe nožičkama, její pohyby jsou malátné, slabé, muška stojí na jednom místě.
Tesařík vidí, že takhle mušku nezachrání. A kdyby pro ni vlezl do vody, octli by se oba ve stejné louži a možná by se oba utopili.
Znova se zablesklo a tma se proměnila ve světlo. Jenom na chvíli, na chviličku, ale to stačilo. Tesařík zahlédl vysoký stvol šťovíku, jak se kolébá na břehu jamky. A hned věděl, co udělá.
„Pomoz mi, šťovíku, zachránit mušku Světlušku,“ prosí tesařík vysokou bylinu a už leze nahoru. Leze a leze, už je skoro nahoře. A šťovík se pod Vousáčovou váhou začne naklánět k místu, kde se topí muška Světluška. Jako by slyšel tesaříkovu prosbu.
„Ještě kousek, milý šťovíku,“ prosí strýček a šplhá se až na vrcholek. A vrcholek šťovíku je už skoro nad vodou, skoro se dotýká hladiny. V tom tesařík natáhl dlouhý vous a dosáhl k mušce Světlušce.
Světluška se zachytila předníma nožkama vousu a strýček ji pomalu, pomaloučku tahá z vody. „Drž se dobře, Světluško!“
A muška se přidržuje vousu všemi šesti nožkami. Voda z ní crčí, ale už je to dobré, už se nedrží jenom vousu, už se drží i šťovíku. A teď honem, honem oba jako po mostě lezou na pevnou zem. Už jsou na zemi a Světluška je zachráněna.