Strakatinka

Byl jednou jeden král a ten měl za ženu krásnou zlatovlásku, ale tak krásnou, že jí na světě nebylo rovné. Měli spolu jedinou dcerušku. Jenže královna náhle onemocněla, ulehla a začala se bát, kdyby umřela, aby král nepřivedl princezničce macechu, která by na ni nebyla hodná. Proto, když cítila, že už z lože nevstane, zavolala si krále a řekla mu:
„Jestli se po mé smrti budeš chtít znovu oženit, neber si žádnou, která nebude stejně krásná jako já a která nebude mít zrovna takové zlaté vlasy, jako mám já. Slib mi to.“ Když jí to král slíbil, zavřela oči, usnula a už se nevzbudila.
Král se dlouho nemohl utěšit a na novou ženitbu vůbec nepomýšlel. Nakonec jeho rádcové prohlásili:
„Nic platno, král se musí znovu oženit, abychom měli královnu a třeba ještě prince.“
Brzo byli vysláni poslové na všechny strany, aby hledali nevěstu, která by se krásou plně vyrovnala nebožce královně. Ale žádná taková snad už na světě nebyla, aspoň ji nemohli najít, a i kdyby někdo tak krásnou byl našel, přece jen žádná neměla takové zlaté vlasy. A tak se poslové vrátili domů s nepořízenou.
Jen sama králova dceruška byla zrovna tak krásná jako její nebožka matka a měla i takové zlaté vlasy. Když dorostla, začali vzkazovat první ženichové, jestli by se o princeznu směli ucházet. Král se na dceru teprve jaksepatří podíval, a jako když mu spadnou šupiny z očí: viděl, že je navlas podobná jeho zemřelé manželce. A najednou cítil, že bez ní nemůže žít a za nikoho ji provdat. Řekl tedy svým rádcům:
„Sám se ožením se svou dcerou, protože je věrným obrazem mé nebožky ženy a jinde nemohu najít nevěstu, která se jí vyrovná.“
Když to rádcové uslyšeli, zhrozili se a řekli:
„Od nepaměti je zakázáno, aby se otec oženil se svou dcerou. Z takového hříchu nemůže vzejít nic dobrého, jen byste tím strhl do záhuby celé království.“
Dcera se zhrozila ještě víc, když zvěděla o otcově úmyslu, ale doufala, že ho od toho přece ještě odvrátí. Řekla mu:
„Nežli splním Vaše přání, otče, musím nejdříve dostat troje šaty: jedny zlaté jako slunce, druhé stříbrné jako měsíc a třetí zářivé jako hvězdy. Dále žádám plášť sešitý z tisícerých kožešin a kožešinek ..... každé zvíře, které žije ve Vaší říši, musí na to kousek své kůže obětovat.“ Přitom si však myslela: Tohle jsou docela nemožné věci, nikdo je nedokáže opatřit, tím také otce odvrátím od jeho špatných myšlenek.
Jenže král nepovolil. Nejdovednější panny v království musely tkát ty troje šaty, jedny zlaté jako slunce, jedny stříbrné jako měsíc, jedny zářivé jako hvězdy. Jeho myslivci museli pochytat všecka zvířata v celé říši, každému stáhnout kousek kůže, a z toho potom kožešníci ušili plášť z tisícerých kožešin. Když bylo konečně všechno hotovo, dal král přinést plášť, rozprostřel ho před svou dcerou a řekl:
„Zítra, bude svatba.“
Když princezna viděla, že otcovo srdce neoblomí, a vzdala se vší naděje, rozhodla se uprchnout. V noci, když všichni spali, potichu vstala a vybrala ze své šperkovnice tři nejmilejší skvosty: zlatý prsten, maličký zlatý kolovrátek a drobounké zlaté motovidlo. Ty troje šaty, sluncové, měsíčné a hvězdné, složila do ořechové skořápky, oblékla si plášť z tisícerých kožešin a tvář i ruce si začernila sazemi. Potom se poručila Pánubohu a vyšla ze zámku. Celou noc tak šla a šla, až přišla do velikého lesa. A že byla unavená, sedla si do vykotlaného stromu a usnula.
Slunce vyšlo a ona spala dál, a i když byl už bílý den, pořád ještě spala. Stalo se však, že právě v tom lese lovil král, kterému les náležel. Když se jeho ohaři přiblížili ke stromu, začali čmuchat a se štěkotem pobíhali kolem dokola. Král povídá myslivcům:
„Jděte se podívat, jaké zvíře se to tam schovalo.“ Myslivci uposlechli, a když se vrátili, ohlásili mu:
„V tom vykotlaném stromě leží prapodivné zvíře, takové jsme ještě nikdy neviděli: jeho kůže, to je strakatina z tolika kožešin, že se to nedá spočítat. Ale teď leží a spí.“
„Zkuste, jestli se dá chytit živé. A když to dokážete, přivažte zvíře na vůz a vemte s sebou.“
Když myslivci na dívku sáhli, probudila se celá vyděšená a volala:
„Jsem ubohá sirota bez otce a bez matky, slitujte se nade mnou a vemte mě s sebou.“
„Proč ne, Strakatinko,“ odpověděli, „ke kuchyni budeš dobrá, jen pojď s námi, můžeš tam smetat popel.“ A tak ji posadili na vůz a jeli domů do královského zámku. Tam jí vykázali komůrku pod schody, kam nepronikal ani paprsek denního světla, a řekli:
„Tady můžeš bydlit a spát.“ Potom ji poslali do kuchyně. Tam nosila dříví a vodu, prohrabávala oheň, škubala drůbež, čistila zeleninu, vybírala popel a vůbec dělala všechnu hrubou práci jako pravá kuchtička.
Tak tam Strakatinka žila dlouhý čas tuze bídně. Ale potom jednou byla na zámku nějaká slavnost a Strakatinka řekla kuchařovi:
„Směla bych si zajít nahoru a chvíli se dívat? Stoupnu si jen na chodbu přede dveře.“
„Můžeš,“ odpověděl kuchař, „jen si jdi, ale za půl hodiny ať jsi zase tady, máš vybírat popel.“
A ona vzala svůj olejový kahánek, šla do své komůrky, svlékla kožich a smyla si saze s obličeje i s rukou, takže se zas objevila celá její krása. Potom otevřela ořech, vzala z něho ty šaty, co zářily jako slunce, a když si je oblékla, šla nahoru na slavnost. Všichni jí ustupovali z cesty, protože ji nikdo neznal a každý byl přesvědčen, že je to nějaká princezna. Zato král jí vyšel vstříc, podal jí ruku a dal se s ní do tance a v duchu si říkal:
„Tak krásnou pannu jsem ještě nikdy neviděl.“ Když dotančili, poklonila se, ale jen se král ohlédl, jeho tanečnice zmizela a nikdo nevěděl kam. Za. volali zbrojnoše, kteří stáli na stráži před zámkem, vyptávali se jich, ale žádný ji nezahlédl ani přicházet, ani vycházet.
Ona. však běžela do komůrky, honem svlékla šaty, začernila si obličej a ruce, vzala na sebe kožich, a zas to byla Strakatinka. Když přišla do kuchyně a chtěla jít po své práci a vybírat popel, povídá kuchař:
„To si nech až na zítřek a tuhle mi uvař polévku pro pana krále, já se chci taky trošku podívat, jaké je to nahoře. Ale dej si pozor, ať do ní nespadne vlas, nebo ode dneška už nedostaneš jíst.“
Kuchař odešel a Strakatinka vařila polévku pro krále, a uvařila chlebovou, jak nejlíp uměla. Když byla polévka hotová, došla si do komůrky pro svůj zlatý prsten a vložila ho do mísy, v níž byla polévka už připravena, jen ji donést na stůl. Když bylo po tanci, dal si král přinést polévku, okusil pár lžic a tolik mu chutnala, že si pomyslel: Lepší polévku jsem nikdy neměl v ústech. Ale když dojedl až na dno, uviděl tam zlatý prsten a nemohl pochopit, jak se tam dostal. Poručil tedy, aby k němu poslali kuchaře. Sotva kuchař uslyšel ten rozkaz, polekal se a povídá Strakatince:
„To Ti jistě spadl do polévky vlas. Jestli je to tak, budeš bita.“ Když přišel nahoru, král se ho zeptal, kdo vařil tu polévku. „Já jsem ji vařil,“ odpověděl kuchař. Jenže král řekl:
„To není pravda, je docela jiná a mnohem lepší než jindy.“ A tak odpověděl:
„Musím se přiznat, nevařil jsem ji, vařila ji Strakatinka.“
Král na to: 
„Jdi a pošli mi ji sem.“
Když Strakatinka přišla, zeptal se král:
„Kdo jsi?“
„Jsem ubohá sirota, nemám už otce ani matku.“
Vyptával se dále:
„Co děláš na mém zámku?“
„Nejsem tady k ničemu, než aby si na mně vylévali zlost.“
Vyptával se dál:
„Odkud máš ten prsten, co byl v polévce?“
Odpověděla mu:
„O žádném prstenu nevím.“
A tak se král nic nedověděl a musel ji zase propustit.
Po čase tam byla zase slavnost a Strakatinka jako předešle požádala kuchaře o dovolení, aby se směla jít podívat.
„Jdi si,“ odpověděl, „ale za půl hodiny zase přijdeš a uvaříš panu králi tu chlebovou polévku, kterou on tak rád.“
Odběhla do komůrky, rychle se umyla, vzala z oříšku druhé šaty, co byly stříbrné jako měsíc, a oblékla šije. Potom šla nahoru a zase už vypadala jako princezna. Král k ní hned přistoupil, byl rád, že ji tu zas má, a protože právě začínal tanec, tančili spolu. Ale když dotančili, zmizela zase tak rychle, že král vůbec nezpozoroval, kam šla. Princezna v měsíčných šatech vběhla do své komůrky, udělala ze sebe zase Strakatinku a šla do kuchyně vařit polévku. Když potom byl kuchař nahoře, přinesla svůj zlatý kolovrátek a dala ho do mísy, takže ho pod připravenou polévkou nebylo vidět.
Polévku podali na stůl, král ji jedl a chutnala mu právě tak jako poprvé. Zavolal si kuchaře a ten i tentokrát poctivě přiznal, že polévku vařila Strakatinka. A tak musela kuchtička zase před krále, ale zase mu odpověděla, že je tu jen k tomu, aby si na ní vylévali zlost, a o zlatém kolovrátku že neví.
Když král pořádal slavnost potřetí, opakovalo se všechno jako už po dvakrát. Kuchař jí sice povídal:
„Ty umíš čarovat, Strakatinko, pokaždé dáš do polévky něco, po čem je tak dobrá a panu králi chutná mnohem lip, než kdybych ji vařil já.“ Ale když tolik prosila, pustil ji zase na ten stanovený čas nahoru.
Tentokrát si oblékla šaty, které se třpytily jako hvězdy, a vešla v nich do sálu. Král zase tančil s krásnou pannou a zdálo se mu, že ještě nikdy nebyla tak spanilá. A jak tančili, nepozorovaně jí navlékl na prst zlatý prsten. Také poručil hudebníkům, aby ten taneční kousek byl hodně dlouhý. Když dohráli, chtěl ji král zadržet za ruce, ale ona se mu vymkla a tak hbitě vběhla mezi hosty, že mu zmizela přímo před očima. Utíkala, co jen mohla, do své komůrky pod schody, ale protože se zdržela příliš dlouho, déle než měla dovoleno, nestačila už svléknout ty hvězdné šaty, jenom si přes ně přehodila svůj kožich. V tom kvapu se také ani celá nezačernila, jeden prst zůstal bílý. Strakatinka honem běžela do kuchyně, uvařila pro krále polévku, a když byl kuchař pryč, dala do ní zlaté motovidýlko.
Když král tu zlatou hračku na dně nalezl, dal Strakatinku zavolat. Hned si všiml toho bílého prstu a také uviděl prsten, který jí při tanci navlékl. Rázem ji chytil za ruku a nepustil, a jak se snažila vyprostit a utéci, kožešinový plášť se jí trochu rozhalil a zpod něho se zatřpytily hvězdné šaty. Teď už se král nerozmýšlel a plášť s ní strhl. Objevily se zlaté vlasy a ona tu stála v celé své nádheře a dál už se nemohla skrývat. A když si s tváře otřela saze a popel, byla to nejkrásnější panna, co svět světem stojí.
„Ty jsi má rozmilá nevěsta,“ řekl král, „a nikdy už se nerozloučíme.“
Potom slavili svatbu a šťastně spolu žili. A když někdy měl král špatný den a byl ustaraný a mrzutý, šla královna do kuchyně, uvařila mu chlebovou polévku nebo klidně i celý dort a král se hned rozveselil. Škoda že se od ní nemohl nikdo naučit, jak se ta dobrá polévka dělá. To bychom si pochutnali!