Stoleček Prostřise, oslík Zlatoděj a obušek Zpytle ven

zobrazeno 765×

Vložil(a): jitkamety, 12. 3. 2016 19.28

Před dávnými časy byl jeden krejčí, měl tři syny a jen jednu jedinou kozu. Ta koza musela dostávat dobré krmení, když je svým mlékem všechny živila, a každý den ji museli vodit na pastvu. Synové se v tom poctivě střídali.
Jednou ji nejstarší zavedl na hřbitov, kde rostla nejpěknější tráva, zrovna hedvábná, nechal ji tam pást a volně pobíhat. Večer, když byl čas jít domů, zeptal se:
„Napásla ses, kozičko? Máš dost?“
Koza odpověděla:
„Napásla jsem se tolika, nic už bych nemohla spolykat, už ani lísteček, mek, mek, mek.“
„Tak pojď domů,“ řekl mládenec, vzal ji na provaz, odvedl ji do chléva a tam ji uvázal.
„Tak co,“ zeptal se starý krejčí, „je koza pořádně napasená?“
„Až do alelujá,“ odpověděl syn, „napásla se tolika, nic už by nemohla spolykat.“
Ale otec se chtěl ještě sám přesvědčit, zašel do chléva, pohladil milou kozu a zeptal se:
„No jakpak, kozičko, jsi napasená?“
Koza odpověděla:
„Čehopak bych se napásla? Jen jsem se skákáním vytřásla, samý hrob, hrůbek, hrobeček, nenašla jsem ani lísteček.“
„Co to slyším?“ zvolal krejčí, běžel do stavení a rozkřikl se na syna:
„Ty jeden lháři, Ty budeš říkat, že je koza napasená, a nechal jsi ji o hladu?“ A v té zlosti popadl se stěny dřevěný krejčovský loket a tím ho vyhnal z domu.
Druhého dne byl na řadě prostřední syn. Ten vyhledal za plotem palouček, kde bylo plno jetelíčku, mlíčí a jiné chutné trávy, a koza to všecko spásla dohola. Večer, když se chystal domů, zeptal se:
„Napásla ses, kozičko? Máš dost?“ Koza odpověděla:
„Napásla jsem se tolika, nic už bych nemohla spolykat, už ani lísteček, mek, mek, mek.“
„Tak pojď domů,“ řekl mládenec, zavedl ji domů a uvázal v chlévě. „Tak co,“ řekl starý krejčí, „je koza pořádně napasená?“
„Až do alelujá,“ odpověděl syn, „napásla se mi tolika, nic už by nemohla spolykat.“
Ale krejčí na jeho slova už mnoho nespoléhal, zašel si do chléva a zeptal se:
„No jakpak, kozičko, jsi napasená?“ Koza odpověděla:
„Čehopak bych se napásla? Jen jsem se běháním vytřásla. Jen samá krtina, mravenčí kopeček, nenašla jsem ani lísteček.“
„No počkej, ty ničemo!“ vykřikl krejčí, „takové dobré hovádko nechávat o hladu!“ běžel do stavení a loktem vypráskal mládence ze dveří.
Teď došlo na třetího syna. Ten se chtěl otci zavděčit, vyhledal křoví s pěkným šťavnatým lupením a nechal kozu okusovat mladé výhonky. Večer, když se chystal domů, zeptal se kozy:
„Napásla ses, kozičko? Máš dost?“ Koza odpověděla:
„Napásla jsem se tolika, nic už bych nemohla spolykat, už ani lísteček, mek, mek, mek.“
„Tak pojď domů,“ řekl mládenec, zavedl ji do chléva a tam ji uvázal „Tak co,“ řekl starý krejčí, „je koza pořádně napasená?“
„Tatínku,“ odpověděl syn, „napásla se mi tolika, víc už by nemohla spolykat.“
Jenže krejčí mu nedůvěřoval, zašel do chléva a zeptal se:
„No jakpak, kozičko, jsi napasená?“
Zlomyslné zvíře však odpovědělo:
„Čehopak bych se napásla? Jen jsem se lezením vytřásla, trnina, holý stromeček, nenašla jsem ani lísteček.“
„Je to cháska prolhaná!“ zvolal krejčí, „kouska svědomí to nemá, jeden jako druhý. Ale dál už si ze mne blázna dělat nebudete!“ A zlostí všecek bez sebe vběhl do stavení, popadl loket a zvalchoval nebohému chlapci hřbet tak důkladně, že mládenec utekl z domu.
Teď zůstal starý krejčí s kozou sám. Druhého dne ráno šel do chléva, pohladil kozu a řekl:
„Pojď, milá kozičko, zavedu Tě sám na pastvu.“ Vzal ji na provaz a dovedl ji k zeleným houštinám a do rozkvetlého řebříčku a chrastavce a co vůbec kozy rády žerou. „Tady se konečně jednou zas napaseš dosytosti,“ řekl jí a nechal ji pást až do večera. Potom sejí zeptal:
„No, napásla ses, kozičko?“
Koza odpověděla:
„Napásla jsem se tolika, nic už bych nemohla spolykat, už ani lísteček, mek, mek, mek.“
„Tak pojď domů,“ řekl krejčí, zavedl ji do chléva a uvázal. Když odcházel, ještě jednou se obrátil a povídá:
„Teď máš konečně jednou dost, teď jsi napasená.“
Ale koza se k němu nezachovala o nic lip a zvolala:
„Čehopak bych se napásla? Jen jsem se brkáním vytřásla, jen samý kámen a kopeček, nenašla jsem ani lísteček.“
Když to krejčí uslyšel, zůstal jako omráčený a pochopil, že své tři synky zavrhl bez příčiny.
„No počkej, ty nevděčné stvoření, vyhnat Tě, to je málo, já Tě poznamenám, že už se u žádného poctivého krejčího neobejdeš!“ Doběhl si pro břitvu, namydlil koze hlavu a oholil ji dohola, že byla hladká jako dlaň. A protože krejčovským loktem by jí prokázal příliš velkou čest, vzal na ni bič a švihal ji a švihal, až se koza utrhla a divokými skoky utekla.
Když teď krejčí zůstal ve stavení sám a sám, tuze se mu stýskalo. Vzpomínal na své syny, byl by je měl rád zase doma, jenže nikdo nevěděl, kam se poděli.
Nejstarší syn vstoupil do učení k truhláři a učil se pilně a neúnavně. Když konečně dostal za vyučenou a měl jít jako tovaryš na vandr, daroval mu mistr stoleček. Byl jen z obyčejného dřeva a nevypadal nijak zvláštně, ale měl jednu dobrou vlastnost. Když ho člověk postavil a řekl:
„Stolečku, prostři se,“ milý stoleček byl v mžiku pokrytý čistým ubrouskem a stál na něm talíř, vedle něho nůž a vidlička, a mísy plné jídla, co se jich jen vešlo, a veliká lahvice červeného vína svítila, až se srdce smálo. Mladý tovaryš si pomyslel: Tohle mi vystačí, co živ budu. Poděkoval mistrovi a vesele se pustil do světa.
Chodil tak z místa na místo a nic se nestaral, je-li kde hospoda dobrá nebo špatná a dostane-li se tam něco pořádného nebo ne. A někdy ani do hospody nešel, radši zůstal někde v polích, v lese, na louce, kde se mu zachtělo, sundal stoleček se zad, postavil ho před sebe, řekl:
„Stolečku, prostři se,“ a hned měl všechno, co srdce ráčilo. Nakonec se mu zastesklo, usmyslel si, že se vrátí k otci: on už se jistě nehněvá a s tím kouzelným stolečkem ho jistě rád zase přijme.
Cestou k domovu přišel jednou večer do hospody, v níž bylo u všech stolů plno. Hosté ho přivítali a pozvali, aby k nim přisedl a jedl s nimi, jinak že těžko ještě něco dostane.
„Co Vás napadá,“ odpověděl truhlář, „těch pár soust Vám přece nebudu brát od úst, radši pohostím já Vás.“
Smáli se, mysleli, že jenom žertuje. On však postavil svůj stoleček doprostřed šenkovny a řekl:
„Stolečku, prostři se.“ Mžikem stálo na stolečku plno všelijakých jídel, jaká by byl hospodský ani nedokázal opatřit, a všechna tak libě voněla, až se hostům sliny sbíhaly.
„Poslužte si, přátelé,“ řekl truhlář, a když hosté viděli, že to myslí doopravdy, nedali se dvakrát pobízet, přihrnuli se, vytáhli nože a krájeli si a jedli jen což. A kdykoli se některá mísa vyprázdnila, hned se na její místo sama od sebe postavila mísa plná. Tomu se nemohli dost vynadivit.
Hospodský stál v koutě a vyvaloval oči. Nevěděl, co říci, ale myslel si: Takového kuchaře mít v hospodě, panečku, to by se mi hodilo.
Truhlář a jeho společnost se veselili dlouho do noci. Ale všechno má svůj konec, a tak se rozloučili a šli spát. Mladý tovaryš také ulehl a divotvorný stoleček si postavil ke stěně. Hospodský však pro samé přemýšlení oka nezamhouřil, dřevěný kuchař mu nešel z hlavy. Až si vzpomněl, že má na komoře mezi harampádím starý stoleček, který vypadá zrovna tak. Potichounku ho přinesl a vyměnil za ten divotvorný.
Ráno truhlář zaplatil za nocleh, vzal stoleček na záda, ani ho nenapadlo, že by měl nepravý, a šel svou cestou. K polednímu došel domů a otec samou radostí div neplakal. Když se spolu přivítali, zeptal se ho:
„Tak co, synáčku, čímpak ses vyučil?“
„Jsem vyučený truhlář, tatínku.“
„Dobré řemeslo,“ odpověděl tatík. „A copak sis z vandru přinesl?“
„To nejlepší, co jsem si přinesl, je tenhle stoleček, tatínku.“
Krejčí si stolek prohlédl ze všech stran a řekl:
„Na Tvůj mistrovský kus zrovna nevypadá, vždyť je to starý, nepohledný stolek.“
„Ale je to stoleček Prostřise,“ odpověděl syn. „Když ho postavím a řeknu mu, aby se prostřel, hned na něm jsou samá vzácná jídla a k nim víno, po kterém srdce okřeje. Jděte, tatínku, a pozvěte všechny příbuzné a přátele, ať se jednou taky dobře pomějí. Stoleček je všechny nasytí a občerství.“
Když byla společnost pohromadě, postavil svůj stoleček doprostřed světnice a řekl:
„Stolečku, prostři se.“ Ale stoleček se ani nehnul a zůstal holý a prázdný jako každý jiný stolek. Teď teprve ubohý tovaryš poznal, že mu někdo stoleček vyměnil, a styděl se, že před sezvanými hosty vypadá jako lhář. Příbuzní se mu jen vysmáli a museli se rozejít stejně hladoví a žízniví, jak přišli. Tatík znovu vytáhl své šití a krejčoval dál, a syn vstoupil do práce k truhlářskému mistrovi.
Druhý syn se dostal k jednomu mlynáři a učil se u něho mlynářskému řemeslu. Když měl učební léta za sebou, řekl mu mistr:
„Protože ses tak dobře držel, daruju Ti oslíka. Ale je to neobyčejný oslík, zapřáhnout se nedá a pytle nenosí.“
„A k čemu tedy je?“ zeptal se mladý mlynářský.
„Sype zlato,“ odpověděl mlynář. „Když ho postavíš na plachetku a řekneš: ,Zlatoději, zlato dej,' začne Ti oslíček sypat zlaťáky.“
„To je tedy něco,“ řekl mlynářský, poděkoval a vydal se do světa.
Nemusel vandrovat za řemeslem, vandroval pro zábavu. Když potřeboval peníze, stačilo, aby řekl oslíkovi:
„Zlatoději, zlato dej,“ a hned mu zlaťáky jen pršely a on neměl nic jiného na práci než je se země posbírat. Ať přišel kam přišel, požadoval jen to nejlepší, a čím dráž, tím lip, protože měl měšec pořád plný. Když tak nějaký čas chodil světem, povídal si:
„Musíš se taky už podívat za tatínkem, když s sebou přivedeš oslíka Zlatoděje, to on jistě zapomene na svůj hněv a pěkně Tě přivítá.“
Ale co se nestalo: cestou mlynářský zapadl právě do té hospody, v které jeho bratrovi vyměnili stoleček. Svého oslíka vedl za ohlávku a hospodský mu ji chtěl vzít z ruky a uvázat zvíře ve stáji. Ale mlynářský povídal:
„Jen se nenamáhejte, svého ušáka si zavedu do stáje sám a taky si ho sám uvážu, musím vědět, kde stojí.“
Hospodskému to bylo divné a říkal si, že z hosta, který si sám opatruje osla, mnoho nekouká. Ale když cizinec sáhl do kapsy a vytáhl dva zlaťáky a požádal, aby pro něho sehnal něco dobrého na zub, hospodský vykulil oči a běhal a sháněl to nejlepší, co se dalo opatřit. Po večeři se host zeptal, co je dlužen, a hospodský jako pravý odřihost odpověděl, že pán musí ještě pár zlaťáků přidat. Mlynářský sáhl do kapsy, ale ta už byla prázdná.
„Počkejte chvilku, pane hospodský,“ řekl, „já si jen doskočím pro peníze.“ Ale vzal si s sebou ubrus. Hospodský byl zvědav, k čemu ho potřebuje, potají se plížil za ním, a když host zavřel dveře stáje na závoru, nakukoval tam dírkou po suku. Cizinec prostřel ubrus pod osla, zavolal:
„Zlatoději, zlato dej,“ a z oslíka mžikem začaly vpředu vzadu pršet zlaťáky. „I hrome,“ podivil se hospodský, „tady se razí zlaťáky, že člověk ani mrkat nestačí! Takovýhle živý měšec, to by se mi hodilo!“
Host zaplatil účet a šel spát. Ale hospodský se v noci odkradl z domu do stáje, ušatého mincmistra odvedl pryč a na jeho místo uvázal jiného oslíka.
Časně zrána se mlynářský s oslíkem vydal na cestu a myslel, že si vede svého Zlatoděje. Za poledne přišel k otci, ten se zaradoval, že ho konečně zas vidí, a upřímně ho přivítal.
„A synáčku, čímpak jsi?“ optal se tatík.
„Mlynářem, tatínku,“ odpověděl syn.
„A copak sis z vandru přinesl?“
„Přivedl jsem si oslíka, nic jiného nenesu.“
„Oslů je tady dost,“ řekl otec, „to by mi byla dobrá koza přece jen milejší.“
„To se rozumí,“ odvětil syn, „jenže tohle není obyčejný osel, to je oslík Zlatoděj. Když mu řeknu: ,Zlatoději, zlato dej,' naprší Vám z toho ušáčka plná prostírka zlaťáků. Vzkažte, tatínku, pro všechny příbuzné, a já ze všech udělám boháče.“
„To si dám líbit,“ pochvaloval si krejčí, „když je to takové, nemusím se už dál mořit se šitím.“ A sám odběhl a svolával příbuzenstvo.
Jakmile byli všichni pohromadě, vyzval je mlynářský, aby udělali místo, rozestřel svou plachetku a přivedl oslíka do světnice. „Teď pozor,“ řekl jim a zavolal:
„Zlatoději, zlato dej.“ Osel se polekal, zastříhal ušima, zahýkal, padalo z něho, ale zlaťáky to nebyly. Inu, každý osel to na mincmistra nedotáhne. Chudák mlynářský tu stál jako opařený, viděl, že byl o svého oslíka ošizen, a musel teď příbuzné poprosit za odpuštění. A tak šli domů stejně chudí, jako přišli. Tatíkovi nezbývalo nic jiného než se dát zase do šití, a mládenec musel sloužit ve mlýně.
Třetí bratr šel do učení k jednomu soustružníkovi, a protože soustruhovat dřevo je velké umění, musel se svému řemeslu učit nejdéle. Jeho bratři se zatím dověděli, kde je, napsali mu, jak špatně pochodili, že je hospodský při posledním noclehu připravil o to, co si vysloužili, jednoho o kouzelný stoleček Prostřise, druhého o oslíka Zlatoděje. Když potom i soustružník dostal za vyučenou a měl se vydat na vandr, pochválil ho mistr, že se tak dobře držel, daroval mu pytel a řekl:
„Máš v něm obušek.“
„Pytel si pověsím přes rameno a může mi být dobrý, ale k čemu obušek? Bude tam jen tížit.“
„Hned Ti povím k čemu,“ odpověděl mistr. „Když Ti někdo ublíží, řekneš jen: ,Obušku, z pytle ven´ a obušek vyskočí, hupne mezi lidi zatancuje jim na hřbetě takového dupáka, že se potom týden ani nehnou. A nepřestane, dokud neřekneš: "Obušku, do pytle".“
Tovaryš mu poděkoval, hodil pytel přes rameno a šel. A když někdo na něho dotíral a chtěl se mu dostat na kobylku, mládenec řekl:
„Obušku, z pytle ven,“ a obušek v tu chvíli vyskočil a jednomu po druhém vyprášil kabát nebo kazajku přímo na těle, ani nepočkal, až to svléknou. A pracoval tak rychle, že než se člověk nadál, už byl taky na řadě.
Mladý soustružník doputoval kvečeru do hospody, v níž byli jeho bratři ošizeni. Položil si tlumok před sebe na stůl a začal vyprávět, co všechno ve světě viděl, jaké znamenitosti.
„Což o to,“ povídá, „takový stoleček Prostřise nebo oslík Zlatoděj, to jsou užitečné věci, ne že bych jimi pohrdal. Jenže to všechno nic není proti pokladu, který jsem získal já a který s sebou nosím tadyhle v tom pytli.“
Hospodský nastražil uši. „U všech všudy, copak to tam může mít?“ říkal si. „V tom pytli asi bude samé drahé kamení. Ten bych měl taky ještě dostat a bylo by to jen v pořádku, protože všeho dobrého vždycky do třetice.“
Když byl čas jít do Hajan, natáhl se host na lavici a ten vak si podložil pod hlavu místo polštáře. A když se zdálo, že už tvrdě spí, hospodský šel k němu, opatrně vzal vak za růžek a polehounku zatahal: chtěl zkusit, jestli by ho nemohl vytáhnout a podstrčit jiný. Jenže na tohle soustružník už dávno čekal. Jak se teď hospodský chystal zatáhnout důkladně, host křikl:
„Obušku, z pytle ven.“ Obušek hned vyletěl a hup hospodskému na záda a mydlil ho jedna radost. Hospodský křičel až běda, jako když ho na nože bere, ale čím víc křičel, tím silněji mu obušek na hřbetě vyklepával takt k té písničce, až se zbitý chamtivec vysílením svalil na zem. A soustružník řekl:
„Ležícího nebijeme, ale jestli mně nevydáš stoleček Prostřise a oslíka Zlatoděje, začneme znova.“
„Ach, jen to ne,“ skuhral hospodský, už docela zkrotlý, „rád Vám všecko vrátím, jen když přikážete tomu ďábelskému raráškovi, aby se zas uklidil do pytle.“
„Dobře,“ odpověděl tovaryš, „i když si to nezasloužíš, dáme Ti milost, ale dej si pozor!“ Potom zavolal:
„Obušku, do pytle!“ a už ho tam nechal a s pytlem pod hlavou spokojeně usnul.
Ráno při snídani si soustružník stoleček vyzkoušel, potom ho vzal na záda, pytel přes rameno, oslíka Zlatoděje za uzdu a hned se vydal domů k otci. Krejčí se zaradoval, když i nejmladšího syna zas uviděl, a taky se ho zeptal, čím se ve světě vyučil.
„Ze mne máte soustružníka, tatínku,“ odpověděl syn.
„Umělé a čisté řemeslo,“ pochválil otec. „A copak sis z vandru přinesl?“
„Vzácný kousek, tatínku,“ odpověděl syn, „obušek v pytli.“
„Cože,“ zvolal tatík, „obušek? To je mi věc! Z každého stromu si ho můžeš useknout.“
„Ale ne takový, tatínku. Když někdo proti mně obmýšlí něco zlého, řeknu ,Obušku, z pytle ven,' obušek vyskočí a začne mu nakládat. A nepoleví, dokud chlap neleží na zemi a nezačne s prosíkem. Vidíte, jenom tenhle obušek mi pomohl dostat zpátky stoleček Prostřise a oslíka Zlatoděje, které mým bratrům sebral ten nenechavý hospodský. Teď pro oba vzkažte a taky hned sezvěte všechny příbuzné. Všichni dostanou jíst a pít a ještě jim nasypeme plné kapsy zlaťáků.“
Starý krejčí tomu ještě mnoho nevěřil, ale přece si dal říci a příbuzné svolal. Potom soustružník prostřel doprostřed světnice plachetku, přivedl oslíka Zlatoděje a řekl bratrovi:
„No, bratříčku, promluv si s ním.“ A mlynářský řekl:
„Zlatoději, zlato dej.“ A mžikem cupaly na prostírku zlaťáky, jako když se spustí liják, a oslík dřív neustal, dokud všichni neměli tolik, že už víc neunesli. (Vidím Vám na nose, že byste se k tomu byli taky rádi nachomýtli!) Potom soustružník přinesl stoleček a řekl:
„Teď zas ty, bratříčku, promluv s ním.“
A sotva truhlář dořekl své „Stolečku, prostři se,“ už byl stolek prostřený a na něm plno vzácných jídel, mísa vedle mísy. Potom nastalo hodování, jaké krejčí ve svém baráčku ještě nezažil. Celé příbuzenstvo zůstalo pohromadě dlouho do noci a všichni se veselili a dobrou vůli spolu měli.
Ráno krejčí sebral jehly a nitě, loket a žehličku, všechno to zavřel do almárky a potom si žil se třemi syny blaze jako v pohádce.
Ale kampak se poděla ta koza, která zavinila, že krejčí své syny vyhnal? Taky Vám to povím.
Koza se hrozně styděla, že má holou hlavu, utekla do lesa a zalezla do liščího doupěte. Když liška Ryška přišla domů, zasvítily na ni ze tmy dvě veliké oči, a bylo to pro ni takové leknutí, že se na místě obrátila a utekla. Potkal ji medvěd, viděl, jak je vyděšená, a zeptal sejí:
„Copak je Ti, kmotřičko, že se tak divně tváříš?“
„Ani se neptej,“ odpověděla Ryška, „nějaké strašlivé zvíře se mi usadilo v doupěti a civělo na mne ohnivýma očima.“
„Nestarej se, však ho brzy vyženeme,“ těšil ji medvěd, šel s ní a nahlédl do doupěte. Ale jak uviděl ty ohnivé oči, taky ho obešla hrůza: s tímhle strašlivým zvířetem nechtěl nic mít a upaloval odtud.
Potkala ho včela, všimla si, že jaksi není ve své kůži, a řekla:
„Ale ale, strejčínku, Ty se tváříš nějak kysele, copak to? Jindy máš veselosti nazbyt.“
„Tobě se to mluví,“ odpověděl medvěd. „V doupěti lišky Ryšky se usadilo strašlivé zvíře, a my ho nemůžeme vyhnat.“
„Je mi Tě líto, Bručále,“ zabzučela včela. „Jsem proti Tobě slabá nepaťura, Vy silní se po takové chudince ani neohlédnete, když Vám přijde do cesty, ale přece jen si myslím, že Vám teď dovedu pomoci.“
Letěla do liščího doupěte, sedla koze na tu hladce oholenou hlavu a štípla ji tak silně, že milá koza vyskočila, zamečela a utíkala pryč jako pominutá. A dodneška nikdo neví, kam až zaběhla. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů