Šťastný ostrov

Nad mořem padal ve velkých mokrých vločkách sníh, jako by to byl jeho zmrzlý dech. Na závětrné straně střechy chaloupky rybáře Jurase se hřály v kouři, jenž zvěstoval sváteční večeři, dvě vrány. 
„Hej, vráno! Vránečko,“ ptala se jedna druhé. „Taky Tě zebe?“ 
„Když se přitisknu k teplému komínu a schovám hlavu pod křídlo, necítím sníh ani vítr.“ 
„To je ale příjemná vůně v tom kouři! Asi tam dole pečou a vaří něco moc chutného!“ 
„Chutného, dobrého,“ potvrzovala ospale druhá vrána a zastrčila hlavu pod křídlo. 
Závěje sněhu, které se soumrakem zavály malou chaloupku, utlumily všechny zvuky. Dokonce i samo moře bylo sotva slyšet. 
Ale uvnitř se kolem plotny otáčela červenolící hospodyně a po celé světnici a do všech koutů jako by roznášela zázračné teplo. 
U kamen se povalovaly mokré vysoké rybářské boty. Rybář Juras seděl u stolu s rozepjatým opaskem a vyprávěl svému synáčkovi Norbíkovi, který se třel o jeho kolena, pohádku o Šťastném ostrovu. 
„Tam nikdo nemusí těžce pracovat. Chléb tam roste na všech stromech. Rostou tam velké bílé bochníky ..... Stačí jen natáhnout ruku! A na malých větvičkách tam visí sladké rohlíčky jako u nás v zimě jíní. Když vítr zatřese stromem, stačí nastavit čepici ..... Jednou jeden nešťastný rybář z naší osady vyjel na moře a ztratil se. Všichni si mysleli, že se utopil. Uplynuly tři roky a nikdo ho už nečekal. Náhle se vrátil domů. Loďku měl plnou chleba, samé velké bílé bochníky. A ruce měl bílé jako pan pastor. Všichni se dovtípili, že byl na Šťastném ostrově. Ale vyprávět o tom nemohl. Od velkého štěstí oněměl. Když se ho rybáři vyptávali, jen se usmíval ..... “ 
Zatímco otec vyprávěl, kocourek Mika svým ocasem jako peříčkem hladil pod stolem chlapcovy holé nohy, jako by ho někam zval. 
„Ale jak se tam můžeme dostat?“ ptal se chlapec. 
„Už jsi povečeřel, tak jdi do své postýlky a lehni si na bok! Možná že se tam dostaneš ve snu!“ řekl s úsměvem otec. 
A opravdu. Sotva si chlapec lehl a zavřel oči, přistoupil k němu nějaký muž a vzal ho za ruku. V tu chvíli všechny chlapcovy smysly byly jako omámené. Tvář muže se podobala měsíci. Z jeho přivřených víček s dlouhými černými řasami vyzařovalo jakési teplé třpytivé světlo. A kudy šli, tam se zelenal trávník a voněl něžně heřmánek. 
Oči toho dobrého člověka se přivíraly stále víc a víc, až světlo mezi jeho dlouhými řasami úplně pohaslo. Chlapec se ocitl na loďce uprostřed moře. Kolem dokola šuměly vlny a jen kocourek Mika na přídi před ním přátelsky hrbil svůj hřbet. 
Chlapec se už nebál. 
Kocourek si počínal jako zkušený kormidelník. Když se blížila velká vlna a hrozila zaplavit celou loďku, kocourek po ní přejel svým ocasem a vlna se dala na ústup. Mořská hladina se vyrovnala a vyjasnila. Oba cestovatelé se přibližovali k Šťastnému ostrovu. 
Zakotvili loďku a vystoupili na břeh. Tam už na ně opravdu čekal jakýsi nevídaný strom, se skloněnými větvemi plnými růžových šťavnatých plodů, které se samy nabízely do úst. Ale jakmile si chtěl Norbík něco utrhnout, ucítil, že ho kocourek zlehka udeřil po lýtkách svým ocasem: 
„Jen lez výš, jen lez výš!“ zavrčel Mika. „Netrhej jablko z dolní větve. Jen pak budeš velký a silný a bude Ti patřit svět!“ 
Kocour přinutil chlapce, aby se po větvích vyšplhal až k vrcholku stromu. Když utrhl jablko, které hledělo přímo do nebe, sklouzl chlapec po kmeni dolů a chystal se sníst je ve stínu stromu. 
„Na slunce. Pojď na slunce!“ volal Mika. „Na výsluní budeš vždycky zdravý a žádná nemoc se Tě nechytne.“ 
Šli tedy dál, až došli k perníkové chaloupce, kde je hodná šedivá stařenka hostila všemožnými dobrotami. Ale sotva se někam otočila, kocour vyskočil na stůl, popadl z mísy pořádný kousek a běžel s ním za pec. 
Hodná hospodyně vyhnala Miku za takovou neplechu z jizby. Norbík ho rozladěně následoval: 
„Řekni, kocoure, copak ten kus, který jsi ukradl, byl lepší než ostatní, které nám hospodyně nabízela?“ ptal se chlapec. 
„Vůbec ne!“ odpověděl Mika. „Ale mám ve zvyku sám si obstarávat živobytí. Víš, chlapče, já jsem přece lovec a rybář. A jestli zapomenu své řemeslo, nebudu nakonec s to chytit ani slepou myšku!“ 
„Ale proč jsme potom pluli ke Šťastnému ostrovu?“ 
„Možná proto, abychom viděli, že nejlepší je náš svět, v němž žijeme,“ zavrčel Mika zamyšleně ..... 
Ráno se oba cestovatelé probudili v úzké postýlce za pecí, která byla sbitá ze starých lodních prkýnek a ještě trochu voněla dehtem. Kocour ležel svinutý do klubíčka u chlapcových nohou.

Zdroj: www.abatar.cz