Splněný sen

zobrazeno 157×

Vložil(a): navji, 25. 7. 2017 8.32

Jistý Loudal z Radětic se neustále hádal se svou ženou. I když připustíme, že Loudalka byla od nátury ochotná přít se kdykoliv s kýmkoliv o cokoliv, musíme uznat, že v Loudalově případě měla pravdu ona a ne Loudal. „Sázet na čísla je nemrav nemravná, i když to císař pán z potřeby podporuje! Jen se rozhlídni kolem sebe!“ křičela a mávala rukama, takže z dálky připomínala větrný mlýn. „Krz střechu teče, omítka se drolí, podlahy žere houba, protože všechno prosázíš.“ „Šak já se jednou trefím!“ konejšil ji i sebe Loudal. „A pak si koupím vinohrad. Jen si vzpomeň, co mi stará cikánka prorokovala!

Za dva sloupky dukátů Bez velikejch cirátů Cimbalia cimbili I kdyby hromy bily Si koupíme vinici A s vinicí vopici Cimbalia…

Loudalka ho polínkem klepla do čela a vyzvala ho, aby na ni dýchl. „Byl jsi zase u Mojžíše na kmínce.“ „Byl. Byl a zblázni se, byl jsem u Mojžíše a dal jsem si kmínku, protože mám po ní krásný sny!“ „Ty a tvoje sny!“ „Máš vztek, že tobě se nikdy nic nezdá!“ a jak se zouval, skulil se na postel a usnul. Loudalová mu zula druhou holínku, povolila mu pásek u kalhot, límeček u krku a sundala mu brejličky. Chvilku nad ním stála a dívala se, jak se mu neoholená tvář nadouvá, když odfukuje. Pak ho přikryla. Kdyby se jí někdo zeptal, jestli to dělá z lásky nebo ze zvyku, nevěděla by, co říct. Kolikrát ji samotnou napadlo, proč už tenkrát, když prodal její svatební šaty a prosázel je v lotynce, proč mu neutekla. To byla ještě mladá a hezká. Proto, že ho měla ráda? Než usnula, chvilku ještě přemýšlela o hádance, kterou vlastně ani uhádnout nechtěla. Ráno byla Loudalova postel prázdná a po Loudalovi jako když se voda zavře. Loudalka si pomyslila, že ten její blázen šel časně na ryby. Ale najednou uslyšela od kurníku rámus, slepice tam vejskají a kdákají. „To měl sen a teď tam krade vajíčka, aby měl na lotynku,“ a běží tam. Měl osm vajíček po kapsách. Deváté vyteklo, jak mu je chtěla z ruky vykroutit. „Copak se vajíčka tak časně sbírají?“ „Nebožka teta tvýho otce mi to ve snu přikázala. Byla celá bílá, v pravé ruce kahánek a v levé ruce knihu.“ „Jak to víš, že to byla zrovna vona? Nebožku tetu mýho otce jsi ani neznal.“ „Jako kluk jsem po ní házel hroudy, náhodou! Křičeli jsme na ni Střelená Rézi, a v rakvi jsem ji viděl ležet. Byla to ona. Třikrát mi zaťukala na nos.“ „To by vypadalo jako vona,“ povídá Loudalka, „všechno dělala třikrát. Třikrát ze lžíce srkla, po třech polínkách přikládala, třikrát byla vdovou.“ „A třikrát mě za ucho zatahala a já se posadil. Ukázala mi v knize obrázek slepice, jak snáší vajíčko, pak vytrhla z knihy list. Bylo tam, že v Praze v domě U turecký hlavy najdu poklad. Pak zakdákala a já se probudil. Dej sem ty vajíčka, já je prodám Mojžíšovi. Musím ty numera vsadit.“ „Nic takovýho. Sen je sen, probudíš se, je den. Sprav střechu, zatejká, a to není sen.“ „Ženská, neblázni! Třikrát zaťukala, to je trojka. V pravé ruce kahan, šestnáctka, šílenou spatřiti šestadvacet, kdákati slyšeti jedenáct. To je tutovka!“ „Blba za muže míti, to je taky tutovka!“ Vajíčka nevydala a Loudal z trucu střechu nespravil. Celý den spolu nemluvili.

Příští noci se Loudalovi zjevila nebožka teta ženina otce jako Johanka z Arcu, celá v brnění. Stála v čele velikého vojska a na její povel všichni zvedli meče a volali: „Proč jsi nevsadil?“ Loudal se na posteli kroutil a skučel, až ho Loudalka vzbudila, aby mu zahnala noční můru. Už neusnul. Hledal ve snáři, co znamená velké vojsko viděti. Pak se oblékl, z kůlničky vyhrabal ukryté sítě a šel úvozem k potoku. Když se rozednívalo, po pás promočený, na zádech nůši pstruhů přikrytou kopřivami – kdyby šel hajný, aby mu mohl vysvětlit, že byl na kopřivách pro housátka – spěchal kolem hřbitova k faře. Pan farář pstruhy rád; za chvilinku Loudal bez nůše z fary rovnou do trafiky. Zrovna otvírali. Vsadil včerejší tutovku, a k tomu veliké vojsko viděti – čtyřicet devět. V osm už byl doma na žebříku a spravoval střechu. Loudalce to všechno vrtalo hlavou, ale just se na nic neptala. Přišel večer a Loudal, že prý jde na faru pro nůši. Vracel se z fary přes Mojžíšův šenk, takže když přišel domů, Loudalka už spala. Totiž vypadala, že spí, ale dobře slyšela, jak Loudal se s nůší na zádech nemohl protočit dveřmi, jak pak nůši sundal a hned přes ni upadl rovnou k peci, kde hlavou srazil narovnaná polínka. Brumlal a hekal. Když vstával, hledal oporu, šmátral kolem sebe. Teď převrhne džbán s vodou, myslí si Loudalka a napjatě čeká. Nepřevrhl. Usnul na podlaze, opřený o pec, která ho hřála do zad. Jen zavřel oči, už tu byla nebožka Rézi, teta ženina otce, celá v tureckém. Stála na jevišti a točila klikou osudí. Dva sirotkové tahali z osudí. Loudalovu slavnou tutovku. Nakonec teta Rézi postoupila na předscénu, ukázala prstem na Loudala a hodila mu do klína tureckou hlavu v turbanu. Celé divadlo se otáčelo po něm a on tam seděl v noční košili a bos. Cítil, jak se studem propadá, jak padá a neví kam, někam do tmy, ze které se probudil až k ránu. Oblékl se do nedělního, napsal na kraj novin “du do Prahy pro peníze”, přišpendlil to spící Loudalce na lajblík a vyrazil ku Praze. Hned jak vcházel Vyšehradskou branou, ptal se lidí, kde je v Praze dům U turecké hlavy. Dlouho se ptal, než ho poslali do Soukenické ulice. Když ulici našel, dům U turecké hlavy mu padl hned do oka. Veliký dům. Větší než škola u nich na okrese. Dovnitř se neodvážil, aby nevzbudil pozornost. Postával na chodníku, obhlížel a uvažoval, jak by s hledáním pokladu začal. „Koukáte, sousede, jako byste ten barák chtěl koupit.“ Strážník ho provrtával zkoumavým pohledem. Loudal se vzpamatoval z prvního leknutí a povídá klidně, až se sám divil: „Proč ne? Jen jestli je na prodej?“ Policajtův pohled poněkud změkl. „Za peníze je všecko k mání, milej pane!“ a pokračoval úředním krokem v obchůzce.

Takhle to teda je! pomyslil si Loudal. Člověka by nenapadlo, jak si má vykládat poselství ve snech utajená! Ovšemže! Zítra je tah a Loudal má vsazenou tutovku! Zítra vyhraje, bude inkasovat výhru, koupí barák U turecké hlavy a hezky v klidu začne adaptovat, přestavovat a přitom přijde na poklad. Už se viděl, jak zítra jezdí kočárem, kudy dneska ještě chodí pěšky. Okouněl v Kotcích a v duchu vybíral dary pro Loudalku. Když však spatřil výklady na Ferdinandově třídě a v Široké ulici, zavrhl dary, které vybral v Kotcích. Pro jeho ženu nic nebude dost drahé! Vžil se do toho tak, že na Příkopech už mu zboží za výklady nepřipadalo dost nóbl a začal uvažovat o tom, že by jezdil nakupovat do Vídně. V téhle náladě přišel do zájezdní hospody U zlaté husy. Dal si ukázat pokoje. Dlouho se nemohl rozhodnout, až se uvelebil v největším, s vyhlídkou na Koňský trh. Zul si boty a natáh se na postel, tak jak byl. Podomek, který mu ukazoval pokoje, se v hostech vyznal, a tenhle se mu moc nezamlouval. Přimhouřil oči a povídá: „Kam máme poslat pro zavazadla, vašnosti?“ „Zejtra, dobrý muži, zejtra! To budou fůry zavazadel!“ zasmál se Loudal a dodal s nakažlivou jistotou: „Kmínku máte? Máte. Přineste ji na pokoj. Litr.“ Ta noc byla na sny bohatá. Obsazení však bylo jiné než obvykle. Loudalka převzala hlavní roli. Jezdila v otevřeném kočáře po Praze a kynula tu sem, tu tam, podle toho, na kterém chodníku ji páni uctivě zdravili. Teta Rézi seděla na kozlíku, měla cylindr na hlavě a pod nosem knír. Vlastně to teta Rézi nebyla, ale byla to ona. A podle této snové logiky Loudala byla každý ten pán, co Loudalku uctivě zdravil, jenže vypadal pokaždé jinak. Najednou se sen pokazil, Loudal utíkal a nevěděl před kým. Jednou ho honil farář s nůší plnou tureckých hlav, podruhé nějaký důstojník, který byl vlastně podomek od Zlaté husy. Dohonil Loudala, třásl jím jak jabloní a křičel: „Tak, vašnosti, sakra, vstávat!“ Loudal otevřel oči a hned je zase zavřel. Nikoliv důstojník, nýbrž podomek stál nad ním a mluvil: „Jeden nocleh, litr kmínky, zaplaťte a jděte jinam. Tohle není putyka, to je Zlatá husa, pane!“ „Já teď nemám peníze. Kam jdete?“ „Pro policajta.“ „Jenom to ne! Neblázněte! Dyť já mám v Praze jmění.“ Podomek se od něho nehnul. Stál za ním jako stín, když se Loudal dával do rychtyku, a protože byl dobrý podomek, okartáčoval mu šaty a oholil ho. Pak se s ním vydal na Kozí plácek, kde byla hlavní loterie. Před krámem plno bab a nad nimi černá tabule a na tabuli křídou napsaná numírka, která právě byla tažena. Loudal se nezdržoval čtením, má přece tutovku! Rovnou do krámu, podá lístek s tutovkou pánovi s červeným nosem a čeká na výplatu. Pán s červeným nosem koukne na lístek a povídá: „Mordyje, tohle jsem nikdy neviděl!“ Pochopitelně, myslí si Loudal, a nikdy už neuvidíš! Každýmu netipuje nebožka teta ženinýho táty, cheche! „Tak si představte, pane,“ povídá pán s červeným nosem, „místo štyrky mít trojku, místo patnácky štrnácku, zkrátka každý číslo vo jedničku menší, tak ste bral sto tisíc zlatejch!“ „No, a kolik beru takhle?“ zatvrzele se ptá Loudal. „Takhle? Já to řeknu slušně. Nic!“ „To je podvod! Podvod, já měl tutovku, vy zloději!“ křičel Loudal. „Okradli jste mne!“ a sápal se na pána s červeným nosem. Pánovi naběhla na čele žíla. Nos zbrunátněl do fialova. Vyšel před pult a vzal bič. On totiž vedle lotynky to byl ještě obchod biči a jinými lahůdkami. Zapráskl na výstrahu a vynes Loudala před krám. Před krámem čekal podomek. Převzal Loudala a zavolal strážníka. „Podvodník,“ řekl strážníkovi. „Provokatér a anarchista,“ dodal pán s nosem už zase červeným. Strážník byl mladý, kohoutí pero na klobouku se mu vesele třepalo ve větříku, horlivě se změnil v rameno spravedlnosti a vedl Loudala na direkci. „Hlásím jednoho podvodníka, provokatéra a anarchistu.“ „Vylákal nocleh a litr kmínky,“ dodal podomek. „To si prošetříme,“ pravil starý zkušený policajt, jemuž kohoutí pero na klobouce se už dávno nezatřepetalo ani ve vichřici. Vystrnadil žalobce i mladé rameno a posadil si Loudala proti sobě. Dlouho si ho prohlížel a pak se ho zeptal, jak se jmenuje. Loudal, aby nedělal ostudu ženě, a obci, povídá, že se jmenuje Jan Choděra a že je z Mochova. Ani nevěděl, jak ho to napadlo. „Vy přece nejste anarchista, pane Choděra.“ „Jestli je to náboženství, tak já jsem katolík.“ „To jsem si myslil. A co provokatér? Jste nebo nejste?“ „Co to je?“ „Vona je to spíš nadávka než povolání,“ povídá mazák policajt, „ale sou idealisti, co myslej, že je to uživí.“ „Já jsem rolník.“ „To jsem si myslil. A vy rád kmínku?“ „Mám po ní sny.“ „A to jí musíte mít litr a na dluh, pane Choděro? Co tu vůbec pohledáváte, ven s tím!“ Loudal se přiznal. Jak spoléhal, že zbohatne hlavní výhrou, a jak se těšil, že si koupí dům U turecké hlavy. Řekl i to, že U turecké hlavy má být prý poklad. Teď neví, na čem je, a co prý by mu radil pan komisař.

„Jen jsem vás vomrk, tak jsem si řek, že nejste, zač vás mají. Osmahlý tváře, osmahlej týl a bílý čelo, to vypadá na sedláka, pane Choděro. Podvodníci maj ve vlasech pomádu a anarchisti jsou neholený a rozcuchaný. Co se provokatérů týče, to bejvaj nedoštudovaní právníci. Váš ksicht, nic ve zlým, pane Choděro, to je kontrflé kořena. No, máte pěkný, zánovní šaty, klobouk i boty, zavoláme pana Mankowitze vodvedle, to je vetešník, a von vám to vymění za něco lacinýho a ještě vám doplatí. Vy z toho zarovnáte sekyru za nocleh a za kmínku a můžete jechat k mamince. Co vy na to?“ Loudal vypadal ve veteši od Mojše Mankowitze všelijak, ale zaplatil dluh a ještě mu zbylo na osobáček třetí třídou. Mazák policajt poslal pro černé pivo, a když dopili, dal Loudalovi poslední radu. Povídal: „A na sny nedejte. Zrovna dneska jsem měl sen, a ne po kmínce, nýbrž po tomhle pivu, že jsem byl dirigentem v opeře a že v první řadě seděl nějakej Loudal z Radětic. Všichni se na něj dívali kukátkama, protože našel ve své chalupě pod pecí poklad. Kdybych byl jako vy, hledal bych Radětice, Loudala a bůhvíco. Sen je sen, probudíš se, je den. Šťastnou cestu, pane Choděro.“ Loudal s Loudalkou stáli tiše nad pecí, kterou právě Loudal rozvalil. Oblak prachu a mouru pomaloučku sedal na podlahu, po almarách a dělal z Loudala a Loudalky párek mouřenínů. Pomalu se jasnilo a tam, kde stávala pec, bylo vidět, jak sedí hrnec. Byl plný žlutých plíšků s vyraženou podobou různých panovníků rozmanitých zemí. Dukáty, pesety, piastry, ruble a kdoví co ještě. „Co ty na to?“ povídá Loudal ženě. Vzala ho kolem krku a položila mu hlavu na rameno, zrovna jako to dělá Mařenka Jeníčkovi na hrnku na kávu. „Sny jsi mi hatila, hanila jsi Mojžíšovu kmínku, abych přej radši střechu spravoval, okopával brambory, husy pás! Vidíš, co jsi mohla zavinit! Už nebreč!“ Druhého dne odešli z chalupy. S nikým se nerozloučili. V Raděticích se dodnes povídá, že Loudalovic zmizeli s povrchu zemského. Vůbec to není pravda. Koupili si vinohrad u Karlštejna a založili vinici v Loděnicích.

Autor: Jan Werich

Zdroj: http://pohadky-online.eu/fimfarum/splneny-sen/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací