Špalíček

zobrazeno 143×

Vložil(a): MiskaTekk, 2. 8. 2017 1.10

Byl jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi, dědečku, do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolíbku: já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko?“ Dědeček tak udělal a babička kolíbala špalíček a při tom zpívala:

Hajej, dadej, špalíčku! 
uvařím ti kasičku, 
dobrou ječnou, rosnou, 
ovesnou i prosnou.

Babička se podívala a hle, špalíček už měl nohy; i zaradovala se a začala znova zpívat a zpívala dotud, až se z toho špalíčku udělalo děťátko. Dědeček i babička bylí rádi, že jim dal pán Bůh k starosti radost a nevěděli, co s tím svým děťátkem dělat, Synáček rostl, i začal už rybičky lovit a pomáhat otci. I řekl mu: „Tatíčku! udělej mi stříbrný člunek a zlaté veslíčko.“ Otec udělal a synáček začal ryby lovit, a jak se najedl, lovil celý den. Matka mu vždycky přinášela oběd aneb večeři a volala:

„Ivánku, synečku!
stříbrný člunečku,
zlaté veslíčko,
pojeď ke mně, mé srdéčko!

Jakmile synáček uslyšel matčin hlas, přijel ku břehu, vzal jídlo, dal matce ryby a pak zase jel. Na dlouze, na krátce stalo se, že nějaká vědma z vedlejší vesnice, s Ivánkovými rodiči známá, začala babičce toho synáčka závidět a umínila si, že ho zahubí. I ustrojila oběd anebo večeři, šla potom k řece a začala taky tak volat, jako Ivánkova matka ho volala. Ale hlas její byl hrubý, a jeho matky hlásek tenounký; když pak Ivánek ji uslyšel, řekl: „Nevolá mne to matička, ale vědma!“ Vědma se rozzlobila, šla ke kováři a dala si taky takový hlásek udělat, jako Ivánkova matka měla; potom šla zase k řece a začala ho volat. Ivánek myslil, že to jeho matička, připlul ku břehu a vědma ho popadla i nesla si ho domů; a on nic neviděl, kam ho nese, protože byla tma. Když si vědma Ivánka domů přinesla, řekla své dcerušce Helence: „Má dceruško! vem toho chlapečka, umej ho, pak vytop pec a dej do ní; a když bude upečen, rozkrájej ho a postav na stůl, a já zatím půjdu a pozvu svých kmotřiček; až přijdeme, budeme se dobře mít. Ivánek to všecko slyšel. Vědma šla a dceruška udělala, jak matka poručila; potom vzala lopatu, co chléb sázejí, a řekla: „Ivánku, lehni si na lopatu, já tě pohoupám!“ Ivánek si lehl na přič; Helenka chtěla ho vstrčit do peci, ale vidouc, že si lehl nedobře, řekla: „Sedni si na dýl.“ A on řekl: „Ukaž mi to; nevím, jak si mám lehnout“ Helenka hloupá lehla si na lopatu a Ivánek šoupl ji do peci. I upekla se tam. Potom jí Ivánek vyndal i udělal tak, jak nařídila matka, aby udělala s ním; a sám šel za ohradu a vylezl na javor a tam se posadil. Vědma, sebravši své kmotřičky, přišla a začaly pít a se veselit a tím masem zakusovat. Nemyslila, že by to bylo Helenčino, ale myslila, že dceruška její připravila jídlo a že si šla s družkami pohrát. Když se toho masíčka pěkně najedly, vyprovodila vědma své kmotřičky a potom šla na ta místa, kde javor stál, co na něm seděl Ivánek; i začala se houpat a pří tom si zpívala: „Pohoupám se, poválím se, když jsem se najedla Ivánkova masa!“ A on jí řekl: „A trošku Helenčina!“ Jak ho spatřila, hned si domyslila, co je; běžela domů, vzala sekeru a začala javor sekat, ale sekera se přelomila. I běžela ke kováři, a dala si udělat dva vozy seker. Kovář je udělal a ona je sem přivezla, i začala javor sekat; seká, seká, a všecky sekery se lámou, protože javor byl silný; ale začal se už na kořeně viklat, div že neupadl. Ivánek se ohlíží a hle, tu letí stádo husí, i začal jich prosit:

Husy, husičky, labutě! 
vemte mě na své perutě, 
doneste mě k otci, k matce, 
dostanete jíst a pít, 
budete se dobře mít.

A ty husy řekly: „Nechť tě druhé vezmou!“ Letí druhé a on též jich prosí; ty zase řekly, aby ho vzaly třetí. I třetí letí, a ty řekly, aby ho vzal houser, co letí nejzáz. Letí ten houser. Ivánek počal ho prosít, a houser ho vzal a odtud odnesl. Javor upadl a vědma ze zlosti, že Ivánka nemohla dostat, začala se trhat, sebou házet, plakat, až i pošla. A houser donesl Ivánka do té vsi, kde bylí jeho rodiče, a posadil se s ním na střechu. Ivánek poslouchal komínem, co ve stavení dělají. Ivánkovi rodiče právě tehdáž obědvali a plakali pro něj, a on řekl: „Neplačte, tatíčku a matičko! já jsem tu.“ Když uslyšeli jeho hlas, vyběhli na dvůr, vzali jej dolů se střechy a byli velmi rádi, že zase našli svého synáčka. On pak jim všecko pověděl, co a jak bylo. A tomu houseru dávali potom pěkně jíst a pít, a bylí šťastně a vesele živi. Na krátce, na dlouze potom rodiče Ivánkovi zemřeli; ale on je posud ještě živ, žvýká chléb a rybičky loví a dobré lidí krmí; a ten houser s ním. Onehdy měl Ivánek svatbu a já o té svatbě skákal, med a víno jsem pil, v ústech nebylo nic, ale po bradě teklo.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací