Sněhurka sněhová

Byl jeden sedlák, jménem Ivan a jeho žena, jménem Marie. Byli už staří a neměli žádné děti, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadne po kolena, děti venku stavěly z něho sněhuláka a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem.
Tu se Ivan usmál a povídá:
„Pojď, ženo, postavíme si spolu taky sněhuláka.“
„I což,“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k stáří taky zadovádět. Ale nač stavět sněhuláka? Slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pánbůh nedal živé.“
„Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu.
A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku.
„Pomáhej pánbůh!“ řekl kdosi, jda mimo.
„Děkujem pěkně!“ odpověděl Ivan.
„Cožpak to děláte?“
„Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan.
„Sněhurku,“ doložila stará i zasmála se.
Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat, otevřelo pěkná modrá očička, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama i nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách.
„Ach Ivane, Ivane,“ volala žena plna radosti, „pánbůh nám dal děťátko!“ I začala Sněhurku objímat. A ze Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka z vajíčka, a už byla skutečně živým děvčátkem.
„Ach má drahá Sněhurečko,“ volala stará a běžela s ní do světnice.
A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou: dívky ze vsi přicházely k nim, strojily ji, rozmlouvaly s ní, zpívaly jí písně, hrály s ní všeliké hry, i naučily ji všemu, jak to samy dělaly. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako pomněnky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo.
„Hleď, Ivane,“ říkávala stará muži svému, „přece nám pánbůh daroval k stáří radost! Můj zármutek přece pominul!“
A Ivan jí říkal:
„Buď pánbůh pochválen! Netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není!“
Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek.
Už i děvčátka sebrala se pod vsí v chorovod a začala zpívat:
„Vesno krásná, na čem jsi přišla, na čem jsi přijela?“
„Na rozsošce, na brance.“
A Sněhurka začala být nějak smutná.
„Co Ti je, dítě mé?“ říkala stará. „Jsi-li churava? Zdali Tě někdo uhranul?“
A Sněhurka na to:
„Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“
Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadalo krup, měla z toho takovou radost, jako by to byly perly. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout.
Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Dívky ze vsi sbíraly se do háje na veselí a stavily se taky pro Sněhurku.
„Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosily. Stará bála se ji pustit, a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly.
„Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jako oko v hlavě.“
„Dáme, dáme!“ křičely dívky vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běžely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky i zpívaly své smutnoveselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složily dívky z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všecky řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejzáze.
„Dívej se,“ řekly, „jak my poběhnem, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!“
Poté začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň! V tom něco vzadu za nimi zašumělo, a žalostně zavzdechlo:
„Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurka mezi nimi není.
„Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se ji hledat; volaly, houkaly, ale nikterak ji nemohly najít.
„Snad utekla domů,“ řekly a potom běžely do vsi, ale Sněhurka ani ve vsi nebyla.
Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikde ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře, aneb odnesl loupežný pták? ..... Nikoli; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru jako lehká pára, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.