Šnečí království

Bylo nebylo ..... Za sedmero horami a sedmero řekami bylo jedno malé šnečí království. Vládl mu pomalý a rozvážný šnečí král Ferdinand ll. Dlouhonohý. Čas v království utíkal doslova hlemýždím tempem, nikdo nikam nespěchal, všichni žili spokojeně a s ničím se nenervovali ..... 
Král Ferdinand měl syna Filipa. Táhlo mu už pomalu na dvacet a tak král rozhodl, že je na čase, aby si našel nevěstu a převzal vládu, aby sám mohl odejít do důchodu a přestěhovat se na letohrádek v Zelném poli. 
Filipovi se ale do ženění moc nechtělo. Nejradši si užíval pomalého lezení po zahradě a labužnického okusování jahod. A nějaká nevěsta? Fuj, stočil zhnuseně tykadla a otřepal se. 
Král však stále trval na svém, a tak se Filip rozhodl, že uspořádá bál a tam si najde nevěstu. 
Přijelo pět šnečích princezen a všechny toužily vdát se za prince Filipa. Princ však chtěl svatbu co nejdále oddálit a tak, jak už to tak v pohádkách bývá, vymyslel, že si vezme jen tu, co splní tři úkoly. 
První úkol zněl: ušít princi kabát, který se bude hodit na svatbu. 
Druhý úkol byl: vyrobit šperky vhodné pro princeznu na svatbu. 
A nakonec třetí úkol: vymyslet a zazpívat písničku o tom, jak se mají chovat princezny. 
Princezny měly každá svoji komnatu, kde měly vše, co mohly potřebovat na splnění úkolů. Na každý úkol měly jen jeden den. 
Do prvního úkolu se pustily všechny po hlavě, protože všechny toužily mít prince za manžela. Když vypršela doba, za kterou měly princezny ušít kabát, přišly všechny princezny s ušitými kabáty do velikého sálu. Když si je princ prohlédl, musel uznat, že rozhodování bude velmi těžké. Inu, poradil se ze svým otcem, který mu řekl nechť vyčká ještě do dalšího úkolu. A tak následoval úkol druhý. 
Do tohoto úkolu se princeznám už tak moc nechtělo. Jedna dokonce řekla:
„Je nevhodné, aby princezna něco takového dělala.“ A raději odjela domů. Zbyly tedy už jen čtyři princezny. Jenže mezitím, co princezny vyráběly šperky princ přemýšlel co má dělat. Kdyby řekl, že tenhle šperk se pro princeznu nehodí, nebo že se nehodí ani pro služku, ba ani dokonce pro Lucinku nebo ..... to je ta nejšpinavější a nejhůře odívaná šnečí dívka, tak se můžou naštvat a vyhlásit jejich království válku. A jak by se mohlo království, tak poklidné, jako je Ferdinandovo ubránit?! Vždyť nemají žádnou výzbroj. 
„Ne, ne“ řekl si princ pro sebe, „nemůžu říct ani jedné, že se jí to nepovedlo.“ A tak když, přinesly princezny ukázat své vyrobené šperky, řekl, že se vše ukáže až po třetím úkolu, ale jestli už to nějakou nebaví, může klidně jet domů, což bohužel neudělala žádná. A tak nastal čas splnit úkol třetí. 
Z komnat princezen se ozývali různé zvuky, z jedné komnaty pláč, že nic nevymyslí, protože je princezna a princezny přece nemusí nic vymýšlet. Z další zase kvílení, to se asi snažila zpívat a různé jiné zvuky. 
Skončil čas, kterého se tolit princ obával a který měly princezny na vymyšlení a nacvičení úkolu. A tak se znovu sešly ve velkém sále, kde museli zazpívat před princem Filipem, jeho otcem králem Ferdinandem ll. Dlouhonohým a několika sluhy jejich "vlastnoručně" složenou píseň. 
První princezna zpívala jen o sobě a o tom, jak je krásná… 
Další zas o tom jak ji doma vychovávali, a že by nesnesla, kdyby někdo dělal to, co jí doma zakazovali… 
Třetí nezpívala vůbec o princezně, ale o princi, který si ji musí vzít (nezazpívala sice žádné jméno, ale všem bylo jistě jasné, že se jedná o prince Filipa). 
A ta čtvrtá nezpívala o tom, že by měla být hezká (i když to ona byla), nezpívala o sobě a o tom jak ji doma vychovávali, ani že si jenom ji musí princ vzít. Ona zpívala o úplně něčem jiném. Zpívala o tom, jak si všichni na zámku žijí. Princezny a princové mají vše, na co si vzpomenou, zatím co Ti, co na zámku nebydlí, nemají pořádně ani na chleba… 
Když dozpívala, nikdo, kromě prvních třech princezen nemluvil. Ale ony spustily: 
„Vždyť se tam o princeznách nezpívalo.“ 
„Co je nám po nějakých obyčejných lidech?“ Tohle princ nemohl poslouchat, vzal princeznu Kláru, tak se jmenovala, za ruku a řekl, že je vítězkou a že si ji vezme za ženu. Zbylé tři princezny se naštvaly, sbalily svých dvacet pět švestek, co sebou měly a nejrychlejším šnečím krokem pelášily domů. 
V zámku se začala chystat svatební hostina, ale ne taková, na jakou byly zvyklí z dřívějších dob. Na tuhle se nikdy nezapomnělo. Konala se v jedné vesničce a byli pozváni všichni, kdo chtěli. Akorát raději ale potom museli krále na tu svatbu dovézt, aby byla jistota, že to stihne.
Ptáte se, jestli se král přestěhoval na letohrádek v Zelném poli? 
Ano i ne. Přestěhoval se tam, ale když se narodila malá šnečátka, chodíval je každý den hlídat, aby si Klárka mohla odpočinout. 
To je konec pohádky o šnečím království.