Slunce v koši - Petrklíče

zobrazeno 44×

Vložil(a): MiskaTekk, 31. 7. 2017 2.37

Jednou řekla maminka dvěma malým Petrklíčům, co byli právě po ruce: „Kluci, doneste prádlo na mandl. Naskládala jsem je tuhle do koše, tak to popadněte každý za jedno ucho. Snad to unesete.“ A kluci, byl to Matouš a Cyril, volali: „Jakpak ne,“ a „jéje,“ a „to pro nás nic není, je to jako pírko!“ Ale kluci byli rozdovádění a maminka měla starost: „Ale ne abyste postavili koš někam na slunce a šli dělat lumpárny! Prádlo je nakropené, a kdyby vyschlo, nešlo by mandlovat.“

Matouš sáhl zvědavě do koše a řekl: „Ono není ani suché, ani mokré,“ a maminka se smála. „Tady máte pět korun,“ řekla, „kdyby to třeba vymandlovali na počkání.“ A Petrklíče šli. Ale jen vyšli před dům, už viděli, že se nedá nic dělat a oni budou muset dělat lumpárny. Nohy jim začaly samy od sebe poskakovat a pusy jim začaly pískat a povykovat, a tak kluci postavili koš na chodník a dali se do toho. A hup na betonovou rouru, co tu je složená, a hop dolů a hrr na vrabce, co se támhle popelí! A vida, tady je plechovka, do té se dobře kope, a jak to skvěle řinčí a bouchá, když skáče po asfaltu!

Když konečně daly nohy a ruce klukům pokoj, vrátili se ke koši. A samozřejmě — slunce je v koši! A jak dlouho! „Asi to uschlo, “ řekl Cyril a Matouš sáhl na prádlo. „Je nějaké krabaté. A suché. Sáhni si, jak škrábe!“ V tu chvíli Cyril spatřil veliký šedý mrak, jak si to šine z pravé strany oblohy. „Z mraku přece prší,“ řekl a ukázal bratříčkovi mrak. „Vidíš ho? Stačí pod něj strčit koš a prádlo bude pokropené.“ „A hele, to je pěkný tlustý mrak,“ liboval si Matouš, „tak jen pojď, pojď, mraku!“ Chlapci chytili koš každý za jedno ucho a dívali se zvědavě na oblohu. Už se zdálo, že si to šedý mrak namíří rovnou nad ně, ale pak začal uplývat podél ulice a Matoušovi spadla na pihovatý nos jen jedna jediná kapka. „Aby nám neutekl, že nám uteče?!“ lekli se Petrklíče a pustili se s košem prádla za mrakem. Proběhli příčnou ulicí, nadběhli si kolem transformátoru, a když se přihnali k zahrádkářské kolonii, mrak tudy právě proplul. Tráva byla mokrá a zem měla tmavší barvy: písek byl rezavější, hlína červenější a černější. „Vidíš, tady pršelo,“ radoval se Cyril, „já jsem hned poznal, že to je správný mrak.“ A Matouš vykřikl: „Za ním!“

Kluci se točili, hned se jim zdálo, že jsou moc vpravo a hned že vlevo, až se zničehonic spustil déšť a pokropil prádlo i s Petrklíči. „Dost, dost, stačí!“ křičeli rozveselení bráškové a pelášili s košem cesta necesta, honem pryč od toho tlustého štědrého mraku. Když se zastavili, byla z mraku jen zářivá cupanina, svítilo skrz ni slunce a zase bylo krásně. Kluci stáli uprostřed jakési louky a kolem dokola byly malinké bílé bochánky. Jen ty bochánky v trávě a jedna stará babička, která se tu procházela s plátěnou taškou. „Paní, je tady, prosím vás, někde mandl?“ zeptal se Cyril a Matouš dodal: „My tam neseme prádlo. Je ohromně nakropené!“ „Mandl?“ nechápe babička. „A kterýpak mandl hledáte?“ „Nějaký,“ řekl Cyril, „viď, Matouši? Však nemusíme jít vždycky na sídliště.“ A Matouš zase dodal: „Táta říká, že nejsme žádní puntičkáři. Nám na kousku cesty nezáleží, viď, Cyrile?“

Babička vrtěla bílou hlavou, spínala ruce a smála se, a zase kroutila hlavou a pak řekla: „Vy tuláci! Takhle se toulat! Ale něco vám povím, abyste nešli s prázdnou: syn mi právě před týdnem koupil takový maličký elektrický mandl, moc šikovná věc. Prý abych se nemusela se vším žehlit, povídal. A tak vám to vaše prádlo vymandluju. Já jsem Trnečková, abyste věděli, jak se jmenuju. A paní Trnečková zavedla děti k malému domku na konci louky. „A jakpak kdybyste mi zatím nasbírali na louce žampiony,“ řekla Petrklíčům, „aspoň bych se nemusela shýbat. Beztak mě bolí záda.“ A bylo to. Babička Trnečková vymandlovala prádlo, kluci sesbírali žampiony a babička jim udělala každému sodovku z bombičky, jen to zasyčelo. A ještě tam přidala malinovou šťávu, co sama vylisovala, scedila a zašpuntovala. A pak účtovali. „Kolik budeme platit?“ zeptal se Cyril. „Inu,“ řekla babička, „bude to dost. Za cíchu tři, za kapnu polovic, za prostěradlo čtyři, za ubrus málo a za ubrousky zbytek. To je dohromady deset.“ „Korun?“ lekl se Matouš. „Žampionů, kuliferdo!“ chichotala se babička Trnečková. Vzala si od kluků žampiony, dala jim ještě na cestu kokošku a kluci vandrovali s vymandlovaným prádlem domů.

Jestli trefili? Samozřejmě. Vždyť věžáky ze sídliště jsou vidět až kdovíkam. A kdovíodkud. A komín teplárny je vidět ještě dál. Když přišli Petrklíče mezi paneláky, řekl Cyril: „Víš, že máme pět korun?“ A Matouš řekl: „Aha. Tak za ně něco koupíme.“ Jenže obchody už byly zavřené, a kde ještě nebylo zavřeno, tam právě zavírali a nechtěli už nic slyšet. Až jedno děvče, co sedělo na schodech pod nápisem Galantérie a lízalo zmrzlinu, řeklo: „A tak pojďte, já vám ještě něco prodám. Já tak na minutu nekoukám“. A kluci koupili: pro maminku modrou mašli, pro Žofinku bílou mašli a pro babičku veliký zlatý knoflík. Byla na něm zlatá kachnička a ta se čiperně dívala zlatým očkem po světě.

Zdroj: http://pohadky-online.eu/petrklice/petrklice-slunce-kosi/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací