Skromný rybář

zobrazeno 330×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.21

Jurgis byl rybářem. U řeky v lesní zátočině stála jeho chaloupka s omšelou rákosovou střechou. U zápraží tam rostla stará vrba, na jejíchž sklánějících se větvích sušil Jurgis své sítě. Na prahu seděl kocour a v malém okýnku, na které se každý kolemjdoucí se zalíbením podíval, kvetly geranie a zelenala se aloe pomáhající proti různým neduhům. 
Když se večer rybář vracel a překročil práh, třel se mu kolem nohou kocour, protože ucítil rybí vůni. Od krbu, v němž už hořel oheň, vstala žena, sundala mu z ramenou mokrý pytel s rybami a vždycky ho přitom zlehka pohladila po rameni. Měla laskavou, ale zasmušilou tvář, pokrytou drobnými vráskami. Chodila trochu shrbená a stále nějak postonávala. Zda to byly drobné domácí starosti nebo bolení v prsou, na které si stěžovala, těžko říct, ale žádná práce nezůstala nedokončená a žádná díra v Jurgisově kamizole nezašitá. Dvě děti ..... děvčátko s vlasy světlými jako len a čilý chlapec, který se už chystal být otcovým pomocníkem ..... ho objaly kolem krku a s radostnými výkřiky vytahovaly rukama z tmavého pytle třpytivé ryby, jako kdyby hledaly poklad řeky. 
Možná že tady na kraji lesa vypadalo všechno jako opuštěné, ale ve skutečnosti i zde dával život o sobě slyšet. Když po večeři vycházel Jurgis ven, stará vrba ve větru povrzávala smutně, jako by si stěžovala na tíhu mokrých rybářských sítí. A spolu s ní tiše vzdychal i Jurgis. 
Lenivá řeka si hověla v rákosí. Tiše plynula zarostlými zátočinami, kde vytvářela velké tmavé tůně a jasně se leskla v červených píscích. Zde našel Jurgis svůj osud. Reka tajila ve svých zátokách jeho štěstí i neštěstí. Miloval ji jako svou matku. Modlil se k ní, ale často ji proklínal, za tu její lenivost a také skoupost. Zřídka se mu podařilo vytáhnout tři nebo čtyři tlusté líny, případně těžkou štiku. Stříbřití cejni, rudozlatí karasové, šedobílé plotice a pichlaví okouni ..... to byl jeho obvyklý úlovek. Měl co dělat, aby opatřil ženě a dětem živobytí. A Jurgis nešetřil sil. Časného rána, když hvězdy byly ještě na nebi a také dole na temné vodní hladině, vyjížděl už na lov. Neúnavně popoháněl svou loďku a rozhazoval sítě. Jenom za slunečného poledne zabočil někdy do rákosí, pustil z rukou vesla a dával se ukolébat teplým vánkem, který bůhví odkud se vzal a tiše šelestil v rákosí. Tak ležel pod jasným nebem na třpytivé vodní hladině. Rákosí zpívalo a jemu se zdálo, že vánek, který vane z jednoho konce země na druhý, ho kamsi odnáší a klade do nebeské kolébky. Když procitl, znovu se chápal vesel. A řeka ho nikdy nenechávala odejít s prázdnýma rukama. Ale bývaly i takové dny, kdy skoro nic nechytil. Jednou večer přinesl domů jen pět plotic. 
„Škoda, zase jen plotice,“ pravila žena. 
„I plotice je ryba,“ odpověděl jí Jurgis. 
Věřil své práci a svému štěstí a nechtěl si přiznat, že jeho námaha byla marná. Žena usmažila ryby na žhavých uhlících. Jedli je se solí a s černým chlebem. 
„Tak vidíš, večeře z nich přece byla,“ řekl Jurgis. „A snad se zítra na mě usměje víc štěstí.“ 
Žena jen hořce poznamenala: 
„Bylo by na čase, Jurgisi, abys toho chytil víc. Děvčátko už potřebuje nějaké botičky a chlapec běhá celé léto bez čepice.“ 
„Na co by ji v létě potřeboval?“ řekl Jurgis. Přitáhl k sobě chlapce a pohladil ho po hlavě svou drsnou dlaní. Žena jen sklonila hlavu a smutně se dívala do hasnoucího krbu. 
Jurgis vstal a vyšel z domu. Kolem dokola bylo ticho, jen stará vrba povrzávala ve větru: Áa, áa, áa ..... 
„Vrže a vrže,“ řekl Jurgis dotčeně; když vešel do světnice, shodil šaty a tiše zalezl na noc do svého koutku. 
Ráno si hodil sítě přes ramena a šel k řece. 
Člověk pracuje, pracuje a stále nic nemá ..... pomyslel si a jeho srdce se zmocnila neutišitelná hořkost. Proklínal svůj život, svou chalupu, kde ze všech koutů koukala bída, svou ženu, která nebyla zdravá ani nemocná ..... A jako za trest, když několikrát vytáhl sítě, nebylo v nich nic. 
„Čert aby vzal takový život!“ ulevil si a do hrdla mu stoupal hořký chuchvalec slz. 
Najednou zpozoroval, že síť ztěžkla. Nechápal, co se děje. Viděl jen dvě rudé oči, které se na něho dívaly z vody s jakousi temnou silou. 
Cha ..... chá, my o vlku a on už je za humny! ..... pomyslel si Jurgis s hořkou radostí. 
„Vytáhni mě z tůně!“ dožadoval se čert. „Dám Ti mnoho peněz, budeš mít krásný zámek, mladou ženu, koně, kočár, sluhy.“ 
„Hleďme, jaký jsi pán! Copak sám vylézt nemůžeš?“ 
„Nemohu. Jsem přivázán ke dnu řeky!“ 
Jurgise nebylo třeba dvakrát pobízet. Se strašnou silou se chopil sítě, jen aby byl blíže k těm očím, které ho přitahovaly a které v něm rozněcovaly všechny jeho vášně. 
Lomcoval provazy sítě, až všechno, co bylo usazené na dně, vyplavalo na povrch. Kolem dokola byly vysoké vlny a Jurgis viděl, že odnášejí jeho loďku někam pryč. Náhle spatřil, že vlny a loďka míjejí jeho domek. Stěny praskaly, vítr rozbil okno a shodil květiny. Žena strachem lomila ruce. 
„Můj bože!“ vykřikl Jurgis a pokřižoval se. 
Zneklidňující rudé oči zmizely ve vodě a vlny jako kdyby nebyly. Jurgis stál u své chaloupky a objímal ženu a děti. Šťastně se díval kolem sebe, šťastný i ve své chudobě. Ani netušil, že má ten svůj obyčejný život tak rád. 
Ale na druhý den, když šel na lov, vzal si s sebou malý stříbrný pohárek, z něhož pil s kamarády občas pálenku. Byl to jediný drahý předmět, který vlastnil. Když dojel doprostřed řeky, hodil pohár do vody, sundal čepici a řekl: 
„Vládče pekel, nech mě na pokoji! Vystačím už nějak s tím, co mám!“

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 - 2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů