Sivák, hnědák a vraník

Byl jednou jeden stařík a ten měl tři syny; třetí z nich byl hloupý Ivan, který nic nedělal, jen se povaloval v koutě na peci. Když otec umíral, zavolal si syny a povídá:
„Děti, až umřu, choďte každý po řadě tři noci na můj hrob hlídat.“ Staříka pohřbili, přišla noc; nejstarší bratr měl jít nocovat na hrob, ale buď byl líný, nebo se bál, i řekl nejmladšímu:
„Hloupý Ivane, jdi hlídat na otcův hrob za mne, stejně nic neděláš.“ Hloupý Ivan se tedy sebral a šel na hřbitov hlídat. O půlnoci se hrob otevřel, stařík vystoupil a ptá se:
„Kdo je tu? Ty, nejstarší syn?“
„Ne, tatíčku, já hloupý Ivan.“ Stařík ho poznal a ptá se:
„Pročpak nepřišel nejstarší syn?“
„Poslal mne místo sebe, tatíčku.“
„Nu, Tvé štěstí.“ Stařík zahvízdal a zavolal:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Sivák běží, až se země třese, z očí se mu sypou jiskry, z nozder stoupá dým. „Tu máš, synu, dobrého koně! A ty, siváku, služ mu tak, jako mně jsi sloužil.“ Stařík domluvil a znovu si lehl do hrobu. Hloupý Ivan siváka pohladil, polaskal se s ním, ale pak ho propustil a vrátil se domů sám. Doma se ho bratři ptají:
„Tak co, Ivane, dobře jsi nocoval?“
„Dobře, bratři, dobře.“ Přišla druhá noc. Prostřední bratr také nešel hlídat, řekl hloupému Ivanovi:
„Jdi na hrob k tatíčkovi a přenocuj tam za mne.“ Hloupý Ivan neřekl ani slovo, sebral se a šel. Když přišel ke hrobu, lehl si a očekával půlnoc. O půlnoci se hrob otevřel, otec vyšel a ptá se:
„Tys prostřední syn?“
„Ne,“ odpověděl Ivan, „to jsem zase já, tatíčku!“ Stařík zavolal zvučným hlasem a zahvízdal jako bohatýr:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Hnědák běží, až se země třese, z očí srší plamen, z nozder stoupá dým. „Nu hnědáku, jako mně jsi sloužil, služ i mému synu. Teď běž!“ Hnědák zmizel, stařík si znova lehl do hrobu a hloupý Ivan se vrátil domů. Bratři se zase ptají:
„Tak co, Ivane, dobře jsi nocoval?“
„Dobře, bratři, dobře.“ Třetí noc byla řada na Ivanovi. Nečekal, až ho pošlou, sebral se a šel hlídat. O půlnoci opět vstal stařík, už věděl, že hlídá hloupý Ivan. Zavolal zvučným hlasem a zahvízdal jako bohatýr:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Vraník běží, až se pod ním země třese, z očí mu šlehá plamen a z nozder stoupá dým. „Nu, vraníku, služ mému synu tak, jako jsi sloužil mně.“ Řekl, rozloučil se s hloupým Ivanem a lehl si do hrobu. Ivan pohladil vraníka, propustil ho a vrátil se domů. Znovu se ho bratři ptají: jakpak jsi, Ivane, přenocoval?“
„Dobře, bratři, dobře!“
Žili jako dřív; dva bratři pracují, ale Ivan nedělá nic. Až jednou car dal rozhlásit: tomu, komu se podaří strhnout princeznin obraz zavěšený na zdi nad tolika a tolika trámy, dá princeznu za ženu. Bratři se také vypravili, že se půjdou podívat, komu se to podaří. Hloupý Ivan sedí na peci a prosí:
„Bratři, dejte mi nějakého koně, pojedu a podívám se také.“ Bratři se na něho obořili:
„Ty hlupáku, seď na peci, kampak bys jezdil. Chceš být lidem pro smích?“ Ale hloupý Ivan nedal pokoje. Bratři se ho nemohli zbavit. „I vem si, hlupáku, třínohou kobylu!“ Sami odjeli. Hloupý Ivan se za nimi rozjel do širého pole, do širé roviny. Slezl z kobyly, zařízl ji, kůži stáhl, pověsil a maso zahodil. Potom zavolal zvučným hlasem, zahvízdal jako bohatýr:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Sivák běží, až se zem třese, z očí mu šlehají plameny, z nozder jdou oblaka dýmu. Ivan vlezl do jednoho ucha ..... najedl se, napil se ..... vlezl do druhého, oblékl se a hned z něho byl chlapík bohatýr, že by ho bratři nepoznali. Sedl si na siváka a jel dobývat princeznu. Lidí tam bylo jako máku. Sotva zahlédli mládence, všichni se dívají, jak se hloupý Ivan s koněm rozběhl; kůň skočil, ale ještě tři trámy k obrazu chyběly. Odkud přijel, viděli, kam odjel, neví nikdo. Ivan pustil koně; sám se vrátil domů a sedl si na pec. Za chvíli přijeli bratři a vypravují svým ženám:
„Představte si, přijel mládenec, jakého jsme v životě neviděli. Jen tři trámy mu chyběly, aby strhl obraz. Odkud přijel, všichni viděli, kam odjel, neví nikdo. Vsak on ještě přijede!“ Hloupý Ivan sedí za pecí a povídá:
„Nebyl jsem to já, bratři?“
„Čerta starého, hlupáku jeden, seď na peci a utři si nos!“ Uplynul nějaký čas a car opět vyhlásil tu soutěž. Bratři se zase vypravují na cestu a hloupý Ivan povídá:
„Dejte mi, bratři, nějakého koně!“ Oni na to:
„I mlč, hlupáku, seď si doma; chceš utratit druhého koně!“ Když nebyl k odbytí, dovolili mu, aby si vzal chromou kobylu. Hloupý Ivan ji také zabil, kůži stáhl, rozvěsil a maso zahodil. Potom zavolal zvučným hlasem, zahvízdal jako bohatýr:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Hnědák běží, až se pod ním země třese, z očí šlehají plameny, z nozder stoupají mračna dýmu.
Ivan vlezl do pravého ucha, oblékl se, vkročil do levého, stal se z něho mládenec bohatýr, vyskočil na koně a jel. Tentokrát mu chyběly jen dva trámy, aby obraz strhl. Odkud přijel, všichni viděli, kam odjel, nikdo neví. Ivan pustil hnědáka a sám táhne domů. Vlezl si na pec a čeká, až se bratři vrátí. Bratři přijeli a vykládají:
„Představte si, že ten mládenec zase přijel a dnes už mu chyběly jen dva trámy.“ Hloupý Ivan povídá:
„A nebyl jsem to já, bratři?“
„I seď, hlupáku, kdoví, kdes lítal.“
Za nějaký čas vyhlásil car nové utkání. Bratři se zase začali chystat a Ivan je prosí:
„Dejte mi, bratři, nějakého koně, také si tam zajedu a podívám se.“
„Seď, hlupáku, doma! Jak dlouho nás budeš připravovat o koně?“ Ale když se ho stále nemohli zbavit, řekli mu, ať si tedy vezme hubenou kobylku, a odjeli. Hloupý Ivan i třetí kobylku zabil, stáhl a maso zahodil. Pak zahvízdal jako bohatýr, zavolal zvučným hlasem:
„Siváku, hnědáku, moudrý vraníku!“ Vraník běží, až se země třese, z očí mu šlehají plameny, z nozder stoupá dým. Hloupý Ivan zalezl do jednoho ucha, tam se najedl a napil ..... vlezl do druhého, oblékl se jako bohatýr, sedl na koně a jel. Jak přijel do carského paláce, strhl obraz i princeznin šátek. Odkud přijel, viděli, kam jel, neví nikdo. Ivan zase propustil vraníka a šel domů. Doma si sedl na pec a čekal na bratry. Bratři přijeli a vyprávějí:
„Ach ženské, zase přijel ten mládenec. Jak se dnes s koněm rozjel, strhl obraz ze zdi!“ Ivan sedí na peci a povídá:
„Nebyl jsem to já, bratři?“
„I mlč, hlupáku, někde po čertech jsi brouzdal!“
Po nějakém čase uspořádal car ples, na který sezval všechny bojary, vévody, knížata, knížecí rádce, senátory, kupce, měšťany i sedláky. Také Ivanovi bratři se vypravili. Ivan nezůstal pozadu; jel s nimi. Sedl si tam na pec za komín, kouká, ústa otevřel dokořán. Princezna častuje hosty; každému přinesla pivo a pozoruje, neutírá-li si někdo ústa jejím šátkem? To by byl její ženich. Nikdo se však šátkem neutřel; hloupého Ivana neviděla ..... minula ho. Hosté se rozešli. Druhého dne car uspořádal zase ples, ale toho, kdo strhl obraz i šátek, zase nenašli. Třetího dne roznáší princezna opět pivo. Všechny obešla, ale nikdo se do šátku neutírá. Co to, myslí si princezna, můj souzený tu není! Podívala se na pec a vidí tam hloupého Ivana. Šaty má rozedrané, celý je od sazí a vlasy má jako vrabčí hnízdo. Nalila do sklenice pivo a nesla Ivanovi připít. Bratři se koukají a myslí si: Přece je to princezna a takovému hlupákovi nese pivo! Hloupý Ivan pivo vypil, vytáhl šátek a utřel se. Princezna se zaradovala, vzala ho za ruku, odvedla k otci a povídá:
„Tatíčku, tady je můj vyvolený!“ Bratři zůstali, jak když do nich nůž vrazí: Co se to s princeznou děje! Snad neztratila rozum ..... takového hlupáka si vede k zásnubám. Ale jaképak tu dlouhé hovory: hned po plese byla svatba, náš Ivan už nebyl hlupák, ale carův zeť ..... dal se do pořádku, umyl se, učesal a byl z něho mládenec k pohledání. Tehdy teprve poznali bratři, co znamenalo chodit hlídat na otcův hrob.