Silný Kadubec

Lovil jednou pan král ve svých horách a byl tuze spokojen. Všady plno zvěře, naháněči dobří, hajní pozorní a úlovek pěkný. Nic nechybělo králi k úplné spokojenosti, jenom aby se od plic zasmál. Ale i to se stalo.
Poranil král divokou svini a vytrvale ji pronásledoval, až se ztratil své družině. Marně troubili, nadarmo volali, nikde odpovědi ..... vladař byl tuze daleko. Konečně chrti našli stopu a družina se po ní dala. Z kopce do kopce táhli chrti, přes kamení a mokřaviny, prales a holá úbočí, až posléze stanuli a větřili na pokraji menšího palouku. Všichni členové královy družiny natahovali krky a nechtěli věřit svým očím.
Na palouku seděl na mrtvé svini král, hleděl na jakéhosi čarodějného umělce a vesele se smál. Dvořanům však nebylo právě do smíchu, neboť podívaná přesahovala meze jejich chápání. Jakýsi člověk vyrval ze země obrovitý dub, oblámal mu kořeny, pak si strom posadil na bradu a chodil s ním před králem jako šašek s lehkou žerdí. Pak si ten člověk uvázal přes hlavu košili jako šátek a tím dubem zametal palouk. Pochopili, že napodobuje ženskou, ale neměli kdy se zasmát. Sel od dubu takový vítr, že rval čapky. A ten silák družinu neviděl a pořád zametal. I dali se královi společníci do křiku, cože to provádí, zdali je chce smést až někam pod lesy.
Rozhněval se silák, neboť neměl takového úmyslu, postavil dub před sebe, popadl jednoho dvořana po druhém, posadil na pahýly větví a pak dub zarazil do hromady vyrvaných jedlí a smrků. Nebyli ti páni zvyklí šplhat po stromech, naříkali a klouzali, byla na ně směšná podívaná. Ale králi se to náramně líbilo, tleskal a volal „bravo„a smál se, až slzel. I chtěli se ti vzácní páni vrhnout na siláka a zdolat ho smrtícími zbraněmi, ale král jim zakázal.
„Proč byste ho trestali?“ řekl jim. „Znamenitě mě pobavil, zaslouží si odměny. A potom ..... možná že ho budu jednou potřebovat, on mi může prospět lépe než Vy všichni dohromady.“
Pak přistoupil k silákovi, poplácal ho po širokých zádech a pravil:
„Tentokrát se mi lov vskutku vydařil. Jsem velmi spokojen se všemi hajnými, neboť dobře spravují mé lesy, ale největší radost mám z Tebe, Kadubče. Zachránils mi život a ukázals mi, jak silné a zdravé lidi rodí má země. Až Tě budu potřebovat, vzkáži Ti. Teď mi ale pověz, jak nejlíp se Ti odměním za příjemnou chvilku.“
Kadubec si upravil košili, poškrabal se za uchem a pohlédl na divokou svini, kterou zabil právě v tom okamžiku, když se v záchvatu poslední zuřivosti vrhla na krále a málem by ho byla roztrhala.
„Pane králi,“ řekl nesměle, „tak se mi zdá, že jsem v této hře nějak vyhládl. Když už mi chcete něco dát, dejte mi tuto svini, já si na ní pochutnám.“
To se rozumí, že mu ji král bez rozmýšlení daroval. Divil se jenom, jak je ten Kadubec až nesmyslně skromný. Ale on na to nedbal, dal si svini pod paži, hluboce se uklonil svému pánovi a trochu méně jeho družině a vesele běžel domů.
Uplynul nějaký čas a zdálo se, že král na Kadubce nadobro zapomněl. Provdával sestru, měl s tím plno starostí a mnoho práce. Chtěl, aby princezna dostala kromě věna také nejlepší výbavu z nejvzácnějších látek a kožešin. Proto sám přijímal kupce a dohlížel na krejčí. Ukázal se velmi náročný. To proto, aby mu nikdo nevyčetl, že sestru provdal jen tak, že se jí chtěl zbavit. Avšak byl spokojen, všecko se mu dařilo, jak si přál. Ani starostlivá matka by nebyla vybavila lépe svou jedinou dceru.
Dlouho před svatbou poslal posly do všech světových stran, aby sezvali všechny vzácné hosty, krále, knížata a ostatní vysoké panstvo. Mnoho dělníků připravovalo zámecký dvůr na veliké klání a ostatní slavnosti, jež se konávaly pod širým nebem. Také zde se všecko dařilo podle přání a král byl zcela spokojen. Pak už jenom proháněl kuchaře, aby ani ti nic nezkazili.
I sjelo se k té svatbě tolik vzácných hostů do královského zámku, že nebylo pamětníka ani zápisu. Celá země si o tom povídala, ba půl světa nehovořilo o ničem jiném než právě o svatbě. Přijeli nejmocnější králové s rytíři, rytířkami a šašky, přijeli na vzácných koních a v překrásném obleku, ale nikdo se nemohl vyrovnat nevěstě a jejímu sličnému bratrovi, který zářil spokojeností, když vítal anebo vedl k tabuli. Mnozí ho pokládali za ženicha. On měl rád čtveráctví, bavil se tím a vůbec nelitoval spousty peněz, které obětoval na sestřinu svatbu.
Stalo se však právě o svatební večeři, že vznikla menší hádka, která by málem byla skončila nepřátelstvím a rvačkou, kdyby ji nebyl král zavčas zažehnal.
Na svatbu přijeli i dva králové vychloubační. Když se trochu napili a víno jim stouplo do hlavy, začali si vyprávět o svých zemích, co tam všecko nemají. Lhali, jen se jim od huby prášilo, ale lhali klidně. Do jejich zemí bylo tuze daleko a nikdo se nemohl přesvědčit, jak věci ve skutečnosti vypadají. Nezůstali ovšem pouze u chvály zemí, nakonec chválili svůj lid a sami sebe.
„Já mám tuze silné lidi,“ řekl král, který před chvílí namlouval celé společnosti, že by mohl stavět zámky ze zlata, kolik ho má ve své zemi. „Myslím, že moji rytíři jsou vůbec nejsilnější na celém světě. Tak třebas Lamželezo, to byl ten, co měl hrad na kopci nad dvěma obrovskými řekami, rozbil nedávno napadrť první bránu svému sousedovi, protože zbrojnoši ho nechali dlouho čekat. Když jsem uspořádal veliké zápasy, nikdo se na Lamželeza neopovážil. Abych řekl pravdu, mně se ten rytíř líbil. Ale když jsem ho viděl na nádvoří, jak zpupně vyzývá, jak pyšně a drze kouká po kněžnách a knížatech, ano, i na mne, vjela do mne zlost, vyskočil jsem, nikomu jsem nic neřekl, vypůjčil jsem si cizí brnění a odpověděl na jeho výzvu. Hned jsme se proti sobě vrhli. Jsem dodnes hrdý na ty rány, ale pyšný jsem na to, že jsem je desateronásobně oplatil. Ano, porazil jsem nejsilnějšího muže své země bez velikých potíží. Pak jsem obrátil koně a rychle jsem ujel, aby mě nikdo nepoznal a zlé jazyky o tom moc nemluvily. Však Vám to zde povídám jako prvním. Ale můžete to vyprávět dál, proč ne ..... on totiž ten můj rytíř už nežije, padl ve válce.“
Tvářila se celá společnost, jako by věřila, zatím se ale všichni v duchu smáli té královské hlouposti. Jenom druhý chlubivý král se ušklíbl a povídá:
„Lamželezo? Copak je Tvůj Lamželezo proti mému Drtiskálovi? Toho jste měli vidět! Tak jednou se Vám nějak nepohodl s mým vrchním výběrčím daní. Než jsme mohli věc po dobrém urovnat, urval obrovský kus skály a hodil na hrad toho výběrčího ..... zajisté Vám nemusím říkat, jak to dopadlo. I pohnal jsem ho před soud, neboť můj vrchní výběrčí nekradl tolik, jak si Drtiskála myslel, a kromě toho jsem ho měl tuze rád. Ale můj obr nepřišel a nikdo si ho netroufal přivést. Viděl jsem, že to po dobrém nepůjde, a tak jsem se vypravil sám. Mé vojsko oblehlo Drtiskálův hrad, já jsem siláka vyzval. Honosivě vyšel, jak prý budeme zápasit. Řekl jsem mu, aby si způsob vybral sám, že mi na tom nezáleží. Přišel s mečem a hned se na mne vrhl. Dlouho nezápasil ..... přemohl jsem ho. Prosil o milost, ale nedostal ji. Teď už mám v zemi pokoj, neboť všichni znají mou sílu.“
Někdo ve společnosti se zachichtl, vychloubač vzhlédl zlostně a vstával se zaťatými pěstmi. A tu promluvil král hostitel.
„Drahý bratře,“ pravil mírně, „odpusť mým přátelům, že se zasmáli. Vzpomněli si na veselou příhodu, která se u nás nedávno stala.“
„Odpustím jim,“ řekl ten rozhněvaný král, „ale ať jasně prohlásí, že jsem nejsilnější panovník na světě.“
„Oho!“ ozval se první chlubil. „Myslím si, že nejsilnější jsem já. A nejen panovník, vůbec nejsilnější člověk! Vždyť jsem to přece dokázal!“
„A já ne?“ zakřičel druhý a zlostí všecek zrudl.
„Uklidněte se, milí bratři,“ prosil král hostitel a usmíval se, „všichni moji lidé si myslí, že na celém světě nejsilnější je Kadubec.“
„Kadubec?“ divili se králové. „U nás o tom rytíři nic nevíme.“
„Není divu,“ pravil náš král vesele, „vždyť to ani rytíř není. Neláme železné brány ani nepřikrývá hrady skalami, ale hraje si s největšími stromy jako s třískami. Je to obyčejný synek z našich hor.“
I vyprávěl pak král hostitel všem hodovníkům, jak lovil divoké svině, jak mohl být rozsápán, kdyby ho nebyl zachránil neznámý prosťáček z hor. Nezamlčel, že ho Kadubec rozveselil hrou s mrzutou loveckou družinou. Smáli se cizinci vyprávění o dvořanech na pahýlech dubových větví, ale nechtěli věřit, že Kadubec je nejsilnější na celém světě. Kdyby prý byl nejsilnější v celém království, tak prý by byl pozván na veliké zápasy, i když není z rytířského rodu.
Našeho krále to zamrzelo. Vycítil, že ho jeho hosté považují za stejného lháře, jako byli sami. Proto si umínil, že je přesvědčí.
„Pošlu pro Kadubce,“ řekl jim, „a požádám ho, aby nám své umění předvedl. Sami uvidíte a uvěříte mi.“
„Eh,“ ušklíbali se oba králové, „na stromech se nepozná síla, sílu lze měřit jenom v zápase. Ať se dostaví a zkusí to s námi, tak se přesvědčíme!“
„Kadubec s králi?“ divil se vladař.
„A co na tom?“ odpovídali. „Slabší se silnějším.“
„Ale on nikdy neseděl na koni a myslím, že dosud nezápasil na žádném dvoře.“
„Silák zůstane silákem třebas na měsíci,“ povídali králové a v duchu si mysleli: Aha, už Tě přechází chuť. Vždyť jsme si hned říkali, že ani Ty nemluvíš pravdu. Ale nápad, že by měli zápasit s necvičeným silákem z hor, jim učaroval, zamlouval se jim víc a víc. Byli pevně přesvědčeni, že hladce vyhrají, a těšili se už na tu slávu.
„Bratři milí,“ prosil je však hostitel, „rozmyslete si dobře, než řeknete poslední slovo. Mám strach, aby z toho nakonec nevzešlo něco tuze nemilého. Svatba mé drahé sestry nesmí být ničím pokažena.“
„Řekli jsme,“ pravili králové. „Máš-li strach o život svého siláka, tedy dobrá. Slibujeme Ti, že ho nezabijeme. Stačí Ti to?“
Jak by to králi nestačilo? Vůbec se neobával o Kadubcův život, nýbrž o své hosty. Ale když sami navrhli, že se v zápase bude šetřit životů, uklidnil se. Kadubec si jistě dá říci a králům neublíží. A porazí-li oni jeho, tedy se zase nic nestane. Hosté byli odvedeni od svého sporu a odnese to nanejvýš Kadubec několika ranami a pohmožděninami. Hlavní je, že se společnost vesele baví a už nemluví o souboji. Tak se hned vypravili poslové za silným Kadubcem. Jeli na koních, cesta jim rychle ubíhala, a přece trvalo celý den, než siláka v horách našli. Zastali ho, jak nakládá seno na obrovský vůz. Neměl v něm koně ani voly. Sotva ho uviděli, vzpomněli si, jak nevybíravě si tehdy zahrál s královskou družinou, a padl na ně strach. I zůstali v lese a chvíli ho pozorovali.
Naložil Kadubec na svůj velikánský vůz všecko seno, které měl na stráni, ulomil statnou jedli a položil a přivázal na fůru, pak se sám zapřáhl a jel domů. Šli opatrně za ním a počkali, až seno uloží, a pak předstoupili. Nejsrdnatější se hluboce uklonil a řekl:
„Silný Kadubče, pan král Tě pěkně pozdravuje a vzkazuje Ti, abys k němu přišel, protože by si rád s Tebou popovídal.“
Kadubec se podivil, ale pak se tázal:
„Zve mě náš pan král na besedu, anebo mě potřebuje?“
„Potřebuje Tě,“ přiznali se, „a byl by tuze rád, kdybys přišel co nejdříve. Pomůžeš-li mu, jistě se Ti bohatě odmění. Vždyť je to král.“
Vzpomněl si Kadubec na divokou svini a řekl jim, že se hned vypraví, jenom co sní večeři. A jak řekl, tak také zrobil. Umyl se a převlékl, snědl hrnec hrachu a kus masa a vyšel. Nabídli mu koně, ale on nepřijal, prý jim postačí pěšky.
A bylo to pravda. Šel tak rychle, že zchvátil všecky koně mnohem dříve, než se přiblížili k městským hradbám. Protože se blížilo k půlnoci, nešel Kadubec do královského zámku, nýbrž vyspal se v hospodě a ohlásil se teprve ráno. Pan král ho přijal s velikou radostí a hned mu všecko pravdivě vyložil. Sliboval rytířské ostruhy a mnoho peněz, zvítězí-li Kadubec.
O chystaném zápase hovořilo už celé město, protože zámecké služebnictvo nemlčelo, naopak, ještě zatepla všecko vyzvonilo. I šlo teď králi nejen o to, aby Kadubec zůstal naživu a králové se nehádali, nýbrž o to, aby byla zachráněna dobrá pověst celé země.
„Jen mi je přenechte,“ řekl Kadubec bezstarostně, „však já si to s nimi vyřídím.“
„Mohou být doopravdy tuze silní,“ upozorňoval pak král.
„To ano,“ mínil silák. „Právě proto se podíváme, jak to vlastně bylo s Lamželezem a Drtiskálou. Nic se o mne nebojte, jenom mi dejte pořádně najíst.“
Nanosili kuchaři vzácných jídel a nápojů, ale Kadubec je s tím vyhnal. „Hrnec hrachu mi přineste a kusy slaniny, máte-li zde jakou,“ pravil jim. „A pít budu jako doma čistou vodu.“
Dali mu, co chtěl, a nechali ho o samotě, ale pozorovali ho klíčovou dírkou. Oči jim vystupovaly z důlků nad tím, co se dálo v pokoji. Kadubec jedl a jedl, až všecko snědl, pak se napil čisté vody, natáhl se na koberci a spal jako zabitý.
I jedl a spal Kadubec celé tři dni a tři noci a čtvrtého dne mu řekli, že odpoledne bude zápasit s prvním králem. Přikývl, že dobře, ještě se trochu najedl a prospal a po poledni byl svěží a silný jako nikdy předtím, neboť si dobře odpočinul.
Oblékli ho jenom do železné košile a kalhot, neboť žádné brnění nestačilo, na hlavu mu dali ocelovou přilbu a posadili ho na koně. První král si však vyjel v pevném krunýři, jako by táhl do války. Zatímco si Kadubec prohlížel hůl, kterou mu dali, rozjel se ten král proti němu a v plném trysku mu narazil svou holí do prsou. Kůň si sedl na zadní nohy, Kadubec se podíval, co že se to děje. I viděl, že jeho soupeř právě zlomil svou hůl, že otáčí koně a že mu podávají hůl novou. Pochopil silák z hor, čím se zápasí, a hned se rozjel králi naproti. Před královou holí se uhnul, ale napřáhl svou a zlehka ho ťukl do krunýře, který chránil prsa. Chlubivý král vyletěl ze sedla a spadl kdesi na druhém konci nádvoří.
Diváci jásali a provolávali Kadubcovi slávu. Sám pan král přiběhl, stiskl ho a objal a řekl mu tak hlasitě, aby slyšeli všichni jeho rádcové:
„Výborně, příteli, budeš rytířem a dostaneš podvazky!“
Uklonil se mu Kadubec a usmál se. Nechápal, proč mu stále slibují ty podvazky, když on přece žádné nepotřebuje, ale když to slíbil pan král, uvěřil mu, že to k něčemu bude dobré, a nevzpíral se, ačkoli by byl mnohem raději slyšel, že mu dají hrachu a slaniny, co unese.
„No tak,“ řekl Kadubec, když myslel, že je chvály víc než dost, „můžeme pokračovat.“
„Cože?“ divili se mu všichni. „Vždyť musíš mít v hrudi díru.“
„Já?“ smál se Kadubec. „Škoda že nemohu jen tak svlíknout košili, abyste se přesvědčili. Nic mi není, bylo to štípnutí. Chci zápasit dál!“
Slyšel řeč i druhý vychloubavý král a domníval se, že ten silák lže, že se vychloubá, a tak hned svolil, aby se zápasilo dál. Pan král šel k poraženému, kterého přiváděli k vědomí.
I zatroubil kdosi a zápasníci vysedli na koně. Opět jim podali ty hole a oni se proti sobě rozjeli. Tentokrát dostal Kadubec do břicha a jaksi ho to zabolelo, i když ne příliš. Hleďme, řekl si v duchu, tak i do břicha se může píchat? A obrátil koně a rozjel se proti druhému králi. A pak vyčkal, až ten se zase minul jako král první, a dal mu ránu do krunýře, který chránil břicho. I vyletěl král a letěl zadkem napřed přes celý veliký dvůr a zapadl kamsi do kouta.
Opět se strhl hrozitánský řev a diváci nadšeně provolávali slávu Kadubcovi. Opět přiběhl sám pan král, stiskl ho a objal a řekl mu tak hlasitě, aby slyšeli všichni jeho vznešení rádcové:
„Výborně, příteli, výborně. Vidím, že rytířství je pro Tebe málo. Budeš hejtmanem a dostaneš korouhev.“
Nechápal prosťáček z hor, proč mu pan král slibuje takové věci, o něž nikdy nestál a nikdy nikoho neprosil, ale že mu to sliboval on, uvěřil mu, že budou k něčemu dobré, a nevzpíral se, ačkoli by byl slyšel mnohem raději, že dostane hrachu a slaniny, co unese. A tak se zase uklonil a usmál a byl rád, že má zápasy za sebou, protože se mu v té drátěné košili tuze špatně dýchalo a v kalhotách mu trnuly nohy.
V tom však diváci utichli jako na povel. Všichni, kdož stáli kolem Kadubce, zvedli hlavy a pátrali, co se to přihodilo! Běda!
Rytíři a panstvo z průvodu těch vychloubavých králů nastoupili v plné zbroji a vyzývali Kadubce na zápas. Cítili se velmi uraženi, že takový prosťáček přemohl jejich panovníky, a chtěli porážku odčinit. Jenomže jich bylo moc a drželi v rukou meče ..... tentokrát šlo o život.
„Kadubče,“ zvolal král, ,jestliže zvítězíš i teď, tak .....
„a honem si vzpomínal, co by svému silákovi slíbil.
I dostali královi rádcové strach, aby pan král si nakonec nevzal toho hromotluka za rádce a neusadil ho mezi nimi, a tak jeden z nich, ten nejstarší, vystoupil a dopověděl za krále:
„Zvítězíš-li ještě tentokrát, dáme Ti tolik hrachu a slaniny, kolik sám utáhneš na největším voze. A pustíme Tě domů.“
Sotvaže to Kadubec uslyšel, rozveselil se tak náramně, že zcela zapomněl na pana krále. Popadl milého rádce a třikrát ho vyhodil vysoko nad sebe jako hadrového panáka, až se ten stařeček strachem všecek zpotil. I smáli se všichni diváci a tleskali Kadubcovi, smál se a zatleskal i pan král, ba usmál se i nejstarší rádce, který byl tuze rád, že má pevnou půdu pod nohama. Pak hned podali Kadubcovi nejsilnější meč a řekli mu, aby nikoho nešetřil, že mu jde tentokrát o krk.
Rytířů bylo tolik, až hlava šla kolem. myslel si Kadubec, že bude zápasit vždycky s jedním, ale přepočítal se. Vykročili proti němu všichni najednou, protože ho chtěli zabít, aby už nikdy nepřemohl žádného krále. I zůstal Kadubec opřen zády o zeď a čekal, až mu přijdou na dosah. Pak se silně rozmáchl a vyrazil všem rytířům v první řadě meče z rukou. I ustoupili ti odzbrojení za druhou a třetí řadu a čekali, že jiní budou mít větší štěstí. Ale také druhé a třetí řadě vyrazil nebo rozlámal Kadubec meče, až neměl nikoho ozbrojeného proti sobě. Prosili ti rytíři, aby jim byly dány jiné meče, avšak nikdo se k tomu neměl, protože to bylo proti zvykům při zápasech na královském dvoře. A tak nakonec všichni poražení stáli ve veliké řadě a čekali na svou smrt. Nikdo z diváků nejásal, všichni se hrozili pomyšlení, že teď Kadubec půjde a začne utínat hlavy.
Ale Kadubec zrobil něco jiného. Zapíchl svůj meč a šel k rytířům a řekl jim:
„Nic si z toho nedělejte. Neublížím Vám. Vy nemůžete za to, že jste tak slabí, a já zase nemohu za svou sílu. Zanechme rvačky a buďme přáteli.“
Tu propukli všichni diváci v obrovské nadšení, paní se probraly z mdloby a jásaly radostí, že všecko tak dobře dopadlo. Poražení rytíři podali vítězi ruku a uznali, že má pravdu. Nikdo nemůže za to, jaký uroste.
Těšil se Kadubec, že má teď už opravdu všecko za sebou a šel se převléci.
Sotva se však převlékl, vstoupil pan král. Byl smutný a Kadubec hned poznal, že se něco stalo.
„Milý Kadubče,“ řekl pan král, „moc mě mrzí, že Tě nemohu propustit.“
„A pročpak ne?“ divil se Kadubec.
„Zakázal jsem Ti přece výslovně zabíjet ty krále, ale Tys nedbal. Všichni naši doktoři a ranhojiči je tam dole křísí, ale nadarmo. Víš, ty rytíře bych Ti byl odpustil, ale za krále si Tě zde musím podržet. Jsou-li mrtví, bojím se, že z toho bude válka.“
„Jenom se, pane králi, ničeho nebojte,“ smál se Kadubec, „však oni se vzpamatují, zaskočil jim dech. To já znám, to se stává každému, kdo si to se mnou rozdá.“
I šel za nimi, vzal je a začal je nadhazovat jako malé děti a dech se jim vskutku vrátil.
Dýchali, ale oči neotvírali.
„Umrou,“ říkali doktoři a ranhojiči.
„Ale kdepak!“ smál se Kadubec. „Budou tři dni a tři noci spát, vždyť to známe!“ A dodal k panu králi:
„Vždycky je lépe spát před zápasem nežli po něm.“
Pan král si oddychl, dal Kadubcovi největší vůz, jaký měl ve svém městě, ovšem plný hrachu a slaniny, a ještě k tomu přidal mladého býčka a srdečně se rozloučil. Kadubec býčka spoutal, hodil jej za šíji, zapřáhl se do vozu a vracel se domů. Celé město ho s jásotem vyprovázelo až na hradby a hledělo za ním, dokud nezmizel.
Když se Ti králové konečně probudili, mysleli, že se jim všecko pouze zdálo, a proto se nestyděli o tom vyprávět. Nikdo jim nic nevymlouval, neboť se přiznali, že se vychloubali. A byli tuze spokojeni na slavné svatbě, ani se jim domů nechtělo.
I Kadubec byl velmi spokojen. Pochutnával si na hrachu a na slanině a krmil svého býčka, aby měl také později masa, kolik hrdlo ráčí. Přál si, aby ho pan král každoročně pozval na takový zápas, ale toto přání se mu už nikdy nesplnilo. Neboť se nenašel v širém světě člověk, který by si troufal měřit svou sílu s Kadubcem.