Sedmero krkavců

Jeden muž měl sedm synů a stále žádnou dcerku, kterou si velmi přál; a nakonec jeho žena přece jen přišla do naděje, a když se dítě narodilo, byla to holčička. Ale byla celá ubohoučká a neduživá, že skrze tu slabost ji co nejdříve pokřtíti chtěli. Otec poslal jednoho z chlapců ke studni, aby křestní vodu přinesl, a jeho sedm bratrů běželo s ním, a protože jeden každý chtěl být první u okovu, bylo se tak událo, že džbánek do studny shodili. A tak tam stali a nevěděli, co si počít, a žádnému se domů nechtělo. A když se nikdo nevracel, tu si byl otec pomyslel, že skrze nějakou hru či neplechu na svůj úkol zapomněli a děvčátko, teď nepokřtěno zemřít musí, a byl se byl velmi rozzlobil a zvolal: 
„Kéž by zkrkavčeli!“ 
Sotva ta slova dořekl, zvedla se najednou velká bouře, zablesklo se vysoko na nebi a místo chlapců u studny poletovalo sedm krkavců černých jako úhel. 
Rodiče už kletbu vzít zpět nemohli, a trpce litovali ztráty svých sedmi synů. Svoji lásku věnovali jedinému dítku, a dívenka kupodivu brzy nabrala síly a den ode dne byla krásnější. Dlouho Johanka nevěděla, že měla nějaké sourozence, neboť rodiče se střehli o to mluvit, ale jednoho dne naneštěstí slyšela lidi si povídat, jak je ona krásné dítě, škoda, že na úkor štěstí svých bratrů. 
Velmi zarmoucená šla za rodiči a ptala se, kde že bratříčky má, co se událo. Nyní ji museli rodiče pravdu vyjevit, ale na tom trvali, že ona byla pouhá nevinná příčina toho neštěstí, že to byla boží vůle. Ale Johance nedalo svědomí spát, neustále na to myslela, že své sourozence musí vysvobodit. Neměla klidu, dokud se jednoho dne tajně nevydala do světa, své bratříčky vyslídit a prokletí zbavit. Z domova si byla vzala jen prsten rodičů na památku, jeden bochníček chleba na zahnaní hladu, jeden džbánek vody na zahnání žízně, a jednu sesličku, aby na ní spočinout mohla. 
A tak šla a šla, dál a dál až na samý konec světa. Tak přišla ke Slunci, ale ono bylo velmi horké a strašlivé, a požíralo malé děti. Rychle utekla odtamtud a dostala se až k Měsíci, ale ten byl zase velmi studený a taky hrozivý, a když Johanku uviděl, pravil: 
„Čichám, čichám člověčinu.“ 
A Johanka i odtud utekla až byla přišla ke Hvězdám, ty byly milé a přátelské, a každá si byla její sesličku vyzkoušela, aby si na ni odpočala. Ráno ji za její dobrotu netopýří kůstku věnovaly a tak ji pravily, že ve Skleněné hoře její bratři jsou a tou netopýří kůstkou ona bránu otevře a najde je. Johanka za kůstku poděkovala a do šátku ji pečlivě zabalila. 
Pak zase dlouho putovala, než konečně ke Skleněné hoře přišla. Brána byla zavřená a ona chtěla kůstku vytáhnout, ale když šateček rozvinula, kůstka v něm nebyla, Johanka ji cestou někde vytratila. Co si měla nyní počít. , kousek od svých bratrů, když klič k bráně neměla? 
Tak ta dobrá dívenka vzala nůž a uřízla si jím malíček, a tím pak tu bránu otevřela. Když vešla dovnitř, přicházel jí v ústrety skřítek a ptal se ji, co tu pohledává, a ona mu pravila, že sedm krkavců, sedm bratříčků hledá. A skřítek ji řekl, že krkavcové nejsou doma, však ona na ně počkat muže. Zatím skřítek pro své pány jídlo připravil, sedm talířků a sedm pohárků prostřel, z každého talířku si Johanka sousto vzala, z každého pohárku se jeden hlt napila a do toho sedmého prsten rodičů vložila. 
Najednou uslyšeli šum a svist a skřítek zvolal, že to jeho pánové se vracejí. A za chvíli zasedli krkavci k jídlu a každý se ptal, kdože mu to z talířku ujedl a z pohárku upil, že to musela být ústa člověka. A když ten sedmý se na dno svého pohárku podíval, prsten se tam zablyštěl. Tu na něj lépe pohlédl a prsten svých rodičů poznal: 
„Dej bůh, aby to naše sestřička byla, to bychom byli vysvobozeni„zvolal. 
A opravdu, Johanka, která byla pod stolem ukryta, to zvolání slyšela, a ven na světlo vylezla a v tu ránu se krkavci v chlapce zase změnili, Objímali se a líbali navzájem a zvesela kráčeli pak k domovu.

Zdroj: www.abatar.cz