Sedmero krkavců 2

Matka pekla chléb a přislíbila svým sedmi synům, že udělá každému po bochníčku, budou-li tiší. Chlapci umlkli na chvíli jako pěny, ale bochníčky za tu chvíli upečeny být nemohly, a chlapcům trpělivost brzy přešla. Začali matku zase hněvat, neustále za sukně ji tahat a křičet, kdy budou bochníčky hotovy. Dlouho to matka snášela, ale konečně ji trpělivost přešla; hněvivě na ně vzkřikla:
„I bodejž jste se všichni zkrkavčili!“
Sotva ta nešťastná slova dopověděla, proměnili se její synáčkové v sedmero krkavců, pohlédli smutně na matku, zatřepali křídly, vznesli se do povětří, a než se uleknutá máti vzpamatovala, zmizeli jí z očí. Jak si vlasy z hlavy trhala, jak naříkala a bědovala, ale již bylo vše darmo, děti byly tytam. A což teprv, když se otec vrátil a kadeřavý Jaroslávek mu naproti nepřišel, ani žádný ze sedmi synů ho nepřivítal, což tu naříkal a div si nezoufal, když se o jejich nešťastném osudu dověděl. Manželku nekáral, vida, že těžce hoře své nese, neboť ji velice miloval, a proto raději bolest svou v srdci ukrýval.
Po čase se i matčin zármutek ztišil, když se pánbůh nad ní smiloval a pro potěšení dceruškou ji obdařil, kterou ona si dávno místo některého chlapce přála. Bohdanka byla děťátko rozmilé, a čím více rostla, tím spanilejší byla a tím více radosti rodičům působila, jako by věděla, že má mnoho co vynahrazovat. Jedenkráte, když byla již trochu odrostla, stála v komoře u truhly, v níž matka cosi hledala, a tu spatřila vespod malé kazajky a košile pro chlapce.
„Ale matinko, čí jsou to kazajky a košile?“ ptala se zvědavě matky.
„O neptej se mě, dítě milé,“ odpověděla matka a hned ji horké slzy polily.
Bohdanka, vidouc matku plakat, nechtěla se více tázat, ale přece jí to neustále v mysli vězelo, čí to asi kazajky jsou a proč při pohledu na ně máti plakala. I ptala se otce, ale ten začal také slzet, a Bohdanka se opět nic nedověděla. I napadlo jí, neměla-li bratry; ale bylo jí divné, proč je rodiče zapírají, a jestli umřeli anebo někde v cizině jsou, proč žádný o nich nemluví.
V domě byla mezi čeládkou stará děvečka, jménem Dorota, která již mnohá léta u nich sloužila a tak říkaje k rodině patřila, té se konečně Bohdanka ptala, čí to jsou kazajky a košile, co v truhle leží a nad nimiž matka plakala. Dlouho jí to nechtěla Dorota povědět, až jejím lichocením a prosbami pohnuta déle vzdorovat nemohla a děvčeti o ztrátě sedmi bratrů pověděla. Ó jak se Bohdanka nad nešťastným osudem svých bratrů zarmoutila!
„Povídej mi, Dorotko,“ ptala se děvečky, „povídej, jak moji bratříčkové vyhlíželi.“
Dorotka začala chlapce popisovat od hlavy k patě, vypravovala, co který rád dělal a jedl, který byl dobrý a který lepší.
„O jak bych svoje bratry byla milovala!“ vzdychlo děvče, když Dorotka svou chvalořeč dokončila, a na chvíli se zamyslelo. Najednou ale kadeřavou hlavinku vztyčila a ptala se:
„Ale Dorotko, kampak moji bratři ulítli, což jsou navěky ztraceni?“
„Ztraceni? To snad ne; ale kdož ví, na kterém místě jsou zakleti. Pochybuji, že by se kdo odvážil po světě je hledat.“
„Kdybych já byla jen tak velká a silná, jako jste Vy, já bych je hledala tak dlouho, až bych je našla.“
„Milá panenko, svět je velikánský, Vy byste se v něm ztratila jako zrnko máku na širé pláni, to je bláhová myšlenka,“ vymlouvala stará děvečka Bohdančinu řeč. Ale to zmužilé děvče nepustilo myšlenku od sebe. Kudy chodila, tudy myslela na ubohé bratry, myslela na žal svých rodičů, které často potají plakat vídala, a den ode dne byl pevnější její úmysl, vydati se na cestu, až jen síly nabude.
Rok po roce plynul, a Bohdanka vyrostla jako jedle, tělo její bylo jako ulité a tvář krásná, krásnější byla však její čistá, ctnostná duše. Po celý ten čas nezapomněla ani okamžení na své předsevzetí, a když počítala osmnácte let, umínila si, že tu pouť nastoupí. Jednalo se tu jen o to, co tomu rodiče řeknou a zdali milované dítě do světa pustí. Bohdanka měla ale pevnou vůli na rodičích svolení vyprositi. Jedenkráte seděli otec a matka vedle sebe a oba, vzpomenuvše na své syny, zaslzeli; tu přistoupila Bohdanka k nim a vzala je za ruce řkouc:
„Mamičko, tatíčku, neskrývejte přede mnou slzy, já vím již, co Vás trápí, a chci Vám pomoci.“
„Ty, Ty že víš, co nás trápí, a že nám chceš pomoci, to není možná!“ zvolali oba najednou.
„O je to možná, já Vám jistě pomohu, jen když svolíte, oč budu žádat.“
„Kdo Ti to pověděl, jak nám chceš pomoci, co žádáš?“ tázali se kvapně.
„Mně se zdálo již po tři noci, že přilítl k mému loži malý krkavec a takto ke mně pravil:,Nemeškej, Bohdanko, a vydej se na cestu. Já jsem jeden z Tvých sedmi bratrů v krkavce zakletých, my na Tebe čekáme, abys nás vysvobodila. Řekni to rodičům a vydej se na cestu, my Tě povedem a chránit budeme, kamkoliv se obrátíš. Tak mi po tři noci ten krkavec povídal, a já nyní vím, že jsem měla sedm bratrů, pro které Vy želíte a jež Vám já zase přivedu, když mi požehnání na cestu dáte a mě od sebe pustíte,“ dokončila Bohdanka, která si byla sen jenom vymyslela, aby snáze svolení od rodičů obdržela.
„Dítě, dítě, také Tebe máme želet, máme ještě poslední radost ztratit? Ne, ne, Ty nás nesmíš opustit,“ naříkali ubozí, lekajíce se slov dceřiných.
„Mám tedy nechat bratry zahynout, kteří jen ve mě svou naději skládají? Nechte mě jít a nemějte starosti, že v širém světě zahynu, láska mě povede a ochrání na všech cestách mých. Jaká to bude radost, až Vám bratry přivedu a zdráva do Vašeho náručí se vrátím!“ Tak a ještě mnohem úsilněji prosila a dotírala na rodiče Bohdanka, až konečně svolili, ačkoli s hořkými slzami a s těžkým srdcem.
Nyní si uchystala Bohdanka pocestní šat a za několik dní byla na cestu připravena. Když se s rodiči loučila, dala jí matka prsten z ruky a řekla:
„Po tomto prstenu Tě moji starší synové poznají, to byla jejich nejmilejší hračka, když jsem je na klíně držívala.“
S bolestí požehnali rodiče své jediné drahé dítě a s těžkým srdcem se i Bohdanka s nimi rozloučila. Než úmysl její ani na okamžení neochabl. Odhodlaně pustila se do dalekého světa bez průvodce, bez ochránce, jen čistá láska sesterská bděla nad ní a nedala jí klesnouti.
Dlouho chodila, aniž se byla co o bratřích dověděla. Jedenkráte přišla do velkého lesa, a bloudíc drahný čas po něm, našla chaloupku, do níž vešla. Bylo tu chladno a libo, ale i ticho a pusto; Bohdanka sedla a čekala, kdo přijde. Najednou se dvéře otevřely a do nich vkročil se šumotem divoký mládenec.
„Co tu hledáš, kdo jsi?“ ptal se Bohdanky a dech jeho ji silně ovanul.
„Nehněvej se, pane, já hledám svých sedm bratrů, dnes jsem v tomto lese zabloudila a do chaloupky Vaší vkročila. Nech mě zde odpočinout.“
„Já jsem Vítr a každého, kdo mi v cestu přijde, roztrhám. Ale že jsi umdlena, popřeji Ti odpočinutí.“
Bohdanka si zase usedla a myslela, když je mládenec Vítr, že by snad o bratřích vědět mohl, a umínila si zeptati se ho na ně. „Pane,“ začala po chvilce, „již dlouhý čas tomu, co chodím po světě a hledám svých sedm bratrů, kteří jsou v krkavce zakleti; nemáš zdání, kde by se nacházeli?“
„Nemohu Ti o nich povědět, ale můj bratr Měsíc, ten by měl vědět, kde jsou. Že jsi tak hodná, chci Tě k němu donést.“
Bohdanka byla s navržením spokojena a divoký mládenec vzal ji do náručí. Jako by prsa jeho byla naplněna vonným kvítím, tak libě vanul dech jeho.
Měsíc byl bledý mládenec se stříbrnými vlasy. „A co u mě pohledáváš?“ ptal se Bohdanky, když ji k němu Vítr donesl.
„Pane, hledám sedmero bratrů v krkavce zakletých. Bratr Tvůj povídal mi, že bys o nich věděti měl; prosím tedy, abys mi pověděl, kde jsou.“
„Rád bych Ti pověděl, kde se nacházejí, ale nevím o nich nic. Bratr můj Slunce, ten Ti dá nejjistější zprávu. Chceš-li, donesu Tě k němu.“
Jak by nebyla Bohdanka chtěla! S radostí svěřila se stříbrovlasému mládenci a ten ji donesl k Slunci, bratru svému.
Slunce byl mládenec zlatovlasý, krásných tváří. Když mu Bohdanka žádost přednesla, řekl:
„Vím, kde jsou bratři Tvoji, a chci Tě k nim donésti. Dříve si však odpočiň a posilni se večeří.“
Na ta slova musela se Bohdanka posadit a povečeřet. Bylo to kuřátko, co k večeři dostala.
Když se najedla, promluvil bratr Slunce:
„Panenko, kostičky nenech ležet, seber je a vezmi s sebou, budou Ti k dobrému.“
Bohdanka uposlechla a kostičky do zástěry svázala. Ještě si trochu odpočinula, a když noc přecházela, přijel Slunce se zlatým vozem, Bohdanka sedla do něho, a již jela přes hory a doly. Kolik hodin jízda trvala, než se octli ve tmavém údolí, kolkolem vysokými skálami obklopeném, bylo by těžko vypočíst. Tam ji zlatovlasý mládenec z vozu sesadil řka:
„Nyní si pomoz sama!“ a zmizel.
Bohdanka se ohlédla kolem sebe, a vidouc ty vysoké skály a to prázdné údolí, nevěděla, kde má bratry hledat.
„Snad jsou na některé skále,“ pravila sama k sobě, „ale jak tam nebohá vylezu?“
I chodila od jedné ke druhé, až se u té zastavila, která se nejpřístupnější být zdála. Aby mohla snáze lézti, vykasala sukně, ale vtom jí ze zástěrky kostičky vypadly. A hle, jaký to div! Z kostiček udělal se žebřík, dosahující až na vrchol skály. Hbitě začala Bohdanka po příčkách lézti, až se šťastně na poslední dostala a v jeskyni se octla, kde hned na první pohled viděla, že obydlí bratrů našla. Stálo tam sedm postelí, uprostřed stůl a na něm bylo pro sedm osob prostřeno. Krmí tu bylo dost a oheň nebyl ještě vyhasnul. Honem tedy vybrala Bohdanka, co potřebovala, a začala strojit sedmero jídel, pro každého bratra jiné. Hotova byvši s vařením, postavila jídla na stůl, svlékla prsten matčin z prstu a položila jej pod talíř, který byl na prvním místě, neboť se domnívala, že tam jistě nejstarší bratr sedět bude. Potom všecko urovnala, skrčila se za jednu postel a čekala, až bratři přijdou. Netrvalo to dlouho a bratři krkavci přišli z lovu domů.
„Co to!“ zvolal první, „jídla na stole, kdo je připravil?“
„A pohleďte pak, bratři, ta jídla jsou jako schválně pro nás připravena, každý má, co nejraději jídá,“ zvolal druhý.
„Bratři, bratři, tu je matčin prsten, musí tu někdo z domu být,“
vzkřikl radostně nejstarší, když přiklopený talíř pozdvihnuv, prsten našel.
„Tedy hledejme po jeskyni,“ navrhl Jaroslávek. Všichni se na ta slova obrátili a hledali, a tu za sebou Bohdanku spatřili. „Kdo jsi?“ ptali se jedním hlasem.
„Vaše sestra Bohdanka; nesu Vám pozdravení od matky a od otce; abyste mi ale uvěřili, dala mi matka svůj prsten.“
„O my Ti věříme, žes naše sestra, kdo jiný byl by se k nám odvážil!“ zvolali bratři. Hned jí udělali místo u stolu, a když mezi nimi seděla, musela vypravovat, co se doma od jejich zmizení stalo, což ona mileráda učinila. Po ukončení svých zpráv ptala se bratrů, jak by možná bylo, aby je vysvobodila.
„To je těžká úloha, ač se Ti bude lehkou zdát,“ povídal nejstarší z nich. „Chceš-li nás, milá sestro, vysvobodit, musíš nám ušít každému po košili. Musíš však len sama zasít, vyplít, vytrhat, připravit i sepříst, předivo sama utkat, plátno vybílit a košile z něho ušít. Při tom všem nesmíš ale slova promluvit, ať se s Tebou cokoliv děje. Troufáš-li si to vyvést, vysvobodíš nás.“
„To není tak těžká věc; všecky ty práce já dobře umím, a mlčeti mi nebude zatěžko, když vím, že Vás tím vysvobodím,“ odpověděla dobrá sestra.
Za ta slova bratři div jí ruce nezulíbali. Po večeři udělali jí lože a ona brzy usnula.
Ráno po snídani dal jí bratr skřínku se semenem a řekl:
„Nyní musíš od nás pryč, milá sestro; chceš-li nás vysvobodit, vezmi to semeno, pojď s námi a my Ti místo k setí vykážeme.“
Bohdanka byla svolná učinit, jak bratr pravil, vzala skřínku do ruky a kráčela za ním. Když přišli do pěkného údolí, vykázali jí bratři pole k setí lnu a vydutou vrbu k obývání, potom se s ní smutně rozloučili a odešli do své jeskyně. Bohdanka pak ihned pole připravila a semínko zašila. Mezitímco semeno vzcházelo a len povyrůstal, měla ovšem trochu dlouhou chvíli, ale ona chodila po údolí a po lese anebo krášlila své obydlí, vydutou vrbu. O pokrmy starat se nemusela, neboť pokaždé včas měla snídani, oběd i večeři ve vrbě, a ač věděla, že jí to bratři nosí, přece žádného neviděla. Brzy byl len tak daleko vzrostl, že jej musela Bohdanka plít, a tu bylo na čas práce dost. Od pletí až k trhání lnu opět doba uplynula, a již měla čáku, že dlouhou chvíli mít nebude. Ona pilně prostírala len na rosu, obracela jej, a když byl odrhnut, zklepán a zvochlován, byl měkký jak hedvábí. Nářadí k tomu, jakož i vřeteno a přeslici s kuželem našla v čas potřebný ve vrbě. Nyní měla již všecek len v žemních a mohla začít příst. Sedla tedy k přeslici, a již se vřeténko točilo jako čamrda; vzpomněla si přitom na své rodiče, jak sedávala s matkou a Dorotkou při přeslicích a otec jak všelicos povídal nebo čítal.
Teď budou sedat sami, myslela si v duchu, a budou na mě vzpomínat, kde asi jsem a jestli mě do smrti uvidí. Ráda bych byla, kdyby do zejtří úkol můj hotov byl, ale to není možná. Však uplyne čas co nevidět, a pánbůh nedopustí, aby se nás rodiče nedočkali. Přitom utřela slzy, které jí byly do očí vstoupily, zástěrou, a když ji zase spustila, viděla před sebou psa, který okolo ní čuchal a do štěkání se dal. I vystoupila z vrby a koukala, je-li kdo nablízku, komu by pes ten náležel, a tu viděla zdaleka kočár přijíždět. I schovala se do vrby a začala psa odhánět, ale ten pryč jít nechtěl a neustále štěkal. V kočáře seděl mladý pán, který se z cesty do svého zámku vracel a do údolí toho zabloudil. Když slyšel psa štěkati, poslal kočího, aby se podíval, co to znamená. Kočí šel, a když Bohdanku ve vrbě sedět a přísti viděl, ptal se jí, kdo je a proč v té vrbě sedí.
Ale Bohdanka zavrtěla hlavou a ukázala na ústa, že je němá. Na to znamení se kočí k pánu svému vrátil, a co viděl, vypravoval s doložením, že je ta němá panna překrásná. Pán ihned poručil, aby kočí k vrbě zajel; tam pak skočil z vozu a k panně vkročil. Jako dříve kočímu, ukázala Bohdanka nyní i pánu, že mluvit nemůže; ten ale nedbaje na to umínil si, že vezme krásnou přadlenu s sebou, neboť se mu velice zalíbila. Tento svůj úmysl také ihned Bohdance vyjevil.
Děvče se ovšem toho velice zaleklo, ale v okamžení vzpomnělo na slova bratrova, že musí trpělivě a mlčky všecko snášet, cokoliv se stane, a odhodlaně poddala se vůli pánově v přesvědčení, že zkouška ta k vysvobození bratrů potřebná je.
Pán pln radosti, že se děvče nezdráhá, nemeškal podle jejího ukázání všecek len, jakož i přeslici a vřeteno na vůz odnésti. Když se byla Bohdanka i on posadili, švihnul kočí do koní a ti uháněli v jednom kvapu. Na cestě chtěla se Bohdanka na mladíka podívat, neboť si byla v překvapení jeho tváře ani nevšimla, než sotva oko k němu pozvedla, již ho zase sklopila. Inu, potkala se s jeho krásnýma očima, a to byla dvě slunce, do jejichž paprsků ona hledět nemohla.
Mlčky přijeli k jeho zámku; ona mluvit mohla a nesměla, on mluvit směl, ale nemohl samým zalíbením. Služebníci hleděli s podivením na Bohdanku, když ji pán z vozu dával a poroučel, aby len a přeslici za nimi nesli. V domě jim vyšla vstříc obstárlá hospodyně, nevlastní to sestra pánova, vítajíc je, ale v duchu žehrajíc. Byla to zlá osoba, která na světě žádného nemilovala kromě sebe; za to ji ale také nikdo nemiloval, vyjmouc bratra, který jsa dobrosrdečný co sestru ji miloval a celé hospodářství jí svěřil. Ona znala jeho slabé stránky, a tak se uměla k němu lichotit, že jí vždy věřil, a často tím nespravedlivě jednal proti jiným. Bohdance se vedlo v zámku dobře a domácí pán by jí byl pomyšlení udělal. Viděla dobře, že ji miluje, a nebylo jí to protivné. A jakž také?
Vždyť nebylo ani její srdce prosto oné vášně, která světem vládne.
Proto však přece na své bratry nezapomněla, pilně předla, a ani tenkráte slova nepromluvila, když se jí milovaný mladík tázal, chce-li být jeho ženou. Oni si však i beze slova rozuměli, neboť když od ní pán odcházel, jsa celý blažený, poroučel sestře, aby přípravy k svatbě dělala. Té to ale nebylo po chuti, že si bratr neznámé děvče vezme, pročež mu to na všelijaký způsob vymlouvala, ale tenkráte se zmýlila. Když viděla, že je všecko domlouvání marné a že bratr jinak nedá, myslela: Ať si ji tedy vezme, lépe tu němou prostou dívku než sobě rovnou, však ona mi panování v domě nepřekazí, aniž se opováží nade mě se postavit; a kdyby přece, potom bych se postarala o prostředek, že by panování její navěky přešlo.
Tak si myslela ta nenávisti plná dračice a jakoby s největší chutí přípravy k svatbě činila. I Bohdanka musela na několik dní přádlo odložit a místo se lnem se svatebním šperkem a věncem se obírat, hosty vítat a domácí paní představovat. Vpravila se tak brzy do všeho, co jí bylo nové, že sám její manžel jinak nemyslel, než že z panského rodu vyšla. Sestru manželovu brzy prohlédla, nenechala to však na sobě znát, byla k ní přívětivá a laskavá, ale v domě poroučela nejvíce sama, a kde mohla, učinila dobrodiní. Služebníci poznali, jak dobrou paní mají, a brzy jí všichni dobrořečili. Manžel jí kolikráte říkal, aby tak pilně nepředla, že to nemusí být; ale ona si to vymluvit nedala a konečně mu znamení dala, že by se stala nešťastnou, kdyby jí nenechal v tom celou vůli. Od té doby mohla dělat, co chtěla.
Když byla s přádlem hotova, dala si postavit v pokoji stav a začala tkát. Nebylo to nic divného, neboť tenkráte ty nejvznešenější paní všechny domácí práce vykonávaly. Za nějaký čas cítila se být Bohdanka matkou, a tu dosáhlo štěstí jejího manžela nejvyššího stupně, a již si nic jiného nepřál. Bohdanka ale přece jedno přání ještě měla, a to se již k cíli chýlilo, neboť bylo již plátno vybílené a košile se šily. V domě chodila ale ještě jedna osoba, kterou to těšilo, že přijde mladý dědic. To byla sestra pánova; v její jedem skrz naskrz napuštěné duši zrodil se plán docela jí hodný. Lísala se k Bohdance a tak upřímně se k ní stavěla, že ta lsti a úskoky neznající duše jí uvěřila. Když docházel již čas, dostal pán od přítele list, aby mu v jedné při nápomocen byl a na několik dní ho navštívil. Nerad opustil v tu dobu svoji drahou Bohdanku, ale nemohl to příteli odepřít. I přikázal přísně své sestře, jakmile se co přihodí, ať v okamžení rychlého posla k němu pošle. Ta slíbila, že tu největší opatrnost a bedlivost ve všem mít bude, a bratr rozloučiv se s milovanou chotí odejel pryč.
Za tři dni po jeho odjezdu porodila Bohdanka synáčka. Žádný ji neopatroval, než švagrová. Jak se dítě narodilo, zacpala mu ústa, zaobalila do plenky a pustila oknem. Namísto něho podstrčila kotě. Bylo to ovšem hrozné leknutí pro matku a ta nejbolestnější rána, která ji trefit mohla. Ale co měla říci? Žádný nebyl u ní, nikdo nevěděl, zdali to pravda či nepravda, a tedy musela mlčet, ač tušila, že to není možné, aby ji pánbůh tak zkoušel. Švagrová ale toho okamžení list bratrovi napsala, a nejenže nešťastný porod manželčin vylíčila, ale i hroznou lež si vymyslela, že totiž jakýsi divný muž u postele se octl, a když Bohdanku objal, že se též v ošklivou ženu proměnila a s ním v neznámé řeči rozprávěla a se smála. Konečně mu připomínala divé ženky na mysl, dokládajíc, že Bohdanka takovou je, a nechce-li být nešťastným, aby ji dal upálit. Též napsala lístek příteli bratrovu, aby ho u sebe zdržoval a k ženě ho nepouštěl, že je divá.
Když manžel Bohdančin list ten obdržel, nevěděl v zoufalosti co počít, ale přítel mu to rozmlouval a žádnou mocí od sebe jej pustit nechtěl, dokud by nebyl chladnější mysli. Přítel vypravil posla s vlastnoručním listem na sestru, kde jí zoufalost bratrovu oznamuje a slibuje, že ho hned od sebe nepustí. Zatím byla sestra hrozné pohádky o švagrové roztrousila, že se i služebnictvo zděsilo a k ní jít bálo, ačkoliv ji všichni tak srdečně milovali.
Když jí list došel, povídala, že je od bratra a že jí oznamuje, pro uvarování dalšího neštěstí, aby se divá žena hned na hranici upálila. Ten rozkaz se měl bez meškání vyplnit a hranice byla co nevidět hotova. Zatím seděla Bohdanka ve své ložnici tichá a bledá a došívala slzíc u poslední košile rukáv. O všech těch bezbožnostech švagrové neměla ani polovic vědomosti, ač poznávala, že se v ní zmýlila a že ona všeho toho zlého je původcem. Tu vkročí k ní švagrová, a oznamujíc rozkaz manželův, poroučí, ať se k smrti hotoví.
Dobře věděla Bohdanka, že to není poručení manželovo, ale co si měla počít samojediná proti davu rozlíceného lidu, který se již do světnice dral, aby ukrutnou čarodějnici spatřil. Znamením prosila ještě, aby ji nechala švagrová jen asi sedm stehů došít, které na rukávu chyběly, ale ani to jí dovoleno nebylo. Složila tedy košili k druhým a vzdychla:
„Moji ubozí bratříčkové, já úlohu skončila, a kde jste vy?“
V tom okamžení strhl se hrozný šumot, lid se rozestoupil, a sedm krkavců přilítlo nesouce na svých křídlech hezounké děťátko, které Bohdance do náručí složili.
„Zde, drahá sestro, jsme se Ti poněkud odsloužili, a nyní nám honem košile přehoď!“ Tak řekl nejstarší bratr.
Radostí opojena vzala košile a jednu po druhé na bratry hodila. V tom okamžení se udělali z nich statní mužové a mládenci, jen tomu nejmladšímu Jaroslávkovi zůstalo na rameně sedm pírek, protože nemohla sestra těch sedm stehů došít.
V největší radosti zaklepou na dvoře koňská kopyta, a v okamžení nato objímá Bohdanka svého manžela a klade mu do náručí vysvobozeného syna. Kdyby mu bylo možná bývalo ještě více ji milovat, jistě by to byl udělal, když se od švagrů dověděl, co pro jejich vysvobození podnikla. V radosti a laskavém hovoru zapomněli na sestru pánovu, ale zato pamatovali na ni služebníci, kterým ona tak nedobrou paní byla. Když viděli, že ona všeho je příčinou a nyní skrze lid se prodírá, aby prchnout mohla, vzali ji za vlasy a bez milosrdenství na hranici hodili a podpálili.
Již byla ztracena, když se to bratr a Bohdanka dověděli. Ona se lekla, ale on ji káral, řka:
„Děkuj bohu, že nás jí zbavil; ona mně tak hrozné psaní poslala, že jsem div se nezbláznil. Ale přece jsem v Tebe důvěru neztratil; navzdor všemu zdržování sednuv na koně, byl bych přece již pozdě přišel, kdyby Tvoji bratři Tě nebyli vysvobodili.“
„Nyní na to všecko zapomeňme, vždyť jsme šťastni,“ odpověděla Bohdanka, líbajíc své krásné dítě.
Manžel její prodá) panství a odebral se se ženou a svými švagry k jejich rodičům. Jaká to byla radost pro rodiče, když se všecky děti, dávno pokládané již za ztracené, vrátily, a s nimi ještě nový syn a vnuk, to vypsat možná není. Co chybělo ještě k jejich blaženosti?