Sedláček

Byla jednou jedna vesnice a ta byla zvláštní tím, že ji obývali samí bohatí sedláci a jenom jeden chudičký, kterému proto říkali sedláček. Byl tak chudý, že neměl krávu ani peníze, aby si nějakou koupil, i když po ní on i jeho žena velmi toužili. Jednou ženě pravil:
„Poslyš, mám dobrý nápad! Kmotr truhlář nám vyrobí telátko ze dřeva a natře je nahnědo, bude vyhlížet jako živé a časem nám vyroste a budeme mít krávu.“ Ženě se to zamlouvalo, a tak jim kmotr truhlář vytesal a ohobloval telátko, natřel ho, jak se patří, a dokonce to udělal tak, aby telátko sklánělo hlavu, že se pase.
Když druhého dne vyháněli krávy, zavolal sedláček pastýře a řekl mu:
„Podívej, mám tu telátko, ale je ještě malé a musí se nosit!“ Pastýř řekl:
„Dobrá.“ Vzal telátko do náruče, vynesl ho ven na pastvu a postavil do trávy. Telátko zůstalo stát se skloněnou hlavou, jakoby se páslo; pastýř řekl:
„To bude brzy běhat samo, podívejme, jak se pěkně pase.“ Večer, když zaháněl stádo domů, řekl telátku:
„Když jsi mohlo celý den stát a dosyta se napást, můžeš jít už po svých, já Tě domů vláčet nebudu.“ Sedláček stál na zápraží a čekal na svoje telátko. Když pastýř přihnal stádo domů a telátko chybělo, zeptal se, kde je. Pastýř odvětil:
„Stojí stále na pastvině a pase se, nechtělo vůbec poslechnout a jít s ostatními domů.“ Sedláček ale řekl:
„I co, já chci svoje telátko!“ Tak šli společně na louku, ale někdo zatím telátko ukradnul, bylo prostě pryč. Tu pravil pastýř:
„Určitě uteklo.“ Ale sedláček řekl:
„Tak to ne!“ Zavedl pastýře před starostu, kde ho odsoudili za nedbalost a musel sedláčkovi za ztracené telátko dát jednu krávu.
Nyní měl sedláček konečně vytouženou krávu, z čehož se oba ze srdce radovali, ale neměli pro ni žádné krmení, a tak ji museli brzy zabít. Maso nasolili a sedláček šel do města, aby tam prodal kůži a za výdělek koupil nové telátko. Cestou dorazil k jednomu mlýnu, kde uviděl na cestě ležet krkavce se zlomeným křídlem, ze soucitu jej zvedl a zabalil do kravské kůže. Protože se ale zkazilo počasí, zvedl se vítr a dalo se do deště, nechtělo se mu dál, obrátil svoje kroky do mlýna a požádal tam o nocleh. Mlynářka byla sama doma a řekla mu nevrle:
„Tady si lehni do slámy.“ A dala mu kus chleba se sýrem. Sedláček pojedl a pak se uložil, kůži položil vedle sebe a hostinská si myslela, že je unavený a spí. Za chvíli přišel jeden kněžík, kterého srdečně přivítala a řekla:
„Můj muž je pryč, můžeme si dát tedy něco dobrého.“ Sedláček ji slyšel, jak mluvila o hostině a rozhněval se, on musel vzít za vděk jen chlebem a sýrem. Tu začala mlynářka nosit na stůl výtečnou krmi, pečeni, zelí, koláč a víno. Zrovna si chtěli sednout a dát se do hodování, když někdo zaťukal. Mlynářka vykřikla:
„Ach bože, to je můj muž!“ Rychle schovala pečeni do pece, víno pod polštář, zelí pod peřinu a koláč pod postel a kněžíka do skříně. Potom otevřela a řekla:
„Muži, už jsi tu? Tam je ale slota, jako by měl přijít konec světa!“ Mlynář uviděl sedláčka na slámě a zeptal se:
„Co je to za chlapa?“
„Ale,“ řekla žena „nějaký ubožák přišel v dešti a větru a prosil o přístřeší, dala jsem mu kus chleba a sýr a nabídla mu tu slámu.“ Tu mlynář pravil:
„Dobrá, teď mi dej něco k jídlu.“ Mlynářka odvětila:
„Nemám ale nic jiného než ten chleba se sýrem.“
„To mi úplně postačí,“ řekl mlynář. „pro mne za mne třeba chleba se sýrem.“ Podíval se na sedláčka a zavolal na něj:
„Pojď a dej si se mnou ještě jednou!“ Sedláček se nedal dvakrát pobízet, vstal a pojedl s ním.
Potom mlynář uviděl tu kůži, co ležela na zemi a ve které byl ukrytý krkavec, a zeptal se:
„Co tam máš?“ Sedláček odvětil:
„Já mám uvnitř věštce.“
„Mohl by mi zavěštit?“ zeptal se mlynář.
„Pročpak ne?“ odvětil sedláček, „ale řekne Ti jen čtyři věci, tu pátou si nechává pro sebe.“ Mlynář byl zvědavý a řekl:
„Ať tedy věští poprvé.“ Tu stisknul sedláček krkavci hlavu, až se ten zajíknul a zakrákal. Mlynář se zeptal:
„Copak říkal?“ Sedláček odvětil:
„Za prvé říká, že pod polštářem je víno!“
„To by bylo dílo ďáblovo!“ zvolal mlynář, šel a pod polštářem našel láhev vína. „Nu dál, věšti!“ řekl mlynář. Tak nechal sedláček krkavce opět zakrákat a řekl:
„Za druhé věštec pravil, že v peci je pečeně!“
„To by bylo dílo ďáblovo!“ zvolal mlynář, šel a v peci našel pečeni. Pak nechal sedláček opět krkavce věštit a řekl:
„Do třetice pravil, že pod peřinou je zelí.“
„To by bylo dílo ďáblovo!“ zvolal mlynář, šel a pod peřinou našel zelí. Pak stisknul sedláček krkavčí hlavu ještě jednou, aby tento zakrákoral a řekl:
„Za čtvrté pravil, že pod postelí je koláč.“
„To by bylo ďábelské!“ řekl mlynář, šel a pod postelí našel koláč. Tak si ti dva opět sedli ke stolu, zatímco mlynářku popadla smrtelná úzkost, lehnula si do postele a klíče od skříně si tam vzala s sebou. Mlynář by rád věděl i tu pátou věc, ale sedláček řekl:
„Nejprve ty čtyři první věci v klidu sníme, protože ta pátá bývá něco nepříjemného.“ Tak pojedli a pak smlouvali, kolik mlynář za pátou předpověď zaplatí, až ten nakonec položil na stůl celých tři sta tolarů. Tu sedláček opět stisknul krkavci hlavu a onen hlasitě zakrákoral. „Copak říkal?“ Sedláček odvětil:
„Řekl, že ve skříní s nádobím vězí ukrytý ďábel!“ Tu řekl mlynář:
„Tak to musí ven!“ Otevřel domovní dveře dokořán, žena musela přinést klíče od skříně a sedláček ji opatrně odemknul. Tu z ní vyletěl farář a upaloval pryč, jakoby mu za patami hořelo. Mlynář řekl:
„Tak toho černého chlapa jsem na vlastní oči viděl, učiněný ďábel!“ A sedláček byl druhého rána i s těmi tři sta tolary v prachu.
Doma si tím zlatem řádně vypomohl, postavil si pěkný dům a závistiví sedláci si lámali hlavy:
„Ten sedláček určitě ví, kde padá zlatý sníh, aby si člověk nanosil domů.“ Tak ho předvolali ke starostovi, aby tam přednesl, odkud jeho bohatství pochází. Sedláček odvětil:
„Prodal jsem volskou kůži ve městě za tři sta tolarů.“ Když to sedláci slyšeli, chtěli si také z toho velkého koláče ukousnout, běželi o překot domů, zabili všechny svoje krávy a stáhnuli jim kůže, aby je prodali ve městě za velký peníz. Starosta pravil:
„Moje děvečka ale půjde první.“ Když tato přišla do města k obchodníkovi, nedal jí více než tři tolary, a když přišli ti ostatní, nedal jim ani to, neboť pravil:
„Co bych si s tolika kůžemi počal?“ Tu se sedláci rozzlobili, že je sedláček vodil za nosy, chtěli se mu tedy pomstít a zažalovali ho za ten podvod u starosty. Nevinný sedláček byl jednohlasně odsouzen k smrti, měl být hozen do vody v děravém sudu.
Vyvedli ho a povolali k němu kněze, aby ho přihotovil k smrti a oni zatím odešli. Když se sedláček na kněžíka lépe podíval, poznal, že je ten, který byl prve u paní mlynářky, i řekl mu:
„Já jsem Vás vysvobodil ze skříně, nyní mi pomozte ze sudu!“ Zrovna hnal kolem stádo ovčák, o kterém sedláček věděl, že by se rád stal starostou. Tak se jal křičet ze všech sil:
„Ne, to neudělám! Ani za celý svět ne a ne!“ Pastýř, který to slyšel, přišel blíž a zeptal se:
„Co nechceš udělat?“ Sedláček odvětil:
„Ale, chtějí mne udělat starostou, když si prý sednu do toho sudu, ale já nechci!“ Ovčák pravil:
„No, já bych si do toho sudu sednul hned, když bych se pak stal starostou.“ Sedláček odvětil:
„No, když si tam sedneš místo mne, budeš starosta určitě.“ Ovčák souhlasil a vlezl si do sudu, sedláček zatloukl víko, vzal stádo ovcí a hnal je ke vsi. Kněžík šel zatím za sedláky a oznámil jim, že hříšníkovi požehnal. Tak sedláci šli a sud valili k rybníku. Když to ovčák ucítil, jal se volat:
„Rád budu Vaším starostou!“ Sedláci si mysleli, že je to sedláček, a řekli mu:
„To si také myslíme, ale nejdříve se porozhlédni dole.“ A shodili sud do vody.
Potom šli sedláci domů, ale když přišli do vsi, tu jim šel v ústrety spokojený sedláček a hnal před sebou stádo ovcí. Tomu se sedláci nemálo podivili a vyptávali se:
„Sedláčku, odkud jdeš? Z rybníka?“
„Arci,“ odvětil sedláček šibalsky „padal jsem dlouho, a když jsem dopadnul na dno, sud se rozbil. Kolem sebe jsem uviděl nádherné louky a pastviny a na nich přemnohá stáda a jedno jsem si přivedl.“ Tu se sedláci ptali:
„Je tam takových ovcí více?“
„Ano,“ řekl sedláček „více, než můžete potřebovat.“ Tu se sedláci domluvili, že si také opatří ovce a starosta řekl:
„Já půjdu první!“ Tak šli společně k rybníku a aby ho viděli celý, tak na tu stranu rybníka, kdy byla skála. Zrovna se po obloze proháněly bílé obláčky, kterým lidé též říkají beránkové, a ti beránkové se odráželi ve vodě a sedláci volali:
„Podívejte, tam dole, tolik ovcí.“ Starosta se prodral dopředu a řekl:
„Skočím dolů první a porozhlédnu se tam, když to půjde dobře, zavolám Vás.“ A skočil do vody. Ozvalo se mocné žblunknutí a natěšení sedláci mysleli, že je to starostovo volání a jeden po druhém naskákali za ním do hluboké vody.
Tak tenkrát ta vesnice skoro vymřela. Zůstal v ní jen ten sedláček, který teď byl bohatým mužem.