Rusalky - Útok na Tenochtitlan

Hrstka španělských dobrodruhů pokořila a vyvrátila obrovské říše.

Dokázali chytře využít domorodců. Nejbestiálnější byli při dobývání Tenochtitlanu Indiáni kmene Tlascala, kteří se k bílým cizincům sami přidali, aby pomstili své dřívější porážky a včas si neuvědomili, že vítězství nebude znamenat osvobození ze jha dosavadních tyranů, ale nastolení jha ještě horšího.

Po vítězství bílých cizinců se stali stejnými otroky jako poražení...

 

Chvíli Frantovi i Jitce trvalo, než se vzpamatovali.

„Jak ses sem dostal?“ zahájil výslech psa Franta.

„Vycítil jsem tě,“ odpověděl psík. „Naučil jsem se vycítit, kam mi vždycky mizíš.“

„Ty jsi nás sem sledoval?“ udeřil na něho Franta.

„To se nesmí?“ podivil se bezelstně Argo. „Není psí povinnost následovat pána?“

„I když si to pán nepřeje?“ zamračil se Franta.

„Řekl jsi mi snad: Zůstaň? Neřekl!“ opáčil psík.

„A tady jsi nás špicloval za dveřmi?“ pokračoval ve výslechu Franta.

„To ne,“ odvětil psík. „Nejprve jsem oběhl ostrov, jestli je bezpečný. Oběhnout ležení smečky je taky psí povinnost.“

„Kde máš jakou smečku?“ podivila se Jitka.

„Vy jste přece moje smečka!“ odvětil upřímně Argo. „I když bych byl raději, kdyby v ní bylo nás psů víc.“

„Takže jsi člen naší smečky,“ usmál se trochu Franta, odzbrojený psí bezelstností.

„To je docela... hezké,“ přidala se i Jitka. „Ale proč nás chceš tady zdržet?“

„Smí pes vyjádřit vůdci smečky malý požadavek?“

„Požadavek?“ usmál se Franta. „Pokud vím, od té chvíle, co ses naučil procházet zdmi, venčíš se sám, žádný plot tě nezastaví, taesi-buřty máš, kdy se ti zachce a nikdo je nepočítá, i když si je bereš do vsi pro své fenky... člověče psí, zdálo se ti někdy o tak krásném životě, jaký s námi máš?“

„Nestěžuju si,“ odvětil vážně psík. „Ale má to i nevýhody. Jsem u vás pořád poslední štěně a neberete mě vážně. Asi je to tak správné, ostatně, když se to tak vezme, štěně jsem byl ještě nedávno, ale... nemohl bych se přimluvit aspoň za pár jiných štěňat?“

„Přimluvit za pár štěňat? A co s nimi?“

„No, jestli byste je nemohli vzít do naší smečky,“ požádal je pejsek bezelstně.

„Ty bys chtěl nějaké psí konkurenty?“ usmála se na něho Jitka.

„Tomu nerozumím, ale uvítal bych, kdyby nás bylo víc. Nemyslím aby nás víc bydlelo pod vaší střechou, ale... poslyšte, vy se se mnou nebavíte a ostatní psi mě nechápou. Nešlo by to nějak zařídit, aby nás, co známe rusalčí řeč, bylo víc nejen mezi vámi lidmi, ale i mezi námi psy? Když už to umíte předělávat?“

To byl opravdu zajímavý požadavek. Franta chtěl už už říci, že to snad není nutné, ale včas ta slova spolkl. Z psího hlediska to určitě vypadalo jinak.

„Ty bys chtěl, abychom upravili i jiné psy, nejen tebe?“ upřesňovala si to Jitka.

„Jo,“ kývl pes. „Když už to umíte... Taky máme zájem.“

„To bude možná zajímavé,“ odvětila. „Jak tak pozoruji, rusalčí změny přidaly Argovi na inteligenci. Neumím si představit, že by nějaký jiný pes takhle uvažoval.“

„A ty bys to uměla i na psech?“ zajímal se Franta.

„Nejspíš ano,“ přikývla. „Je ale otázka, jestli to bude dobré.“

„To jistě,“ přispíšil si Argo. „Chtěl bych dělat víc než jen domácího společníka. Vy jste teď všichni pořád tak zaměstnaní, taky bych chtěl občas něco... přinést, nebo tak nějak...“

„No vidíš, chtěl by být užitečný!“ zastal se psa Franta.

„Já bych se toho bála,“ přiznala Jitka. „Je to příliš vážná věc. Neměli bychom se o tom poradit s ostatními? Uvědom si, co by to znamenalo!“

„Kdyby ty úpravy přidávaly na inteligenci, bylo by to snad výhodné i pro nás, ne?“

„To ano, jenže... máme vůbec právo vytvořit úplně nový druh? Inteligentní psi! To je něco nevídaného! Pochop to, kdybychom se museli vyrovnávat s jiným inteligentním druhem, mohlo by to hrozně otřást naší civilizací.“

„To už přece děláme,“ pokrčil rameny Franta.

„Nový druh je už Franta!“ připomněl jim Argo. „Neříkala jsi, jak jsi to obrečela, než tě napadlo jít za Opalychy a vytvořit úplně nový druh lidí? A když už tě to napadlo, a oni s tím souhlasili, nešlo by něco podobného udělat i s námi psy?“

„To bude průšvih!“ mínila Jitka. „To snad neumíme ani odhadnout... psi žijí s lidmi od nepaměti, ale přidat jim inteligenci by nemusel být dobrý nápad!“

„Když to vezmeš nestranně, ten nápad měly přece rusalky!“ tvrdil Argo. „Předělaly vás, ale mě taky. A je to skoro totéž, jako Opalychové udělali s Františkem. A když to uznali za správné u vás, proč ne i u nás?“

„Protože lidé myslí odedávna, ale psi ne,“ řekla Jitka. „Myslící psi by s naší civilizací pořádně zamávali.“

„Já si to nemyslím,“ zavrtěl hlavičkou Argo. „Psi a lidi spolu žijí taky odedávna a dá se snad tvrdit, že spolu vycházíme.“

„Ne všude,“ řekla Jitka. „Jsou na Zemi místa, kde lidé psy zabíjejí a jedí.“

„Na Zemi jsou i místa, kde lidé jedí jiné lidi,“ namítl Franta. „Nedávno jsem se s tím setkal osobně a ke všemu v zemi, která se považuje za nejvyspělejší na světě.“

„Vím, že jsi převáděl na taesi i lidské maso,“ řekla Jitka. „Ale přiznej si upřímně, že to s tebou zamávalo! Setkal ses také s psím masem? Jak ti při tom bylo?“

„Jako v Japonsku, když mi předložili velrybí a delfíní,“ přikývl. „Nejvíce jídel z psího masa měli v Číně, ale nebylo to jen tam! Příjemné mi to nebylo, ale důležité bylo, aby taesi postupně nahradily zabíjení na maso. A přesně to se děje. Japonci od té doby nezabíjejí delfíny ani velryby a Číňané psy. Lidské maso mě nadzvedlo nejvíc, ale to bylo zesílené prostředím. V nejvyspělejší zemi světa jsem prostě kanibaly nečekal.“

„Lidské maso se ale nebude jíst ani v podobě taesi, kdežto psí ano,“ podotkla.

„Jenže se kvůli tomu nevraždí psi,“ připomněl jim Argo. „Takže nás psy nebude nikdo zabíjet! Taesi nám vadit nebudou, ať je žere kdo chce.“

„Máš pravdu, Argo. Největším světovým problémem bylo zabíjení lidí,“ vzdychl si Franta. „Nejhorší je, že to nebylo z hladu. A proti tomu jsme ještě všechno neudělali.“

„A upravíte nějaké další psy?“ dychtil Argo.

„Promluvíme si o tom ještě s někým dalším,“ řekl Franta. „Tohle bychom sami opravdu neměli rozhodovat. Jak se říká, víc hlav víc ví.“

„A nebylo by lepší, aby o tom víc vědělo i víc psích hlav?“ nedal se odbýt Argo.

„Budeme o tom uvažovat,“ slíbila mu Jitka.

 

Halou se nesl hluk. Technici připevňovali šrouby k podlaze nové dřevěné lavice, jiní je donášeli z auta stojícího před domem.

„Nějaké ozvučení by tu tak jako tak mělo být,“ mínil farář Kouzar.

„Myslíte pro případ, že by se tu někdy odehrávaly i jiné akce?“ zeptal se ho Franta.

„To by se jistě hodilo všem,“ namítl Kouzar.

„Nám ne,“ odvětil Franta. „Jitka bude přednášet upraveným a nesměrovaná rusalčí řeč zvládne i větší prostor. Ale kdyby se tu měly konat i jiné akce, stálo by to za úvahu.“

„A co když se i Jitka rozhodne oslovit přítomné vlastními hlasivkami?“ usmál se kněz.

„Pochybuji,“ oplatil mu úsměv Franta. „Rusalčí řeč má velké výhody. První je, že při ní nehrozí zmatení jazyků. Pokud jste si toho nevšiml, rusalčí řeč není čeština. Domluvíme se i s bytostmi z jiného vesmíru a nepotřebujeme se učit jejich jazyky. A Jitka bude mít žáky z celého světa, česky by jí ani nerozuměli. Druhá výhoda je dosah. Bez elektronického zesílení klidně obsáhne i stometrový sál a takový ani nemáme. Ale i kdyby nerozhodlo nic jiného, rusalčí řeč vyjádří i to, nač ta lidská ani nestačí.“

„No dobře, zmatení jazyků...“ brblal si kněz. „To tady bude i tak. I když nestavíme žádnou Babylónskou věž!“

Franta ale najednou zpozorněl.

„Pane Kouzare, dohlédněte, prosím, na další práce. Mám teď horší problém!“

„Kde?“ zbystřil pozornost kněz.

„V Jižní Americe!“ odvětil Franta stručně - a zmizel.

 

Rodriguézovi Frantu přivítali ve značném spěchu a napětí.

„Co se tu děje?“ zajímal se Franta, jakmile objevil prvního člověka z farmy.

„Válka, seňore!“ odvětil mu spěchající peón, a hned začal křičet, aby zavolali seňora Alberto, že přiletěl seňor František.

Alberto Rodriguéz se objevil v několika vteřinách, ale ještě dřív, než přiběhl, rusalčí řečí pozval Frantu do jídelny. Vběhli tam skoro současně všichni, kdo tady na farmě rusalčí řeč ovládali. Rodriguéz otec, syn Alberto i María.

„Proč jste ho volali?“ mračil se otec Rodriguéz na syna i na Maríu.

„Máme přece problém a to hodně velký, větší než jindy!“ vysvětloval rychle Alberto.

„Právě!“ odvětil otec. „S tím nám těžko pomůže!“

„To záleží na tom, jaký problém máte!“ vložil se mezi ně Franta. „Zaslechl jsem slovo válka, ale nevím kdo a s kým bojuje.“

„Vlastně to ani pravá válka není,“ řekl otec. „Jen se střílí, bombarduje a vraždí se lidi.“

„Kdo a s kým?“ opakoval otázku stručněji Franta.

„Je to složité, seňore!“ začal rozšafně otec Rodriguéz. „Začalo to jako policejní razie proti kokainovému kartelu. V naší zemi je totiž nejvýnosnější plodinou koka, ne sice na váhu produkce, ale určitě co do zisků z prodeje. Jistě se pamatujete, že jste odmítl stvořit taesi-kokain, proto se koka pěstuje pořád tradičně. Zákony ji sice zakazují, ale z toho si málokdo co dělá. Jenže vláda čas od času pořádá policejní akce. Pošle policejní komanda pátrat po plantážích koky a sebrat každého, koho tam najdou. Policajti jsou placení od kusu a tak to berou hlava nehlava. Letos to zřejmě taky začalo jako policejní akce, jenže najednou se do toho začali míchat Američané. Poslali sem letadlovou loď a že budou ochraňovat před nebezpečím civilisty. Znáte to! Kde Amíci začnou chránit civilisty, tam zpravidla nastanou strašná jatka. A to se děje i tady. K naší smůle tu máme ropná naleziště a Amíkům jde jako všude na světě hlavně o ně.“

„Nač jsem jim vymýšlel benzín-taesi?“ zamračil se Franta.

„Benzín-taesi i nafta-taesi jsou vynikající,“ přikývl otec Rodriguéz. „Však už se naše vláda nejmíň dvakrát rozhodla nechat vrty zavřít. Jenže Američané vždycky tvrdili, že od nás budou ropu odebírat dál, takže vrty zůstaly v provozu.“

„Ale proč?“

„Tvrdili, že produkce taesi-paliv nestačí jejich potřebám.“

„Zejména vojenským,“ zavrčel Franta. „Možná mají pravdu, jejich spotřeba převyšuje světový průměr ve všech směrech. Jak se angažují tady?“

„To je právě to!“ vyhrkl rychle syn Alberto. „Začali bombardovat města na pobřeží, kde se vůbec nic nedělo. Údajně proto, aby vyřadili naši protileteckou obranu. Přitom zničili dvě rafinerie, několik nemocnic a škol. Jenže pak se začali zaměřovat na cíle dál od pobřeží. Vybombardovali už dvě výrobny taesi a máme obavy, že se chystají i na nás. Naše farma je teď nejbližší od pobřeží.“

„Proč jste mě nezavolali, když bombardovali ty minulé?“ zamračil se Franta.

„Nevěděli jsme o tom a nikdo to tam nepřežil. Bomby na ně přilétly v noci, nejspíš všichni zemřeli ve spánku.“

„Jak jste se to dozvěděli?“

„My jsme si už předtím zvykli každé ráno předávat rusalčí řečí různé zprávy,“ řekl Alberto. „A dnes se nám prostě neozvali. Chtěl jsem je navštívit, ale zmizely i kotvy, na které jsme dřív létali. Odhodlal jsem se použít přesun typu vdudeg, ale na místě farem jsem našel jen trosky, krátery po bombách a mrtvoly. Vrátil jsem se a zavolal vás. Co vy na to, seňore Františku?“

„A obáváte se, že budete dnes v noci na řadě?“ ubezpečoval se Franta. „Nejspíš se bojíte oprávněně. Co jste zamýšleli dělat?“

„Vyklidit haciendu a utéci do hor,“ řekl za syna otec Rodrigéz. „V takové chvíli není moc možností na výběr.“

„To by asi bylo rozumné,“ přikývl Franta. „Jenže v takovém případě přijdou ke zkáze všechny farmy v Kolumbii. Nemám nic proti záchraně životů, ale co takhle zkusit jednat? V první řadě bych se dotázal vaší vlády, co s tím hodlá dělat.“

„To nemusíte, seňore,“ řekl Alberto. „Víte, co vám řeknou? Že jim Američané obětavě pomáhají likvidovat drogové kartely.“

„Obětavě? Oni? Nejsou oběti jenom na vaší straně?“ zeptal se Franta trochu kousavě. „A ke všemu většinou nevinné?“

„Je to tak, seňore,“ souhlasil Alberto. „Ale naše vláda se snaží vycházet s Američany po dobrém, i kdyby bombardovali od rána do večera. Kdyby se jim postavila, jsou v té chvíli už předem všichni mrtví. To po nich nemůžete chtít.“

„A oni po vás chtějí, abyste trpěli a nechali se zabíjet?“

„Naše vláda nemá prostředky na naši ochranu,“ zavrtěl rychle hlavou Alberto. „Máme jen zbraně, které nám Amíci sami prodali, když je vyřadili jako zastaralé. Naše policie nemá ani helikoptéry, ani rychlé čluny, jako drogové kartely, takže je ráda, když to tady Amíci čas od času pročistí. Žel Bohu, odnese to i spousta nevinných lidí, ale na to už jsme si zvykli.“

„Takže jim v podstatě nechává volnou ruku, nebo je to jinak?“

„Tak nějak,“ přikývl Alberto. „Ale ochranu od naší vlády ani od vojska očekávat nemůžeme.“

„Pěkná vláda, když se nedokáže postavit za své lidi,“ ulevil si Franta. „Drogová mafie tu má svůj kartel, policie je pro parádu, proti drogové mafii používá služeb cizí mocnosti a toleruje, že při tom pokaždé zahyne pár tisíc nevinných. Pak už je opravdu jediná možnost: postavit se jim na odpor sami.“

Alberto i jeho otec ztuhli překvapením.

„Postavit se? Komu? Drogovým bossům? Nebo dokonce Američanům?“

„A kdo se vás chystá zabít?“ opáčil Franta.

„No jo, ale nemáme přece žádné zbraně!“ namítl Alberto. „Těch pár loveckých pušek nemůžeme postavit proti nejsilnější armádě světa!“

„Pušky nechte doma,“ řekl Franta. „Pustíme se do nich hned a holýma rukama!“

„Ale seňore! To přece nemůžete myslet vážně!“ zalapal po dechu Alberto.

„Myslím to vážně,“ odvětil ledově Franta, jako kdyby nevnímal Albertovo zděšení. „A já vás tam povedu!“

„Půjčíte mi syna?“ obrátil se na otce Rodrigéze. „Můžete zatím připravovat evakuaci farmy, bylo by nejspíš dobré ji před večerem pro jistotu opustit, já zatím půjdu s Albertem obhlédnout naše protivníky.“

„Ale co chcete dělat, proboha?“ nevěřil svým smyslům otec Rodrigéz.

„Máme spoustu možností,“ řekl Franta. „V první fázi zkusíme útočníky zastrašit. Když to nepomůže, přitvrdíme.“

„Zastrašit? Američany?“ obracel oči v sloup otec Rodrigéz. „To myslíte vážně?“

„Myslím,“ odvětil Franta. „Víte přece, jak bleskově umím vyřídit ozbrojené protivníky. Naučím to rychle Alberta a ve dvou zmůžeme ledacos.“

„No jo, ale pár chlapů s kulometem je jakž takž rovnocenný soupeř! Jenže tady budete mít proti sobě invazní námořní flotilu včetně letadlové lodi a pár stovek letadel! To je přece jen silnější protivník!“

„To si jen myslíte,“ odvětil Franta. „Samozřejmě nebudeme napadat letadlové lodi, to je opravdu příliš silný protivník. Postačí nám přepadnout jejich velitelský můstek. Tam je jen pár chlapů a nemají po ruce ani kulomet, kterého bychom si tak jako tak nevšímali.“

„Ale i ti budou jistě ozbrojeni!“ namítal Rodrigéz.

„Počítám s tím,“ přikývl Franta. „Oni totiž nemají obranu proti urychlení času. Nikdo z nich nestihne sáhnout po zbrani!“

„Takže je chcete pobít?“ zajiskřily oči Albertovi.

„Pobít? To ne, Alberto, to zásadně neděláme,“ zarazil ho Franta. „Nepamatuješ si, co jsi nám v Čechách slíbil? Protivníky smíme zneškodnit, ale nesmíme jim ublížit, i kdyby si to stokrát zasloužili. To není náš způsob. Smíme je přenést někam, kde nebudou mít příležitost někomu škodit, ale musí zůstat naživu.“

„Chcete šetřit i ty, kdo nařídili bombardování nemocnic?“

„Musíme,“ odvětil Franta. „Slíbili jsme to.“

„No ano, ale...“ nevonělo to Albertovi.

„Poslyš, Alberto, ten slib je příliš závazný, než aby se dal porušit,“ obrátil se na něho velice vážně Franta. „Slíbili jsme to mimozemšťanům a vy naším prostřednictvím také. Dali nám naše možnosti pod podmínkou, že nikoho nezabijeme. Za porušení toho slibu by velice rychle následoval přísný trest. Nejspíš smrt.“

„Opravdu?“ zpozorněl Alberto.

„Opalychové to mysleli smrtelně vážně,“ ujistil ho Franta. „Uvažuj o tom, prosím.“

„Jenže když ani ty nesmíš nikomu ublížit, kdo by ten trest smrti vykonal?“ uvažoval Alberto nahlas.

„Třeba sami mimozemšťané,“ řekl Franta neurčitě. „Raději na to zapomeň, zabíjení si nepřipouštěj ani v myšlenkách. Každá myšlenka na zabíjení je špatná. Když už někoho potřebuješ zneškodnit, vždycky přemýšlej, jak to udělat, aniž bys mu ublížil. Možností máme víc, dnes ti nějaké ukáži.“

„Ale co když se setkáme s vrahy?“

„To se ví, že se setkáme,“ připustil Franta. „Ale smíme je zneškodnit, nic víc. Uvidíš, že je to nejen možné, ale i dostatečné. Co jsem se setkal s Opalychy, nedal jsem nikomu ani do zubů. Přitom si myslím, že jsem vrahy trestal dost přísně. Uvidíš sám!“

„Dobře, chci ti věřit,“ přistoupil na to Alberto. „Co tedy budeme dělat?“

„Poletíme na pobřeží,“ navrhl Franta. „Nejlépe někam poblíž města Santa Marta, kde se můžeme rozhlédnout po moři. Nemáte na pobřeží nějakou kotvu? Zdá se mi, že tím směrem nějakou cítím.“

„Ano, jsou tam nějaké. Občas jsme kromě návštěv známých farmářů navštěvovali i jiné známé ve městě Riohacha.“

„Pojďme tam tedy!“ vybídl ho Franta.

 

Stáli na nevysokém kopci nad mořem a obhlíželi obzor Albertovým dalekohledem.

„Cítí se jistí, když se pohybují na dohled od břehu,“ podotkl Franta.

„Vždyť se je tu nikdo neodváží ohrožovat!“ vysvětloval mu Alberto.

„Už ses někdy přemisťoval vdudegem?“ zeptal se ho Franta.

„Naposledy dnes ráno,“ připomněl mu Alberto.

„Tak ti to pro jistotu připomenu. V místě, kam se přemístíš, musí být volno, jinak tam po tvém příletu zbude díra jako po dělostřeleckém granátu. Se zkrouceným prostorem nejsou žerty, i když to zkroucení trvá méně než miliontinu vteřiny! Prvním přesunem se dostaň nalevo od věže letadlové lodi - já se přesunu napravo, abychom se nesrazili. Tam počkáš na mé znamení a až ti je dám, urychlíš se a druhým skokem se přeneseš před okna velitelského můstku. Rychle se mrkni dovnitř, najdi si očima volné místo, kolem kterého bude do všech stran aspoň metr volného prostoru a třetím skokem se přesuň dovnitř. Neboj se, ocelí i sklem projdeš bez škrábnutí. Polož si tam kotvu, budeme je možná potřebovat. Já je mezitím začnu odzbrojovat. Stačí mi rychle po sobě natahovat závěry pistolí, jako při střelbě, dokud nebudou zásobníky prázdné. Náboje spadnou na podlahu, těch si nemusíme všímat, v tom fofru je nikdo nedokáže nepozorovaně ani sesbírat, natož naládovat zpět do zásobníků.“

„A co pak?“ dychtil Alberto zřejmě se mu to zamlouvalo.

„Pak se oba zpomalíme. Nech mě s nimi vyjednávat a sám se bedlivě zaposlouchej do sedmého smyslu. Sleduj úmysly všech na můstku. Nezapomeň, že jim ponecháme zbraně a kdo má v kapse náhradní zásobník, zbraň si rychle zprovozní. Kdyby některý jevil známky přípravy na útok, varuj mě a zmizíme. A abychom neutíkali z boje jen jako zbabělci, vezmi s sebou jednoho chlapa. Zapamatuj si teď kotvu, kam se přeneseš...“

Předal přitom Albertovi fadkiz kotvy a pokračoval.

„Do vyjednávání se nepleť, jen hlídej. Já nebudu mít čas vnímat, jestli někdo nechce zaútočit, proto jsou na takové akce potřeba dva. Vyhodnotíme si to až po ukončení.“

„O čem s nimi chceš vyjednávat?“ zajímal se ještě Alberto.

„Dám jim ultimatum, aby okamžitě zastavili bojové akce, opustili vaše výsostné vody a už se sem nevraceli. Nemusíme si dělat iluze o jejich inteligenci, proto nepředpokládám, že by na to přistoupili.“

„A co kdyby se to stalo?“

„Že by na to přistoupili?“ usmál se trpce Franta. „To by nejprve museli pochopit, že je to s nimi opravdu tak vážné. Ale co asi udělá americký důstojník, když se mu na jeho vlastní lodi objeví přímo na můstku dva neozbrojení chlapi s takovým ultimatem? Očekávám od nich jednoznačné a příkré odmítnutí. Řekl bych, že jako správní Američané na nás ihned vytasí zbraně. Takže naším následujícím krokem bude únos dvou důstojníků. Pak se tam budeme rychle po sobě vracet a unášet další, dokud to nebude nebezpečné. A pak budeme pokračovat v jednání u nás.“

„Kam je chceš vlastně přenášet?“

„Ále... do takové podzemní díry, nedávno jsem ji vyklidil a upravoval... Jmenuje se to Covacha del Diable a je to vězení, proti kterému je pověstný Alcatraz přímořským letoviskem. Tam snad i oni pochopí, že se situace dramaticky otočila a zkrotnou.“

„A co kdyby tam na tvé podmínky přistoupili?“

„Pak bychom je vrátili na jejich loď a měli by volnou cestu domů,“ ušklíbl se Franta.

„Prosím tě! Ty bys je nechal odplout? I po bombardování nevinných?“ zamračil se Alberto. „A ještě věříš, že by to splnili?“

„Skoro se těším, až to nesplní!“ odvětil trpce Franta.

„Ach tak!“ pochopil Alberto. „Já taky!“

 

Na kapitánském můstku se jen nepatrně zavlnil vzduch. Nikdo by si toho nevšiml, kdyby se v té chvíli nezhmotnila před generálporučicí Margaret Steelovou postava v černé uniformě, či co to bylo za podivný oblek.

„Dobré jitro!“ oslovila ji k jejímu nelíčenému zděšení.

„Sakra, kdo jste?“ vyhrkla na něho.

„Vyslanec Opalychů,“ dostala okamžitě odpověď ne zcela perfektní angličtinou, z níž bylo patrné, že to není mateřština tohoto chlapa.

Chlapa? Vždyť to byl pouhý výrostek, zelenáč! Potkat ho v uniformě US-Navy někde na palubě, seřvala by ho na místě! Jako pudlíka po zpackaném aportu!

„A co tady...“ zajíkla se, neboť jí až teď došlo, že způsob, jakým se tu objevil, se těžko dá nazvat přirozeným.

„Přišel jsem vyjednávat,“ uspokojil její zvědavost co do účelu tak nezvyklé návštěvy.

„Vyjednávat? A o čem?“

„O okamžitém zastavení vašich bojových operací,“ odvětil drze výrostek.

„To nemyslíte vážně!“ vyhrkla rozzlobeně.

„Myslím,“ přikývl. „Opalychům se vaše válečné akce nelíbí a požadují jejich okamžité zastavení. Vyvarujete se problémů, když okamžitě naberete kurs směrem domů.“

„Kdo vlastně jsou ti vaši ...oportunisté?“

„Opalychové, madam!“ opravil ji mladíček. „To jsou mimozemšťané, kterým už došla trpělivost s vašimi darebáckými činy. Požadují od vás ukončení špinavé války a návrat do vašich mateřských přístavů.“

„Mimozemšťané?!“ vybuchla. „To vám mám věřit?“

„Budete muset,“ ujistil ji klidně. „A poradil bych vám, neberte je na lehkou váhu. Jsou z vás už hodně znechucení.“

„A to mi říkáte jen tak?“ získala zase klid. „Víte vy vůbec, co chcete?“

„Vím a říkám vám to snad dost jasně,“ přikývl.

„Nevíte!“ ujistila ho. „Chcete po mně porušení rozkazu! A to není tak jednoduché, jak si ve své naivitě představujete!“

„Naivní jste vy, velitelko!“ ujistil ji mladíček. „Jste naivní, jestli si myslíte, že můžete beztrestně používat sílu, když si to mimozemšťané nepřejí, a odvolávat se přitom na jakési rozkazy od svých nadřízených. Opalychy ani v nejmenším nezajímají a nehodlají je respektovat. Už jste tady spáchali příliš mnoho zla. Dávají vám poslední příležitost odejít bez trestu, který byste za své činy zasluhovali.“

„Bez trestu?“ vyprskla. „Vy dokonce mluvíte o trestání?“

„Ano,“ přikývl. „Podle mě si trest zasluhujete už teď a já sám za sebe doufám, že tuto poslední milost nevyužijete.“

„Mluvíte nejen o trestu, ale i o milosti?“ zasmála se. „Nepletete si pojmy? Nezdá se vám, že vystupujete příliš sebevědomě a nemáte na to?“

„To se velice mýlíte,“ ujistil ji. „Opalychové mají na víc než na nepodložená přání! Nedoporučuji vám podceňovat je!“

„Chtějí snad ti vaši mimozemšťané vyhlásit válku Zemi?“ zeptala se ho stručně. „Nebo jen Spojeným státům?“

„Ne,“ ujistil ji. „Opalychové si žádné války nepřejí a proto je nevyhlašují. Požadují ale totéž i od ostatních. Konec válek.“

„Tak zmizte a nepleťte se sem!“ navrhla mu. „Tohle ještě není válka! Skutečná válka vypadá mnohem hůř!“

„To je otázka definicí,“ nedal se chlapec. „Vy možná bombardování za pravou válku nepovažujete, jenže Opalychové to chápou přísněji. Válka je podle nich zločin, zasluhující trest. Určitě víte, že jste do této chvíle způsobili několik desítek smrtí. Možná jim říkáte bojové úspěchy, jenže podle Opalychů jsou to vraždy. Poslední milost pro vás bude, že Opalychové nepovažují za správné trestat bez varování. Varování ale dostáváte právě teď a pokud budete ve svých zločinech pokračovat, ať už jim říkáte sebevznešeněji, dočkáte se za ně spravedlivého trestu.“

„Chcete trestat?“ vyhrkla nepřátelským tónem. „Dobrá, můžete to zkusit!“

Vytasila pistoli a namířila ji na Frantu, jenže jen vytřeštila oči údivem. Pistole, kterou měla dosud v pouzdře u boku, měla závěr vzadu a prázdný zásobník.

„Pozor, Františku!“ ozval se mu Alberto. „Chlap vedle tebe už zasunul do pistole zásobník a natahuje závěr!“

„Dobře, mizíme!“ souhlasil Franta.

Urychlil se, oběhl generálporučici, aby ji mohl obejmout zezadu a zmizel. Objevil se mezi dvěma řadami obytných buněk v jeskyni pod propastí Covacha del Diable, okamžitě udělal krok vpřed a otočil se, aby uvolnil kotvu, na které se objevil Alberto, vlekoucí jednoho mladšího nadporučíka.

„Dejte sem ty bouchačky!“ řekl Franta a vykroutil ohromené generálporučici z ruky prázdnou pistoli, zatímco Alberto stejným stylem odzbrojil i svého nadporučíka.

„A můžeme pokračovat v jednání,“ řekl ulehčeně Franta. „Nechcete se posadit?“

Ukázal rukou na bílé zahradní stolečky s plastikovými židličkami, které se zde v podzemí vyjímaly jako porcelánový servis uprostřed černé bažiny.

Generálporučice Steelová i nadporučík se ani nepohnuli, tak dokonale byli vyvedení z míry. Franta tedy klidně pokračoval ve stoje.

„Vážení zajatci! Nacházíte se v podzemním komplexu jeskyní Covacha del Diable, který slouží jako zajatecký tábor i vězení. Tady se rozplynula vaše technická převaha, byť jen domnělá, a můžeme si konečně pohovořit v klidu.“

„Co... co to bylo?“ lapala po dechu Steelová.

„Projev mimozemské technologie,“ objasnil jí ležérně Franta. „Přesunuli jsme se na jiné místo na světě. Tady nemáte ani vaši letadlovou loď, ani bouchačky vašich kolegů. Posaďte se konečně, když už tu jste! Při jednání se má sedět!“

Pomalu, ostražitě, jako ve snu došla s nadporučíkem ke stolečku a opatrně se posadili, zatímco Alberto s Frantou si klidně sedli na volné židličky.

„Co po nás chcete?“ vyhrkla generálporučice.

„To už jsem vám přece řekl,“ připomínal jí Franta. „Ukončíte válku a obrátíte se domů. Kdyby vám chtěl někdo připomínat rozkazy nadřízených, vysvětlíte mu, že se změnily podmínky. Už proti vám nestojí bezzubá vazalská armáda Kolumbie, která se vám neodváží zkřížit cestu, natož aby po vás střílela. Teď máte za protivníky mimozemské Opalychy, o kterých máte příliš mlhavé představy, než abyste se jim mohli postavit.“

„Vždyť vaše mimozemšťany nikdo ani neviděl!“ vybuchla Steelová.

„Tak to není,“ pokusil se to Franta uvést na pravou míru. „Ačkoliv nás, co jsme je viděli na vlastní oči, je v tomto tisíciletí jen šest. Opalychům se na Zem po dávných zkušenostech nechce a není divu. Díky vám a vám podobným jsme pro ně hrozně barbarský svět.“

„Barbarský? Co ti vaši mimozemšťané dokázali? Najmout si proti vlastním lidem hrstku žoldáků?“ řekla co nejjedovatěji. „Nedošlo vám, že by to byla zrada lidstva?“

„Nikoho si nenajímali,“ zamračil se Franta. „Zajímalo je, zdali jsme se dokázali za těch pár tisíc let, co na Zemi nebyli, zbavit válek. Museli jsme přiznat, že ne, naopak, války jsou čím dál morbidnější. Slíbili nám tedy, že nám od nich pomohou. Ale neděláme to pro ně, ale pro nás samotné. Už je na čase, abychom se zbavili nejen vraždění, ale i takových, jako jste vy.“

„Naivkové!“ zavrčela Steelová.

„Nápodobně!“ odvětil Franta. „Paní velitelko, nesnažte se na nás dělat ramena. O vaší síle jakž takž představu máme, zato vy o nás nevíte vůbec nic. Když budete trvat na směšném odporu, mohli by vaši velitelé velice rychle zaplnit tento zajatecký tábor, odkud se sami v žádném případě nedostanou a ani na pomoc zvenčí se spoléhat nemohou.“

„Chcete nás snad zajmout?“

„A nesedíte tady?“ upozornil ji na tu prostou věc. „Jistě jste pochopili, že se vaše zajetí odehrálo jako nikdy v historii. Odnést zajatce bez jediného výstřelu z velitelského můstku nepřátelské letadlové lodi je pro nás nejen možné, ale snadné. Stejně snadno můžeme vybrat i jiná vaše hnízda. Generální štáby, prezidentovo sídlo i Kongres.“

„A co s námi chcete dělat?“ vyhrkla.

„Teď? Nic, vrátíme vás na vaši vlajkovou loď,“ odvětil klidně. „Vy ji otočíte a s celou flotilou se nejkratším kursem vrátíte domů, kde svým nadřízeným sdělíte, co jste se od nás dozvěděli. Doufám, že to bude stačit. Vám i jim.“

„A co když ne?“ nadhodila nepřátelsky.

„Pak se rozhlédněte kolem sebe,“ pobídl ji. „Co vidíte, je jeden z menších zajateckých táborů, připravený pro vás a další vám podobné. Takových krasových jeskyní, už milion let lidem nepřístupných, máme po světě víc. Nacházejí se tak hluboko, že dovnitř neproniká ani stopa světla ani radiový šum, proto zde nenajdete televizory, rádia a podobné vymoženosti. Pokud se tady nechcete nudit, musíte se bavit jinak, ale to už zůstane na vás.“

„To má být vyhrůžka?“

„Ne, to je stručný popis toho, co vás čeká, když budete vzdorovat. Jestli to budete chápat jako vyhrůžku, nebo jako slib, to už je vaše věc.“

„Vy říkáte vyhrůžkám sliby?“ odvětila jedovatě.

„Opakuji, záleží jen na vás, jak to pochopíte,“ usmál se Franta. „Vy máte pro své zajatce koncentrák Guántanamo, my jeskyni Covacha del Diable, neboli Devil‘s hole. Můžeme vám tu slíbit jen slušné jídlo. Ponižování od nás nečekejte, vězně tady nehlídají sadistické stráže, jen pouhých dvě stě metrů skály nad vámi. Zdolat ji bez důlní techniky by byla práce na desítky let.“

„Tím nás nezastrašíte!“ řekla rychle.

„To není zastrašování, to je zneškodnění,“ odvětil. „Nejsou tady klece jako pro tygry, ale v rámci možností slušné obytné buňky. Zajatci mohou mít samosprávu, svobodu pohybu po celé prostoře jeskyně, jen svoboda návratu jim bude chybět. Ale když si uvědomíte, že je to připravené pro válečné zločince, není to příliš kruté vězení.“

„Žádných válečných zločinů jsme se nedopustili!“ odsekla.

„To je věc pohledu,“ odvětil. „Mimozemšťané za válečný zločin považují už aktivní účast ve válce a tu jako velitelé těžko popřete.“

„Tady jsme na Zemi, ne u mimozemšťanů!“ vybuchla.

„Opravdu si myslíte, že je Země lepší?“ usmál se smutně. „Na tom se neshodneme. Já mám ve větším respektu Opalychy. Máte štěstí, že vás považujeme za parlamentáře. Vrátíme vás na velitelský můstek, abyste mohla ukončit tu zločineckou výpravu.“

„Žádných válečných zločinů jsme se nikdy nedopustili!“ opakovala tvrdohlavě.

„Válka sama je největší zločin,“ trval na svém i Franta. „Nazýváme ji pravým jménem a je nám srdečně jedno, jestli jí říkáte pokrytecky a vznešeněji, třeba humanitární pomoc. Pro vás mám jen poslední milost. Možnost ukončit se ctí vaši výpravu.“

„A když tu milost nepřijmeme?“

„Potom budou vaši důstojníci zkoumat zákoutí Covacha del Diable, kdežto vy sama se v jiné jeskyni setkáte s naší první zajatkyní. Ester Defayovou jistě potěší, že nebude sama, má se také čím chlubit a budete si spolu jistě zasvěceně vyprávět, co jste která provedla.“

Napřáhl k ní ruku s její pistolí.

„Tohle si vezměte!“ podal jí její zbraň. „My zbraně a jiné špinavosti nepotřebujeme.“

Urychlil se, oběhl ji a vzápětí ji vrátil na velitelský můstek.

„Pozor Alberto, na můstek ne!“ stihl tak-tak varovat přítele.

Velitelský můstek byl totiž plný ozbrojených důstojníků s napřaženými pistolemi v rukou i mariňáků s útočnými puškami připravenými ke střelbě. Naštěstí je očekával a v okamžiku, kdy se objevil, se už bez Steelové vrhl o pár metrů stranou. Objevil se přímo nad letovou palubou, ale nezůstal viset ve vzduchu, rychle klesl stranou pod velitelskou věž, až zmizel z očí osádce můstku. Pak vedle sebe položil dočasnou kotvu a předal ji Albertovi, aby se sem mohl se svým zajatcem přesunout i on.

„Na můstek to nešlo,“ obrátil se Franta k nadporučíkovi. „Je tam příliš mnoho lidí. Ale vy už tam jistě trefíte.“

„Příliš mnoho lidí?“ opakoval nedůvěřivě nadporučík.

„Povolali si na nás hotovostní komando,“ usmál se Franta. „Nepovažujete snad zmizení vaší velitelky za dost dobrý důvod k poplachu?“

„To jistě ano, ale...“

„Jste teď její svědek,“ řekl Franta. „Nezapomeňte na to! Svědek nesmí vypovídat křivě, to by byl další zločin.“

Pak se obrátil k Albertovi.

„Vracíme se na pobřeží!“ pobídl ho.

Oba skoro současně zmizeli.

 

Pozorovali spolu spokojeně, jak letadlová loď mění kurs.

„Neřekl bych, že tě poslechnou,“ vzdychl si Alberto. „Ale je pravda, předvedli jsme jim toho dost, aby nám uvěřili.“

„Podívej se sám!“ strčil mu náhle Franta jeho dalekohled.

Alberto chvíli zaměřoval vzdálenou letadlovou loď.

„Máš pravdu,“ řekl sklesleji. „Neotáčejí se domů, ale proti větru. Nejspíš chtějí vyslat na průzkum pár letadel.“

„Kdyby to bylo na průzkum...“ zavrčel Franta.

„A co kdyby je vyslali na naši farmu?“ napadlo i Alberta.

Katapulty vymrštily z paluby letadlové lodi trojici letadel. Okamžitě začala stoupat do výšky a otočila se k pobřeží.

„Neměli bychom ty na farmě varovat?“ napadlo Alberta. „Kdyby letěli zrovna tam...“

„Ne,“ řekl Franta. „Ať letí proti našim nebo letí zmasakrovat někoho jiného, mělo by to být pro nás stejné.“

Zaměřil se do míst, kde letěly tři černé křížky letadel. Pak na okamžik zmizel, ale hned se vrátil zpátky. Zdánlivě se nic nestalo, jen letadla začala náhle opisovat divné spirálovité křivky. Po krátké době se nad mořem zabělalo několik padáků.

„Co se tam...“ nesměle se zeptal Alberto.

„Stačí přemístit se přímo do místa, kde se nachází konec křídla letadla,“ řekl Franta. „Se zkrouceným prostorem nejsou žerty, křídlo to ukousne jako žiletkou. Jen je nutné udělat to na odtokové hraně křídla, aby tě jeho zbytky nesemlely. Když přitom zmizí křidélka, letoun ztratí ovladatelnost a posádce nezbude nic než padáky. Zákaz zabíjení tím neporušíš. Když si dáš pozor, zbude pilotům dost času ke katapultování a letadla spadnou do moře, kde také neudělají žádnou škodu.“

„A tohle Opalychům nevadí?“ zeptal se pro jistotu Alberto.

„Nemáš přece v úmyslu ty lidi zabíjet!“ opakoval Franta. „Ochrana lidských životů se bojové techniky netýká. Musíš to jen udělat tak, aby piloti měli dost příležitosti k záchraně.“

„Pokud je včas vyloví!“ přidal Alberto podmínku.

„O to nemusíš mít obavy,“ řekl Franta. „Vsadím se, že pro ně v této chvíli letí nejméně dvě helikoptéry!“

Alberto se zadíval k obzoru, ale pak vrátil dalekohled Františkovi.

„Žádné helikoptéry - startují tam další letadla!“ řekl. „Nech mi je - teď já!“

Franta se tam zadíval, ani si nevšiml, kdy Alberto zmizel, ale kamarád nebyl pryč déle než několik vteřin. Na obloze rozkvetly další padáky, Alberto tedy napodobil Frantu přesně.

Nebo si to Franta v té chvíli ještě myslel.

Doprovodné lodě se teď sjížděly do houfu jako kuřátka kolem kvočny. Létaly tam i nějaké helikoptéry, podle Franty měly zachraňovat piloty, ale bylo jich víc než čekal.

„Neměli bychom začít brát zajatce?“ navrhl Alberto Frantovi. „Je přece jasné, že se útoků nevzdali! Místo aby se obrátili domů, vysílají do vzduchu další bojová letadla!“

„Můžeme ještě počkat,“ namítl Franta. „Třeba ještě změní směr a odplují!“

„Směr už změnili,“ řekl suše Alberto. „Nejprve proti větru, aby mohli katapultovat svá bojová letadla. A teď - kolmo dolů.“

„Kam?“ podíval se na něho Franta udiveně.

„Směrem ke dnu,“ řekl klidně Alberto. „Ochrana lidských životů se naštěstí netýká bojové techniky. Jaký by mělo smysl čekat na noc, až začnou naplno bombardovat a my už je potmě nedokážeme sundat? Teď zase nemá smysl čekat, až klesnou na dno. Atomová letadlová loď se nepotopí během hodiny, mají tedy dost příležitostí k záchraně.“

„Co jsi jim vlastně udělal?“ zamračil se Franta na kamaráda.

„Osm děr těsně k čáře ponoru do levoboku,“ odvětil Alberto. „Pochop, zabili mi příliš mnoho kamarádů, než aby to smělo zůstat bez trestu. A měli bychom sebou hodit, na té lodi nebude jen stovka námořníků jako na ostatních. Předpokládám, že se na doprovodné lodě vejdou všichni, ale koho zachráníme my, tomu ušetříme nepříjemnou koupel v moři. A kromě toho je čas na potrestání velitelů. Odmítli přece milost, ne?“

„Rošťáku!“ sevřel pěsti Franta. „Máš pravdu, nezbývá nám nic jiného!“

„Mám jen otázku, jestli se všichni vejdou do Covacha del Diable?“ optal se věcně Alberto.

„Tam dáme jen důstojníky a piloty!“ rozhodl Franta. „Ostatní vysadíme někde v Texasu. Vzdálenosti nerozhodují, ale v Texasu mám pár vhodně umístěných kotev.“

V krátkosti předal kamarádovi jejich umístění.

„Tak jdeme, ne?“ řekl Alberto.

„Ale to bylo naposledy!“ řekl Franta.

Autor: Václav Semerád