Rusalky - Soud o patenty

Prověřit všechny, kdo měli dary od Opalychů, Jitce netrvalo dlouho. Soustředila se jen na Evropu a sever Afriky. Může nemoc Vyvolených hrozit i jinde? Bývá častější u velkých národů, ale nevyhýbá se ani jednotlivcům. Svého času zachvátila i Japonsko, než je těžká porážka vyléčila. Co se s ní dá dělat? Nebude lepší spolehnout se jen na pojistku od Opalychů?

Jitka teď nedělala nic jiného než upravovala další lidi. Brala to tak říkajíc hopem, i dva najednou v mezerách mezi zákroky. Když potřebovala, aby něco dorostlo, věnovala se dalším.

„Neměla by ses raději věnovat vyučování?“ popichoval ji Franta, který se opět po hlavě vrhl do světového šíření taesi.

„Mám jiný plán,“ odvětila. „Ale potřebuji co nejvíc žáků, rozumíš?“

„Dobře, jistě víš, co chceš!“ souhlasil Franta.

Pomoci jí nemohl, raději se s Rosťou věnovali záplatování posledních ostrůvků, kde se ještě taesi neuchytily. Na světě byly už jen dvě velké oblasti, které tomuto přívalu odolávaly. První zahrnovala Spojené státy, kde je tvrdošíjně zakazovaly zákony. Druhou menší oblastí byl Izrael, kde podléhaly ještě sveřepějšímu náboženskému zákazu. Na zbytku světa už zbývaly jen ojedinělé flíčky, kam se taesi šířily jen postupně a pomalu.

Největší problém byly patentové spory. A Franta souhlasil s Rosťou, že je nebudou řešit na půdě soudů, kde měla jasně navrch firma Monsanto.

„Nech mi je,“ požádal Rosťu.

„A proč bychom do nich nešli spolu?“ namítal Rosťa.

„Dobře, ve dvou se to lépe táhne,“ souhlasil nakonec Franta.

Do Spojených států se ale vypravit nemohli. Ačkoliv měli oba svět v malíčku, ačkoliv navštívili skoro všechny státy světa, neměli žádné cestovní doklady, na jejichž základě by mohli žádat o vstupní vízum. Franta o ně ani žádat nechtěl. Nač dávat úřadům vodítko, jak do Čech poslat další komando smrti? Vysledovaných telefonů se nedávno zbavili a jejich občanskou adresu si gangsteři vzali s sebou do Covacha del Diablo, odkud by se ven jen tak dostat neměla.

Poslali za sebe právníka najatého Velasquézovými. Sanchéz neměl mít hlavní slovo. Byl to vlastně trojský kůň. Jeho úkolem bylo propašovat do Monsanta pravé bojovníky - Frantu a Rosťu. Předtím se měl pokusit o vyjednávání, o kterém sám neměl iluze.

Právník Sanchéz se telefonicky objednal do ústředí firmy Monsanto, kde si domluvil setkání s jejich právníky o patentech na taesi. Díky tomu dostal i vízum do Spojených států a po půlhodinové ponižující tělesné prohlídce na letišti a krátké cestě taxíkem konečně stál na pokraji jámy lvové, před vchodem do komplexu budov firmy Monsanto, Missouri.

Tam konečně vybalil první Františkovu desku. Byl to neveliký čtverec pevného papíru, potaženého fotografií. Byla na ní část výrobní haly Velasquézovy farmy, ale mohlo tam být cokoliv, jediným účelem fotografií bylo nepřipoutávat pozornost celníků na letišti.

Opatrně desku položil na chodník a odstoupil. Deska v té chvíli zmizela a Sanchéz se pokřižoval. Věděl, co se stane, řekli mu to. Ale i tak ho to naplňovalo neurčitou bázní. Trojský kůň zakotvil před branami Tróje, jako první záchytný bod.

Právník pak vstoupil do vrátnice a dal se ohlásit. Komplex budov ředitelství Monsanto byl rozsáhlý, ale návštěvník dostal na vrátnici průvodce, aby ho na místo jednání dovedl.

Zakrátko ho poslíček předal úctyhodným šedovlasým pánům a obrátil se zpět do vrátnice, aby byl k ruce jiné návštěvě.

Advokáti vpustili návštěvu do kanceláře a nabídli jí židli.

Doktor práv Julián Sanchéz vybalil z aktovky další čtverec s fotografií a skoro obřadně jej položil na zem vedle své židle. Vyhlédl si k tomu okamžik, kdy byli oba advokáti otočení na opačnou stranu, ale ti by si toho nejspíš nevšimli. Ze svého místa nemohli vidět, že deska zmizela, jako kdyby se vypařila. Sanchéz se podruhé pokřižoval, ale pak se klidně posadil.

„Přišel jste jednat o licenci na ty houby?“ zahájil jednání starší advokát Monsanta.

„Ne,“ odvětil Sanchéz. „Přišel jsem jednat o stažení vaší žaloby na naši farmu. Licence na taesi nás nezajímá.“

„Pak jste sem vážil cestu naprosto zbytečně,“ upozornil ho právník Monsanta. „Žalobu stáhneme jedině v případě, když zaplatíte licenční poplatky včetně pokuty a úroků za celou dobu vašeho neoprávněného používání. Jiné jednání je z naší strany neakceptovatelné.“

„Ale je,“ usmál se trochu nejistě Sanchéz. „Pro ten případ vám mám odevzdat jiný dokument. Prosím, převezměte si jej!“

Podával jim veliký list papíru, popsaný ozdobným písmem.

„Nás to ale nezajímá, pane... Sanchézi!“ odmítl to advokát Monsanta.

„Mělo by vás to zajímat!“ vzdychl si. „V tom případě vám musím přečíst klíčové body tohoto dokumentu, abyste nemohli tvrdit, že jste o ničem nevěděli.“

„Nás to ale opravdu nezajímá!“ zvýšil hlas advokát Monsanta.

„Ale jen poslouchejte!“ řekl Sanchéz. „Jedná se o vyhlášení války firmě Monsanto ze strany farmy Velasquéz. Důvodem je nesmyslná obžaloba z neoprávněného užívání licence, která není ze strany Monsanta podložená, neboť nemá k dispozici žádné vývojové materiály, není schopná taesi vyvíjet a jejich podstatě nerozumí. Vaše žaloby jsou čistý podvod. Patentovali jste si taesi, aniž byste o nich cokoliv věděli. Z tohoto důvodu považujeme žalobu Monsanta za vyhlášení války a na to odpovídáme vlastní deklarací války. Válka vypukne pozítří o půlnoci. Můžete ji zastavit jen okamžitým stažením vašich žalob.“

„Pane!“ rozesmál se advokát Monsanta. „To má být vtip?“

„Nikoliv, pane,“ odvětil Sanchéz. „To je vyhlášení války. Předpokládám, že se příště setkáme v našem zajateckém táboře, ale to už bude pozdě. Bude to konec vaší firmy.“

„A co když teď na vás zavoláme policii?“ vybuchl druhý advokát Monsanta.

„Prosím, poslužte si!“ uklonil se lehce Sanchéz. „Můžete tím vypuknutí války jedině urychlit. Je to jistá možnost jednání, ale není rozumná. Bude mi pak potěšením obvinit vás ze zadržování parlamentáře. To se odedávna chápe jako válečný zločin s těžší sazbou.“

„Můžeme na vás zavolat také lékařskou pohotovost! Vždyť je to čiré bláznovství!“

„Můžete. Nemám důvod obávat se toho. Za čiré bláznovství by se daly označit i vaše žaloby, ale to si nemyslím. Já je považuji za patentový podvod.“

„A ven!“ ukázal mladší z advokátů na dveře.

„Máte pravdu, jednání skončilo,“ uklonil se lehce Sanchéz. „Na jednu stranu je mi vás líto, nemáte tušení, do čeho jste se pustili. Na druhou stranu vás považuji za darebáky, takže váš hrozící osud považuji za spravedlivý trest.“

„O čem to mluvíte?“ vyjel si na něho starší advokát.

„O vašem trestu,“ trval na svém Sanchéz. „Sbohem!“

Oba advokáti byli natolik překvapení, že ho nechali odejít. Nejen z kanceláře, ale také z budovy. Mezitím se obrátili na vedení firmy a předali jim vyhlášení války.

„To je přece klasické vydírání!“ rozčílil se úředník. „Proč jste nezavolali policii?“

„Vy to berete vážně?“ odvětil s úsměvem advokát. „Byl to nějaký blázen!“

„Pro jistotu aktivujte naši ochranku!“ řekl úředník. „Blázen může provést cokoliv!“

Měl pravdu, jen sám netušil, jak hrozivou...  ​

Válka vypukla podle deklarace farmy Velasquéz o půlnoci.

Město St.Louis se otřáslo hromovou ranou. Hlavní budova firmy Monsanto vyletěla za ohlušující exploze do povětří. Pár vteřin před výbuchem neznámá síla vytrhla z budovy všechny příslušníky ochranky a úředníky, kteří se zdrželi na přesčasech. Vypověděli, že je cosi neznámého trhnutím zdvihlo z jejich křesel a postavilo na nohy na prostranství dvě stě metrů od budovy, která se pak s obrovským rachotem změnila v hromadu sutě.

Téže noci vyletěly do povětří budovy vývojových pracovišť Monsanta. Vše proběhlo stejným způsobem. Nejprve neznámá síla přemístila do bezpečné vzdálenosti lidi zevnitř budov, které pak explodovaly.

Během následujících čtyřiadvaceti hodin exploze a následné požáry změnily v trosky i kanceláře poboček firmy Monsanto po celém světě. Nikde nedošlo ke zranění osob, ale škody se počítaly na miliony.

Viník byl známý od samého začátku. Byla to farma rodiny Velasquézových se sídlem v Brazílii. Advokát Nathan R. Pestin si totiž odnesl listinu vyhlášení války domů, aby se touto kuriozitou pochlubil přátelům z golfového klubu. Po sériích neštěstí ale přinesl toto vyhlášení války na policii s trestním oznámením na teroristický útok, spáchaný agenty farmy Velasquézových proti firmě Monsanto.

Právní zástupce Velasquézových JUDr. Sanchéz se tou dobou nacházel ve Spojených státech, kde právě podával žalobu na patentový úřad ve městě St.Louis. Napadala patenty firmy Monsanto ohledně taesi se zdůvodněním, že patent neobsahuje nic konkrétního, co by umožnilo taesi vytvořit a že se firma Monsanto pokouší patentovat vynález, který není jejím duševním majetkem.

Pro JUDr. Sanchéze si do hotelu přijela zásahová jednotka místního šerifa. Právníka na místě zatkla a dopravila v poutech do cely, kde mu sdělili obvinění z terorismu proti firmě Monsanto.

„Odkdy je žaloba teroristickým činem?“ bránil se Sanchéz.

„Vaše firma vyhlásila firmě Monsanto oficiální válku!“ udeřil na právníka šerif.

„To souhlasí,“ nezapíral Sanchéz. „Kvůli tomu jsem přece tady, abych firmu Monsanto zažaloval pro podvod. Teď ale budu muset žalobu rozšířit i na vás, protože se mi v žalobě snažíte bránit nezákonným zatčením. Takové ovlivňování soudu je přece nehoráznost!“

„Vy dobře víte, co jste tou válkou mínili!“ nedal se šerif.

„Jistěže!“ odvětil právník. „Firma Monsanto naši firmu napadla žalobou, která stojí na podvodných patentech. A tomu se musíme bránit, proto podávám žalobu na patentový úřad i na firmu Monsanto. A protože jste se do našeho sporu protiprávně vložil i vy, budu vás žalovat za nepřípustné ovlivňování soudu a zneužití vašich pravomocí!“

Sanchéz nakonec dosáhl svého, i když šlo o kompromisní řešení. Státní návladní pro něho požadoval po dobu vyšetřování domácí vězení s kontrolou bezpečnostním náramkem, omezené na budovu místního hotelu, odkud měl povolené pouze cesty do budovy místního soudu za účelem soudního řízení.

JUDr. Sanchéz na to s úsměvem dodal, že toto omezení odpovídá jeho úmyslu zůstat ve zmíněném hotelu a účastnit se soudního jednání, na které se velice těší.

Vyšetřování ale uvázlo na mrtvém bodě.

JUDr. Sanchéz bez vytáček potvrdil svoji návštěvu firmy Monsanto, včetně předání vyhlášení války, kterou však okamžitě upřesnil jako válku právnickou, neboli válku žalob. K explozi budov se nehlásil. Do budovy přišel přes vrátnici, kontrolovanou bezpečnostní agenturou, která konala svou povinnost přesně tak, jak měla. V tenké aktovce, kterou nabídl soudu k prohlídce, se nemohly skrývat žádné výbušniny - kterých by podle znaleckého posudku bylo zapotřebí něco přes metrák. Bylo tedy vyloučeno, aby měl na zničení budov přímý podíl. K útokům došlo současně nejen na mnoha místech Spojených států, ale celého světa. K provedení akce takového rozsahu by byla podle expertů nutná obrovská organizace, kterou by bylo obtížné vytvořit a ještě těžší utajit. Nicméně se té organizaci podařilo na bedlivě střežené objekty přímo ve Spojených státech zaútočit, aniž by si kdo všiml podezřelých osob. S výjimkou JUDr. Sanchéze se poblíž firmy Monsanto nikdo cizí nepohyboval.

Ani výpovědi osob, znenadání záhadně přemístěných z budov do bezpečí krátce před explozemi, nevnesly do případu požadované jasno. Podobaly se natolik jedna druhé, že se dalo předpokládat provedení tímtéž pachatelem. To ale bylo všechno. Všichni vypovídali, že je cosi nenadále postavilo z křesel na nohy, jenže na místě tak vzdáleném od budov, že je neohrozily ani létající trosky. Stalo se to všem naráz v jediné kritické vteřině před výbuchem. Nikdo si to nedokázal vysvětlit. Bezradní byli i všichni pozvaní experti.

Vyšetřovatelům FBI nakonec nezbylo, než JUDr. Sanchéze po výslechu propustit, aby se v téže budově s potěšením zúčastnil soudního řízení. Požadoval na něm totiž po patentovém úřadu důkaz, že firma Monsanto skutečně dokáže vyvíjet nové taesi.

„Firmě Monsanto se podařilo ukrást z některé výrobny malé množství spór, z nichž taesi pěstujeme!“ tvrdil před soudem. „Něco jiného je ukrást duševní vlastnictví patřící jiným a dát si je patentovat a něco jiného je něco vlastními silami vyvinout. Firma Monsanto nedokáže nic víc než krást spóry, ale nedokáže je ani v nejmenším ovlivnit.“

„To je nactiutrhačné nařčení, které ani nemůžete dokázat!“ vyskočil z lavice Nathan R. Pestin, v této chvíli hlavní právní zástupce firmy Monsanto.

„Můžeme to dokázat,“ tvrdil JUDr. Sanchéz. „Můžeme soudu předvést důkaz přímo zde na tom místě. Je to jednoduché. Můžeme se shodnout na nějakém jednoduchém úkolu ve vývoji. Taesi ještě zdaleka nepokrývá veškerý možný sortiment hotových jídel. Stačí zadat oběma stranám stejný úkol, vyvinout zcela nové taesi. Strana, která úkol splní, beze všech pochyb prokáže své duševní vlastnictví.“

„Jaký úkol si to představujete?“ zeptal se soudce.

„Vyvinout cokoliv, co ještě není v sortimentu, ctihodnosti,“ řekl Sanchéz. „Můžeme si vymyslet cokoliv, ale nejlépe něco specifického pro Spojené státy. Třeba nějaké typicky americké národní jídlo, Coca-colu, nebo cokoliv vás napadne.“

„Coca-colu vyvíjet jako taesi?“ podivil se soudce. „To by bylo protizákonné!“

„Nevím proč, ctihodnosti,“ odvětil Sanchéz. „Coca-cola má chráněný recept, ale toho se to nedotkne, protože téhož výsledku se dá dosáhnout jinou cestou, například donutit houby produkovat nápoj chuťově k nerozeznání podobný Coca-cole.“

„Ale to by bylo padělání značky,“ odmítl to soudce.

„Dobře, řekl jsem: jakékoliv jídlo,“ ustoupil Sanchéz. „Můžeme se shodnout třeba na některém vašem národním jídle, které se patentovat nedá, třeba na pečeném krocanu, ten ještě v sortimentu taesi není.“

„Raději bych biftek!“ usmál se soudce.

„Ten už máme v sortimentu delší dobu,“ namítl Sanchéz. „Dal by se z naší výrobny ukrást. Ale pokud vím, pečený krocan se nikde ve světě nepěstuje. Když firma Monsanto vytvoří spóry, z nichž při standardním postupu výroby vznikne pečený krocan, může tím přesvědčivě prokázat, že taesi skutečně vyvinula. Já ale tvrdím, že to nedokáže. Je to nad její možnosti.“

„To není tak jednoduché!“ vyskočil Nathan R. Pestin. „Vývoj jakéhokoliv produktu je nesmírně nákladná záležitost a chtěl bych připomenout, že naše vývojové laboratoře se staly nedávno obětí dosud neobjasněného záškodnického atentátu, ze kterého je podezřelá právě firma Velasquéz, asi aby znemožnila právě takový důkaz, jaký zde požaduje.“

„Opatřete si, prosím, lepšího poradce,“ obrátil se na něho JUDr. Sanchéz. „Právě tento výrok svědčí o tom, že o taesi nevíte zhola nic. Vývoj produktu není nákladný, jak tady tvrdíte. Pravý odborník na to nepotřebuje ani vybavené laboratoře a k vývoji mu stačí jediný den. Tím jste prokázali, že o podstatě taesi vůbec nic nevíte a nemáte žádného odborníka, schopného tento vývoj vést.“

„To je nesmysl!“ namítal Nathan R. Pestin. „Chcete tvrdit, že vy jste schopen něco tak složitého vyvinout bez vybavení, bez laboratoří a navíc za pouhý den? To bych chtěl vidět!“

„Opravdu, takové tvrzení byste musel dokázat!“ přidal se k němu soudce. „Chcete nám pořád ještě tvrdit, že to dokážete?“

„Já jistě ne,“ usmál se Sanchéz. „Jako právníkovi jsou mi otázky biotechnologií stejně vzdálené jako vám. Jen jsem o tom problému poučenější než všichni přítomní v této síni. Proto mohu tvrdit, co tvrdím. Dohodněme se. Povolám sem naše experty, kteří před vašima očima vytvoří taesi-verzi pečeného krocana, ale budu i dále trvat na tom, aby libovolný expert firmy Monsanto dokázal tady na tom místě totéž. Když to dokáže, nezbylo by mi než uznat nárok firmy Monsanto, zaplatit požadované částky, penále, úroky i soudní náklady. Když to Monsanto nedokáže, jakože to tvrdím, zaplatí soudní náklady a soud vydá rozsudek, že patentový úřad vyškrtne veškeré patenty týkající se taesi a Monsanto nesmí nikde ve světě za taesi vybírat žádný licenční poplatek, protože jí toto duševní vlastnictví nenáleží. Souhlasíte s tímto postupem? Mám za to, že by to jako důkaz mělo stačit.“

Soud tím uvedl do zmatku. Pravda, takto jednoduchý důkaz by měl stačit komukoliv, ale že by to bylo opravdu tak snadné? Vždyť firma Monsanto přišla o své laboratoře a její zástupce tvrdí, že bez nich je tento úkol nemožný. Zástupce opačné strany to ale považuje za něco tak jednoduchého? Jaký trik se za tím může skrývat?

Soudce se nakonec vzpamatoval. Klepnutím kladívkem si vyžádal ticho v sále, ačkoliv by tam byl zřetelný i pád špendlíku.

„Soud se musí poradit,“ prohlásil. „Jen bych měl jednu upřesňující otázku. Co by podle vás potřebovali vaši experti k provedení vámi navrhovanému důkazu, kdybychom je před tento soud předvolali?“

„Pokud vím, potřebují jen vzorek požadovaného výrobku, nejspíš jednu porci pečeného krocana z nejbližší restaurace, kde se nachází na jídelním lístku. V hotelu, kde jsem ubytován, pečeného krocana nabízejí. Vše ostatní by si přinesli s sebou.“

„Nač vzorek?“ podivil se soudce.

„Potřebují znát strukturu výrobku,“ upřesňoval Sanchéz. „U jednoduchých výrobků, jako by byla Coca-cola nebo benzín, jde jen o chemické složení. U složitějších struktur, jako zmíněný krocan, je třeba znát víc. Například DNA výchozího produktu.“

„Nač DNA?“ zarazil se soudce.

„Protože taesi není pouhá napodobenina, ctihodnosti,“ odpověděl Sanchéz. „Kopíruje strukturu vzorku, kterému se má blížit, až do takových detailů jako je DNA, i když znehodnocená tepelnou úpravou. Zástupce firmy Monsanto má v jednom bodu pravdu: pro jejich experty je to bez laboratoří zcela neřešitelný problém. Dodám, že je to pro ně neřešitelné i s laboratořemi. Vytvořit DNA podle vzorku je pro biotechnology firmy Monsanto zcela jasně nedosažitelné.“

„Nepodceňujete úroveň vědců vašeho protivníka?“ usmál se trochu soudce. „O firmě Monsanto je známo, že používá světově špičkové technologie!“

„Nepodceňuji, ctihodnosti,“ vrtěl hlavou Sanchéz. „Žádná pozemská technologie na taesi prostě nemá. Řeknu vám jen něco, ctihodnosti, už to beztak přestalo být tajemství. Základem taesi je mimozemská biotechnologie. Proto jsem si zcela jistý, že firma Monsanto a žádná jiná firma na pozemské vědecké úrovni není schopná nové taesi vytvořit. Tím více vyniká gigantický podvod, kterého se firma Monsanto dopustila a naprostá nekompetentnost amerického patentového úřadu, který jí na tu technologii přiznal patenty, ačkoliv ji zaručeně neovládá.“

Soudce chvíli vstřebával fakta, která se dozvěděl. Pak ale klepl kladívkem se slovy, že se soud musí poradit a vyhlašuje proto půlhodinovou přestávku.

„Snažte se ale nezdržovat proces víc než je nutné,“ požádal ho Sanchéz. „Asi byste měl vědět o vyšetřování katastrofy, která nedávno postihla Monsanto. Byl jsem označen za podezřelého a předpokládám, že ještě budu vyslýchán. Kromě toho musíte opatřit požadovaný vzorek. Mohli byste někoho poslat opatřit vzorek jídla, nezbytný k důkazu? Připomínám, že jsem pečeného krocana viděl přinejmenším na jídelním lístku v hotelu.“

„Nemějte obavy, my to zvládneme!“ dostalo se mu ujištění.

„Doufám,“ přikývl lhostejně.

Během přestávky se na JUDr. Sanchéze obrátil jeho protivník Nathan R. Pestin.

„Pane kolego! Na slovíčko!“

„Prosím!“ obrátil se k němu Sanchéz.

„Kde ale máte vaše experty? Informovali mě, že jste přiletěl bez doprovodu, zcela sám. Na letišti je o tom záznam.“

„To není vaše starost, pane kolego!“ odvětil suše Sanchéz. „Je opravdu zajímavé, že to víte, když by to měla být věc moje, letištních kontrol a nanejvýš policie. Myslím, že šerif bude mít co vysvětlovat, jak se tyto čistě soukromé údaje dostaly až k vám.“

„Ale no tak, pane kolego...“ snažil se pan Nathan vypadat bodře. „Doufám, že vážně nechcete jen zdržovat soud! Kam a komu má soudce poslat předvolání k soudu?“

„To je v této chvíli má starost,“ odvětil pan Sanchéz. „Vy se starejte, kde seženete peníze na zaplacení soudních výloh.“

„Jenže já ten soud vyhraji!“ odvětil pan Nathan sebejistě. „Řekl jste, že postačí, když to náš expert dokáže až po vás! Víte, něco o těch taesi vím. Například ty spóry! Obvykle se je sice daří vyčistit horkou vodou, ale tu tady těžko seženete a pak postačí, abychom kulturu založili úplně stejně jako vy a vypěstujeme totéž co vy!“

„Krutě podceňujete naše experty, pane kolego,“ usmál se Sanchéz. „Velice bych se divil, kdyby s takovým primitivním podrazem nepočítali! Dokonce si myslím, že po zkušenostech s vámi s ním počítají naprosto zákonitě.“

„Ještě je tady nemáte!“ řekl pan Nathan. „A co byste dělal, kdybychom těsně před tím důkazem požadovali změnu? Něco jiného místo krocana! Toho můžete mít připraveného předem, ale co když budeme požadovat něco, co opravdu nečekáte?“

„Požadujte!“ pokrčil rameny Sanchéz. „Krocana jsem uvedl jako příklad. Můžete požadovat cokoliv, pokud seženete vzorek. To je samozřejmě nutnost, nemůžete chtít, aby náš expert stvořil něco, co v životě neviděl.“

„Ať je to cokoliv?“

„Ať je to cokoliv k jídlu,“ souhlasil pan Sanchéz.

„Ale my toho krocana opravdu nebudeme chtít!“ opakoval pan Nathan.

„A víte, že mi je to jedno?“ usmál se Sanchéz. „Sežeňte vzorek a bude to!“

„Dobře, souhlasil jste s tím!“ odvětil pan Nathan.

„Já našim expertům věřím,“ opakoval Sanchéz.

„Uvidíme!“ řekl jeho protivník s vítězstvím v hlase.

A s tím odešel.

Soud zasedl podle ohlášení, ale soudce oznámil, že zástupce firmy Monsanto odmítl ke zkoušce pečeného krocana a požaduje něco, co si Velasquézovi nemohli přichystat předem.

JUDr. Sanchéz souhlasil, ale opakoval, že nechá výběr vzorku na firmě Monsanto, ale expert od Velasquézů musí mít naopak právo odmítnout vzorek, pokud se již nachází v katalogu taesi kdekoliv ve světě.

„Jakékoliv existující taesi je nezbytné vyloučit, neboť by si je mohla předem připravit naopak firma Monsanto,“ zdůvodnil tuto námitku. „Podotýkám, že katalogy taesi obsahují i značně neobvyklé položky, jako je velrybí maso v Japonsku klokaní maso v Austrálii a pečené šváby a housenky v Africe.“

„V tom případě žádám soud o odročení pokusu na zítřek dopoledne,“ vystoupil pan Nathan R. Pestin. „Tato lhůta je nutná k opatření skutečně nestandardního vzorku.“

„Nemám námitek,“ přikývl Sanchéz.

Soudce tedy přerušil jednání do zítřejšího poledne a diváci se začali rozcházet.

„Získal jste den, pane kolego,“ usmál se pan Sanchéz na svého protivníka. „Bude to ale váš poslední zisk v této cause.“

„To se uvidí!“ odvětil už zase sebevědomě pan Pestin.

„Uvidíme!“ přidal se spokojeně Sanchéz.

Druhého dne krátce před polednem soudce znovu zahájil řízení a obrátil se nejprve na zástupce firmy Monsanto pana Nathana R. Pestina, zda opatřil žádaný vzorek.

„Prosím, zde je!“ pochlubil se pan Pestin velikou krabicí, z níž vytáhl talíř s lákavě vyhlížející velikou porcí masa v podobě přírodního řízku, obloženého tropickými sladkými bramborami a zeleninou. Donesl vše na stůl a položil před předsedu soudu.

„Kde máte vaše experty, pane kolego?“ obrátil se pak na Sanchéze, který se k soudu ke všeobecnému podivu dostavil sám.

„Dočkáte se,“ ujistil ho Sanchéz s úsměvem.

„Jen bych se chtěl o něčem ujistit,“ obrátil se pak na soudce. „Pozval jsem si k tomuto soudu našeho experta i jeho bodyguarda a žádám soud o svolení, aby se do této síně mohli dostavit oba společně. Je to nutné, neboť od atentátu na našeho experta naše předpisy trvají na doprovodu. Podotýkám, že nikdo z nich nebude ozbrojen.“

„To je samozřejmě nezbytná podmínka,“ přikývl soudce. „U soudu nesmí být ozbrojený nikdo, to jsou zase naše předpisy.“

„Já jen aby bylo jasné,“ pokračoval pan Sanchéz. „Tak jako jsou taesi mimozemskou biotechnologií, tak používáme i jiných mimozemských prostředků. Jedním z nich je doprava. Dovolte mi tedy pozvat sem naše experty.“

„Máte dovolení,“ opakoval netrpělivě soudce. „Proč je sem ještě nevoláte?“

„I k volání používáme mimozemské technologie,“ usmál se trochu pan Sanchéz.

Vstal, vyňal z aktovky desku z tvrdého papíru s nalepenou fotografií a přistoupil ke stolku pro svědky, kde desku položil na podlahu.

„Prosím! Náš expert František a jeho bodyguard Rostislav!“ ukázal na prázdné místo.

V té chvíli si polovina přihlížejících začala mnout oči a druhá polovina jen vytřeštěně a nechápavě sledovala, co se děje.

Na místě svědků se objevili dva chlapci, starší a mladší. Oba byli oblečení do černých kožených oděvů a starší navíc držel batoh, který si ale ihned odložil na zem.

Mladší se rychle otočil zády k soudcům a začal ostražitě sledovat obecenstvo v soudní síni, zatímco starší už bez batohu přistoupil ke stolu soudců.

„Prosím o váš vzorek!“ požádal zkoprnělého předsedu soudu.

„Moment!“ vzpamatoval se Nathan R. Pestin. „Tohle mají být svědkové? Vždyť nejsou plnoletí! Nemohou vůbec svědčit!“

„To nejsou svědkové!“ opravil ho Sanchéz. „Nejsou zde kvůli svědectví, takže nemusí prokazovat totožnost ani přísahat. Jeden z nich je expert a jeho úkolem je pouze vytvořit podle vašeho vzorku taesi - nic víc!“

„Prosím - nerušte!“ napomenul je soudce a dodal svým slovům váhu kladívkem.

Franta převzal od soudce talíř s lákavě vyhlížející porcí a za úplného ticha si ji odnesl ke stolku svědků. Tam se posadil, vytáhl obyčejnou vidličku a nabral si malý kousek masa.

Ochutnal a obrátil se k soudci.

„Čekal jsem ledacos,“ řekl pomalu, „ale taková nestoudnost by mě v civilizované zemi opravdu nenapadla.“

„Co je?“ zeptal se ho udiveně Sanchéz.

„Řekněme, že to udělám,“ pokračoval Franta. „Ale současně podávám trestní oznámení na toho, kdo toto jídlo připravoval.“

„Trestní oznámení?“ podivil se soudce. „Proč?“

„Protože i když to jídlo připravím, těžko najdete někoho, kdo je bude chtít sníst!“ řekl Franta.

„Proč ne? Vypadá docela lákavě!“ opáčil soudce.

„Snězte tu porci, pane soudce a můžete se titulovat kanibal neboli lidožrout!“ řekl Franta. „Jedná se o lidské maso. Proto to trestní oznámení. Buď pochází z mrtvoly, pak je to hanobení mrtvých, nebo ze živého člověka a pak jde zcela jasně o vraždu.“

Pak se trochu zamyslel a doplnil to.

„Upřesňuji, podle stavu a množství krve vzorek nepochází z mrtvoly. A když, pak byla mrtvá velice krátce. Tento kus masa odřízli buď zaživa, nebo těsně po smrti, tedy přesněji po vraždě, z hýždí mladíka tmavší pleti něco kolem pětadvaceti let starého. Škrtněte si hanobení mrtvých a zůstává vražda. Konejte, prosím, svoji povinnost!“

„Dobré nebe!“ vyhrkl soudce. „Odkud ten vzorek pochází?“

„To není možné!“ bránil se Nathan R. Pestin. „Pravda, zadal jsem našim expertům na Havaji, aby sehnali něco opravdu neobvyklého, ale ani ve snu by mě nenapadlo...“

„Nenapadlo vás, že to poznám?“ zavrtěl hlavou Franta.

Otevřel batoh a vytáhl menší vaničku a konvici s víkem. Konvici otevřel a její nechutně vyhlížející zelenohnědý obsah vlil do plastikové vaničky. Pak na to plivl.

„Moment!“ zarazil pozvolna narůstající šum v sále. „Když je to potřeba, dokáži růst urychlit. Nemusíme čekat na výsledek až do rána.“

Na vaničce vyrašilo několik červených hub a rychle se měnily ve stejné maso, jako bylo na talíři. František vytáhl z batohu i talíře a rozložil na ně lákavě vyhlížející kousky řízků.

„Bataty a zeleninu dělat nebudu, ta je v našem katalogu,“ oznámil. „Ale tady máte váš vzorek. Patří k tomu ještě omáčka, ale jestli mohu o něco požádat, nenuťte mě, abych dělal všechno. Chce se mi z vás zvracet. A to už jsem dělal i červy a hmyz! Vážně to chce někdo z přítomných porovnat chuťově? Ujišťuji vás, nepoznáte, co je originál a co taesi, ale kdo to ochutná, tomu přiznám podstatně lepší žaludek, než mám sám.“

Do ochutnávání se nehrnul nikdo. Všechny obličeje vyjadřovaly shodný odpor. Několik diváků zezelenalo a zdálo se, že stěží přemáhají zvracení.

„Páni soudci!“ obrátil se pak František ke zkoprnělému soudu. „Chce to někdo porovnat?“

Stačilo ale rozhlédnout se po soudcích i divácích...

„Moje úloha je u konce,“ pokračoval tedy František, když nikdo nereagoval. „Podotýkám, že tyto taesi jsou maličko nestandardní. Nevytvářejí totiž spóry. Inspiroval jsem se známými praktikami firmy Monsanto, ačkoliv jen v tom, že se tento produkt již nedá rozmnožovat. Mohu tedy nabídnout expertům protistrany vlastní nádobíčko. Nemusíte je vyplachovat, není kontaminované a co tam vyroste, záleží jen na vás. Máte volno, pánové!“

Odstrčil nohou batoh a opět se obrátil k soudu.

„Prosím vážený soud o jednu jedinou odpověď: splnil jsem svůj úkol? Pokud se vám zdá, že ano, dovolte nám tuto zemi vrahů a kanibalů opustit!“

„Můžete jít!“ vykoktal raději soudce.

Franta i Rosťa v té chvíli zmizeli.

Autor: Václav Semerád