Rusalky - Karneval

Příchodem Jitky se břemeno vyučování přesunulo z Franty na Jitku. A Jitka se chopila školních otěží s plnou vážností, spolu s tím, jak dospělé i děti upravovala.

Netrvalo dlouho a dosavadní ulejváci Pavel a Jirka dohnali zbytek party a pokračovali v učení s nimi. Jitka měla obrovskou výhodu. Jakmile mohli něco zkusit prakticky, hned to vyzkoušeli. Analýzu DNA si zkusili hned na začátku, ačkoliv v té době ještě neměli dost zkušeností ani znalostí, co s tím jednou dokáží. Na rozdíl od dřívějška měli teď žáci větší motivaci. Pravda, většina toho, co se učili, byla čistá teorie, ale už se objevovaly i prvky praktické. Například »xichtíky«, oceňované spolužáky v normální škole salvami smíchu.

Proč? Když si dáte nejběžnější svačinu, chleba s máslem a salámem, jenomže kolečka salámu vytvářejí podobizny učitelů nebo spolužáků, vzbudí to samozřejmě legraci. Zvláště hlášky jako: teď zakousnu matikáře...

Parta si po odchodu Jitky začala říkat tisirín, v původním jazyku Opalychů to znamenali přátelé. Tvrdila to Jitka a nikoho ani nenapadlo pochybovat. Spolužáci ve škole si začínali zvykat, že se i zbývající členové pomalu mění v bandu černokněžníků. Létání nebylo nic proti přemisťování. Pravda, někteří spolužáci vystihli, že se tisirínové objevují vždy na stejném místě a snažili se blokovat jim kotvy tím, že se na dané místo postavili, ale to parta brzy eliminovala rozmístěním více kotev po škole, zejména na chodbě přímo před ředitelnou, kde si ji nikdo netroufl blokovat příliš dlouho, pokud neměl zájem vysvětlovat řediteli, proč tu stojí, když si s ním nepřeje mluvit.

Jednu kotvu zpočátku umístili i před školu na vršek sloupu veřejného osvětlení, kde ji škodolibí spolužáci nemohli obsadit a znemožnit jim přílet. Tisirínům to nevadilo, snesli se dolů bez problémů. Rosťu napadlo umístit kotvy i do jednotlivých tříd a na chodbu, což jim umožnilo přicházet do školy rovnou z domova a obcházet šatny, kde se odehrávalo nejvíc školních škodolibostí.

Spolužáci si samozřejmě stěžovali. Je přece nespravedlivé, když někdo musí chodit do školy oblečený do kabátu, který musí v šatně odkládat a přezouvat se do školní obuvi, a jiný se prostě zjeví v domácím oblečení a bačkorách přímo ve třídě nebo na chodbě.

Jenže učitelé viděli především nižší míru šikany mezi žáky a neměli zájem omezovat výhody některých žáků, zejména když šlo o nejlepší žáky školy. Bez námitek také přijali osvobození těch žáků od tělesné výchovy, o které za celou partu požádal ředitele Rosťa s odvoláním na neobvyklé vlastnosti členů party. Ředitel už věděl, že se někteří žáci vymykají pravidlům a bude těžké zařazovat je do obvyklých škatulek, ale pro formu požádal tělocvikáře o jejich přezkoušení. Když ale i nejmladší Lída bez viditelné námahy překonala světový rekord dospělých mužů ve skoku vysokém, nezbylo oběma než uznat, že tyto žáky není možné srovnávat s ostatními. Kdyby je nutil k výkonům, nemělo by to smysl, jen by brali elán ostatním. A aby se účastnili hodin jen formálně? Podle tělocvikáře by to přineslo víc škody než užitku. Kdyby tam jen tak seděli, vzbuzovali by závist.

Ředitel nakonec rozhodl, že zmínění čtyři žáci nebudou navštěvovat hodiny tělesné výchovy pod podmínkou, že nebudou volně pobíhat po škole ani po městě.

„Budete sedět ve třídě a připravovat se na další hodiny,“ rozhodl.

„Nemohli bychom se na tu hodinu vracet domů?“ pokoušel se to usmlouvat Rosťa jako mluvčí party.

„V dohodě je: žádné pobíhání po městě!“ připomněl ředitel.

„Pane řediteli, pro nás je cesta domů jen tisícina vteřiny a návrat do školy také,“ řekl Rosťa. „Máme prosedět hodinu v prázdné třídě, nebo se podívat domů? Další vyučování přece stihneme. Nebudeme přitom pobíhat ani po škole, ani po městě.“

„Dobře. Pokud to stihnete, nemám námitek!“ rozhodl tedy rozumně ředitel.

Další výhody měli členové party tisirín v předmětech jako matematika, fyzika, chemie a biologie. Učitelé brzy zjistili, že je nemají čemu učit. Domácímu vyučování Franty a Jitky vděčili za hlubší znalosti těch předmětů, než byly požadavky pro střední školu a učitelé s překvapením zjistili, že ti čtyři mají vědomosti srovnatelné s profesory na vysokých školách. Jediné, co si museli doplnit, byly znalosti svázané se Zemí. Málo platné, když se řekne Ohmův zákon, člověk vzdělaný u mimozemšťanů nemusí tušit, o čem to je, ačkoliv zákon umí používat. Mimozemšťanům, málo platné, jména Ohma, Volty ani Ampéra vůbec nic neříkají.

Matikář a současně fyzikář to vyřešil nejlépe. Pozval si o přestávce tyto mírně problémové žáky do fyzikálního kabinetu. Pomůcky, u nichž byl nutný dozor učitele, neboť pracovaly s vyšším elektrickým napětím, pro jistotu zamkl do skříně, ostatní jim jen zběžně ukázal. Při všech hodinách, kdy přednášel novou látku, pak vyžadoval jejich přítomnost ve třídě, aby si vštípili pozemské názvosloví, ale opakovací hodiny a všechny písemné práce trávili ve fyzikálním kabinetu, kde si mohli postupně vyzkoušet všechny pomůcky.

Námitky spolužáků, že jde o nadržování, odbyl matikář suchým konstatováním.

„Kdo napíše jako oni pět matematických písemek po sobě za jedna, připojí se k nim. Tak to bude spravedlivé.“

Spravedlivě to opravdu vypadalo a remcaly to umlčelo, potíž byla, že se zatím nikomu jinému z matematických písemek nepodařilo získat pět jedniček po sobě.

Chemikářka naopak členům party vstup do chemického kabinetu přísně zakázala. Jako důvod jí posloužilo, když v Rosťově sešitě našla pár chemických rovnic, v nichž naprosto bezpečně poznala nitroglycerín, trinitrotoluen, třaskavou rtuť a kyselinu pikrovou, což jsou nebezpečné látky. A v chemickém kabinetě by se ledacos našlo...

Rosťova parta tisirínů ve škole získala různá privilegia, což těm, kdo je neměli, působilo čas od času záchvaty závisti a touhu něco ošklivého partě provést.

Postupem času ale rychle ubývalo těch, kdo se odhodlali dát této touze průchod a něco skutečně podniknout. Zkuste si dělat kanadské žertíky černokněžníkům, kteří vám mohou oplatit něčím horším! Nehledě na tajný sedmý smysl, který si při těch příležitostech členové Rosťových tisirínů procvičili k dokonalosti, a který je varoval už ve chvíli, kdy jejich protivníky úmysl útočit teprve napadl.

Zaútočte na někoho, kdo v okamžiku útoku nečekaně zmizí a stojí přímo za vámi! Zkuste protivníka zezadu nakopnout a dát se na útěk, když okamžik předtím o vašem úmyslu ví a nejenže se včas uhne, ale může vám i na dálku podtrhnout nohy, takže i na čisté rovině upadnete! Zkuste napadnout protivníka, který s vámi může vzletět ke stropu, ve vzduchu se otočí a než se nadějete, ležíte pod ním a nemůžete se zpod něho dostat, neboť si vás přidrží mírně zvýšenou gravitací! Samozřejmě, že takové zápasy nejsou fér, ale členové party se vždycky hájili tím, že si nezačali a jen se bránili.

Úplně se zhroutila parta Čárlího. Pravda, její členové nosili luxusnější oblečení, do školy se občas dali přivézt luxusnějšími automobily, měli nejdražší mobily a doma nejlepší herní počítače, za školou kouřili drahé cigarety, ale na ostatní už to nezabíralo.

Luxusní oblečení nevyvážilo zvláštní přístup matikáře, rusalčí řeč byla lepší než nejdražší mobily, jízda drahým autem po rozbitých silnicích se nedala srovnávat s volným ptačím letem nad skalami a už vůbec ne s přímým přemisťováním z domu do třídy a zpět, a co se týče herních počítačů, žádný nemohl vyvážit kontakt se skutečnými mimozemšťany, který Rosťova parta bez pochyb prožila. Když se Čárlí chlubil krabičkou marlborek a s převahou majitele Rosťovi veřejně jednu nabídl, dostal strohou odpověď, že by tabákový kouř znehodnotil účinky paměťové drogy, kterou každý večer berou, aby jim šlo mimozemské učení lépe do hlavy.

Nebylo to k vzteku?

Čárlí potají jen skřípal zubama.

 

Maminka jednoho večera překvapila Frantu s Lídou sdělením:

„V neděli bude ve vesnické sokolovně dětský maškarní karneval. Nechcete se tam podívat? Nebude tam jen celá vesnice, přijdou i lidé z okolí. Můžeme se seznámit s dalšími sousedy a vy byste se seznámili s dětmi ze vsi, které nechodí s vámi do školy.“

„Ale co si na sebe vezmeme?“ starala se Lída. „Vždyť je to zítra! Jako vždycky se to dozvíme na poslední chvíli...“

„Máme tu kostýmek medvěda,“ uvažovala maminka. „V Praze byl Frantovi, ale ten z něj mezitím vyrostl, takže by mohl být akorát Lídě.“

„Mám lepší nápad,“ uvažoval Franta. „Mimo jiné by to mohla být dobrá příležitost, jak to nenásilně rozšířit. Vypěstujeme si Opalychovské oblečky.“

„Jak to myslíš?“ nechápala maminka.

„Jak to říkám,“ pokrčil rameny Franta. „Vypěstujeme si oblečení, jaké nosím já a Jitka. Opalychové oděvy nešijí z látek, ani nedělají boty z kůže, ale pěstují si je pomocí taesi.“

„A ty to umíš?“ sondovala ho opatrně maminka.

„Myslím, že ano,“ řekl Franta. „Určitě to bude umět i Jitka, museli jsme si je tam na sebe trochu přizpůsobovat.“

A hned zavolal Jitce, aby ji pro tento nápad získal.

„Vypěstovat si oblečení? To umím,“ souhlasila. „Musela jsem si je tam na sebe trochu předělávat, zvládla bych to jistě pro všechny. A když nad tím teď trochu víc uvažuji, mělo nás to napadnout už dávno.“

„Uděláme tedy Opalychovské oblečení pro všechny?“ zeptal se jí pro jistotu.

„Můžeš to zkusit,“ řekla. „Kdyby bylo potřeba, pomohu ti s tím. Ale... já na karneval půjdu v jiné masce. Už ji mám skoro hotovou, tolik práce přece nevyhodím!“

„Co to bude?“ usmál se.

„Překvapení!“ odpověděla. „Výjimečně i pro tebe. To by nebylo to pravé. Ačkoliv mě v tom určitě všichni na první pohled poznáte.“

„Pomůžeš mi aspoň s těmi obleky?“

„Vždyť to umíš!“ vytáčela se. „Kdybys to zapomněl, dej mi vědět, ale jistě to svedeš i beze mne.“

„Svedu,“ přikývl. „Ale ve dvou by se nám to dělalo líp!“

„Fráňo...“ poprosila ho. „Hmoždím se s tím už druhý den...“

„Ale proč?“ divil se. „Když k Opalychovským oblečkům přidám masku přes oči, bude to stačit a budeme všichni stejní!“

„Nech mě udělat to moje a neprohloupíš!“ slibovala.

Franta se tedy vrhl na vzpomínání, jak to tenkrát s Opalychy dělal, ale vzpomněl si a po chvilce už dal čtyři zárodky oblečků do vaničky s biomasou. Dělal to přímo v dětském pokojíčku a vaničku navzdory zápachu ponechal na stole, aby byla v teple.

Ráno Lída ani nemohla dospat. Franta přes noc nebyl doma, oblétával zřejmě po světě své farmy, jak bylo jeho zvykem. Ráno se ale objevil a když spatřil, jak Lída obhlíží vaničku s hotovými oblečky, jen se usmál.

„Vezmi si kterýkoliv,“ poradil sestře.

„Všechny jsou tak na batolata!“ zkritizovala mu je. „To ti tedy nevyšlo!“

„To je normální,“ řekl. „Přitiskni si je na holou kůži, třeba na obličej, ať si nasají tvoji vůni! Od té chvíle bude ten obleček tvůj. Opalychové neznají pojem sekáč ani bazar.“

„Boty taky?“ starala se. „Jsou jako na panenku!“

„Jo,“ přikývl Franta. „Natáhni si je jako první - budou se roztahovat nejpomaleji. Já se pak otočím a ty si oblékneš zbytek. Obléká se to na holé tělo, jinak to nejde.“

„Nic se pod tím nenosí? Není to trochu... nehygienické?“

„Není,“ přikývl. „Musí se to přisát ke kůži, pak to má nejlepší vlastnosti. Ten oblek pak za tebe i dýchá.“

Ještě pod jeho dohledem si natáhla boty. Zvětšily se, pak se jí přisály k nohám.

„Vážně!“ dupla si. „Padnou, netlačí, ani se neviklají. Jsou jen trochu tuhé.“

„Tak to má být. Ty boty se rozhýbou, kde to bude potřeba, až uděláš pár kroků. A teď se otočím a oblékni si zbytek.“

Lída s černým koženým oblečkem chvilku zápasila, ale pak to zřejmě vyhrála.

„Můžeš se otočit!“ pokynula bratrovi.

„No vidíš!“ prohlédl si ji. „Mám já to sestru kočku!“

„Kdybys nekecal!“ mávla rukou a začervenala se. „Kde máš masky na oči?“

„Tady,“ ukázal jí. „Jednu si vyber a já ostatní roznesu klukům.“

„Pomůžu ti!“ nabízela se mu.

„Hele, nechci tě moc vyhazovat,“ upozornil ji. „Ale nevím, jestli se budou chtít kluci před tebou převlékat! Ty by ses před nimi taky styděla.“

„Vlastně...“ zarazila se. „Jitka by to mohla dát Pavlovi, je to její bráška.“

„Jen klid, já už to roznesu!“ řekl Franta.

Roznést masky kamarádům mu netrvalo dlouho. Rosťa s Jirkou je převzali s nelíčeným nadšením a hned se do masek ustrojili, ačkoliv karneval měl být až večer.

„Já bych to nejraději nosil už pořád!“ přiznal Jirka.

„Tak je nos!“ přikývl Franta. „Tyhle oblečky jsou ohromné! V létě chladí, v zimě hřejí a když spadneš do vody, namočíš si jen to, co není zakryté, jinak budeš v suchu.“

Pavel přijal obleček jako poslední, ale už předem věděl, jak se s ním zachází, Jitka mu už dala školení.

„Mám vyřídit, že tam Jitka přijde později,“ hlásil.

„Kde je?“ staral se Franta.

„Přijde tam později,“ opakoval Pavel.

A víc z něho nedostal, takže se nakonec vrátil domů.

Dopoledne Franta opět zmizel do světa. Karneval ani neděle pro něho neznamenaly volno. Jeho přátelé pomáhali zakládat několik nových farem, chtěl být u toho. Pro farmáře byly jeho neobvyklé vlastnosti obrovskou podporou. Věřící v něm viděli proroka a z té víry čerpali sílu, kdykoliv se setkali s překážkami. A Franta jim skutečně pomáhal. Někdy radou, jindy i hmatatelným způsobem. Když se některá farma dostala do nesnází, mohla se na něho vždycky spolehnout. Zejména v Mexiku ho znali nejen jako proroka houbového zemědělství, ale i jako ochránce. Několika mafiánským klanům pohrozil, aby jeho chráněnce přestali vydírat a když to nepomohlo, rozprášil je.

Pak ale nastal večer a s ním i očekávaný dětský karneval. Pavel Lapka se svými rodiči vymysleli efektní zahájení. Rodiče přišli normálně, zakoupili vstupné i pro děti, ale ty s nimi do sálu nepřišly. Jen Frantu všichni okamžitě poznali. Až na masku přes oči vypadal jako jindy.

Franta se ale znenadání postavil doprostřed sálu a požádal děti, aby od něho odstoupily.

„Pozor!“ ohlásil na celý sál. „Uvolněte místo! Přichází skupina Tisirín - Rusalky!“

V té chvíli se uprostřed sálu bleskurychle, jeden po druhém, objevil zbytek party. Franta tam nenápadně umístil neviditelnou kotvu, na kterou se teď všichni postupně přemístili. Členové party se objevovali s odstupem půl vteřiny, každý kotvu ihned opustil a řadili se do kruhu.

Ti, kdo partu znali ze školy, se tomu ani nedivili a začali ji hlasitě povzbuzovat. Kdo to ale ještě neviděl, byl nenadálým příchodem dětí ohromený. Bylo tak neobvyklé, jak se uprostřed sálu nečekaně objevovali, že se ani pořadatelé nezmohli na protest. Už jméno skupiny »Rusalky« vyburcovalo ve vsi většinu dospělých i dětí! Rusalky tu měly dlouholetou tradici a i někteří dospělí se s nimi aspoň zdálky seznámili. Tím víc na ně působil neobvyklý příchod party.

Franta požádal kapelu, aby jim na úvod zahrála valčík - nebo cokoliv jiného s tříčtvrtečním rytmem. Kapela se vzpamatovala a muzikanti spustili.

Skupina v černých kožených oblecích ale nezačala tančit valčík. Ani to nebylo možné, už protože jich byl na parketě lichý počet a v maskách se nedalo poznat, jestli nejsou všichni kluci. Místo valčíku vytvořilo všech pět kolo a začali se do rytmu točit každý zvlášť.

V té chvíli se zablýsklo a uprostřed tančících masek se objevil - démon.

Franta okamžitě poznal Jitku, ale jen on a Pavel se neulekli. Ani ostatní členové party si nebyli jistí, zda to není skutečný Opalych. Jitka si masku vytvořila opravdu mistrovsky. Pohyblivé oči a otevírající se ústa s obrovskými tesáky působily velice přesvědčivě. Několik menších dětí se dokonce rozplakalo a rodiče je museli tišit.

„Dobrý den!“ pozdravila Jitka přítomné. „Jsem indická rákšaska Šúrpanakhá, ale nebojte se mě, lidi nežeru. Naopak, mám ráda rusalky a všechny, kdo se s nimi kamarádí.“

Pak se uklonila Frantovi a tomu nezbylo než se s ní dát do tance. Ukázalo se ale, že Franta tančit neumí. Jitka se ho chvíli pokoušela vést a  do valčíkových kroků ho dotlačit, ale brzy to vzdala, takže se nakonec jen tak pohupovali do rytmu hudby.

„Rozběhněte se a vyzvěte ostatní děti k tanci!“ vyzvala kamarády rusalčí řečí, pro lidi v sále neslyšitelnou. Byl to dobrý nápad. Skupina Rusalky se rozběhla po sále a vtáhla na parket další děti, ovšemže jen ty kurážnější, které výzvu k tanci přijaly. Některé děti se Jitky bály, ale ty členové party nechali na pokoji. Zahajovací tanec, ačkoliv pořadateli neplánovaný, se nakonec vydařil. Jitka se po dohodě s Frantou znenadání obrátila na jednoho chlapce v kostýmu Mexičana s velkým mexickým kloboukem, sedícího u stolu na kraji parketu a vyzvala ho, což překvapený kluk neodmítl. Franta si naopak u sousedního stolu vybral krásnou princeznu. Sice se jí hned na úvod omlouval, že tancovat neumí, takže se s ním může nanejvýš ploužit sálem, ale princezna mu na to se smíchem odvětila, že jsou dva, protože ani ona valčík neumí. Byla ovšem více než o hlavu menší a mladší než Lída.

Závěr tance byl také neobvyklý. Členové skupiny Rusalky se náhle vznesli ke stropu sokolovny i s tanečními partnery, kteří to nečekali, takže se ozvalo i několik polekaných vyjeknutí. Také Franta s princeznou se vznesli, i Jitka v masce rákšasky se svým Mexičanem, ale dlouho to netrvalo, opět se snesli na zem. Tam Rusalky i rákšaska za tanec poděkovaly a úvod skončil. Ještě nikdy to nebyl takový úspěch, tleskali i dospělí.

Pak už karneval pokračoval jako by se nic nestalo, děti tančily, dospělí u stolů nadšeně přihlíželi. Potom bylo vyhlášení soutěže masek a jak se dalo čekat, Rusalky s rákšaskou ji zcela jasně vyhrály.

Po sejmutí masek se ukázalo, že rákšaska je Jitka Lapková, kterou většina znala jako mladší. Nebylo to jediné překvapení, když poznali, kdo se vyloupl z kostýmů Rusalek.

Pořadatelé pak chtěli karneval ukončit, neboť už byl pro děti čas jít domů. Ale Jitka si opět nasadila hlavu rákšasky a vyžádala si od hlavního pořadatele slovo i s mikrofonem. Kvůli atraktivní masce měla ovšem pozornost zajištěnou.

„Malé upozornění pro děti i jejich rodiče!“ začala.

Počkala, až umlkne šum a pak pokračovala.

„Má někdo chuť naučit se létat jako my? Můžeme vzít pár odvážlivců do učení! Není to ale úplně snadné a musí mít svolení rodičů. Neomezuje ani věk - můžeme naučit létat i dospělé. Kdo máte zájem, přihlaste se u nás! Jistě každý víte, kde bydlíme!“

To ale byla bomba! Šum v sále okamžitě vzrostl natolik, že přehlušil i pořadatele, kteří se marně snažili udržet pořádek. Nebylo divu. Všechny děti ihned oblehly rodiče, aby jim to dovolily. Nebylo slyšet vlastního slova.

Konečně se sál trochu uklidnil. K pořadatelům se protlačil jeden už starší pán.

„Už jsem o ten přístrojek měl zájem!“ prohlásil. „Když je chcete dávat dětem, proč ne mně? Jako pokrývač bych to potřeboval nejvíc!“

„Dobře,“ souhlasila Jitka. „Ale musíme si o tom nejprve pohovořit. Chcete se k nám podívat třeba už dnes?“

„No jistě!“ souhlasil pokrývač.

Přihlásili se další, ale s těmi si Jitka sjednala jiný čas, aby se u Lapků nesešlo víc než tři zájemci najednou. Zájemců bylo plno nejen ze vsi, ale i z okolních vesnic i z města.

Teprve pak se pořadatelům podařilo karneval ukončit. Ale úplný konec to ještě nebyl. Jitka ještě na závěr požádala o slovo. Kolem ní se shromáždili všichni členové party a Jitka se za ně se všemi rozloučila.

„Na shledanou a ať se zase někdy takhle sejdeme!“

Vrátila mikrofon pořadateli a v té chvíli Rusalky zmizely.

Potlesk, provázející jejich zmizení, jim později popisovali už jen rodiče.

Karneval se vskutku vydařil.

 

Nebylo to ale tak jednoduché, jak to vypadalo.

Všechny tři sourozenecké dvojice měly přistávací kotvy v dětských pokojích, ale to by nemohli zmizet všichni současně. Jitka to těsně předtím se všemi domluvila. Mladší poletí přímo domů, starší si vyberou jinou kotvu a domů zamíří až po vteřině, kdy jim sourozenec stihne kotvu uvolnit.

Rosťa si zvolil kotvu ve své třídě, kde byla touto dobou tma, Jitka si vybrala kámen nad Lapkovými, kde byla kotva ještě od Franty. Franta to měl nejsložitější, protože neletěl sám, ale objal zezadu pokrývače a letěl nejsložitější cestou: prvním skokem do Brazílie a až po dvou vteřinách druhým skokem do pokojíčku Jitky a Pavla.

Už tam na ně čekali. Jitka držela v rukou hlavu rákšasky, ale už ji odkládala na stůl.

„Vítejte u nás, pane Macoun!“ přivítala pokrývače, který se zmateně rozhlížel kolem.

„Fuj!“ ulevil si. „Kde jsme to byli předtím?“

„V Brazílii,“ uspokojil jeho zvědavost Franta. „Ale myslím si, že jste se tam nestačil ani pořádně rozhlédnout. To je ostatně vedlejší. Hlavní osobou je tady Jitka.“

„Myslel jsem, že vy máte ten přístrojek?“ obrátil se ale pan Macoun na něho.

„Víte, ono je to jinak,“ oslovila ho Jitka. „Žádný přístrojek nikdy nebyl a není, ale to Franta tehdy v kostele prozradit nesměl, protože to bylo tajemství.“

„Tajemství? A teď už to není?“

„Není,“ přikývla Jitka. „Létání nevytváří žádný přístrojek. Když po tom budete toužit, udělám s vámi totéž, co s některými lidmi udělaly rusalky. Chybně se tomu ve vsi říkalo utancování, ve skutečnosti to nemělo mít žádné špatné následky a kdo od nich utekl, připravil se o to nejlepší.“

„Slyšel jsem ale, že z toho děsně bolela hlava!“ namítl zaraženě.

„Ano, když to nebylo dokončené,“ přikývla Jitka. „Dokončená přeměna ale nebolí.“

„Takže vy mě teď předhodíte těm... rusalkám?“

„Ne, protože to umím i bez nich,“ řekla Jitka.

„Vy, slečinko?“

„Ano, já,“ přikývla vážně Jitka.

„Ale jak to?“ vrtalo mu hlavou.

„Pane Macoune, vy mě přece znáte odmalička,“ začala mu vysvětlovat Jitka.

„No právě! Aby takové vyžle...“

„Jenže to vyžle bylo pět let u Opalychů, v druhém vesmíru za rusalkami,“ usmála se. „Ano, byla jsem v jiném vesmíru a ke všemu v jiném čase. Jinak by mi bylo teprve dvanáct a nic bych neuměla. Jenže i když to vypadá zamotaně, tam mi místo pár dní uběhlo pět let a vystudovala jsem tam mimozemskou univerzitu. Takže dnes umím udělat při přeměně člověka totéž co rusalky, i když to dělám jinak. Věříte mi?“

„Neuvěřitelné! Ale může to být pravda, opravdu vypadáš starší než bys měla být.“

„No príma!“ řekla spokojeně. „Tak dál: moje úpravy nejsou jen létání. To je jedna z mnoha změn. Některé nejspíš nevyužijete - k tomu je potřeba zvládnout teorii v rozsahu univerzity a tu jsem se rozhodla dát jen dětem, které ji využijí. Vás by se týkalo jen létání, přemisťování, rusalčí řeč a urychlování.“

„A co to je?“ zeptal se ihned. „Létání? Tomu bych rozuměl. Ale to ostatní?“

„Rusalčí řeč je telepatický způsob dorozumívání. Účinkuje ale jen mezi osobami, které tuto možnost mají, ostatní lidé to nevnímají. Je to ale šikovnější než mobily. Domluvíme se přímo myšlenkami na libovolnou vzdálenost. Urychlování vás urychlí v čase, rozhodí vám to ale všechny životní rytmy, takže se to má používat jen v případě nutnosti. A přemisťování jste právě před chvilkou zažil na vlastní kůži. Myslím tím ten přelet do Brazílie a zpátky během zlomku vteřiny. Ale máme také podmínky, které musíte splnit vy.“

„Jaké podmínky?“

„Jednu zatím splňujete,“ řekla Jitka. „Víme o vás, že jste poctivý člověk. Vyžadujeme ale po vás slib, že poctivý zůstanete a nikdy v životě toho nezneužijete.“

„Jen to?“

„Jen to,“ přikývla Jitka. „Ale hned vám také řekneme, co by vás čekalo, kdybyste slib porušil. Prožil byste zbytek života v pekle. My totiž porušení slibu zjistíme. To peklo není tak zlé, jak se traduje, ale už byste se odtud nikdy nevrátil.“

„Jaké peklo?“

„Kdybyste tyhle dary zneužil, předali bychom vás na rok do světa Opalychů.“

„Tam by mě... zabili?“

„Ne,“ usmála se smutně Jitka. „Tam by vám uběhlo sto dvacet let. Netrápili by vás, ale přece jen... sto dvacet let... to je totéž co doživotí.“

„A čemu říkáte zneužití?“

„Víte, pane Macoun, létající člověk má příliš mnoho výhod. Dokud budete žít poctivě, budeme vám je přát. Kdybyste ale začal krást, loupit, nebo nedejbože někoho zabil, policie by byla zcela bezmocná. Pak by ale bylo naší povinností dopadnout vás a předat k potrestání Opalychům. My máme další možnosti, které nedostanete, ale ani my toho nesmíme zneužít.“

„Aha, takže to má i nevýhody,“ přikývl.

„Něco za něco,“ odvětila Jitka. „Ale kdyby to mělo být jen tohle, nekrást, neloupit, nevraždit, to by snad měl dodržet každý slušný člověk, ne? My nechceme nic víc. Ale máme ještě jednu podmínku.“

„Sem s ní!“

„Nejprve se ale na něco zeptám: máte děti?“

„Myslel jsem, že to víte,“ zarazil se. „Mám, ale už odrostlé. Proč vás to zajímá? To je snad moje věc!“

„Protože když někoho upravím, nemůže mít děti s nikým, kdo není také tak upravený,“ řekla Jitka. „Ta úprava se promítne až do dědičnosti, ale způsobí mezidruhovou bariéru.“

„Mezidruhovou bariéru? Co je to?“

„Zkrátka nemůžete mít další děti, leda by i vaše žena byla upravená,“ vysvětlila mu rychle Jitka. „Ale pokud již děti máte, nedotkne se to vás ani jich.“

„To vypadá hrůzostrašně!“

„Není to hrůzostrašné,“ zavrtěla hlavou. „Původně to bylo bez mezidruhové bariéry, jenže hrozilo genetické poškození dětí. Bariéra je vylepšení, které jsem vybojovala. Podmínka je tedy: kdybyste chtěl mít ještě děti, přijdete se ženou, aby se také dala předělat. Jinak žádné děti mít nebudete.“

„To by se mě vlastně nedotklo, teď ať mají děti naše děti!“

„Tak to je od nás všechno,“ usmála se Jitka. „Tím znáte všechno a můžete se konečně rozhodnout, zda to chcete nebo ne.“

„Ale to víte, že to chci!“ řekl rychle. „Jen by mě zajímalo, proč jste vy, mladej, před panem farářem v kostele machroval s tím přístrojkem? Nezdálo se vám hloupé klamat takového hodného pána?“

„Asi ze stejného důvodu, proč to pan farář přijal,“ usmál se Franta. „Pan farář totiž zná pravdu. Sám umí létat, neboť ho jako mladého kluka rusalky taky utancovaly. Jen s námi dál držel to tajemství.“

„A sakra!“ ujelo panu Macounovi. „Takže i velebný pán... ale smím se zeptat, dnes už to tajemství není?“

„Ne, dnes už to tajemství není,“ usmála se Jitka. „Nemusíte to nikomu vykládat na potkání, je zbytečné přidělat si závistivce, ale my už to smíme šířit a proto to není takové tajemství jako když to nebylo pro každého.“

„Smíte to šířit?“

„Ano, pane Macoune,“ přikývla Jitka. „Proto jsem přece u Opalychů zestárla! Dostala jsem tam vzdělání, o jakém by se mi tady na Zemi nezdálo a dokážu i to, co umí rusalky. Díky tomu toho znám dost na to, abych mohla lidi upravovat.“

„V tom případě vám už předem děkuji!“

„Předem se neděkuje!“ usmála se Jitka. „Děkuje se až tím, že to budete užívat k dobrému. Vezmu vás... dnes už je na to pozdě, kdy si můžete udělat celodenní volno?“

„To to trvá celý den?“

„Ne, jen dvanáct až patnáct hodin,“ odvětila. „Mě to bude stát víc času, musím na to obětovat trochu urychlení a to mi čas ubíhá rychleji. Pak vás s tím některý z kluků naučí zacházet - já bych vás to naučila taky, ale jenom já umím lidi upravovat a po vás si hned vezmu někoho dalšího. Kdy by se vám to hodilo?“

„Třeba hned zítra!“ vyhrkl. „Nechám se uvolnit z práce!“

„Dobře, přijďte kolem osmé ráno. Pro dnešek dobrou noc!“

„To se ví, že přijdu!“ sliboval. „Kdo by nepřišel?“

„Tak tedy - dobrou noc!“ řekl s úsměvem i Franta.

 

Po odchodu pana Macouna se s Lapkovými loučil i Franta.

„Ale s tebou si chci ještě promluvit!“ obrátil se rusalčí řečí už jen na Jitku.

„Co takhle na náš přistávací kámen?“ navrhla též neslyšně.

Franta přislíbil a zmizel. Jitka ze sebe rychle shodila masku Opalycha, ale místo pyžama si vzala svůj obvyklý černý oblek.

„Ty nejdeš spát?“ zeptal se jí udiveně bráška Pavel.

„Ještě si musím něco zařídit,“ sdělila mu... a zmizela.

Franta na ni čekal na velikém balvanu nad jejich domem. I ve tmě si všimla složené deky na balvanu, aby neseděli na tvrdém. Takhle už spolu jednali a Jitka se jen zachvěla, když si na to vzpomněla.

„Posaď se!“ vyzval ji Franta.

Jitka si okamžitě oddechla. Proti minulém povídání tu byla první, zato velice příjemná změna. Frantův hlas byl úplně jiný než před těmi pěti roky... nebo to bylo před měsícem? Teď z něho cítila takovou... něhu, jaké je kluk schopný jen k holce, na které mu záleží.

„Máš mobil?“ zeptal se jí. „Nemáš, viď?“

„Nemám,“ podivila se. „Nač? Rusalčí řeč je snad lepší!“

„Tak tady máš!“ podal jí malý mobilní telefon. „Je tvůj, platím to já.“

„Ale nač? S kým bych se měla bavit?“

„Nemáš to na hovory,“ nebral na to ohled Franta. „Máš tam něco jako minimální tarif, spíš to máš jako foťák, ale především, budeš si tím měřit čas.“

„Na to mám snad hodinky?“ namítla.

„Hodinky jsou pro kočku,“ řekl jí. „Já už je ani nenosím. Při prvním urychlení se ti s okolním časem nenávratně rozejdou.“

„Jo, to už jsem zjistila,“ vzdychla si.

„Hodinky si nech doma,“ poradil jí. „Můžeš je mít na stole nebo v šuplíku, budou ti pak ukazovat přesný okolní čas. Ale mobil budeš mít u sebe a bude se urychlovat společně s tebou, takže ti bude měřit tvůj čas.“

„A co z toho?“

„Na rozdíl od hodinek je v něm nejen čas, ale i kalendář,“ řekl. „Při každém urychlení se dozvíš, o kolik se s pozemským časem rozcházíš. Já mám na mobilu o rok a čtvrt víc než skutečně je. Znamená to, že se mi o tolik zvýšil biologický věk. Dva roky u Opalychů, rok a čtvrt urychlováním. Normálně by mi mělo být skoro třináct, se započtením urychlování je mi už sedmnáct. Jak dlouho jsi byla přesně u Opalychů?“

„Pět let,“ hlesla.

„A kolik sis přidala urychlováním?“

„Přesně nevím,“ řekla. „Tak sto - sto dvacet hodin, ne víc.“

„Sto dvacet hodin se dá zanedbat,“ mávl rukou. „Normálně by ti tedy mělo být třináct jako mně. Plus pět let u Opalychů, takže je ti biologicky osmnáct. Ale ode dneška nos u sebe mobil, aby se ti čas započítával správně.“

„A je to vůbec nutné?“

„Je... a není,“ usmál se. „Poslyš, Jituš, uvažovala jsi někdy o tom, že bych tě už mohl požádat o ruku?“

„Ale že ti to trvalo!“ vzdychla si šťastně, jako už dlouho ne.

„Ale co nám na to řeknou lidi, rodiči počínaje?“ dodal. „Okamžitě by nás měli umravnit, nejspíš páskem. Naši i tvoji rodičové už ledacos spolknou, ti by nám to snad strpěli. Ale co ostatní lidi? Papírově je nám oběma třináct, ti by nás hnali!“

„A co kdybychom se na ně vykašlali?“ navrhla upřímně.

„Taky by se mohlo stát ledacos,“ usmál se trochu.

„Nevím, co! Co je komu do nás?“

„Například by na nás mohli vletět byrokrati ze sociálky,“ licitoval. „V krajním případě by nás mohli i odebrat rodičům a umístit každého zvlášť do nějakého ústavu pod záminkou ohrožování naší mravní výchovy.“

„To bych jim neradila!“ blýsklo jí v očích. „Mohli by dopadnout jako nedávno jedna inspekce z hygieny.“

„Já vím,“ usmál se. „My ale nechceme vyvolávat konflikty, ne? Potíž je, že v Čechách jsou svatby povolené až od šestnácti a i to jen se svolením rodičů. Biologicky bychom se tedy mohli vzít hned, jenže papírově je nám pořád teprve třináct! Vážně chceš čekat ještě tři roky reálného času, až nám bude šestnáct i papírově? A když se budeme čas od času urychlovat, což oba děláme, může nám být v té době přes dvacet. Pravda, nemusíme hned všechno, ale vážně se ti chce čekat tak dlouho?“

„Rozhodně ne,“ řekla. „Ale co s tím chceš dělat?“

„Poctivě si započteme urychlený čas. Měli bychom si teď oba na mobilech přidat čas strávený u Opalychů, kde jsme mobily neměli. A až nám bude osmnácti i papírově, nemůže nám nikdo do našich věcí mluvit.“

„Ty chceš vážně ještě čekat celých pět let?“ podívala se na něho trochu naštvaně. „Neblbni!“

„Nic jiného nám nezbude,“ řekl. „Pak můžeme vyžadovat nezávislost i na rodičích. Čistě teoreticky bychom mohli za nimi přijít už teď a požádat je o svolení, aby nám laskavě dovolili se vzít, jenže upřímně řečeno... je to tak úplně nutné?“

„Ty si mě nechceš vzít?“

„Chci, Jituš. Opravdu si myslím, že se vezmeme. Ale dnes nás s tím všichni byrokrati vyhodí! Za tři reálné roky nám to mohou rodiče oficiálně dovolit.“

„Takže ještě tři roky?“ vzdychla si zklamaně.

„Nemusíme mít hned všechno,“ řekl, ale když viděl, jak zesmutněla, dodal: „Na svatbu si zkrátka musíme počkat! Tři roky reálného času. Jsi pro? Když už jsme si souzeni...“

„Na to pozor!“ varovala ho. „Nejprve si tě musím dokončit, abys měl všechno, co mám proti tobě navíc. Do té doby ti nebude souzena žádná, zatímco já už bych mohla mít na výběr ze všech, koho jsem upravila, přinejmenším Rosťu nebo Jirku. Ale i když se na tebe chystám co nejdřív, přihlásilo se mi i několik rodičů s dětmi. Někteří asi couvnou, až se dozvědí, co úpravy obnášejí, ale počítám s tím, že někteří necouvnou a počet upravených se začne zvětšovat. Zpočátku zvolna, po jednom, ale nás upravených bude brzy víc. Neplatí tedy, že nemáme na výběr.“

„No, víš, jestli to chceš upřímně...“ zamyslel se trochu. „Takhle to bude ještě lepší.“

„Myslíš?“

„No - když máme oba na výběr, pak to znamená, že když tě požádám o ruku, i kdyby to mělo být až za tři roky, nebude to už z nouze ctnost. Můžeš-li si vybrat a přece se rozhodneš pro mě, bylo by to takové... opravdovější. A stejně kdybych si měl vybrat z tisíce holek a vybral si tebe, necítil bych to, jako že jsi na mě zbyla. Necítíš to tak?“

„No právě!“ řekla. „A tak jsi to měl říci hned na začátku!“

„A jak si vybereš ty?“ zeptal se šibalsky.

„A pro koho jsem šla na čtyři roky do pekla?“

„No - to peklo nebylo tak zlé, nemyslíš?“

„Nebylo. Ale strašíme tím jiné. A i když víme, že to nebylo tak strašné, opakovat by se nám to už nechtělo...“

„Naštěstí to už nebude třeba,“ řekl.

„Fráňo!“

„Jíťo!“

Předtím už se objímali několikrát, ale vždycky to bylo jen z důvodů přemisťování. Teď se poprvé objali jako kluk s holkou.

„Jíťo!“ zajel jí prsty do vlasů, měla je teď až k pasu. Pak ji pomalu hladil po vlasech a když se dostal až na konec jejích dlouhých pramenů, zkusil to dál. Jenže Jitka ho chytla za ruku a jemně mu ji zastavila.

„Nemusíme mít hned všechno,“ řekla tiše.

„Nemusíme mít hned všechno,“ vzdychl si zklamaně. „Ale pusu snad dneska sneseš?“

„Třeba deset!“ přitiskla se k němu.

„Nebudeme je počítat...“ řekl.

Autor: Václav Semerád