Rok s dětmi a přírodou - O králíku Ferdovi

Jestlipak, děti, máte doma nějaké zvířátko? Vy, kteří bydlíte ve městě, máte možná v akváriu rybičky, někdo možná v kleci andulku nebo třeba křečka. Kdo má zahrádku, může mít kočku nebo psa. Ať už je to zvířátko malé nebo velké, určitě ho máte rádi a pečlivě se o něj staráte.

Kdo nemá žádné zvířátko, možná rád pečuje o nějakou květinu. Ale ne tak, jako náš Filip. Poslechněte si, jak to bylo:

Filip si moc dlouho přál mít malého králíčka, zakrslého králíka, co nevyroste. Sliboval, jak se o něj bude ochotně starat, krmit ho a čistit mu pelíšek. Když králíčka dostal, měl velikou radost. Nějakou dobu se králík (Filip ho pojmenoval Ferda) měl jako v pohádce: měl pod sebou stále čistou slámu, v misce čistou vodu a na jídlo samé králičí dobroty. Každý den se mohl proběhnout venku v ohrádce. To byste ale nevěřili, jak je takový králík učenlivý, jak brzy se naučil z ohrádky utíkat. Říkal si asi:

"Proč tu mám být zavřený, když ta nejlepší travička je až tamhle u plotu." A hop! Ferda byl venku na trávníku. Nehrozilo mu žádné nebezpečí, běhal si po dvoře, tam si ukousl kousek jeteliny, tam pampelišku a bylo mu moc dobře. Filip za ním chodil a dával pozor, kde je - to víte, takový malý králíček by někam mohl zalézt a pak bychom ho třeba nenašli.

Blížil se večer a bylo třeba dát Ferdu zpět do pelíšku. Ale kdepak by se Ferda nechal chytit, když se mu tak pěkně běhalo! Všichni jsme přišli Filipovi na pomoc: Filip ho chytal z jedné strany, Tomáš z druhé, tatínek číhal u plotu, Jakub králíka nadháněl a já jsem ho lákala na dobroty. Snažili jsme se ke králíkovi nenápadně přiblížit a rychle ho chytit, ale kdepak! Nechal nás přiblížit skoro na dosah a pak hop, hop a kde mu byl konec. Bylo nás na něj pět a stejně jsme ho chytali skoro půl hodiny. Nakonec se to přece podařilo: králík byl ve svém pelíšku, pěkně v bezpečí před nočními dravci a my jsme šli, celí udýchaní, také domů.

Filip s tatínkem vylepšovali ohrádku a Ferda se učil utíkat i z ní. Když se naučil dokonce utíkat pod plotem ze dvora ven, řekli jsme si:

"Tak dost, Ferda už do ohrádky nepůjde, stejně z ní stále utíká. Venku by ho ještě mohl zakousnout nějaký pes." A králíka jsme přestali pouštět. To víte, bylo nám líto, že musí být stále jen zavřený, a Filip se mu to snažil co nejvíc zpříjemnit: často králíka hladil, choval, nosil mu dobroty a vzorně mu čistil pelíšek. Ale časem, ani nevím, jak se to stalo, začal Filip ke králíkovi chodit stále méně a méně. Pak jsem si všimla, že králíčí miska na vodu není už několik dní umytá. Filip se moc omlouval, prý zapomněl.

Koncem zimy jsem Filipovi musela kolikrát připomínat, že králičí pelíšek je třeba vyčistit, a dokonce se stalo, že Ferda nedostal najíst. To už bylo moc!

"Filipe, jak se to stane ještě jednou, dáme králíka někomu, kdo se o něj bude starat lépe."

Filip se lekl: to ne, má přece Ferdu rád. Ale víte, děti, mít někoho rád, to neznamená jen mu pěkně říkat a těšit se s ním. Mít rád, to přece znamená snažit se, aby ten, koho mám rád, měl radost. Aby mu nic nechybělo, aby mu bylo dobře.

A Filip má přece svého malého králíčka moc rád a chce pro něj jen to nejlepší. Bude ho tedy opět pravidelně krmit, umývat mu misku na vodu a čistit mu pelíšek.

Králík se bude moc těšit, kdy že k němu Filip už přijde, nechá se od něj pohladit a když ho Filip vezme do náruče, radostně se k němu přitulí. Víte, jak mají králíčci heboučký kožíšek?

A tak i docela malé zvířátko nebo třeba i kytička může pomoci, aby se člověk něco naučil. Něco moc důležitého, možná že i to nejdůležitější ze všeho: co znamená "mít rád".

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/rok-s-detmi-a-prirodou-o-kraliku-ferdovi1/