Rok s dětmi a přírodou - O bílém kocourkovi

Pro nejmenší

Byl jednou jeden bílý kocourek a ten kocourek si hledal domeček. Chtěl ale bydlet jen v takovém domě, kde jsou hodné děti. To víte, zvířátka poznají, kde se jim bude dobře dařit.

A tak se kocourek vydal do světa. Přišel k prvnímu domu, přikrčil se k plotu, aby ho nikdo neviděl, a díval se do zahrady. Uviděl tam děti, jak si hrají na písku. Helenka dělala z písku dort a Adam hrabal tunel. Moc pěkně si hráli, ale co to? Adam pěkně poprosil Helenku, aby mu na chvíli půjčila lopatku. A Helenka? I když lopatku zrovna nepotřebovala, schovala ji za záda: "Nepůjčím!" A jak škaredě to řekla! Adam jí chtěl lopatku sebrat a začala tahanice. Kocourek na nic nečekal a rychle utíkal pryč - nechtěl bydlet tam, kde si děti neumí půjčovat hračky.          

Děti kocourka uviděly, přestaly se přetahovat o lopatku a volaly:

"Čiči, čiči." Kocourek se jim moc líbil, chtěly si ho pohladit. Ale kocourek se bál, že by se o něj Adam s Helenkou také začali přetahovat, a rychle běžel pryč.

Kocourek utíkal a utíkal, až přiběhl ke druhému domu. Skočil na okno a díval se, co dělají děti, které tam bydlí. Děti si v pokojíčku stavěly z kostek. Jeník postavil vysoký komín, krásně se mu podařil. Anežka stavěla panence pokojíček. Také se jí práce pěkně dařila, už potřebovala jen dlouhou kostku na panenčinu postýlku. Natáhla se pro tu kostku... a představte si, co se stalo: Anežka zavadila rukávkem o Jeníkův komín a ten se s rachotem zbořil. Jeník se do Anežky pustil:

"Ty jedna Anežo!" A dokonce ji bouchl. Anežka mu to vrátila.

Kocourek na víc nečekal a utíkal, co mu nožky stačily. Přece nebude bydlet tam, kde jsou děti na sebe zlé. 

Kocourek chodil a chodil, hledal a hledal, až přišel k nám. Zrovna jsme byli všichni na dvoře. Filip s Tomášem vozili na vozíku dřevo, co tatínek nařezal, a Jakub mi pomáhal zametat. Kocourek se nestačil divit, jaké to máme pracovité děti, jen ještě nevěděl, jestli jsou také hodné. Dával dobrý pozor, jak spolu kluci mluví, jestli si pomáhají a jak poslouchají rodiče. A měl z toho, co viděl, velikou radost:

"Mňau, konečně jsem našel hodné děti. Mňau, tady se mi bude líbit, mňau, mňau."

Dívali jsme se, kdo to mňouká, a uviděli jsme krásného kocourka, celého bílého. Seděl u plotu. Klukům se moc líbil a volali na něj:

"Čiči, čiči."

Kocourek se nebál a přišel k nim. Věděl už přeci, že jsou hodní, to zvířátka dobře poznají.         

"Maminko, tatínku, to je krásný kocourek, mohl by u nás zůstat?" prosili kluci.

Rádi jsme kocourka přivítali, alespoň nás nebudou zlobit myši. Filip běžel pro misku mléka, kocourek má určitě hlad. Tomáš se rozhlížel, kde kocourkovi připraví pelíšek. Jakub kocourka hladil a napadlo ho:

"Jak mu budeme říkat? Třeba Bělásek."

A tak u nás bydlí Bělásek. Je moc roztomilý a je s ním legrace. Když jsou Filip s Tomášem ve škole, Jakub je někdy smutný, že si nemá s kým hrát, ale stačí, aby vzal kousek provázku a táhl ho před Běláskem. Kocourek začne provázek chytat a honit, Jakub se směje a má radost.

A jak krásně si Bělásek umí příst, když ho pohladíte. Jsme moc rádi, že k nám přišel. Jen musíme dávat dobrý pozor, aby naši kluci nezačali zlobit, to by se u nás Běláskovi přestalo líbit.

Také byste, kluci a holčičky, chtěli, aby k vám přišel takový krásný roztomilý kocourek? Tak jen buďte hodní, třeba si nějaký kocourek právě hledá domeček.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/rok-s-detmi-a-prirodou-o-bilem-kocourkovi/